„Čím těžší úkol, tím víc mě posouvá dopředu. A já potřebuji zpívat!.“

„Každý rok vlastně k interpretaci role Kostelničky přistupuju jinak.“

„Musím říct, že na Libuši nemám žádný fígl.“

Před týdnem zaskočila jako Kostelnička v Janáčkově Její pastorkyni, kterou přivezla Poznaňská opera na festival Janáček Brno. Hned o den později zvládla Fenenu ve Verdiho Nabuccovi a galakoncert s Ramónem Vargasem v Bratislavě. Eliška Weissová se ale velkých rolí nebojí a když je potřeba, zpívá klidně každý den. KlasikaPlus ji zastihla právě uprostřed tak rušných dnů.

Netajíte se tím, že na Kostelničku se musíte rozezpívávat dvakrát, je pro Vás náročná? Jak tuto ženu vlastně vnímáte – jste na ni mladá, nebo to vlastně byla energická žena kolem čtyřicítky, podobně jako Vy?

Já si myslím, že Kostelnička je právě taková čtyřicátnice. Mně v lednu také bude. Takže už jsem vlastně ideální prototyp na Kostelničku (směje se). Abych řekla pravdu, tak ke Kostelničce jsem měla vždy citový vztah. Lákala mě už tenkrát, když mi ji poprvé nabídli také v rámci festivalu Janáček Brno, to bylo před devíti lety. Tehdy jsem ji studovala s Janáčkovou akademií. Oni neměli Kostelničku, byl to studentský projekt. Připravili jsme to asi za tři měsíce a já jsem pak byla oslovena panem Málkem, abych tu roli nastudovala.

A hlasově je to pro Vás hodně těžká role? Když vezmeme nejen tuto, ale i další nedávné příležitosti, Libuši, Ortrudu,… stáváte se pěvkyní velkých dramatických rolí?

Konzultovala jsem to se svým panem profesorem Tučkem, který říkal: No já nevím, tak to zkus.. Tak jsem to zkusila! Samozřejmě mě ta role vždycky lákala. A jsem ráda, protože vlastně musím říct, že recenze, které pak vyšly, byly pozitivní. Když si ale dnes poslechnu nahrávku, tak vidím, že jsem tehdy ještě s hlasem neuměla zacházet tak jako teď. Vysokou polohu jsem měla vždy, ale bylo nutné ji nějakým způsobem zkultivovat, musela jsem ji dostat do rezonance a to chvilku trvá. Hlas prostě ještě nebyl zpracovaný tak, jak by to pro takovou roli bylo potřeba.

A teď? Kostelnička po deseti letech?

Myslím, že každý rok vlastně k interpretaci této role přistupuju jinak. Loni jsem debutovala v této roli v Národním divadle – asi po třinácti letech, kdy jsem tam zpívala Rychtářku. Řekla bych, že ta interpretace už byla na trochu jiné úrovni, už jsem se s ní velmi sžila. Letos jsem se k ní vrátila zase po roce a zase tam bylo něco jiného, něco navíc… Já vlastně s každým představením přicházím na něco nového, abych řekla pravdu. A jsou to věci, které si nezkusíte ani na korepetici ani na hodině. Je to úplně jiné. Na jevišti přijdou situace, na které musíte reagovat, a mně strašně vyhovuje do určité míry experimentovat! Je to nejen zajímavé, ale i přínosné, protože to zpěváka posouvá určitým způsobem dál.

A jak to s Kostelničkou bylo teď? Vrátila jste se na místo původního „poprvé“, ale je to záskok, že?

Pro mě to byla nostalgie, protože jsem tady dělala Kostelničku úplně poprvé a pak jsem ještě zaskočila do jiné inscenace v úplně jiné režii doslova ze dne na den. A po těch osmi letech jsem se teď do Brna vrátila znovu, tedy v Janáčkovi. Jinak jsem tu ještě dělala Amneris a Fenenu. A teď tady mám ještě Eboli ve Verdiho Donu Carlosovi.

A Poznaň, Divadlo Stanislava Moniuszska, to byla náhoda?

Ano, úplná. Zavolali mi, zda bych měla v určitém termínu čas. A bylo to pěkně zamotané (směje se). Měla jsem mít shodou okolností taky Kostelničku v Českých Budějovicích, takže jsem si musela domluvit záskok. A najít v České republice Kostelničku není zase až tak jednoduché. Ale nakonec se mi to povedlo, do Poznaně jsem odletěla a asi tři dny jsem tam velmi intenzivně zkoušela. Den předtím mi poslali dévédéčko, které jsem přes noc shlédla, a pak jsem jim to na jednu zkoušku udělala (směje se).

Tamní režie Vám ale musela sednout, když to šlo tak rychle.

Ta režie je úžasná, hlavně druhé jednání! Naopak to první a třetí jednání je pro Čecha asi trošku zvláštní. Já tam mám dovoleno dělat akorát pohyby rukama, kleknout si, ale je to tím, že jsou tam tak obrovské kostýmy, jeden váží asi deset kg. (Pohled na inscenaci jsme nabídli v ReflexiPlus.)

A když byste měla srovnat? Máte za sebou brněnskou a pražskou inscenaci, co Vás na poznaňské zaujalo?

Hlavně druhé jednání je velmi emocionální. To, co tam Kostelnička dělá, mě inspiruje k lepšímu výkonu. Já jsem vlastně celkově emocionální. Nemyslím si, že bych byla dokonalý technický zpěvák a asi ani nikdy nebudu, protože můj hlas se stále vyvíjí a já na něm stále pracuji. Mám spoustu věcí, které ještě nejsou ideální, ale třeba budou za pár let. To si říkám každý rok. Proto mě ta role tolik upoutala.

