středa, 12 prosinec 2018 08:00

Jakub Hrubý:
Šenkýřova kantáta v novodobé premiéře je zázrak

Autorka:

“Překážkou byl ale zcela nečitelný text a dosti nečitelné noty, taková rychle psaná partitura autorem.”

“Vzpomínám si na Šenkýřovo nádherné Festa sanctorum, ve kterém zpíval basista Karel Průša.”

“Z náročnosti a virtuozity partů lze dedukovat, že žáci tehdy měli vysoké hudební a pěvecké předpoklady.”

 

5

 

Novodobou premiéru připravilo na sobotu 15. prosince Národní divadlo v Praze. V kostele sv. Anny (Pražská křižovatka) zazní gratulační kantáta Augustina Šenkýře Dies numini et principi, věnovaná opatovi břevnovského kláštera Friedrichu Grundmannovi. Po 248 letech ji v Praze nastudovali sólisté Markéta Böhmová, Yukiko Kinjo, Michaela Zajmi, Jakub Koś a Roman Hoza, orchestr Národního divadla a dirigent Zdeněk Klauda, specialista na hudbu tohoto období, který byl za podobný objev (Rybovo Stabat mater) oceněn mezi jinými i prestižní cenou Diapason D‘Or.

 

 

Gratulační hra “Dies numini et principi – Drama musicum Pastoritium” ve volném překladu znamená něco jako Den gratulace ke zvolení nového opata. Augustin Šenkýř ji napsal jako jakousi slovní kyticí, která také byla opatovi Fridrichovi skutečně předána. Od své premiéry v roce 1770 ale toto pozoruhodné dílo nebylo už nikdy provedeno.

 

Nmst-FLVka

 

Augustin Šenkýř se narodil v Dobrušce 23. 12. 1736 a zemřel v roce 1796. O jeho vzdělání v mládí není mnoho známo, zřejmě studoval na broumovském klášterním gymnáziu. V roce 1764 složil slavné sliby u emauzských benediktinů a o rok později byl vysvěcen na kněze. Byl ředitelem kůru v Emauzském klášteře v Praze, také znamenitý varhaník, houslista a hráč na violu da gamba. Pro tento nástroj napsal i školu hry: Fundament für die Viola da gamba. Proslul i jako pedagog, mimo jiné byl učitelem hudebního skladatele Františka Josefa Dusíka.

Jeho tvorba byla ve své době velmi oblíbená. Dochovalo se mnoho chrámových skladeb v pražských klášterech a kostelích, ale také v Roudnici, Klatovech, Želivě, Chocni, Broumově a Žamberku. Slohově je představitelem pozdního baroka. Používal zpěvnou melodiku, často s prvky lidové hudby.

Text školské hry Dies Numini et Principi – Drama musicum Pastoritium je uložen v archivu Náchod a hudební autograf v Českém muzeu hudby. Autoři nálezu, Jiří Mikuláš a Kamil Remeš, komparací textu hry a notového autografu potvrdili jednoznačnou spojitost obou archiválií. Jedná se tedy o unikátně doložený fakt, že i broumovští si nechávali psát hudbu svými odchovanými skladateli, i když dál působili už mimo benediktinskou „societas“.

 

XXXVIII-D-363-7

 

Dílo objevil, spartoval a prosadil do dramaturgie pěvec a sbormistr Jakub Hrubý. KlasikaPlus ho zastihla pár dní před sobotní premiérou.

Jednalo o úplně zapomenuté dílo, nebo se o něm vědělo?

O díle Augustina Šenkýře Dies numini et principi se dozvídáme pouze z katalogu not v Broumovském klášteře. Žádný další pramen o jeho provedení jsem zatím nenašel. Není ale vyloučeno, že v nádherné barokní knihovně broumovského kláštera můžou ležet zápisy z 18. století o tom, jak probíhalo studium na gymnáziu a jak se hudba v klášteře provozovala.

Jak moc jste musel pátrat? A v jakém stavu jste noty našel?

