úterý, 18 prosinec 2018 08:29

Soňa Červená: Zpívala jsem Bacha a Dvořáka, koledy ani ne

Autor:

 

„Patos já nemám ráda…“

„Že mně Janáček nenapsal Makropulos, to mu nezapomenu!“

„Ostrava teď v opeře dělá báječné věci.“

 

DSC3346

 

V pražském Foru Karlín dnes večer opakuje Národní divadlo vánoční koncert orchestru a sboru Státní opery. Dirigentem je Andreas Sebastian Weiser, účinkuje také klavírista Marek Kozák a Kühnův dětský sbor, mezi pěvci je Simona Šaturová. Po dílech Wolfganga Amadea Mozarta a Ernö Dohnányiho patří druhá polovina večera kouzlu českých vánočních koled v úpravě skladatele Luboše Fišera. Vánoční pasáže z evangelií v této části programu přednáší Soňa Červená. Před třemi roky slavila devadesátiny. Žije v Praze, můžete ji často potkat v divadle. Ale klidně i v Brně nebo Ostravě. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad poselstvím Bible a nad vánoční hudbou a komentuje svou pěveckou a nyní i hereckou dráhu. A nakonec i to cestování.  

 

471334232712512169224374199022296452562944o

 

Jak vnímáte Bibli?

Těší mě, že mě Národní divadlo pozvalo a že mě jmenovalo recitátorkou. Jsem věřící člověk, katolička, a čtení z Bible mám ráda. Je to živá kniha, je to kniha o našich začátcích, o naší lidskosti. Je součástí kultury celého lidstva. Je to slovo shůry. Hudba se zastaví a já čtu lidem krásné texty. Jako například „Otevři se Země a vydej Spasitele.“  Nebo: „Nebesa, dštěte pravdivost.“ To jsou krásná slova. A když přijde vyprávění o tom, jak byla Marie těhotná, tak zjihnu.

Je vánoční příběh spíše jakoby pohádkou? Nebo ho přednášíte s patosem?

Já patos nemám ráda.

A posloucháte koledy?

Ano, jsou krásným pozastavením za starým rokem a před novým rokem. Hezké zklidnění.

Vzpomenete si na Vánoce v době, kdy jste byla maličká?

Víte, jak je to dlouho?! Nevzpomenu. Nechci. Já se nedívám dozadu. Teď se těším na tyto Vánoce, že budu sama doma. To bude nádherné.

Neberte to tedy jako vzpomínání, ale jen jako informaci: zpívala jste někdy veřejně koledy?

Já jsem spíš zpívala Dvořáka nebo v Bachově Vánočním oratoriu. To bylo krásné… Koledy jsem nezpívala. Dřív ani takové koncerty s různými úpravami nebyly. Teď se koledy asi víc prodávají. Dřív byla doba niternější.

 

S

 

Co jste vlastně zpívala nejraději? Carmen?

Já bych řekla, že Čajkovského. Toho opravdu miluji. Máte ho taky rád? To je úžasná hudba, v každém taktu přesně komponuje, co si myslí. V jeho hudbě se dohledáte. A Gustav Mahler, ten je něco úžasného… Uděláme smyčku. Mahler bude na prvním místě. Písně o mrtvých dětech... Píseň o zemi… Zpívala jsem všechno, co bylo pro mezzosoprán. Mahlera jsem milovala a miluji… A Janáčka, Dvořáka, Smetanu, Martinů... Čajkovskij a Dvořák byli přátelé. Dvořák není příliš jiný – ale ne, že někde něco slyšel a napsal. Tehdy někdo něco napsal a někdo jiný na druhém konci světa napsal něco podobného. To je někdy až k neuvěření…! Jenom Janáček neměl žádný vzor. A to je geniální! Ten se od nikoho neučil, v jeho hudbě nikoho jiného neslyšíte. Nenapodobitelný, nenahraditelný génius. Ani jeho potom nemohl nikdo napodobit, nikdo to nemohl od něj přejmout.

A co jste zpívala nejraději od Janáčka?

Na mezzosopranistku byl skoupý. Že mě nenapsal Makropulos, to mu nezapomenu! Zpívala jsem v Kátě Kabanové Varvaru i Kabanichu. Tu jsem zpívala ráda… V Její pastorkyni jsem zpívala jenom Stařenku. Taky jsem ji měla ráda, taky jsem ji jako postavu milovala, ačkoliv má tak málo co říct. A co ještě? Zápisník zmizelého...! V něm jsem zpívala ráda, například také s Rudolfem Firkušným.

 

s2

 

Ale Věc Makropulos jste hrála jako činohru, originál od Karla Čapka. Takže jste si ji přece jenom užila!

Ano, ve Stavovském divadle. Režii měl Robert Wilson. Byl úžasný, moc mi práce s ním pomohla… Minimalistika se tomu říká, že?

V jeho režii jste také účinkovala v Janáčkově osudu.

Ano, jako němá postava. To byla také zajímavá zkušenost. Osud teď mimochodem nastudovali v Ostravě. Nádherná inscenace, Jiří Nekvasil je senzační. Ostrava teď vůbec dělá v opeře báječné věci.

Byla jste se tam podívat?

Samozřejmě, to jsem si nenechala ujít. Osud se hraje málokdy. A já často jezdím do Ostravy na operu. I do Brna. Tam jsem teď byla na Kátě Kabanové a na Lišce Bystroušce. Byla roztomilá. Sice je toho na scéně až trochu moc, ale je to dobře myšleno. Jiří Heřman ji udělal senzačně. I Libuši a Fausta na Výstavišti…!

 

DSC3368

 

Kde teď hrajete?

Mám nabídku z Divadla Na Jezerce od pana Hrušínského. Také mám nabídku na film, ale zatím o tom nemohu mluvit. A v Divadle Ungelt budu mít recitál. Uvedu Kuchyňskou revui od Martinů a možná i písně svého otce z Červené sedmy.

Ale ty už jste přece někde zpívala?

No, spíš jenom soukromě. Ale přemluvili mě. A v Brně hraji v Čajkovského Pikové dámě. Ještě bude v únoru dvakrát. Když jsem před rokem jela z Brna do Prahy, zlomila jsem si ve vlaku krček. Měli jsme to skoro už nastudované. Šlo jenom o to, jestli mě nemocnice pustí, nebo ne. Tak jsem vstala z postele, vzala jsem si chodítko a Pikovou dámu jsem hrála. Zpívám tam jeden francouzský šanson. Je to od Martina Glasera hezky režírované. Jsou tam tři „pikové dámy“. Já jako stařena, potom Veronika Hajnová a třetí je Jitka Zerhauová. Všechny jsme totéž, ale zároveň nejsme totéž... Nic jsem tehdy neodřekla. Problém se vyřešil.

Nebolelo to?

Nevím. Mě na jevišti nic nebolí.

Ale tu volbu Jiřího Drahoše jste asi nestihla, že.

Tu bohužel ne.

 

DSC3401

 

Foto: Národní divadlo, Petr Veber

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.