„Je moc dobré vidět něco, co moje generace vidět nemohla – původní inscenaci z roku 1967.“

„Akustika není tak suchá, abychom tady Wagnera nemohli uvádět.“

„Ani v Bayreuthu nejsou akustické podmínky úplně ideální.“

Pražskou inscenaci Wagnerova Lohengrina předloni nastudoval a i při dnešní nedělní večerní repríze povede mladší německý dirigent Constantin Trinks, mezinárodně uznávaný wagnerovský interpret. Je hostem významných divadel, objevuje se i jako koncertní umělec v nejznámějších sálech. Vrací se i na festival v Bayreuthu. Diriguje operní repertoár od Mozarta po Luigiho Nona, ale obzvláště a rád díla Richarda Wagnera. Pěveckými hosty v Národním divadle jsou už podruhé ve třech dnech jako Lohengrin Andreas Schager, v roli Elsy Barbara Haveman a v úloze Telramunda Thomas Johannes Mayer. Po pátečním mimořádném představení jsme psali ZDE. Lohengrin je remakem bayreuthské inscenace z roku 1967. Právě tímto faktem začíná rozhovor, který dirigent nyní aktuálně poskytl portálu KlasikaPlus.

Dáváte přednost takovémuto způsobu inscenování oper, nebo spíše modernějšímu?

Na to se nedá odpovědět obecně. Mám samozřejmě rád moderní inscenování, ale někdy i to staré nebo tradiční. Například jsem v Mnichově několikrát dirigoval Růžového kavalíra, což je opravdu velmi známá inscenace pořízená ještě Otto Schenkem. Mám ji moc rád, ale je opravdu hodně stará…

Myslíte tím, že je příliš stará…?

Ne, to ne. Záleží na stylu konkrétní produkce, ale i na konkrétním titulu. U některých oper je opravdu pěkné, když je přístup trochu starosvětský. A v případě tohoto Lohengrina je to moc dobré, protože máme možnost vidět něco, co moje generace vidět nemohla – původní inscenaci z roku 1967 z festivalu v Bayreuthu. Je zajímavé sledovat, jaký byl styl Wolfganga Wagnera. Určitě asi podobný Wielandu Wagnerovi… Pro mě, pro většinu z nás, je to docela nový svět, něco velmi nového – navzdory tomu, že to je vlastně opravdu hodně stará produkce.

Myslíte, že je takový přístup pro Wagnerovu hudbu výhodnější? Nebo by bylo lepší, kdyby třeba byla inscenace akčnější? Čemu byste dal sám přednost?

Tahle inscenace má svoje výhody – má atmosféru, která opravdu velmi dobře odpovídá hudbě. Ale pravda je, že bych si asi přál trošku víc aktivity pro sbor. Je na jevišti absolutně statický a pro zpěváky je to tím pádem trošku těžší, protože ne úplně v každém okamžiku přesně vědí přesný význam slov, která zpívají. Vždyť nejde o úplně běžný repertoár tady v Praze. Takže by pro ně určitě bylo trošku snadnější, kdyby měli o něco víc aktivity a pohybu… Tak to je jeden z aspektů, který mně možná přijde méně šťastný, ale jinak jsem řekl, že je opravdu dobré moci vidět někdejší režijní a scénografické pojetí.

Jste, obecně řečeno, ovlivňován tím, co se děje na scéně, tedy scénografií a režií, pro své dirigování, pro vytváření hudby? Cítíte hudbu odlišně v případě různých inscenačních přístupů k jednomu dílu?

Naprosto! Není možné nebýt dotčen tím, co se děje na jevišti. Ale většinou se to děje neuvědomovaně. Vzpomínám si na inscenaci Weberovy opery Euryanthe, kterou jsem dirigoval před několika měsíci v Divadle na Vídeňce. Šlo o zřídka uváděné dílo – a právě tohle se tam dělo velmi silně: měli jsme s režisérem velmi podobný pohled na věc, na celé dílo. Takže se nám dařilo pěkně, společným způsobem, rozvíjet styl. Tady v Praze to ale možné nebylo, protože režisér už není mezi živými. Dlouho…

Ale jeho dcera je naživu a inscenaci připravovala ona…

No ano, ale ona opravdu jenom vyplnila otcovu vůli, jeho představy, tak jak byly dochovány a zaznamenány. Protože kdybyste viděl její vlastní inscenace…

Jsou hodně odlišné?