Protože se osobně znám s hudebním vědcem Rudolfem Klinkhammerem z Kolína nad Rýnem, který dlouhá desetiletí mapuje hudbu na Bromovsku a který před dvěma lety vydal katalog archivu benediktinů v 18. století, bylo pátrání po této skladbě celkem jednoduché. Pan Klinkhammer mi toto dílo doporučil k provedení, jen s poznámkou, že text v partituře je zcela nečitelný a noty jsou uschovány v Muzeu hudby v Praze. Po svolení opata Břevnovského kláštera jsem se k nim pak v elektronické podobě dostal velice jednoduše.

Co obnášelo restaurování, byly party spíš dochované nebo zničené?

Samotné party se nedochovaly, či spíš nevíme kde je hledat. Partitura byla ve stavu zcela nepoškozeném. Překážkou byl ale zcela nečitelný text a dosti nečitelné noty, taková rychle psaná partitura autorem. Naštěstí se podařilo dohledat libreto v Náchodském archivu z roku 1770 a pak to byla taková hra luštit další rukopis a pod noty vepsat ten správný text. Myslím, že se nám to podařilo dokonale.

Jak byla náročná rekonstrukce a kdo se jí ujal?

Celkové rekonstrukce se ujal můj kamarád, kolega David Vaňáč, který noty zcela perfektně převedl do elektronické podoby. Nebyl to náš první projekt. Už jsme takhle spolupracovali na skladbách J. J. Ryby nebo J. D. Zelenky. V partituře byla dvě krátká čísla, ke kterým jsme text nedohledali, a musely tedy být z partitury odstraněny. Ale dá se říct, že jde o marginálii.

 

SKMBT22318121108540

 

Jak jste se setkal s Augustinem Šenkýřem?

Jméno Augustina Šenkýře znám ze starých nahrávek Josefa Hercla, který byl velkým propagátorem a realizátorem české hudby. Vzpomínám si na nádherné Festa sanctorum, ve kterém zpíval basista Karel Průša, sólista Národního divadla. V 90. letech vyšlo na CD “ MUSIC FROM THE BENEDICTINE ABBEY”. Jinak samotného Šenkýře mohu nazvat mým krajanem, protože se narodil v Dobrušce a studoval v Broumově, v mém rodném městě. V Muzeu české hudby se nachází mnoho titulů, převážně duchovních skladeb. Myslím, že Šenkýřova hudba byla velice populární.

Vraťme se k Dies numini et principi. Jaké je to dílo hudebně?

Hudebně je to dílo dost rozsáhlé. Má tři akty a formálně je členěno do čísel stejně jako barokní opery. Recitativy, árie, dueta, ansámly, většinou ve formě Da capo.

Kdy ho Šenkýř napsal, v jaké životní fázi?

Šenkýř jako benediktin Emauzského kláštera byl uznávaným dvorním benediktinským skladatelem. Dílo se datuje na rok 1770. Je známo, že se Šenkýř narodil 1736 a zemřel 1796, takže Dies numini et principi psal v polovině svého života. Zajímavé je, že tato “školská hra” jak je nazývána, je psaná k oslavě narozenin broumovsko-břevnovského opata. Interprety školských her byli žáci gymnázia, ovšem z náročnosti a virtuozity partů lze dedukovat, že měli vysoké hudební a pěvecké předpoklady, zvlášť když ženské party zpívali studenti-chlapci.

Jak bylo složité ho prosadit do Národního divadla?

Abych se přiznal, byl to takový zázrak. Po několika letech jsme s hudebním ředitelem Petrem Kofroňem našli cestu k dialogu a v divadle je známo, že se hodně mluví a pracuje hlavně na chodbách a k činům příliš odvahy není. Navštívil jsem Petra Kofroně s návrhem dvou projektů a to, Luboš Sluka 90´ a Augustin Šenkýř - novodobá premiéra. Nadchl se a projekty se rozhodl realizovat. Škoda jen, že spolupráce na zajímavých projektech přichází, řekl bych, na sklonku divadelního života. Já už jsem v divadle skončil a Petr Kofroň jako umělecký ředitel končí také. Tak se alespoň “něco” zdařilo, mimo odchodů.

