středa, 14 duben 2021 16:39

Markéta Böhmová: Covidová doba je pro všechny velkou zkouškou

Autor:

„Jsem takové to typické hudební dítě, nejen, že rodiče byli oba zpěváci, ale dokonce obě babičky byly varhanice a krásně zpívaly!“

„Občas odbočím trošku mimo svůj obor a zkouším, co to udělá – například letos bych měla zpívat Ariadnu od Martinů, která má v partu v jednom místě držené es tři…“

„Holčičko, lidi se brali i za války, tak co je proti tomu nějakej covid!“

 

578

 

Sopranistka Markéta Böhmová se do povědomí hudbymilovného publika dostala zejména skrze účinkování v různých ansámblech, v poslední době nejčastěji v Czech Ensemble Baroque, kde nabyla cenné zkušenosti coby sólistka. Má za sebou ale i operní role, a to například v Ostravě, v Plzni i v Praze. V minulém roce byla nominována na Cenu Thálie za roli Hraběnky v Mozartově Figarově svatbě v opavském Slezském divadle. V rozhovoru s pěvkyní se dotkneme jejích začátků, kde sbírala zkušenosti, jaká zpěvačka ji inspiruje, avšak probereme i poslední rok, který je obecně pro všechny umělce velice těžký.

Markéto, jak jste strávila Velikonoce?

Velikonoce jsme strávili poslechem snad všech pašijí, které existují, sledováním online mší ze svatého Salvátora, vařením a pečením všech tradičních dobrot a procházkami od jednoho kávového okénka k druhému. Zkrátka jsme si to udělali tak pěkné, jak to jenom v nouzovém stavu jde.

Vím, že jste zpívala v Kantiléně a vaši byli zpěváci. Jaký obor zpívali a jak jste se ke zpěvu dostala?

Jsem takové to typické hudební dítě, nejen, že rodiče byli oba zpěváci, ale dokonce obě babičky byly varhanice a krásně zpívaly! Co se týče mé maminky, začínala jako mezzosoprán v ostravské opeře ve sboru, tam také poznala mého tatínka, který tam tou dobou hostoval v různých tenorových rolích, pak byla dva roky v Košicích v angažmá jako sólistka a pak se rozhodli, že se s tatínkem vezmou a přestěhují se do jeho rodného Brna. Šli tam tedy oba dva do operního sboru, který tehdy vedl Josef Pančík a byl opravdovou špičkou. No a pak měli mě. Já pak klasicky chodila do dětského sboru, do klavíru, později jsem zpívala sóla na kůru brněnské katedrály a dokonce jsem chodila i dva roky na varhany do brněnské varhanické školy, která je hned vedle Janáčkova domku. Takže taková ta klasická hudební průprava. Ovšem studovat zpěv na konzervatoři či na JAMU jsem měla od maminky zakázáno. Měla jsem vždycky dobré známky, tak si asi myslela, že mě přece jen zviklá k nějakému „pořádnému“ povolání…

 

300

 

Vaše hudební zázemí bylo velmi bohaté, jak vidím. Zaujalo mě, že jste studovala také v Itálii u Aldy Caiello. Jak na to vzpomínáte? Jak dlouho jste s ní pracovala a co vám dala?

Využila jsem nabídky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity vyjet na semestr do ciziny přes Erasmus. Bylo mi tehdy dvaadvacet a chtěla jsem si zaprvé ověřit, jestli má Itálie ještě stále co nabídnout stran pěvecké průpravy a taky jestli si vůbec dokážu sama v cizině poradit. Musím říct, že to byla nezapomenutelná zkušenost, jak po stránce studijní, tak ryze lidské. Paní profesorka Caiello byla výbornou a empatickou pedagožkou, otevřela mi zase další úhly pohledu na pěveckou techniku a potkala jsem tam i dalších pár pedagogů, kteří mi zase otevřeli úplně nové obzory stran italské písňové tvorby a její interpretace – na základě této zkušenosti jsem pak psala i svou diplomovou práci a nádherné, intimní Tostiho písně byly také součástí mého absolventského koncertu. No, a v neposlední řadě jsem tam získala pár skvělých přátel mezi studenty, se kterými jsme stále alespoň přes sociální sítě v kontaktu, a jen díky nim si udržuji svou, kdysi plynnou, italštinu.

To je skvělé! Ještě bych se rád vrátil k těm začátkům. Zajímá mě váš názor na to, když zpěvák začíná ve sborech. Zda cítíte, že vám mnohohlasé vnímání pomáhá i v sólovém projevu? Doporučila byste takový začátek každému?

