„Albert Einstein nebyl vůbec špatný houslista! Jednou hrál tak výborně, že mu Martinů věnoval čtyři kratší skladby.“

„Vědecká práce je svým způsobem umění. A umění zas potřebuje určitý vědecký podklad.“

„Milan Škampa mi věnoval svůj houslový archiv.“

Prof. František Vyskočil je čerstvým nositelem prestižní ceny Akademie věd ČR. Jeho výzkum v oblasti neurobiologie je značně rozsáhlý. Zabývá se třeba systémovou funkcí mozku, rozdíly mezi samčí a samičí mozkovou kůrou, původy deprese, migrenózními bolestmi hlavy. Současně je ale výborným houslistou. A jak dodává pro KlasikuPlus, hru na nějaký hudební nástroj doporučuje jako součást správné péče o mozek, která by měla přispět k pomalému stárnutí. Prof. Vyskočil je prvním hostem nového seriálu, ve kterém budeme představovat vědce – umělce.

Ve svých 77 letech je stále výkonným vědcem v neuvěřitelné kondici. Tvrdí, že za to ale může dílem i hudba.

To, že od malička hrajete na housle, je důsledek rodinné tradice, nebo jste si je „naordinoval“ v rámci péče o Váš mozek?

Můj tatínek, přestože neměl hudební vzdělání, byl kriminalista, mě jedno zavolal, to mi bylo asi pět let. Doma jsme měli piano v takovém výklenku, na které jsem trochu ťukal. Tak na něj položil klarinet, na který amatérsky hrál, a nějaké housle, ani nevím, kde je tenkrát sehnal, a řekl mi: Svobodně se, Fando, rozhodni, chceš housle, klarinet nebo klavír? To je ohromný trik, který můžeme používat celý život, když chceme, aby se někdo pro něco rozhodl. Když to uděláme formou, aby si mohl vybrat. Tatínek chtěl, abych na něco začal hrát, protože věděl, jak je to pěkné. Maminka a její neteř zas dobře zpívaly a její tatínek zas měl fotografii, jak přeběhl za první světové války k Rusům a v Kijevě sedí na takovém špalku, fousy jako císařpán a na stehně má trubku. Takže tam asi nějaké genetické základy také byly. A já jsem v té době viděl, jak můj spolužáci, co chodili do houslí, jak se tehdy říkalo, měli dřevěné futrály a protože na Vysočině byla právě zima se spoustou sněhu, tak se na těch futrálech vozili z kopečku u školy. Tak jsem tatínkovi řekl, že jdu do těch houslí, a v duchu jsem si představoval, jak se na nich také budu tak pěkně vozit. Tak mě zapsali do houslí. Ale měl jsem štěstí na učitele, prvním byl pan Rychetský, byl laskavý a úplně mě pro ten nástroj nadchl. A do života mě vybavil takovou průpovídkou, co říkával: Můžeš hrát cokoliv, třeba písničky, ale musíš to hrát slušně. A od té doby mě housle provázejí celý život. A také jsem pak na ně ulovil svoji manželku (směje se), na Beethovenovu Romanci F dur, kterou mám dodnes v repertoáru.

Uvažoval jste tou dobou, že byste se hudbě věnoval profesionálně, nebo už jste směřoval k přírodovědným oborům?

Víte, měl jsem možnost nastoupit na JAMU, dokonce jsem složil talentovou zkoušku. Ale rozhodl jsem se jinak a podal jsem si přihlášku na Karlovu univerzitu, ale mimochodem zase přes housle! Já jsem totiž jezdil za svým druhým vzorem z mládí, za mým strýcem, který byl řídícím učitelem na dvojtřídce. Jednou o prázdninách jsem u něj potkal chlapce, který byl asi o dva roky starší, a nabídl mi, ať si s ním jdu zahrát. Tak jsme si něco zahráli v kostele a já jsem se ho zeptal, co studuje. A on, že je na Přírodovědecké fakultě, že tam mají široké spektrum oborů a že se mám přijet podívat. Já jsem to opravdu udělal a úplně mě nadchlo, co tato fakulta vlastně nabízí, od antropologie, přes rostlinopis, zoologii, fyziologii živočichů a rostlin a tak dále. Byla to nabídka velmi pěkného vzdělání na stříbrném podnose. Sice jsem uvažoval i o medicíně a dokonce jsem i operoval! To jednou sousedům onemocněly slepice, něčeho se nažraly a měly nafouklá volata. Tak jsem poprosil o nůž, černou nit a jehlu, ta volátka jsem jim nařízl a vyndal takové chuchvalce slámy nebo čeho a postupně je tak zachránil. No… dostal jsem kilo másla, ale uvědomil jsem si, že na medicínu jsem jaksi rychlý v uvažování, což pro ten obor není dobré, a šel jsem na přírodní vědy.

