čtvrtek, 25 únor 2021 16:43

Klasika v souvislostech (18)
Chaos místo hudby?

Autor:

„Titulní postava Katěriny Izmajlovny měla být patrně odstrašujícím příkladem ženské smyslnosti. Šostakovič však naopak jasně vyjadřuje s touto ženou soucit.“

„V době strachu z čistek, ochromujícího napříč celý Sovětský svaz, nemohl být verdikt pro skladatele děsivější.“

„Místo pokání napsal Pátou symfonii. Kdo v ní chtěl slyšet návrat ke klasickým formám a pozitivnímu výrazivu, slyšel dobře. Kdo v ní přesto vytušil i jiné emoce – tíhu doby, odraz bolesti a smutku – cítil také správně.“

 

200

 

Málokterá opera asi pobouřila komunisty tak silně jako Lady Macbeth Mcenského újezdu. Dekadentně expresivní a nekonvenčně naturalistické dílo mladého Dmitrije Šostakoviče, ve kterém jsou explicitně zachyceny násilí a erotika, ale také hrubost, omezenost a lidská ničemnost, bylo v Sovětském svazu na repertoáru od ledna 1934. Téměř souběžně se hrálo v Leningradě i v Moskvě a brzy pak i na Západě. Katastrofa přišla, když jedno z moskevských představení o dva roky později navštívil Stalin.

Premiéru měla Lady Macbeth Mcenského újezdu v Michailovském divadle v Leningradu, a to s úspěchem. O dva dny později se konala další premiéra v Hudebním divadle V. I. Němiroviče-Dančenka v Moskvě. Skladatel – který operu věnoval „své nevěstě“, budoucí ženě Nině, s níž se seznámil na tenise – se v té době evidentně začal zajímat o téma sexuální svobody. V příběhu, vyprávěném podle stejnojmenné povídky Nikolaje Leskova, přivedl na scénu brutální hromadné znásilnění děvečky i neřestné souložení paní domu s nádeníkem, bičování, vraždu manžela a nakonec sebevraždu hrdinky. Jako „surová, erotická a kriminální hra“ s cenzurními zásahy se dostala „Леди Макбет Мценского уезда“ do činoherních divadel. Titulní postava Katěriny Izmajlovny měla být patrně odstrašujícím příkladem ženské smyslnosti. Šostakovič však naopak jasně vyjadřuje s touto ženou soucit. Jeho druhé a poslední dokončené operní dílo dnes vnímáme jako jednu z nejsilnějších oper dvacátého století.

 

252

 

Stalinova hrozivá návštěva divadla, údajně předčasně ukončená a každopádně bez očekávaného přijetí autora po představení, nadšeně nedopadla ani trochu. Měla dohru charakteristickou pro totalitní režim. O dva dny později, 28. ledna 1936, vyšel v deníku Pravda nepodepsaný redakční článek, jasné poselství nejvyššího vedení komunistické strany. Titulek zněl „Chaos místo hudby“. Jádrem sdělení nebyl pouhý hloupý názor, že jde o „rachot, skřípot a vrzání“, že výraznost je nahrazena „zběsilým rytmem“, vášeň „hudebním hlukem“ a zpěv „křikem“, že je to hudba napsaná „schválně vzhůru nohama“, „křečovitá, křiklavá a epileptická“. Jádrem nebyl ani postřeh, že „láska“ se tu rozmazává „v nejvulgárnější formě“, ani to, že místo „socialistického realismu“ je tu přítomen „nejhrubší naturalismus“… Článek totiž zformuloval nebezpečně zevšeobecňující, zideologizovaný příkrý odsudek veškerého „maloburžoazního formalistického snažení“ a „levičácké zrůdnosti“, umění, které nevychází vstříc „očekávání sovětského posluchače“, „potřebám lidových mas“. Umění, které ve svém „zvráceném vkusu“ chválí západní buržoazní společnost za hranicemi Sovětského svazu… V době strachu z čistek, ochromujícího napříč celý Sovětský svaz, nemohl být verdikt pro skladatele děsivější.

 

251

 

Je to už pětaosmdesát let, co si Šostakovič po přečtení zdrcující obžaloby pro jistotu sbalil kufřík, protože čekal deportaci na Sibiř. Ta ho kupodivu ani tehdy ani později nepostihla, ale byla vykoupena rozpolceností a strachem po zbytek života, kdy režimu sloužil i ho skrytě ironizoval, kdy po vstupu do strany tvořil i v propagandisticky využitelném duchu, ale současně dokázal napsat hudbu plnou tragiky a skepse. V roce 1936 už měl napsanou Čtvrtou symfonii, premiéru však odvolal. Tušil, že její hudba, podobně nelaskavá, silná, nesmlouvavá, ostře řezaná, disonantní a vzdorná, opravdu moderní, by v takto nastavené situaci u ideologů neprošla. Symfonie zazněla poprvé až v roce 1961, v době Chruščovova uvolnění. Místo pokání napsal Pátou symfonii. Kdo v ní chtěl slyšet návrat ke klasickým formám a pozitivnímu výrazivu, slyšel dobře. Kdo v ní přesto vytušil i jiné emoce – tíhu doby, odraz bolesti a smutku – cítil také správně. Když později za války zkomponoval tragicko-heroickou Leningradskou symfonii, u sovětského vedení si šplhnul. Když po skončení války nenapsal pompézní, oslavnou a vlasteneckou vokální symfonii o vítězství Rudé armády, ale přišel ve stručné Deváté symfonii s humorem, transparentností a hravostí, tak nevyhověl. Kritika se v Sovětském svazu logicky dostavila: Je teď správný čas pro to, aby si skladatel „vzal volno“ a nereflektoval současné problémy...? Ale kritický hlas zazněl i z Ameriky: Ruský skladatel by prý neměl reagovat na vítězství nad nacismem tak dětinským způsobem.

