pondělí, 15 březen 2021 17:14

Jiří Kabát: Nejvíce mě vždy ovlivňovali lidé, které zároveň upřímně zajímal můj názor

Autor:

„Osm sezon ve Vlachově kvartetu Praha pro mě znamenalo hluboké poznání hudební spolupráce lidsky až neuvěřitelné, absolutně harmonické.“

„Dvě a půl sezony v Pavel Haas Quartetu neváhám ve svém životě označit za jízdu horskou drahou.“

„První myšlenka či, řekněme, hudební nápad nevzniká zásluhou člověka, ale je mu ‚darován‘.“

 

DSC8595

 

V sedmatřiceti letech toho už ve světě hudby dokázal požehnaně a má se za čím ohlížet. Na Pražské konzervatoři studoval hru na violu, skladbu a dirigování, vysokoškolské vzdělání získal v Glasgow na prestižní Royal Conservatoire of Scotland. Důvěrně poznal prostředí legendárního Vlachova kvarteta Praha a zkušenosti z něj uplatnil v souboru, který patří ke světové špičce – Pavel Haas Quartetu. Narodil se sice v Praze, ale za kraj svého srdce považuje Broumovsko a zejména okolí Police nad Metují, kde má jeho rodina kořeny. Působení v pardubickém souboru Barocco sempre giovane mu přineslo vedle dalších skvělých interpretačních příležitostí také vstup do manželství a následné osobní a rodinné ukotvení na pomezí Polabí a Železných hor v Heřmanově Městci. Je autorem pětatřiceti hudebních děl a vítězem několika soutěží, jeho skladby se hrály na zahraničních pódiích. Několik let působil jako pedagog na Konzervatoři Pardubice. V loňském roce se odhodlal k dalšímu důležitému životnímu kroku a po úspěchu ve výběrovém řízení se stal ředitelem Základní umělecké školy v Pardubicích-Polabinách. S Jiřím Kabátem, který je, mimochodem, také otcem čtyř dětí, bylo o čem hovořit.

Scházíme se k rozhovoru v budově, v níž by za normálních okolností zněly hlasy dětí. Nejen těch s hudebním talentem, ale rovněž žáků výtvarného, tanečního a literárně-dramatického oboru. Kolik dětí bylo loni na podzim přihlášeno do „zušky“, kterou uprostřed největšího pardubického sídliště jako ředitel vedete?

Na začátku školního roku jsme ve všech čtyřech oborech evidovali asi 1 060 žáků.

Daří se vám je ve složitých podmínkách způsobených pandemií udržet?

Pokud jde o udržení jednotlivých oborů, obavy zatím nemám. Padesátiletá tradice přece jen něco znamená. Odliv žáků však zaznamenáváme, především tam, kde se vyučuje ve skupinách.

Výuka na dálku musí být v uměleckých oborech velmi obtížná. Přiznám se, že si ji dost dobře nedovedu představit…

Vliv na psychiku dětí, jejich rodičů, ale i vyučujících je v případě distanční výuky opravdu enormní. Setkal jsem i s tím, že někteří z nich museli vyhledat lékařskou pomoc. Otázek a problémů je nekonečné množství. Začíná to třeba tím, že dítě nikdy nevidělo či nedrželo v ruce nástroj, na který by se mělo učit hrát. O praktické nemožnosti zápůjček ani nemluvě, vždyť do školy děti nesmějí vstoupit. Chybějí cvičení, vystoupení, soutěže. Všichni lidé nyní duševně a kulturně strádají a u dětí to platí ještě víc, obzvlášť u těch obdařených talentem. Prožíváme těžké období, vše začalo velkou improvizací loni na jaře, kdy měli mnozí naši učitelé velký problém s online výukou, ale musím konstatovat, že si ji postupně osvojili. Největší ranou bylo samozřejmě říjnové úplné uzavření hromadných oborů. Objevily se první odhlášky a požadavky na vracení školného. Ale také názory, s nimiž jednoduše nemohu souhlasit. Třeba když ministr školství Robert Plaga v jednom svém příspěvku zařadil základní umělecké školy mezi takzvané volnočasové aktivity.

 

K-Ji-Kabt-dirigent-solista-Josef-paek

 

Tenhle výraz se vůbec v jistých kruzích stal oblíbeným.