A jak Vás přitom všem dál provázely housle?

My jsme pak většinou hrávali v kvartetu, měli jsme kvarteto Heroldova klubu. Sice to byl soubor amatérských muzikantů, ale často jsme hrávali i s profesionály. Třeba na klavír s námi občas vystupovala profesorka Glancová s manželem, violoncellista profesor Krupička a měli jsme pěkné koncerty, hráli jsme třeba Schubertův kvintet Pstruh. Také jsem měl takovou periodu v sedmdesátých letech, kdy jsem chodil do orchestru Brixiho komorní soubor, kteří měli takovou amatérskou sekci. Jednou mě vyzvali, abych se naučil nějaký sólový part, vzpomínám se, že jsem si vybral Tartiniho houslový koncert d moll, který mimochodem napsal v Čechách, a poprvé v životě jsem pak vystupoval ve fraku. Bylo to na italské ambasádě. A pak ještě několikrát. Takže housle jsem měl vždycky jako takovou druhou profesi.

Ale Vy jste hrál jinak převážně v komorních souborech, že? S kým to bylo?

Byla taková generace našich kolegů, kteří vysokou školu nemohli za války studovat. A řada z nich, kteří měli hudební vzdělání, přešla na konzervatoř. Zmíněný profesor Svatoslav Krupička, mimo jiné fyzik pevné fáze, se kterým jsem hrával, byl tak dobrý, že v roce 1951, kdy tady byla violoncellová soutěž, skončil druhý za Mstislavem Rostropovičem! Sice pak zůstal u vědy, ale dál jsme se scházeli v takovém poloamatérském sdružení. Ale využívali jsme toho, že nás profesionálové koučovali. Jedním z nich byla třeba tehdy devadesátiletá profesorka Marie Beutelschmidtová, zázračné dítě. A s ní mám jednu příhodu. Ona mi jednu řekla: Máte takový průměrný nástroj, já tady mám tři krásné, vyberte si, já Vám jeden půjčím. Tak jsem si vybral J. B. Dvořáka, to je houslař z 19. století, dělal vynikající nástroje. Hrál jsem na ně několik koncertů, bral jsem je s sebou i do rodného Pelhřimova. Ale jednou, když jsme se vrátili domů do Prahy, tak jsem je zapomněl na autě! Manželka byla nemocná, já jsem se snažil rychle pobrat věci, housle jsem odložil na střechu a nechal je tam. A J. B. Dvořák zmizel. No to bylo hrozné, říkal jsem si, co si paní profesorka pomyslí. Tak jsem koupil kytku, šel za ní a ona, jak mě uviděla u dveří, tak hned říkala: Vy jste přišel o ty housle, viďte? Tenkrát mě dokonce přinutila, abych oslovil jakéhosi senzibila, pana Touška, že prý mi je pomůže najít, protože už někomu našel nějaké ztracené noty.. Sice jsem to tedy udělal, ale napsal mi, že jsou v okruhu asi dvou kilometrů, což bylo sídliště kolem dvanáct tisíc lidí… No nic, paní profesorka to vzala tak, že když nejsou tak nejsou, že je dostala jako zázračné dítě, lehce nabyla, lehce pozbyla. A prý když jí zařídím opravu umělého chrupu, který ji zlobil, tak mi to promine. Tak to dopadlo dobře. (Směje se) A to byl také asi jediný nepříjemný moment s houslemi v mém životě.

Čím to je, že je tolik vědců zároveň muzikanty?

