neděle, 17 leden 2021 10:41

Martinů v souvislostech (2)
Jak se dříve žilo v zimě aneb Jak vznikly fotky „na lyžích ve sportovním dresu“

Autorka:

„O počasí v prosinci, kdy se Bohuslav Martinů narodil, Jitřenka bohužel vůbec nereferovala, což dává tušit, že počasí nijak zásadně nevybočovalo z místního normálu.“

„Skladatel sám zimu nikterak nemiloval, naopak. Vyhovovalo mu mírnější klima Francie, kde se s velkými mrazy příliš nepočítalo.“

„Jednu pravou vysočinskou zimu prožil při návštěvě vlasti v únoru 1935. Psal tehdy: Mrzne naprosto nemožně na naši pařížskou povahu, máme ráno 26 stupňů pod nulou, chodíme na lyže, sáňky a mrzneme.“

 

IMG20210115113714

 

Kdo zná Vysočinu, ví, že tu často panují poměrně tuhé zimy. Někdy je možné se setkat s označením „Malá Sibiř“, a to jak pro Martinů rodiště Poličku, tak pro některá jiná místa v okolí, proslulá silnými větry a v zimě mrazy.

Královna zima místní často překvapí nečekaně brzy, může to být klidně už v říjnu. Z poličského zpravodaje Jitřenka lze vyčíst, že kupříkladu roku 1897 napadl sníh už 6. října, shodou okolností to byl den, kdy se slavnostně otvírala část nové železniční dráhy z Poličky do Skutče. „Chumelilo a prášilo prudce ještě celý den i ve čtvrtek dne 7. a v pátek 8. t. m. padal sníh s deštěm.“ Znamenalo to komplikace pro zemědělce, neboť ještě nebyly sklizeny brambory, řepa, zelí a leckde ani oves a vika. Protože sníh neodtával, museli si rolníci ještě o šest dnů později odhrabávat cestu ručně, jinak by se s vozy na pole nedostali.

Také v roce 1890, pár týdnů před narozením Bohuslava Martinů, napadl první sníh už v říjnu: devatenáctého. A i tento rok první sněhová nadílka trvala několik dní a zcela pohřbila nesklizenou produkci na polích. O počasí v prosinci, kdy se Bohuslav Martinů narodil, Jitřenka bohužel vůbec nereferovala, což dává tušit, že počasí posledního měsíce nijak zásadně nevybočovalo z místního normálu. Nicméně částečnou představu o počasí oněch dnů si můžeme vytvořit z veřejně dostupné tabulky měření teplot a srážek v pražském Karolinu. Předpokládejme, že teploty nebyly v Praze od Poličky zásadně odlišné (a pokud, byly by v Poličce spíše nižší). Z měření vyplývá, že na konci listopadu přišlo několik dosti mrazivých dnů s průměrnými teplotami mezi minus devíti až minus jedenácti stupni. Ve stejné dny uvádí tabulka srážkový úhrn téměř 13 mm, vzhledem k teplotám můžeme s jistotou tvrdit, že šlo o sníh. A i když se pak mezi 3. a 5. prosincem teploty vyšplhaly těsně nad nulu, lze předpokládat, že sníh vydržel, neboť už 6. 12. teploty opět klesly k přibližně minus pěti stupňům. Troufám si tedy dedukovat, že malý Bohoušek se narodil do zasněžené Poličky. Z ochozu věže kostela svatého Jakuba, kde spatřil světlo světa, to byla jistě krásná podívaná!

 

IMG20210115142226

 

Tím ale veškerá romantika končí. Ve věžní světničce, kterou měla rodina Martinů k užívání vzhledem ke službě tatínka Ferdinanda (jehož povinností bylo z věže hlídat, zda někde ve městě nehoří), totiž určitě moc útulno nebylo. Z vlastní zkušenosti vím, jak silný dokáže být na věži zimní vítr – stačila hodinka při nedávném pořizování náladových zimních fotografií a člověk necítil ruce ani nohy. Uvnitř věžního bytu si sice rodina Martinů mohla zatopit, jenže… ono světnici a kuchyňku v pětatřicetimetrové výšce zřejmě moc snadno vytopit nešlo. Kdo bydlí v samostatně stojícím domě nebo sousedí s bytem, v němž nikdo nežije, mi jistě potvrdí, jak citelný chlad jde od stěn, které nesousedí s jinou vytápěnou prostorou. Ve věžním bytečku u Martinů šel tento chlad nejen ze všech světových stran, ale také od podlahy a stropu. Navíc bylo topivo relativní vzácností: nejen proto, že se za něj muselo platit, ale zejména s ohledem na fakt, že každé polínko musel někdo nejprve do věže fyzicky vynést! Z doby skladatelova života na věži sice žádné konkrétní vzpomínky o prožívání zimních měsíců nemáme, můžeme si ale domyslet, že po změně práce Bohoušova tatínka rodina uvítala přestěhování z chladné věže dolů do města.