Ale v mnoha případech není jeho užití vůbec na místě. V České republice působí na pět set „zušek“. Všechny mají ve společnosti nezastupitelnou úlohu a o jejich poslání nelze pochybovat. Vůbec přitom nejde pouze o volný čas.

Zaznamenal jsem před několika týdny, že rozhodně nehodláte sedět s rukama v klíně. Na ZUŠ jste se rozhodli obnovit, nejprve alternativním způsobem, přerušenou tradici varhanní přehlídky ORGANUM REGIUM.

Tahle myšlenka, jak navázat na dvanáct ročníků klání neprofesionálních varhaníků pořádaných od roku 2001, se zrodila právě při úvahách, čím žáky motivovat v době, která zrušila všechna vystoupení a soutěže, a tedy mnohdy i motivaci k intenzivní práci. Jeden z rozhodujících impulzů do začátku mi dal ředitel Komorní filharmonie Pardubice, skvělý varhaník, Pavel Svoboda. Sám jsem amatérským varhaníkem a výuku varhan chci podporovat – vždyť na naší škole působí čtyři vystudovaní varhaníci, ačkoli učí z většiny hru na klavír. I proto už našly v sále naší školy své místo zcela nové digitální varhany značky Eminent. A právě na nich by nejlepší účastníci naší online soutěže měli předvést už naživo své umění. Uvidíme, zda to epidemická situace dovolí už koncem května, jak jsme původně plánovali, nebo někdy později.

Jak bude ORGANUM REGIUM probíhat?

Žáci základních uměleckých škol v oboru hra na varhany mohou zasílat své nesestříhané audiovizuální nahrávky do konce března. Poté je posoudí odborná porota. Nahrávky účastníků – mělo by jít o dvě skladby z odlišných stylových období v celkové délce nepřesahující patnáct minut – budou během rozhodovacího procesu uveřejněny, čímž chceme dosáhnout maximální transparentnosti.

Předpokládám, že vystoupením těch nejlepších za pultem nového nástroje ve vaší škole to ale neskončí.

Rozhodně ne, postupně bychom rádi přehlídku obnovili v původních dvou kategoriích, tedy Juniori a Virtuosi, a rozšířili ji pod patronací festivalu Pardubické hudební jaro, v jehož rámci by se mohl uskutečnit třeba koncert vítězů. Ti by se však mohli a měli prezentovat také při jiných příležitostech i mimo Pardubice. Hudební život v regionu se opírá o obrovskou tradici Hudebních pátků v Chrudimi, šance se naskýtá třeba na festivalu Hudební léto v kostele svatého Bartoloměje v Heřmanově Městci…

 

K-Ji-Kabt-s-Jitkou-Hosprovou

 

… jehož jste poměrně čerstvě dramaturgem.

Takhle na sebe někdy věci logicky navazují. Dosavadní organizátor hudebního dění v Heřmanově Městci Marek Výborný se chce naplno věnovat práci poslance, a tak hledal někoho, kdo by s organizací festivalu pomohl. A jelikož jsme prakticky sousedé, a také přátelé – původně se známe přes jeho skvělou manželku Markétu, která nás, žel, předloni navždy opustila – slíbil jsem, že se o festival postarám.

Vzal jste si za svoji další aktivitu. Doslechl jsem se ovšem, že není jediná. Údajně jste teď také projektovým manažerem.

Máte dobré informace. Tahle pozice ovšem souvisí s připravovaným stěhováním naší základní umělecké školy do nových prostor. Po padesáti letech by konečně měla ZUŠ Pardubice-Polabiny působit ve své vlastní budově. Budovu samozřejmě bude stavět náš zřizovatel, tedy město Pardubice, ale škola v ní bude sídlit jako jediná instituce. Ano, půl století pracovali moji předchůdci v různých pronájmech a provizoriích a teprve nyní se naplňuje sen o zcela samostatné budově pro výchovu talentů. Mimochodem, chtěl bych v ní nechat instalovat píšťalové varhany, protože varhanní tradice na Pardubicku si to zcela určitě zaslouží, a také bych si přál, aby nová škola byla více otevřená i pro veřejnost. Žádné „odučit a zamknout“. Plánujeme venkovní pódium, na němž by pravidelně mohly hrát naše soubory, třeba malou „stage“ s kavárnou pro jazzband a další alternativní žánry a máme i řadu jiných nápadů. Dobré je, že ve všem cítím ze strany města velkou podporu i v této nelehké době.

Zdá se mi, že na Pardubicko jste se už definitivně zafixoval.