Kdyby to bylo možné, mohli bychom se zeptat třeba Sherlocka Holmese nebo Alberta Einsteina. Je pravda, že celá řada vědeckých osobností a současných kolegů dělá hudbu velmi dobře. Mimochodem právě Albert Einstein nebyl vůbec špatný houslista! Tady v Praze třeba hrával Bachův dvojkoncert. A když se dostal do Princetonu spolu s Bohuslavem Martinů, v roce 1941 tuším, tak hrál Einstein při nějaké přehrávce tak výborně, že mu Martinů věnoval čtyři takové kratší kousky pro housle. My je s kolegou Richardem Müllerem, klavíristou a jazykovědcem z Ústavu pro jazyk český, který se mimo jiné učil u profesorky Jiříkovské, také občas hrajeme. Teď zrovna spolu studujeme krásnou Beethovenovu první sonátu, kterou máme hrát pro Učenou společnost.

S kým jste vlastně za svůj život hrál a hrajete?

Já jsem chodil k profesoru Janu Čermákovi na konzervatoř, to bylo v sedmdesátých letech, a on tenkrát měl známého, shodou okolností mého kolegu z Fyziologického ústavu doktora Hníka. A tento tehdy mladý muž mi řekl: Hele, pojď s námi hrát do kvarteta. Tak jsem se k nim připojil jako sekundista. Vždycky jsme hráli pro kolegy, třeba na začátcích sympózií. Později k nám nastoupil profesionál z Českého rozhlasu, violoncellista Antonín Brabec. S ním jsme měli krásné historky, vždy přišel utahaný ze zkušebny a říkal: Dejte mi nejdřív chlebíčky, pak budeme hrát. A měli jsme to štěstí, že když někdo nemohl, náš violista pan Hovorka, což byl překladatel Smetanova kvarteta, zavolal a tu přišel Milan Škampa nebo Miloš Sádlo, takže jsme se dostávali do přímého kontaktu s profesionálními hudebníky. A já jsem měl navíc to obrovské štěstí, že mi Milan Škampa věnoval svůj houslový archiv. Tehdy se stěhoval a já jsem, k nevelké radosti mé ženy, přinesl domů obrovskou krabici not. Ale když jsem pak chtěl něco začít studovat, třeba Sukovu píseň lásky, tak jsem si našel, jak to nasmykoval Škampa. Pak jsme s dalšími přáteli založili také Kvarteto Heroldova klubu, i když nás bylo často pět, protože s námi hrávala i Eva Glancová, která učila doprovod na HAMU. A to už jsme pak hrávali i veřejně. A teď hrajeme hlavně s Richardem Müllerem skladby pro housle a klavír.

Co je tím pojítkem mezi hudbou a vědou, čím to je, že tolik vědců na něco hraje?

Protože vědecká práce je svým způsobem umění. A umění zas potřebuje určitý vědecký podklad, třeba v tom, jak skladby správně nastudovat. A tak se to krásně snoubí.

Prof. František Vyskočil je čerstvým nositelem Ceny Akademie věd ČR za vynikající výsledky velkého vědeckého významu a Cenu předsedkyně AV ČR za propagaci či popularizaci výzkumu, experimentálního vývoje a inovací. Působí na Oddělení neurobiologie Přírodovědecké fakulty UK a ve Fyziologickém ústavu AV ČR, kde byl dlouholetým předsedou vědecké rady. Jeho výzkum je značně rozsáhlý. Po celou dobu profesního života také aktivně popularizuje vědu. Je autorem více než 120 populárně vědeckých článků v časopise Vesmír, další vycházejí v denním tisku. Natočil naučný film Neurofyziologie (Čs. krátký film, 1971, režie J. Švec), vystupuje pravidelně v televizních i rozhlasových pořadech. Každoročně má řadu přednášek pro veřejnost v rámci Týdne vědy, výuky na gymnáziích nebo vědeckých programech typu Café Nobel. Je předsedou komise pro odbornou literaturu Nadace Český literární fond, která podporuje zahraniční cesty mladých vědců a vznik vědeckých knih a monografií, včetně knih popularizujících vědu. Je členem The Physiological Society, London, Cambridge, zakládajícím členem Učené společnosti České republiky a čestným členem Čs. lékařské společnosti J. E. Purkyně.

Foto: Khalil Baalbaki