středa, 23 leden 2019 17:51

Stefan Lano: Opera "Jonny" byla středoevropská představa o jazzu

Autor:

 

„Nedobrá doba pro operu. Divadla vybírají tituly, které přivedou publikum. Takže jen těžko někde uvidíte Berga, Korngolda, Stravinského, Křenka...“

„To, co Křenek komponoval, byla středoevropská představa o jazzu. Proč ne. Udělal to velmi dobře.“

„Pokud byste se mě zeptal, po jakém místě na světě se mi stýská, pak řeknu, že po Buenos Aires.“

 

stefan-lano-home

 

Národní divadlo poprvé od pražské premiéry, která se odehrála před devíti desetiletími, nastudovalo nyní opět operu Jonny vyhrává, v originále Jonny spielt auf. Napsal ji rakouský skladatel s českými kořeny Ernst Křenek, respektive Krenek (1900–1991). Autor sám přiznával, že šlo o jeho největší úspěch. Hned po světové premiéře v Lipsku operu ve stejném roce 1927 za řízení Alexandera Zemlinského uvedlo v Praze Nové německé divadlo. Dílo se hudebně pohybuje ve spektru od novoromanticky znějících ploch po taneční rytmy ovlivněné jazzem. Ústředními postavami jsou exaltovaný skladatel Max, obletovaný houslista Daniello a černošský jazzový muzikant Jonny. Max touží po slávě a Jonny po Daniellových vzácných houslích, které ukradne… KlasicePlus odpovídal na otázky Stefan Lano, dirigent nové inscenace, která má v režii Davida Drábka premiéry 24. a 26. ledna.

 

MG6849

 

Pocházíte ze Spojených států. Jak dlouho jste už usazen v Evropě?

Více než čtyřicet let.

Řekl byste, že Ernst Křenek je spíše evropský, a nebo spíše americký skladatel?

Řekl bych, že především vídeňský. Usadil se za války v Hollywoodu, stejně jako mnoho dalších Evropanů a Vídeňanů. Třeba Thomas Mann, Stravinskij, Rachmaninov, Schönberg... Byli to uprchlíci. Kvůli nacistům. I Křenkovu  hudbu nacisté zakázali.

Setkali jste se někdy?

V roce 1978 ve Štýrském Hradci. Hrál jsem tehdy na klavír jeho hudbu. A krátce jsme se potkali ještě potom v roce 1985 ve Vídni, kdy jsme uváděli jeho operu Karel V. Dirigoval Erich Leinsdorf a já byl v té inscenaci pianistou.

V Americe jste se nesetkali?

Ne. Až v roce 2006, když jsem dirigoval v Teatro Colón v Buenos Aires Jonnyho. To už Křenek nežil, přišla tehdy jeho manželka, vdova Gladys.

 

Krenek-9783902053022-us

 

Každopádně máte s jeho hudbou docela hodně zkušeností.

Abych byl upřímný, nemám rád, když se hovoří o expertech na něco. Hlavně jsem dirigoval Jonnyho. Ale také Život prostopášníka od Stravinského a mnohá jiná díla. Ale že bych se věnoval jenom hudbě dvacátého století, to ne. Ostatně - hudba je hudba, ať už to je Monteverdi, Mozart, Berg, Křenek, nebo třeba John Corigliano… Prostě studujete partituru a děláte, co je v ní. Neřekl bych, že jsem expertem na Křenkovu hudbu. Ale operu „Jonny spielt auf“ si užívám. Zajímavý kus. I historicky. Křenek byl eklektický skladatel s širokým světovým rozhledem, jeho současníkem byli Richard Strauss a Erich Wolfgang Korngold nebo Alexander von Zemlinsky, tedy řada geniů. I v tomto kontextu dokázal napsat několik oper, které se dostaly na repertoár. Ve své době byl Jonny hrán dokonce častěji a víc než Pucciniho Bohéma. Byl to opravdu populární kousek. Ve Vídni ji dokonce hráli na Silvestra, místo Netopýra…!

 

stefan-lano-8

 

A jak je to dnes? Hraje se po Evropě často?

Dnes je především nedobrá doba pro operu obecně. Mnohé operní domy vybírají jenom takové tituly, které přivedou publikum. Takže jenom těžko někde uvidíte Berga, Korngolda, Stravinského, Křenka... Místo toho vidíte spousty Rigolettů, Kouzelných fléten, Carmen, Aid... Není to moc nápadité. Ředitelé hledí pouze na naplnění kasy a podceňují skutečnost, že operní publikum je také zvídavé… Byl bych například rád, kdyby se v Praze mohla uskutečnit inscenace Bergovy Lulu, která se tu myslím ještě nikdy nedávala. Alban Berg ano, ale Lulu ne... Stejně tak Korngoldovo mrtvé město. Nebo Zemlinsky, který působil v Novém německém divadle, v budově Státní opery. Jeho opery Trpaslík, Florentinská tragédie...