V jakém obsazení zazní, dá se popsat jako autentické?

Obsazení dle partitury je klasický komorní orchestr, tedy smyčce a dechové nástroje a varhany k doprovodu recitativů. Co se týče sólistů, mám velkou radost, že Národní divadlo dalo šanci mladým talentovaným interpretům. Jak se říká, pro zpěváky je Mozart základní pěveckou hygienou. A proč tedy ne, mladý Mozart z Dobrušky?

Budete pokračovat v objevování jeho děl, popř. jiných autorů?

Objevovaní děl jako takových nedělám programově, ale spíš se vždy naskytne nějaké doporučení, nebo hledáte program na zakázku. Asi bych zmínil dnes známý festival Za poklady Broumovska, kde Šenkýř bude letos zahajovat. Už se nám podařilo realizovat dva koncerty z děl broumovských autorů.

 

IMG1344

 

Jakub Hrubý (*1979 v Broumově) vyrůstal v hudební rodině, studoval varhany, zpíval ve sboru. Vystudoval konzervatoř v Kroměříži a HAMU v Praze, obor sólový zpěv u Prof. René Tučka a Naděždy Kniplové. Je dvorním interpretem díla východočeských skladatelů Luboše Sluky a Jiřího Strejce. Na několika koncertech vystupoval pod taktovkou Tomáše Netopila. Spolupracoval s Pražskou komorní filharmonií, Pražským komorním orchestrem, Filharmonií Bohuslava Martinů, Filharmonií Hradec Králové, Komorní filharmonií Pardubice. Vystupoval ve všech evropských zemích, také v Libanonu a Izraeli nebo na Kanárských ostrovech. Od roku 2018 se věnuje sbormistrovství a hudebnímu vydavatelství. V letech 2010-2018 byl členem souboru opery Národního divadla v Praze.

Dalším, kdo se nad Šenkýřovou kantátou zamýšlí, je Karel Mikula - ředitel Biskupského gymnázia Brno a překladatel libreta, který se na restaurování díla podílel lingvisticky. “Tato hra současného diváka vůbec nešetří. Je totiž konfrontován s literárními prostředky vycházejícími z antických tradic, z bukolického žánru, jako jsou personifikace, alegorie, symbolika, které už současnému světu mohou být hodně vzdálené a kterým běžný posluchač nemusí úplně rozumět. Čemu ale dle mého názoru porozumí, jsou emoce a jedinečná opulentnost a velebnost celého tohoto díla. Současně nám umožňuje nahlédnout do světa, který nám už zase tak vzdálený není, který je součástí naší evropské tradice a na který už jsme trochu zapomněli. Je určitým kulturním a civilizačním dědictvím, tolik typickým pro naše země a jejich sepětí s mnoha evropskými vzory.”

Školské hry byly ve své době  hudebně - dramatická díla. Náměty čerpaly z historie i aktuálních dobových událostí, zhusta používaly i antické literární předlohy. Většinou měly výchovný nebo gratulační účel. Velmi často používaly alegorie, kromě postav z antické i nedávné historie v nich tak vystupují třeba postavy představující lidské ctnosti a neřesti, géniové apod. Podle zpracování námětu je dělíme na moralistní a satirická (žertovná). S prvním typem je často spojen holdovací účel díla, který býval také zpracováván v samostatných útvarech jako gratulační (holdovací). Velmi oblíbená byla napříč českým klášterním prostředím i pastorální tématika. Provozování skladeb tohoto druhu bylo v klášterech obvyklé, a to nejen v době masopustu, ale také k významným výročím představených (jmeniny, obnovení řádového slibu, výročí složení slavných slibů apod.) nebo na počest vzácné návštěvy během celého roku. Při těchto produkcích účinkovali téměř výhradně místní klášterní alumni, jak to dokládají i záznamy v jiných klášterních institucích v českých zemích.

 

 

 

 

Foto/video: Národní divadlo v Praze, archiv Zdeňka Klaudy

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.