Od této naprosto.

Je pražské Národní divadlo dostatečně velké pro Wagnerovy opery?

Řekl bych, že ano. Určitě. Wagnera hrají také v Curychu nebo ve Štrasburku. Říkám to pro příklad, protože právě tamní divadla jsou menší, než je Národní divadlo. Pokud se týká akustiky, tak je tady trošku sušší, než bych považoval za ideální, ale není tak suchá, abychom tady Wagnera nemohli uvádět.

A orchestřiště?

Je trošku menší… Houslisté nebo vůbec hráči na smyčce sedí docela natěsnáni. Hodně blízko u sebe…

Nemohu se nezeptat na festivalové divadlo v Bayreuthu. Je tam akustika opravdu tak jedinečná, jak všichni tvrdí?

Ano. Ale ani tam nejsou podmínky úplně ideální. Respektive nejsou ideální pro všechny Wagnerovy opery. Jen pro některé. Pro Parsifala ne, pro Mistry pěvce norimberské také ne, ani pro Tannhäusera moc ne, protože dřevěné dechové nástroje jsou příliš daleko, upozaděny, a je obtížnější připravit transparentní zřetelný zvuk, ale pro mystického Lohengrina, pro zvuky spojené s grálem, je Bayreuth fantastický. Pro samotné hráče to úplně ideální v orchestřišti není, je tam dost hlučno. A dojem ze zvuku v orchestřišti je naprosto odlišný od toho, co je opravdu slyšet. Pokud odtamtud nemáte nějakou zkušenost, nemáte šanci odhadnout, co přesně je venku slyšet. Je to prostě takový druh zázraků…

Je Lohengrin spíše raná opera, odlišná od těch pozdějších vizionářských?

Ano, velmi. Ostatně – každá Wagnerova opera je svět sám pro sebe, odlišná od těch ostatních. Dokonce i v Prstenu Nibelungově je přece Zlato Rýna hodně odlišné od Soumraku bohů… Však také mezi těmi operami leží řada let. Ale je pravda, že vlastně každá z Wagnerových oper, počínaje Bludným Holanďanem, byla ve své době revoluční… Nikdo předtím neslyšel takové zvuky, jaké se linou z orchestru v předehře k Lohengrinovi – ty dělené housle, to je něco úžasného, vizionářského… Rozhodně nejde o nic tradičního, ale jsou tu samozřejmě místa, ve kterých Wagnera ovlivnila italská opera a italský způsob zpěvu. Místa odlišná od jeho pozdějších oper i od jeho raných děl…  Ale Wagnerova hudba je obecně velmi odlišná od všeho toho, co v té době právě znělo okolo…

Když se zeptám na Andrease Schagera – hrdinné tenory jsou velmi vzácné hlasy. Jak ho vnímáte?

Andreas je opravdu hrdinný tenor. Je podobným typem jako někteří skutečně významní představitelé z minulosti, obdaření silným hlasem. Ano, je výjimečným tenoristou.

Takže sluší Bayreuthu?

Ano, rozhodně ano. A jeho hlas sluší Wagnerovi a Straussovi.

Už jste dirigoval všechny Wagnerovy opery?

Ano, všechny s výjimkou Víl a Rienziho. Dirigoval jsem i Zákaz lásky, což je Wagnerova druhá opera. Dokonce ve dvou různých provedeních. Není to špatná věc. Nejde ještě úplně o opravdového Wagnera, ale je to moc zajímavá hudba.

A co vás čeká s Richardem Wagnerem nejbližšího?

Myslím, že nejbližší je Valkýra ve Stockholmu v příští sezoně… – Vlastně ne. Ještě předtím diriguji Parsifala a Tristana v Sofii. I tam jde o revival, jako v případě pražského Lohengrina.

Foto: Archiv dirigenta, Národní divadlo