Jedna z nejostřejších zim přišla do Poličky v lednu roku 1918. Byl to poslední rok první světové války a Bohuslav Martinů tehdy trvale pobýval ve svém rodném městě, neboť by se v Praze, zchudlé válkou, neuživil. Rodina už tehdy bydlela ve vlastním postaveném domku v ulici Svépomoc, kde byla Bohuslavovi vyhrazena podkrovní místnost. Skladatel tehdy stejně jako všichni ostatní občané Poličky prožil velkou zimní kalamitu, o níž opět podává podrobné svědectví tehdejší Jitřenka. Hned 2. ledna přišla velká sněhová vánice, která znemožnila večerní povozné poště dojet do Svitav. Vánice pokračovala i v následujících dnech, takže povozy přestaly jezdit úplně. Nahrazoval je vlak, který – byť ne zcela pravidelně – poštu dovážel. To se však změnilo 11. ledna, kdy neutuchající vánice zapříčinily i vlakovou neprůjezdnost trasy Polička–Svitavy. Onoho 11. ledna dosáhla podle Jitřenky nepřízeň počasí vrcholu: „Ke čtvrté hodině odpolední povstala taková prášenice s mlhou, že se setmělo jako pozdě večer a chodci, jdoucí po ulicích, se zachycovali domů, aby je vichřice nepovalila. Nebylo viděti ani na krok před sebe a kdo byl na cestě po silnici, nevěděl, kde jest.“ Leckde ležely údajně až tři metry sněhu, takže se podařilo trať zprůjezdnit až o tři dny později. Poličanům pak bylo zpětně přivezeno osmadvacet pytlů pošty!!!!

 

PBMFbm096094

 

Byť bylo počasí zmíněného roku 1918 pravděpodobně i na tehdejší poměry dosti extrémní, zimy plné sněhu byly tehdy naprosto běžné. A i když už žil Bohuslav Martinů v pozdějších letech trvale v zahraničí, v častých dopisech rodině do Poličky každou zimu přemýšlel, jaká je asi situace na Vysočině: „Nemám od vás žádných zpráv, myslím, že asi u vás nejezdí vlaky a že jste zapadlí ve sněhu. Protože i tady padal sníh dost hustě.“ (1931), „Vzpomínali jsme, že u vás asi bude hodně sněhu a mrazů“ (1933), „zde trochu chumelí tak asi u vás je pořádná zima“ (1935), „také vlaky byly zastaveny, napadlo všude plno sněhu, u Vás je to asi také všechno bílé...“ (1954).

Skladatel sám zimu nikterak nemiloval, naopak. Vyhovovalo mu mírnější klima Francie, kde se s velkými mrazy příliš nepočítalo. Pokud ale zima uhodila i zde, byly následky vážné. Na vlastní kůži to poznala manželka Martinů Charlotte po první zimě, kterou s Bohoušem prožili v tehdy novém bydlišti v Paříži. Místo, které se jmenovalo Plaisance, tvořily malé dřevěné domky se zahrádkami, nacházející se v zahradních traktech městské zástavby. V létě skýtaly romantickou možnost pobytu v zeleni, v zimě však minimum komfortu. Při větších mrazech malá kamna nezvládala domek vytopit a Charlotte to na začátku roku 1933 odnesla svým zdravím: prodělala těžký zápal plic.

 

PBMFbm094096

 

Většinou však zimní měsíce ve Francii příliš mrazivé nebývaly, skladatel ve svých dopisech nejčastěji popisoval zimu jen s mlhou a minimem denního světla. S mírným klimatem se natolik sžil, že mu pak česká zima přišla drsná. Jednu „pravou vysočinskou“ zimu prožil při návštěvě vlasti v únoru 1935. Rtuť teploměru tehdy klesala opravdu nízko, jak skladatel zaznamenal v korespondenci: „Tady mrzne naprosto nemožně na naši pařížskou povahu, máme ráno 26st. pod [nulou], chodíme na lyže, sáňky a mrzneme.“ Atmosféru tehdy rodina zachytila fotoaparátem: poměrně unikátní série snímků hudebního skladatele s manželkou Charlotte na lyžích i sáňkách nevznikla zcela náhodou. V Brně se tehdy chystala premiéra Martinů opery Hry o Marii, k níž skladatelův propagátor Karel Šebánek plánoval vydat s Bohuslavem Martinů rozhovor. A k němu si jako obrázkový doprovod skladatel přál uveřejnit právě „snímky na lyžích ve sportovním dresu“. Dokonce jim dával přednost před portrétní fotografií: „byl bych rád kdyby to šlo umístit, a bylo by to lepší než foto a nebo případně s foto“. Rozhovor vyšel 2. března 1935 v časopise Pestrý týden, nicméně redakce u něj nakonec zimní záběry neuveřejnila, otiskla zde pouze zmiňované „foto“, tedy skladatelovu portrétní fotografii. Zimní snímky tak zůstaly uloženy v rodinném albu Martinůových.

 

PBMFbm032065

 

PBMFbm092099

 

PBMFbm095095

 

PBMFbm091098vez

 

Foto: Centrum Bohuslava Martinů Polička, Monika Holá

Monika Holá

Působí na Hudební fakultě JAMU, na níž přednáší zejména dějiny vokální hudby a dějiny opery. Osm let pracovala jako dramaturg Janáčkovy opery v Brně, působila též jako redaktorka časopisu Opus musicum. V oblasti janáčkovské problematiky se profilovala jako spoluautorka knihy Režijní přístupy k operám Leoše Janáčka v Brně (2004), na svém kontě má rovněž monografii janáčkovského režiséra Ota Zítek v dokumentech a vzpomínkách (2011). V současnosti působí též jako muzikolog v Centru Bohuslava Martinů v Poličce. Vedle řady popularizačních článků byla kurátorkou čtyř výstav o skladateli a v roce 2018 vydala publikaci Kresby Bohuslava Martinů: Martinů obrázky kreslící.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.