úterý, 16 březen 2021 17:06

Tomáš Netopil: Od Vánoc si s Essenem už jenom telefonujeme

Autor:

„Vyučování je disciplína, na kterou mám ještě trochu času, ale v době covidu to byla docela příjemná alternativa.“

„Prázdný sál je tristní a skličující. Při zkouškách je normální hrát v prázdném sále. Ale při koncertech už potřebujeme i ten další rozměr – publikum.“

„Povedu smyčcový orchestr, který vzejde z posluchačů akademie a který se představí i na festivalu Dvořákova Praha.“

 

K-veb-Netopil-DSC9923

 

Chystá další Letní hudební akademii, kterou ve své domovské Kroměříži inicioval a umělecky vede, plánuje vystoupení v Essenu, kde je u filharmoniků pro koncerty i opery hudebním ředitelem, předpokládá, že se dostane do Vídně a Salcburku, má své plány i s Českou filharmonií, kde je jedním ze dvou hlavních hostujících dirigentů. Tomáš Netopil se sice kvůli zrovna uzavřené porodnici narodil v Přerově, ale celoživotně patří do města, kde studoval hru na housle, kam se vracel a vrací, kde bydlí. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz shrnuje své aktivity v měsících koronakrize, cesty do Německa a do Ostravy, zmiňuje plány, které, jak doufá, snad vyjdou… A výstižně také charakterizuje odkaz kroměřížského rodáka Václava Talicha, jehož život se uzavřel 16. března 1961.

Žijete od narození v Kroměříži, v rodišti dirigenta Václava Talicha, od jehož úmrtí si právě připomínáme šedesát let. Jak ho z jeho působení u České filharmonie a v Národním divadle vnímáte?

Byla to osobnost, která zásadním způsobem formovala vývoj nejenom těchto dvou hlavních hudebních institucí, ale silně ovlivnila i mnoho dalších generací dirigentů a hudebníků. Osobně vnímám Talicha jako živoucí legendu, od které se začal rozvíjet systematický vývoj české hudební interpretace a tradice. Jeho péče o dílo Dvořákovo, Sukovo, Janáčkovo bylo vzorové a velmi intenzivně se věnoval také dílu Wolfganga Amadea Mozarta, obzvláště s Českým komorním orchestrem, což bylo až vizionářské a ovlivnilo to budoucí formování českých komorních těles.

 

MAS7195

 

V posledním lednovém týdnu jste v Ostravě vedl dirigentské kurzy. Šlo o Vaši iniciativu?

Ne, stojí za nimi pražská agentura International Conducting Masterclasses, která se soustavně věnuje podobným kurzům na různých místech, u různých orchestrů. Před rokem mě oslovili, jestli bych s nimi mohl tímto způsobem spolupracovat, být týden na kurzech a vést mladé adepty… Dlouho to moc nevycházelo, dávám si pozor, abych měl v letních měsících čas: chci se hlavně věnovat kroměřížské Letní hudební akademii a taky mít svůj čas pro rodinu. Pak se ovšem v září ukázalo, že leden by mohl být trošku volnější a že by tam termín s orchestrem Moravské filharmonie v Olomouci byl možný. To je i blízko od nás z Kroměříže… Tak jsme tento termín drželi. Pak ale došlo k situaci, kterou již dnes známe, Olomoucká filharmonie by nemohla mít z důvodu malého pódia nařízené rozestupy… a projekt musela odříci. Vzala si ho ovšem Janáčkova filharmonie Ostrava. Míval jsem s nimi dřív intenzivní spolupráci, dlouho jsem tam nebyl, tak jsem řekl – proč ne. Byl to ale do poslední chvilky zvláštní projekt!

Vzhledem k době?

Ano, vždyť i moje žena říkala, že se přece nemůže nic podobného konat, když je všechno zavřené. A vy chcete dokonce hostit dirigenty ze zahraničí…?! Ale do Ostravy přesto přijelo devět mladých dirigentů z Japonska, Ameriky i z evropských států… Prostě přijeli! V neděli jsme měli první seminář a potom po celý týden vždycky dopoledne jedno setkání s orchestrem, kdy každý dirigoval dvacet minut, a odpoledne další seminář. Takhle to šlo od pondělí do čtvrtka a v pátek byl večerní koncert. V sobotu se pak všichni rozjeli domů a odpoledne byly uzavřeny hranice! Výborné načasování.

Byl jste na ně sám?

Organizačně samozřejmě ne, jako dirigent ano. Rytmus dne byl náročný, protože jsem musel věnovat pozornost všem a každý ode mne samozřejmě vyžadoval stejný zájem.