Existuje spousta úžasných oper…

Ano, a to takových, o kterých jsem přesvědčen, že by je pražské publikum milovalo. Když se vrátím k situaci v Německu, kde hodně vládnou režiséři, nemyslím, že je umělecky dobrou situací, když se hraje jen úzký repertoár. Dokonce si myslím, že to není dobré ani z hlediska vedení těch divadel, protože jejich úkolem není jen zábava, ale také vzdělávání. Teď je výročí takzvané Výmarské republiky, německých meziválečných let. A za pár let uplyne sto let od uvedení Jonnyho! Rád bych viděl, aby se Křenek hrál mnohem víc. A platí to i o mnoha dalších skladatelích z té doby…

 

MG6770

 

Možná právě proto někteří lidé říkají, že jste expertem…!

Je pravda, že se od té doby, co jsem se usadil v Evropě, hodně věnují historii dvacátého století. Dozvěděl jsem se docela hodně. My se totiž v Americe neučíme historii moc přesně. Například se tvrdí, že nacismus porazili Američané. Ale to není úplně takhle přesně pravda, světovou válku vedlo Rusko. U Leningradu padlo mnohem víc vojáků než amerických. V Americe se dějepis neučí moc dobře - ale to by byla už jiná debata… Já se zajímám o historii dvacátého století zejména z pohledu hudby a z pozice skladatelů, jejichž hudbu mám rád. Takže proto ten jednoduchý názor, že by prostě měli být hráni častěji…

Chválíte tedy Prahu za uvedení opery Jonny spielt auf?

Hudba a hudební divadlo má svou relevanci. Šostakovič je ještě stále případným autorem. Dirigoval jsem vícekrát jeho Jedenáctou symfonii, myslím, že jsem dokonce řídil například její první litevské uvedení. Ve Vilniusu. Psal jsem tehdy také nějaké poznámky do programu a uvědomil jsem si, že ta symfonie není o roku 1905, jak je v názvu, ale ve skutečnosti o roku 1956, kdy KGB vedená Andropovem vjela na tancích do Budapešti. Vy jste měli něco podobného tady v Praze v roce 1968… Dnes je to s tou relevancí horší, protože hudební průmysl je řízen lidmi, kteří ignorují každodennost. Divadelní ředitelé, režiséři a dirigenti, tedy i já, musíme rozumně a moudře volit programy. Právě proto opravdu hodně oceňuji, že se Silvia Hroncová rozhodla uvést zde v Praze Jonnyho.

Našel jste si vy Prahu, nebo si divadlo naopak našlo vás?

Silvia Hroncová si našla mě. Už před jedenácti lety. Hledali tehdy v Bratislavě někoho, kdo by rychle udělal Borise Godunova. Já jsem ho zrovna dirigoval v Buenos Aires, takže jsem přijel do Bratislavy. A pak o pár let později hledali v Drážďanech někoho, kdo by dirigoval Borise Godunova… Tak jsem ho dirigoval i v Drážďanech. To bylo v roce 2009. Potom se hledal dirigent na Jonnyho a někdo zmínil mé jméno… Že prý jsem ho dirigoval před několika lety v Buenos Aires. A ona řekla: Aha, toho já znám…! A tak jsem tady!

 

Jonny-50949464101569865706942871734414558421843968o

 

Čím je Křenkova hudba podle vás zajímavá? Tím, jak se dotýká jazzu?

Ale to není jazz… On v době, když Jonnyho psal, neznal ani žádného Američana. Američany poznal až později, když byl v Paříži, ve třicátých letech. Při komponování neměl žádnou přímou linii k jazzu. To, co komponoval, byla středoevropská představa o jazzu. Proč ne. Udělal to velmi dobře. V opeře je hodně swingu. Když ji hrajete jako swing, pak je to typicky americké. Ale nemám moc rád nazývat to jazzem… Jonny je mix. Velmi eklektické dílo, jsou v něm téměř atonální prvky, jsou v něm i místa velmi barvitá, která chtějí něco evokovat - podobná hudbě Richarda Strausse. Křenek se snažil vytvořit atmosféru. Byl ještě mladý, ale byl dobrým adeptem. Je potěšení Jonnyho  dirigovat, zvláště když mám k dispozici tak skvělý orchestr, jako je orchestr Státní opery.

Jak byste popsal námět? Jde v opeře především o zločin, o krádež, nebo je celá hlavně zábavná?

