„Kdyby ležel sníh, mohla by to být úplně čistokrevná štědrovečerní noc někde na vesnici.“

„V modlitebně se scházejí tři muži v černém a s bílými rouškami. Povedou televizní bohoslužbu.“

„Koncert a divadlo, stejně jako kostel, v televizi nebo na obrazovce natrvalo nestačí.“

Ke křesťanům směřovala pro noc ze soboty na neděli výzva, aby zapálili za okny svíčku. Mohli tak veřejně vyznat „Ježíš je světlem našeho života“. O moc víc toho o letošních Velikonocích projevit nemohli. Zavřeni doma, s rouškami pověšenými u klíčů, aby nezapomněli na jedenácté přikázání „Nenakazíš bližního svého“, pokud by snad přece jen chtěli z nějakého povoleného důvodu vyjít do liduprázdného prostoru za dveřmi svých domovů. O bohoslužbách si směli nechat jen zdát a duchovní hudbu si mohli maximálně pustit z nahrávky. Takové svátky – s výjimkou roků morových ran, pogromů, skrývání v katakombách a egyptského a babylonského zajetí – lidstvo už asi dlouho nezažilo.

Je těsně před jedenáctou večer, sobota, za chvílí začne příprava na neděli vzkříšení. Ztichlou čtvrtí se náhle bez varování rozeznívají zvony. V kostele, ve kterém hrával před sto padesáti lety na varhany mladičký Antonín Dvořák, se rozsvěcejí světla. Zářícími okny na nevelké náměstíčko začínají tlumeně pronikat tóny varhan a pak i hlas kněze, který v chrámu, podle všeho sám, provádí obřad. Pak zvony umlkají. V dřevěných dveřích zvonice zaharaší zevnitř klíč a vycházejí dva mladí lidé, on a ona. Člověka, venčícího psa, jedinou lidskou bytost v okruhu stovek metrů, přes roušku zdraví „Dobrý večer“ a přidávají: „Požehnané Velikonoce!“ I vám, odpovídá. Dvojice mizí na faře a čtvrť je zase opuštěná. Jen z kostela je za zářícími vitrážemi trochu slyšet hlas kněze. Nikde nikdo. Ticho. Kdyby ležel sníh, mohla by to být úplně čistokrevná štědrovečerní noc někde na vesnici. Tohle že je metropole…?

O den dřív, na Velký pátek ráno, se v evangelické modlitebně nedaleko strašnické vozovny scházejí tři muži v černém. Povedou televizní bohoslužbu. Dva faráři a jeden varhaník. Přes nos a ústa mají bílé roušky. Přízračný výjev začíná. Čtení z Bible, modlitby, kázání. Do toho písně, jak je obvyklé. Zpívá jen varhaník. Pak příprava na přijímání. Ale nevysluhuje se. Není nikoho, kdo by k Večeři Páně přišel. Lavice jsou prázdné a členy farního sboru připomínají jen fotografie položené pěkně v řadách na opěradlech. Chleba a víno zůstávají netknuty. Jak přes televizní obrazovky zprostředkovat společenství, které je smyslem této svátosti?

Na Velikonoce se vyrojil specifický křesťanský humor. Policejní auto projíždí kolem skalního hrobu, od jehož vchodu je stranou odvalen kámen. Ven se právě chystá vyjít vousatý třicátník. Sice se svatozáří, ale bez roušky přes obličej. A policista s ochranou přes ústa a nos varovně křičí z okénka auta: „Tak o něčem takovém vůbec neuvažuj!“ A na českém webu, proslulém humorným pohledem na život katolické církve (tvářícím se však, že je to pravda), se žertovalo o možných podobách návratu k normalitě i tak, že děti už budou napříště sledovat mše jen na internetu – stejně byla spousta stížností, že v kostelech v neděli ruší…

Minulý týden koloval po sociálních sítích jiný kreslený vtip. Také vyjadřoval bezradnost ze situace, kdy se celá Země kvůli pandemii prakticky zastavila. Byly na něm pod sebou vypsány anglické názvy dní. Monday, Tuesday, Wednesday, Thursday, Friday, Saturday, Sunday. Zkuste škrtnout, tak jak to bylo i na tomhle obrázku, první části slov a ponechat jen základ – „day“. Co je dneska? Úterý, nebo neděle? Vychází vám smutné konstatování: dneska je „day“ – prostě „den“. Den jako den, to je už měsíc naše realita. Zvláště pro ty, kdo pracují „z domova“.

S rouškou se nedá moc dobře mluvit, natož zpívat. (Už vůbec ne hrát na dechové nástroje.) Nedá se s ní moc dobře komunikovat. Rouška zakrývá úsměv, výraz obličeje. Tvář jako tvář, to je už měsíc naše realita. Zvláště tehdy, když vyjdeme ven.

Máme čím dál víc možností poslouchat hudbu a sledovat operní představení (i bohoslužby) online. Na YouTube, na Faceboku. Koncert a divadlo, stejně jako kostel, v televizi nebo na obrazovce ale natrvalo nestačí. Smysl dostávají, když jsou příležitostí pro živé osobní setkání, pospolitost, společenství. Doufejme, že nám to streamování, otvírání archivů a sdílení záznamů nezůstane už jako jediné příjemné, dostatečné a vyhovující, až se jednou vrátí normální životní podmínky.

Už se objevily úvahy a obavy, že publikum hned tak koncertní síně a divadla nezaplní, až to půjde. Že bude i po skončení nouzového stavu vítězit přetrvávající obava z nakažení, ale ještě víc také obracení každé koruny v důsledku celkového zchudnutí. Jedinou naději proti tomu dává skutečnost, že se nepřestává nakupovat, když to jde – jako teď po otevření zahradnictví a prodejen pro kutily. Doufejme, že se bude na podzim kupovat i kultura.  

Ach ano – a ty svíčky…? Tady u nás v okolí za okny žádné vidět nebyly. Vzkříšení? Svátky? Prostě den jako den… Ale Velikonoce jsou svátky naděje. Tak snad nám ani tohle nezůstane.

Foto: Archiv KlasikaPlus, ČT, Petr Veber