Myslím, že zpěv je zrovna jeden z oborů, kde je na všechno dost času. Zpětně jsem velmi ráda, že jsem se do Kantilény dostala až ve svých dvanácti letech, když jsem si sama do zkušebny došla udělat konkurz, a to proti mámině vůli. Výhodou sboru je, že se naučíte rychle studovat nové věci, poslouchat se a vnímat. Chodit na sólový zpěv je podle mě ideální, až je váš hlas zralý, po mutaci. A nejen hlas, až jste zralí i tak nějak osobnostně – ono studium zpěvu je velmi abstraktní a složitá záležitost, která kombinuje spoustu věcí. Kromě pěvecké a dechové techniky se musíte naučit tomu, jak zvládat trému a jak správně co interpretovat. Já sama jsem vlastně studovala soukromě zpěv až od osmnácti let – a bylo to dobře. Momentálně zpívám tak půl napůl v ansámblech a sólově, takže průprava ze sborů se mi velmi hodí. Člověk vždycky musí dobře odhadnout, jak svůj hlas kde použít, kde se můžu více vyřádit a kde naopak upozadit. Je to takhle pestřejší a baví mě moc obojí.

Učíte sama také zpěv?

Ano, učila jsem od svých jednadvaceti let na ZUŠce a po přestěhování do Prahy teď učím druhým rokem zpěv na Vyšší odborné škole herecké. Úplně jiné světy, ale neskutečně inspirativní.

 

335

 

Věřím. Povězte mi také o vašich sólových rolích, pokud vím, už jste zpívala v Brně, v Plzni i v Praze. Jaké role vám přirostly k srdci? Vím, že milujete Janáčka – to máme společné.

Mám velké štěstí, že jsem svůj operní debut jako sólistka zažila v Ostravě v inscenaci La clemenza di Tito, v režii tandemu Skutr – v divadle, kde si ještě spousta tamních pamatovala mé rodiče, a tím pádem byla atmosféra během nastudování velmi dojemná a nezapomenutelná. Neskutečnou shodou náhod jsem potom tu samou roli Servilie měla možnost zpívat pod vedením maestra Minkowského ve Stavovském divadle, kde se dělala semi-stage produkce. S tím mám spojenou historku. Po jedné z ansámblových zkoušek jsme se bavili s ostatními zpěváky a maestro se najednou přitočil ke mně a říká: „Vy byste byla výborná Ilia!“ A já na to: „Děkuju, ale to by mi musel někdo dát tu příležitost!“ Mladá a drzá, no… A víte co? Ještě ten rok jsem dostala nabídku a zpívala jsem ji v krásné inscenaci Divadla J. K. Tyla v Plzni! A mozartovské role jsou v podstatě stále mým stěžejním repertoárem, například Pamina v pražském Národním divadle nebo Hraběnka ve Slezském divadle Opava. Janáčka a vůbec český repertoár miluju, jen ještě nepřišel ten správný čas na jeho nádherné role – Liška, Jenůfa, Káťa… snad bude někdy taková příležitost! A paradoxem je, že jsem zpívala v Praze, Plzni, Ostravě, Opavě, Českých Budějovicích, ale v Brně zatím sólově ani jednou. Asi to pověstné „Nikdo není doma prorokem.“

Aha, česká klasika. Jak byste sama charakterizovala svůj soprán? Jaký nejvyšší tón zazpíváte?

Jsem typický lyrický soprán. A těch je jako psů. (smích) Je mi hlasově blízká například Lucia Popp, kterou naprosto miluju, a díkybohu mám i to štěstí zpívat podobný repertoár. Postupně samozřejmě směřuju k mlado-dramatickým rolím, v šuplíku mám Mařenku či Terinku a na podzim bych snad měla zpívat Dvořákovu Ludmilu. Občas odbočím trošku mimo svůj obor a zkouším, co to udělá – například letos bych měla zpívat Ariadnu od Martinů, která má v partu v jednom místě držené es tři… Zatím, když to cvičím, tak to jde, tak uvidíme.

O vaší praxi v ansámblech už se naši čtenáři díky různým pozvánkám dověděli. Jestli se nemýlím, nejčastěji zpíváte s Czech Ensemble Baroque…

Moje pětiletá spolupráce s Czech Ensemble Baroque už se dávno posunula z umělecké roviny do té osobní. Beru je jako svoji rodinu, jsou tam ti nejmilejší lidé a jakýkoli projekt, zvlášť během posledního roku, byl totálním pohlazením pro duši. Doufám, že diváci to z našich koncertů, ať už živých, či streamovaných, cítí. Dostávám od nich krásné nabídky – například přímo brutální koloraturní árii Princezny v operní pantomimě Der Traum – v loňské letní staggioně ve Znojmě, ale taky spoustu krásných sól v hudbě duchovní – jako bylo předloňské natáčení Richterovy Super Fluminy Babylonis. Vděčím Tereze a Romanu Válkovým za hodně a moc si jich vážím.

 

301

 

Právě jste naťukla dobu covidovou. Jak ji celkově prožíváte? Zaslechl jsem v kuloárech, že máte pěknou brigádu. Máte prý štěstí, že nemusíte například sedět dvanáct hodin na pokladně v supermarketu. Povíte nám o tom více?