 

112

 

A už jste podnikl v minulosti něco podobného?

Ne v takové intenzitě. Vždy s menším počtem dnů a ve více lektorech.

Bavilo vás učit?

Ano. Je zajímavé vidět mladého dirigenta, jak se s úkoly pere. Jak díky obrovskému množství informací, které od orchestru přicházejí, reaguje a jak se jeho vztah s orchestrem vyvíjí. I když, na druhou stranu si stále myslím, že vyučování je disciplína, na kterou mám ještě trochu času. Spíš mne baví stále získávat nové zkušenosti; ale v době covidu to byla docela příjemná alternativa.

Takže nebudete opakovat výuku každý rok?

I když vládla spokojenost na všech stranách, myslím si, že bych nemohl v následujících letech přislíbit jakoukoliv svou účast, vzhledem k mým hlavním pracovním závazkům.

 

Netopil-KM

 

Když jste na Letní hudební akademii v Kroměříži, tak vyučujete jinak, viďte?

Tam já vlastně nevyučuji. Dělám vše jiné potřebné k zajištění plynulého chodu a snažím se také vystupovat. Jako dirigent. A minulý rok jsem vystoupil poprvé i jako houslista, totiž jako vedoucí barokního ansámblu. S tím bych chtěl dál pokračovat a už máme společně s cembalistkou Barbarou Marií Willi dramaturgicky vyladěný program příštího barokního koncertu, na kterém se představí naše dvě laureátky, polská cembalistka Monika Wozniak a mezzosopranistka Bella Adamová. Od letošního léta povedu také smyčcový orchestr, který vzejde z posluchačů akademie a který se představí nejenom na akademii, ale v září i na festivalu Dvořákova Praha. Dirigování však na letní akademii vyučovat nebudu. Naše akademie je jen pro instrumentalisty, zpěváky a manažery. Pokud přece jen u nás ve městě učím občas dirigování, jde o jinou platformu: o americkou společnost, která tady působí už přes čtvrt století a pořádá ve Zlíně a v Kroměříži každoročně kurzy. Mezi lektory se za tu dobu objevilo mnoho dirigentů, například Jorma Panula, Jiří Bělohlávek, Johannes Schlaefli… a stálicí je anglický dirigent Kirk Trevor. Začínal jsem na těchto kurzech kdysi jako student konzervatoře, vydělával jsem si v orchestru. Pak jsem byl sám frekventantem… A potom jsem začal i učit. Minulý rok se za tu doby tyhle kurzy neuskutečnily vlastně poprvé…

 

K-veb-Netopil-DSC9938

 

V Ostravě jste se teď stal blízkým člověkem pro pořadatele Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka…

Přebírám po Ivanu Ženatém štafetu uměleckého prezidenta festivalu. Měl by se letos konat v červnu, respektive přesně od konce května do prvního dne července. První ročník, ve kterém budu v této funkci. Je to velký závazek a radost. Budu se společně s uměleckou radou podílet na dramaturgii a tvarování festivalu. Sám jsem na tomto festivalu už vystupoval dvakrát, vždy s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Jednou na Hukvaldech, kde jsme za velmi dramatických meteorologických podmínek uvedli Orffovu kantátu Carmina burana, podruhé to byl – před pár lety – úvodní koncert festivalu, kde jsme provedli jejich zahajovací skladbu, kterou je vždycky Janáčkova Sinfonietta, a pak Beethovenův „Císařský“ klavírní koncert se sólistou Gerhardem Oppitzem.

 

veb-Janek-2

 

Funkce prezidenta bude i pro další ročníky znamenat nejen podíl na dramaturgii a další povinnosti, ale rovněž účinkování?

Pokud to dobře dopadne, tak bychom měli v roce 2022 přijet s Essenskou filharmonií. A o rok později potom s Českou filharmonií. Další sezóny jsou ještě ve stavu nápadů a úvah.

Dá se čekat, že budete ovlivňovat dramaturgii někam úplně jinam, nebo je festival vyprofilován tak, jak má být a jak to i vy sám cítíte?

Na letošním ročníku jsem se vlastně ještě moc nepodílel a musíme se sejít s novou festivalovou radou. Rád bych systematicky rozvíjel Janáčkův odkaz, což je samozřejmě u tohoto festivalu nabíledni. Dále mne jako dirigenta bude zajímat vrcholný romantismus a klasicismus v různých formách i podobách.