Myslím, že nejde jen o krádež houslí. Jonny mnohem víc reprezentuje, čím byla ve dvacátých letech Amerika - širokými otevřenými prostory, svobodou. Jevila se jako země, kde bylo možné všeho dosáhnout. Takzvaný americký sen… Křenek ji líčí pomocí černých hudebníků. Jonny hraje na všechny možné nástroje, zatímco Daniello, který nazývá Jonnyho negrem, hraje jenom na housle – a reprezentuje starou Evropu. Max je v podstatě autobiografická postava… Vlastně je to celé tak trochu o Křenkově pohledu na Ameriku. Některé věci mínil uvolněně, ironicky, ne nezbytně prorocky. Takže ani není nutné brát všechno úplně vážně, stejně jako to nejde u většiny oper. Možná ještě tak Bergova Vojcka je potřeba brát velmi vážně. Protože velmi vážně reflektuje dobu, ve které vznikl… Jak vezme publikum divadelní večer, závisí i na tom, o jaký jde kus. Shakespeara můžete vzít vážně - a nebo ne. Shakespeare rozumí lidským pohnutkám, ví o tom, jak působí komedie, jak tragédie… O tomhle musejí přemýšlet hlavně režiséři. Existuje tolik lehoučkých oper, jako třeba Donizetti, které se teď, zejména v Německu, dávají přehnaně vážně. Jsou v nich všichni v černém, tlumená světla, zbraně, střelba… což prostě v partituře není. Říkávám si, jaké poselství nám zprostředkovávají...?

 

50681700101569865715542873164141997971734528n

 

Jaký je pražský Jonny?

Tato inscenace je barvitá, David Drábek dělá dobrou práci. Přináší překvapení, velkou imaginaci. Přesně to, co tahle opera potřebuje.

Máte plány nebo nabídku dirigovat Jonnyho zase někdy v budoucnu?

Zatím ne - a i tenhle pražský úkol byl překvapením. Když mi tehdy telefonovali, tak jsem skoro současně také měl telefonát z Varšavy, jestli bych nedirigoval na koncertě Pendereckého. Říkal jsem si, jaká je to krásná shoda, být v podobnou dobu ve Varšavě a v Praze. Dvě pro mě nová města.

 

stefan-lano-conducting

 

Hodně dirigujete v Jižní Americe - zdá se, že tam jste skoro jako doma?

Ano, jsem. V Buenos Aires jsem byl poprvé v roce 1993, tehdy jsem tam dirigoval Bergovu operu Lulu. Měla obrovský úspěch. Pro mě to tehdy byla ale  docela zvláštní doba, protože den před premiérou zemřela moje matka. Vynutila si ode mě předtím slib, že kdyby odešla, abych kvůli ní nerušil představení, abych dirigoval na její památku… Veřejnost se to tehdy dozvěděla, tak ten večer měl ještě mnohem větší vřelost… Od té doby se do Buenos Aires vracím každý rok. Teď mě tam čeká Mahlerova Devátá symfonie.

Také jste byl šéfdirigentem v Montevideu. Vnímáte rozdíl mezi oběma zeměmi?

Je tam velká podobnost, ale řekl bych, že Montevideo vnímám jako černobílý film a Buenos Aires jako barevný. Uruguay je úžasná země, i několik desítek let po válce ještě stále příjemně pomalá. Někdo říká, že Uruguay je provincie, ale myslím, že to není pravda. Má své vlastní místo na světě. Do určité míry mi ty roky, které jsem strávil v Jižní Americe, chybějí, ale vyvažuje mi to skutečnost, že teď mám rodinu v Evropě. A je také pravda, že jsem tam trošku cítil, že ztrácím kontakt s Evropou… Z více důvodů jsem rozhodl vrátit do Evropy.

Vracíte se do Jižní Ameriky?

Ano, rád, ale už ne na celý rok.

A do Severní?

Zhruba do roku 2003 jsem se tam vracel docela dost, ale potom vymizely peníze… Občas jsem dostal zajímavé nabídky, jako třeba Bergovu Lulu v San Franciscu, nebo Stravinského Život prostopášníka v Metropolitní opeře. Ale nechce se mi moc cestovat a trávit někde šest týdnů v případě produkce, která by mě moc nezajímala… V roce 2009 jsem dirigoval v newyorské Carnegie Hall Orchestr amerických skladatelů. To bylo naposledy, kdy jsem ve Spojených státech byl... Ale nevadí. Mezitím jsem se stal švýcarským občanem. Nemohu říct, že by mi Amerika nějak chyběla. Pokud byste se mě zeptal, po jakém místě na světě se mi stýská, pak řeknu, že po Buenos Aires.

 

teatrocolonfrente9807

 

Foto: Národní divadlo, Teatro Colón, Stefan Lano

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.