Covidová doba je, asi jako pro všechny, i pro mě velkou zkouškou. Člověk si uvědomuje nesamozřejmost svého uměleckého počínání i své existence vůbec. Mnoho mých přátel a kolegů se ocitlo ve velmi náročných finančních situacích, obdivuju je, jak statečně se s tím perou a jak ještě stále neztrácejí naději, že se ke svým profesím snad vrátí. Rušení a překládání koncertů na neurčito je denním chlebem, nic nemůžete plánovat moc dopředu, prostě noční můra člověka na OSVČ. Od loňského jara to bylo jako na horské dráze. Po měsíci lockdownu jsem začala dělat v knihkupectví u nás na Břevnově, do toho mi přišla nominace na Cenu Thálie, nastudovali jsme Korunovaci Poppey v Plzni, pak jsme účinkovali s Czech Ensemble Baroque celé léto živě jak na Smetanově Litomyšli, tak na festivalu Hudba Znojmo, proběhly kurzy v Kroměříži s mou dlouholetou mentorkou Kateřinou Kněžíkovou, v září jsem ještě odehrála asi osm představení a od října zase jen v knihkupectví… Ale musím upřímně říct, že mě má asi Pán Bůh rád, protože mám i během této doby velké štěstí na projekty – stream s Janáčkovou filharmonií Ostrava, natáčení Kouzelné Rybovky s Matějem Formanem s FOKem, barokní koncert s Moravskou filharmonií Olomouc nebo natáčení Suity ze Schumannovy nádherné opery Genoveva s teplickou filharmonií... No a pak už snad výhledově nějaká představení pro živé publikum. Snad. Možná. Už jsem si zakázala se těšit.

Ale situace, zdá se, bude lepší, buďte optimistka... máte už přeci plány na léto…

Na co bych se odvážila pozvat čtenáře KlasikyPlus, jsou tyto tři letní projekty: začátkem července Třikrát Ariadna na Nových Hradech na Smetanově Litomyšli, koncem července budu zpívat v Telemannově oratoriu Soudný den na festivalu Hudba Znojmo a koncem srpna v Dvořákově Rusalce se SOČRem pod vedením Roberta Jindry v zámeckém parku v Litni. A kromě těchto letních projektů mě v srpnu čeká i jeden ryze osobní projekt, a to svatba. Budeme utužovat brněnsko-pražské vztahy (partner je Pražák), takže se na to už moc těším. Asi nemusím říkat, že plánovat svatbu v této době je více než výzva. Každopádně, i kdybychom tam měli být jen čtyři, konat se bude. Jak řekla moje teta: „Holčičko, lidi se brali i za války, tak co je proti tomu nějakej covid!“ Je to tak, v dnešní době je prostě důležité mít někoho po svém boku, i když se daří, i když ne, a proto nás ani covid nezastaví. Holt, s láskou a s hudbou jde všechno líp.

To je skvělé, gratuluji! Ještě by možná naše čtenáře zajímalo, co váš přítel dělá a jak jste se poznali?

Mám velkou výhodu, že můj partner zpěvu velmi rozumí. Troufám si říct, že i víc než já. Působí totiž jako vedoucí nastudování a šéfkorepetitor v Národním divadle. Potkali jsme se na pěveckých kurzech Kateřiny a Adama Plachetkových – ti za tím vlastně tak trochu stojí a je mi ctí, že je budeme mít i na svatbě.

Markéto, moc děkuji za rozhovor a přeji vám vše dobré, hodně hudby, lásky a štěstí!

 

201

 

Foto: Petr Vokurek, Vojtěch Havlík, Tomáš Ruta, Jana Šuplerová, archiv Markéty Böhmové

Josef Zedník

Rodák z Prahy, který vyrůstal v Mladé Boleslavi. Zájem o hudbu ho však přilákal zpět do rodného města. Studoval zpěv na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění (u Prof. Magdalény Hajóssyové). Hrál taky na housle a na kontrabas. V mládí o Vánocích při hledání stanic v rádiu namátkou zaslechl krásnou hudbu, která ho doslova fascinovala. Byl to přímý přenos Pucciniho Bohémy z Metropolitní opery s Richardem Leechem a Angelou Gheorghiu. Od té doby je klasická zpívaná hudba jeho největším zájmem. Sólově zpíval v několika českých divadlech, ale jeho vkus se přiblížil zejména k velkým vokálně-symfonickým dílům. Má za sebou tenorové party např. v Mahlerově Písni o zemi, Dvořákově Stabat mater, ale s největším úspěchem se setkal v Brazílii, kde se v Riu představil v Janáčkově Věci Makropulos jako Albert Gregor (dir. Isaac Karabtchevsky) a následně v Sao Paulu v tenorovém partu z Glagolské mše (dir. Osmo Vänskä). Pracoval jako produkční na stanici Vltava (na té mimochodem od té vánoční Bohémy vyrůstal) a nyní je s Českým rozhlasem spjat jako produktový specialista u jeho symfonického orchestru, kde se stará o náklady za notové materiály (koncerty, vysílání a natáčení). Má rád své nejbližší, pejska Endyho a přátele. A jeho koníčkem je dobré víno a s ním spojené cestování.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.