 

254

 

Šostakovičovu hudbu – stejně jako tvorbu Sergeje Prokofjeva, který se dost nepochopitelně před válkou vrátil do vlasti ze Západu – podrobila strana zdrcující kritice zanedlouho: v roce 1948. Nazvala oba protilidovými formalisty a nutila je ke zjednodušení kompozičních postupů a struktury skladeb… Prokofjev Stalina nepřežil, oba zemřeli 5. března 1953. Šostakovič ano – a svůj vztah ke stalinské i pozdější totalitě, vztah k rozmarům moci, řešil v hudbě neustále, ještě dvě desetiletí. V jeho skladbách je přítomen skrytý hořký podtón a existenciální tíseň současně s groteskním šklebem a sarkasmem; někdy mrazí, když jeho hudbu posloucháme s empatií. Ale zároveň dokázal vycházet vstříc požadavkům na sdělnost a psát tak, aby dostal pochvalu. Režimu sloužil, i jím opovrhoval, věřil mu, ale také v něm trpěl. Napsal propagandistickou Píseň o lesích, ale také Třináctou symfonii na Jevtušenkovy texty s obžalobou nešvarů a odvrácených stran současnosti a dokonce i výsměšnou frašku parodující funkcionáře…

 

253

 

Není špatné připomenout si Šostakovičův život a tvorbu zrovna v den výročí komunistického puče v Československu. Tehdy, 25. února 1948, se naše země na čtyři desetiletí dobrovolně vydala do rukou Komunistické straně Sovětského svazu a zamířila do sféry vlivu zrůdné ideologie třídního boje, která napáchala nedozírné kulturní škody a stála za nesčetnými kriminálními činy jak tam, tak zde. Do Československa pronikla móda budovatelských písní, na sjezdech uměleckých svazů se papouškovaly poučky o nebezpečí hrozícím z dekadentního Západu a o potřebě tvořit tak, aby umění bylo srozumitelné lidu… Na tomto pozadí vznikaly i opačně orientované umělecké proudy, avantgarda, která v socialistickém táboře získala silný hlas především v Polsku, na tomto pozadí kontrastně krystalizovalo umění inspirované křesťanskými hodnotami, umění hledající duchovní hloubku… i jednotlivé umělecké činy nastavující pozorností závažným momentům lidské existence kritické zrcadlo panujícímu režimu.

Jako třeba Vokální symfonie Vladimíra Sommera. Skladatel, který se předtím nevyhnul ani angažovaným skladbám a tvorbě pro mládežnické soubory, na konci padesátých let mimořádně sugestivně, jazykem blízkým klasikům dvacátého století, včetně Prokofjeva a Šostakoviče, vyjádřil sílící deziluzi z vývoje poměrů, z rozporů a zdrcujících faktů, které začaly vycházet najevo. Texty mu posloužili Franz Kafka, Fjodor Michajlovič Dostojevskij a Cesare Pavese. Napsal pesimisticky vyznívající symfonické drama, burcující, ale ještě víc tísnivou a především skličující meditaci nad životem a smrtí, dílo, ve kterém veřejnost po premiéře uskutečněné v roce 1963 neomylně rozpoznala jednu z nejsilnějších a nejlepších tuzemských poválečných hudebních skladeb. Od narození Vladimíra Sommera uplyne v neděli sto let. I když je jeho odkaz nepočetný, patří v české hudební kultuře díky této skladbě k zásadním položkám.

 

300

 

Hudba Dmitrije Šostakoviče, stejně jako hudba Vladimíra Sommera, není žádným chaosem. Čím dál víc s odstupem se stává součástí nezpochybnitelných hodnot, ke kterým se toužíme vracet. Pokud někdy snad opravdu někteří autoři přece jen prezentují místo hudby "chaos", je možné s tím vnitřně nesouhlasit, ale není správné si nelibost zdůvodňovat ideologicky. A určitě je dobré si počkat. Postupem let se totiž v umění mnohý zdánlivý chaos stává nakonec působivou, logicky uspořádanou strukturou.

 

Foto: Wikimedia Commons, Wikimedia - Deutsche Fotothek, Boris Danilovich Fabisovich, Youtube, NDM - Martin Popelář

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.