 

111

 

Do staré hudby a do opravdu soudobé hudby asi festival zasahovat nebude, to dělají v Ostravě jiní, viďte…?

Přesně tak.

Uplynulý rok nebyl ani trochu normální. Jak často jste pobýval v Essenu?

Když to vezmeme od března 2020 do března 2021, tak velmi málo, i když začátek sezóny se zdál být ještě normálnější. Měl jsem velkou pauzu v březnu a dubnu minulého roku. Na konci května jsme vytvořili první koncertní stream, respektive byl i pro pár posluchačů, potom jsme v červnu odehráli náš poslední abonentní koncert. Na opery již bohužel nedošlo. Od září jsme už měli připravenou variantu B, „covidovou“. Jak dramaturgicky, tak po stránce výstupů. Naše koncerty byly i pro publikum, ale v omezené míře…

Byly to jen hodinové koncerty?

Ano. Fungovali jsme náhradním způsobem. Zahráli jsme například Mozartovu Koncertantní symfonii s Danielem Hopem a Philipem Dukesem, k tomu Malou noční hudbu a úžasné Mozartovo dílo Adagio a fugu... V opeře jsme místo původně plánovaného Wagnerova Tannhäusera uvedli na podzim Gluckova Orfea. Tím, že byl připraven alternativní program, mohlo se pracovat – i za zpřísněných podmínek – docela dlouho. Pak nás ale prvního listopadu stejně úplně uzavřeli. Potom jsem byl v Essenu už jen v prosinci, kdy jsme streamovali jeden abonentní a jeden vánoční koncert. Od té doby si už jenom telefonujeme.

Jak dál?

Devatenáctého března budeme streamovat další abonentní koncert, doufám, že už poslední bez diváků. Měli jsme na něm přivítat i našeho klavíristu Lukáše Vondráčka. Bohužel ale vlivem striktních německých nařízení nebylo v našich silách ho do Německa dostat. Věřím, že budeme schopni jeho koncert přeplánovat do následujících sezón. Našim posluchačům se tedy v pátek představíme v Dvořákově Novosvětské symfonii.

 

113

 

Jak mimochodem hledíte na streamované koncerty? Jsou rovnocenné těm normálním, mají smysl?

Smysl rozhodně mají, nedokážu si představit, že bychom mlčeli. Jde o to, abychom byli vidět. A určitě je nějaké procento lidí, kteří jsou za to vděční a užívají se i streamované koncerty. Samozřejmě je celkově smutné, když skončí koncert a není slyšet žádná odezva… Ano, když vidíte prázdný sál, je to tristní a skličující. Při zkouškách je normální hrát v prázdném sále. Ale při koncertech už potřebujeme ten další rozměr.

Takže při streamech na pódiu vnímáte, že za vámi žádné publikum nedýchá?

Samozřejmě. Není to ono. Streamy jsou takovým mezistupněm. Trochu lepší to bylo při Novoročním koncertu České filharmonie, kdy jsme alespoň tleskali sólistům, ale jinak nám všem publikum chybí.

 

MAS7103

 

Přišel jste v uplynulém roce o hodně zajímavých příležitostí...?

Samozřejmě. Měl jsem krásnou sérii koncertů u Orchestra dell'Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě, u BBC Symphony Orchestra v Londýně, měl jsem festivaly… Lanaudiere, Aspen a tak dále… Počítat všechno nemá už ani smysl. Je toho hodně.

Jaké jsou výhledy na měsíce a léta dopředu?

Doufám, že by se to po letošním dubnu mohlo v Německu trochu uvolnit, máme naplánované další představení Gluckova Orfea, další koncerty v květnu a v červnu, mozartovské programy a krásný koncert v červnu s cembalistou Jeanem Rondeauem, o který bych nerad přišel… Také by mě měl čekat v květnu debut s Orchestrem salcburského Mozartea, kde bych měl dirigovat Sukovu Serenádu Es dur a Mozartovu Symfonii Jupiter. Začátkem června by se měl konat můj návrat k Vídeňským symfonikům, na který se velmi těším. Sejdeme se tam se slovenskou sopranistkou Andreou Dankovou a s Adamem Plachetkou nad nádherným úkolem – Zemlinského Lyrickou symfonií. Potom již zmíněný ostravský janáčkovský festival, Smetanova Litomyšl s Českou filharmonií a samozřejmě naše letní Akademie... Takhle by to mělo vypadat… A Pán Bůh se stále usmívá…

 

K-veb-Netopil-DSC9930

 

Foto: Petr Veber, Martin Straka, Fb LHAK

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.