„Krutostí stejného osudu nemohl Jiří Bělohlávek svou misi u České filharmonie ani podruhé přirozeně završit a naplnit.“

„Fibich by mohl mít pomník na Žofíně, ale nemá, Suk asi u Rudolfina, ale tam je obsazeno, Foerster na náměstíčku za svatým Vojtěchem, nikoho to ovšem nenapadne, a Kovařovic a Ostrčil u Národního divadla, ale tam není nikde místo.“

„Myslíte, že by někdo někdy ještě chtěl někde postavit pomník? Třeba Rafaelu Kubelíkovi…? Nebo Jiřímu Bělohlávkovi…?“

Před několika dny by bývalo bylo Jiřímu Bělohlávkovi pětasedmdesát, kdyby tady ovšem už skoro čtyři roky nechyběl. Snad jen doba starostí kolem koronaviru způsobila, že jsme vcelku zběžně tím datem prošli, protože jsme ani neměli možnost hlubšího vzpomínání, třeba při nějakém pěkném koncertě dedikovaném jeho památce. Ale není vyloučeno, že virus za to takhle jednoduše nemůže. Možná je už opravdu jiná doba. Taková, která si nepotrpí na pomníky, pietní akty, pamětní desky a busty. Taková, v níž prostě už mnohé začíná být tak nějak jedno. Pak však na nás za celkovou nenaložeností, lhostejností, smutkem, vyhořením, podrážděním i letargií virus naopak asi vykukuje.

Jubileum někdejšího šéfdirigenta České filharmonie připomněly 24. února veřejnoprávní rozhlas i televize, určitě i další média, u nás jsme si četli pronikavě přesnou i lidsky milou charakteristiku Jiřího Bělohlávka ve vzpomínce Jiřího Vejvody. Vstoupit dvakrát do téže řeky prý nelze. Jiřímu Bělohlávkovi se to podařilo. Poštěstilo se mu ještě jednou vést Českou filharmonii, napodruhé v lepší konstelaci. Přízní osudu se v roce 2012 mohl po dvou desetiletích logicky vrátit na post šéfdirigenta, který mu předtím, na začátku devadesátých let, nebylo dopřáno zastávat dostatečně dlouho. Krutostí stejného osudu nemohl však svou misi ani podruhé přirozeně završit a naplnit – na konci páté sezony, se smlouvou na několik dalších, podlehl těžké nemoci… Zůstává však v paměti i díky dalším momentům: jako zakladatel a dlouholetý šéf Pražské komorní filharmonie, jako šéf Symfonického orchestru BBC v Londýně nebo šéf Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK; jako ten, jehož žáky byli Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Tomáš Hanus, Marko Ivanović a Zbyněk Müller. A hodně také jako ten, kdo v roce 2011 neuvěřitelným způsobem inspiroval konzervatoristy k provedení Mé vlasti – nejprve v Poličce a pak v úvodu Pražského jara… Zůstala za ním nesmazatelná stopa a intenzivní vzpomínka na náročného, ale noblesního umělce, na neokázalou, zdrženlivou, velmi silnou osobnost.

Právě dnes je tomu sto let, co se narodil Vladimír Sommer. V obecné povědomosti se vyskytuje určitě nesrovnatelně méně než předchozí jubilant, muzikanti a poučení milovníci hudby ale vědí, že jde o umělce významného sice nikoli kvantitou, ale o to víc kvalitou skladeb. A že jeho hlavní dílo, skladba z přelomu padesátých a šedesátých let, je monument, který nemá v české hudbě srovnatelnou obdobu. Napsal to moc dobře už před deseti lety skladatel Vladimír Tichý v časopise Živá hudba: „Můj dojem z prvního setkání se Sommerovou hudbou byl impozantní. Vokální symfonie pro alt, recitátora, sbor a orchestr je dílo v kontextu české poválečné skladatelské tvorby zcela výjimečné a je jedním z děl klíčových. Symfonie, vytvořená na texty F. Kafky, F. M. Dostojevského a C. Pavese, již při prvním poslechu zaujme posluchače svým dramatickým spádem, emocionálním nábojem, širokodechou melodikou, velkorysou tektonickou koncepcí, filosofickou hloubkou, humanistickým poselstvím.“ Jak tehdy Vladimír Tichý dodal, žáci na Vladimíra Sommera vzpomínají s velkým respektem a úctou k jeho odborné erudici i lidské poctivosti, náročnosti a velkorysosti. Buďme realisty, přímo na sochu to asi nebude; ale pomníky zdaleka nejsou všechno…

Někomu nicméně patří pozornost v podobě takové plastiky bez debat. Masarykových soch byl nespočet, ovšem většina jich za komunistů z veřejného prostoru zmizela. Na Hradčanech stojí nová od roku 2000. Václav Havel kupodivu ještě pomník nemá; možná je ještě moc brzo, vždyť určitě existuje mnoho těch, kdo ho pamatují živého. Franz Kafka a bratři Čapkové ano, ale ne v realistické podobě; jejich pomníky jsou dráždivě abstraktní a někomu asi vadí, že nelze poznat, jak vypadali… Možná to vše vypovídá o problematice a problematičnosti pomníků, o naší reflexi vlastní historie i o prioritách… a vlastně i o výtvarném umění a vkusu… docela hodně.

Podobně jako fakt, že postavení pomníku Antonínu Dvořákovi trvalo v Praze dlouhá desetiletí. Nakonec se dívá na Rudolfinum a je to docela dobré řešení. Ze skladatelů má takovou památku v lehce nadživotní velikosti v metropoli ještě Bedřich Smetana, logicky u Vltavy, a Vítězslav Novák, i s urnou v podstavci, méně logicky na Petříně. Fibich by mohl mít pomník na Žofíně, ale nemá, Suk asi u Rudolfina, ale tam je obsazeno, Foerster na náměstíčku za svatým Vojtěchem, nikoho to ovšem nenapadne, a Kovařovic a Ostrčil u Národního divadla, ale tam není nikde místo… Dvořákova socha stojí také v Nelahozevsi, Smetanova v Litomyšli. K tomu Mahler v Jihlavě, Martinů v Poličce… a klasický Janáček v Brně a druhý – kontroverznější, sedící na lavičce s liškou – v Ostravě. Asi vše. Případně mě doplňte.

Pamětních desek je víc. Dirigent Václav Talich ji má v Praze na Francouzské ulici, houslista Josef Suk na Karlově náměstí, cembalistka Zuzana Růžičková za rohem od metra Flora; tam co bydleli. Erich Wolfgang Korngold, Jan Václav Stamic, Václav Jan Tomášek, Karel Bendl, Karel Ančerl, bratři Vraničtí a desítky dalších známých i méně známých hudebníků je mají tam, co se narodili.

Pamětní desky možná nějaké přibydou. Ale myslíte, že by někdo někdy ještě chtěl někde postavit pomník? Třeba Rafaelu Kubelíkovi…? Neřku-li Miloslavu Kabeláčovi či Vladimíru Sommerovi…? Petru Ebenovi, Ilju Hurníkovi, Václavu Neumannovi… nebo Jiřímu Bělohlávkovi? Co by se muselo stát – jednou, po skončení koronakrize – aby někdo dostal takový nápad? Tak zbytečný, protože dětinský, obrozenecký…

Foto: Petr Veber