Ale máte nakročeno k velkým dramatickým postavám. Na podzim ústecká Libuše, Ortruda je také emocionálně vypjatá role, je to cesta, která Vás láká, herecky i výrazově?

Musím upřímně říct, že já už zpívám sedmnáctou sezónu a už v 26 letech jsem začala Verdiho Azucenou, což bylo samozřejmě hodně brzo. Všichni mi tenkrát předesílali, že za rok končím, a tak dále. Ale všechno bylo úplně jinak. Myslím si, že čím těžší úkol, tím víc mě posouvá dopředu. A já potřebuji zpívat! Po dramatických rolích jsem vlastně vždy toužila a ani jako mladá jsem nikdy nezpívala obor, který by byl mimo. Nikdy jsem třeba moc nedělala Mozarta, protože jsem cítila, že na něj nejsem typ. Ani na Rossiniho. Vždycky jsem tíhla k dramatickému oboru, protože si myslím, že můj hlas má pro to dispozici. Takže jsem vlastně vždy dělala svůj obor. Lohengrin v Národním divadle byl pro mě průlomový, protože jsem měla možnost zpívat Ortrudu, se kterou jsem rok předtím hostovala v Bratislavě, kde mě obsadil tehdejší šéf a dal mi tu důvěru. A shodou okolností tam bylo pár lidí, kteří mě v tom slyšeli. Tak jsem získala možnost Ortrudu dělat i v Národním divadle a pracovat s paní Katharinou Wagner, která mi, myslím, hodně pomohla.

Když vzpomínáte jména, co Naděžda Kniplová, ke které jste chodila na mistrovské kurzy? Ona byla například pověstnou Libuší, takže Vás k ní lákalo její zaměření, její styl?

Její způsob interpretace a její zpívání mi vždy byly velmi blízké. Ona je podle mého názoru také emocionální člověk a fantastická zpěvačka! A úžasná Kostelnička i Libuše!

A jak Vám sedla Libuše? V letošní sezóně jste se této role ujali tři mladé pěvkyně, Lucie Hájková v Brně (připomeňte si RozhovorPlus nebo ReflexiPlus), Dana Burešová v Praze (informovali jsme v ReflexiPlus) a Vy. Vlastně nám omládly Libuše.

Ano, já jsem vlastně nejmladší (směje se). A Libuše je úžasná! Věřím, že si ji příští sezónu zazpívám v Národním divadle. V Ústí jsem ji dělala s paní Urbanovou a nabídka přišla od pana Formáčka, protože mě slyšel před třemi lety, kdy jsem měla možnost dělat proroctví Libuše koncertně. Tenkrát mi předpověděl, že Libuši budu dělat. Tehdy jsem tomu nevěřila. A teď mě to nadchlo.

Zpívá se Vám dobře? I vzhledem k tomu, že Váš hlas je ještě mladý? Šetříte nějak síly na závěrečné proroctví?

Musím říct, že na Libuši nemám žádný fígl. Snad jen, že se na ten závěr celou dobu těším, i na to háčko. Můj národ neskoná – to je prostě úžasné! Spíš řeším celé třetí jednání, aby bylo dostatečně lyrické. Myslím, že mi Libuše pomohla v jemnějších polohách mého hlasu. U mě to je totiž obráceně. Hlas mám spíš velký, dramatický, a zazpívat velké tóny mi nedělá takové problémy. Ale nějakým způsobem je zkultivovat, aby právě třeba Libuše neztratila lyrické vyznění, to je to, co řeším. A co mi v poslední době hodně dalo, je to široké zpívání, skoro něco jako Wagner. Smetana měl k němu hodně blízko.

Teď jste mi trochu vzala další otázku. Plánujete se zabývat Wagnerem? Lákal by vás třeba Strauss?

Určitě by mě to lákalo, ale nechtěla bych dělat jenom tento typ opery Vůbec se tomu ale nebráním.Teď například mám možnost spolupracovat s Bayreuthem. V lednu poletím do Abú Dhabi, budu dělat jednu z valkýr, Rossweisse, orchestr z Bayreuthu tam hostuje. A příští sezónu bych měla dělat s Katharinou Wagner opět Lohengrina v Barceloně. Ortruda mi velmi přirostla k srdci. Ale jak říkám, italský repertoár bych nerada ztratila, protože si myslím že je to hlasová hygiena právě třeba k Wagnerovi. A nechci se zaškatulkovat. Ale určitě by mě jednou lákala Brunhilda. Také už jsem dostala několik nabídek na Lady Macbeth, vlastně každý rok mě na tuto roli lanaří, ale ještě ji samozřejmě zpívat nechci. Sice mám C3, mám D, ale ještě je brzy.

Po Kostelničce, která byla záskok, jste si odskočila do Bratislavy na Nabucca a na galakoncert s Ramónem Vargasem. Dá se vůbec tak rychle přepínat?

Samozřejmě Kostelnička je velmi náročná, a když mám tak těžké party, tak si dávám obvykle volno. Ale Kostelnička byla nečekaná příležitost. V podstatě pro mě není problém zpívat každý den, ale když nemusím, tak to nedělám. Není to potřeba a ani dobré pro hlas. Ale všechny tyto věci jsem už měla nasmlouvané tak se nedalo nic dělat.

Cítíte ještě trému?

To bych ani neřekla. Je to jiný pocit. Na jeviště nechodím s trémou, ale spíš se zodpovědností.

Foto: archiv Elišky Weissové