Šlo o osudová spojení a osudové chvíle, které vždy přišly v pravý čas. Kdyby za mnou kdysi kolega Jan Prokop nepřišel s tím, že soubor Barocco sempre giovane potřebuje výpomoc na violu, kdyby nedošlo k prvnímu sólu při koncertu v Machově, kdybych poprvé nespatřil mezi členy tohoto orchestru svoji budoucí manželku…

 

K-Ji-Kabt-s-Komorn-filharmoni-Pardubice

 

Evidentně vzpomínáte na Barocco sempre giovane jen v dobrém.

A víte, co je na tom nejlepší? Šel jsem do něj, řeknu vám to na rovinu, s tím, že půjde jen o jakousi jednorázovku, o kšeft, jak se nepěkně říká. Jenže ono bylo všechno jinak. V tom souboru se neustále hledalo a tvořilo, ta práce měla obrovský smysl a mně se to moc líbilo. Navíc Josef Krečmer přiváděl vynikající hosty. Pracovat s takovými sólisty, jakými jsou Giuliano Carmignola, Vojtěch Spurný či Ivan Ženatý, abych jmenoval alespoň několik nejvýraznějších osobností z počátku fungování Barocco sempre giovane, znamenalo radost a zároveň příležitost se něčemu cennému naučit. Hodně se zkoušelo, hodně se hrálo, orchestr se zlepšoval koncert od koncertu. Dodnes si spolupráce s ním vážím a rád pro něj aranžuji a skládám. A třeba se mi poštěstí nějaký jeho koncert opět i dirigovat.

Vidíte, na tenhle obor vaší činnosti jsem trochu pozapomněl. Kdo vás jako dirigenta vedl a ovlivnil?

Obor dirigování jsem vystudoval opět na Pražské konzervatoři, jednu dobu mě tam měli téměř za inventář (smích), konkrétně u skvělé Miriam Němcové. Ta mě provázela celým konzervatorním studiem, ale i předtím jako violistu ve školním orchestru – vnímal jsem ji jako takovou dirigentskou maminku a myslím, že jsem v tomhle vnímání nebyl jediný. A pak také úžasný Miroslav Košler, který patří k výrazným osobnostem, jež mě formovaly. Toho daru, že jsem takové umělce směl osobně poznat, učit se od nich, si nesmírně vážím! Škoda, že příležitostí vést orchestry bylo zatím jako šafránu, protože tuto činnost opravdu miluji, ostatně jako asi každý, kdo přičichl k možnosti dirigovat. Také musím zmínit, že za mnoho z těch šancí, co už jsem měl, ať už to byla Filharmonie Hradec Králové nebo Plzeňská filharmonie, vděčím Václavu Hudečkovi, kterému se spolupráce se mnou jak hráčská, dirigentská nebo skladatelská, nevím proč, zamlouvá.

Než se dostaneme k vaší kompoziční práci, zavzpomínejte, prosím, ještě na další dvě tělesa, jichž jste byl členem.

Osm sezon ve Vlachově kvartetu Praha pro mě znamenalo hluboké poznání hudební spolupráce lidsky až neuvěřitelné, absolutně harmonické. Vztahy s kolegy přetrvávají, jsou mými přáteli v nejlepším slova smyslu, Jana Vlachová a Mikael Ericsson jsou dokonce kmotry našich dětí. Dvě a půl sezony v Pavel Haas Quartetu neváhám ve svém životě označit za jízdu horskou drahou. Hráčská forma, jakou jsem do té doby nezažil. Maximálně náročný repertoár s vrcholně obtížnými party, zcela nový svět kvartetní intonace, ladění souboru, práce s vibratem. Prestižní pódia, prestižní nahrávky a ceny. Na druhé straně ovšem extrémní časové vytížení, bez něhož by to ovšem nešlo, a jeho vliv na rodinný život. A rodina byla pro mě vždy ta nejzásadnější hodnota. Bez úžasné podpory své manželky Ester bych se celá ta dlouhá léta byl neobešel, to vlastně ona stojí za každým mým pracovním úspěchem, opravdu! Tak jsem se tedy musel jednoznačně rozhodnout, jak dál…

 

K-Ji-Kabt-vpravo-coby-len-Vlachova-kvarteta

 

Každá zkušenost je nedocenitelná, každý, kdo nám něco předá, ovlivňuje naši budoucnost. Koho si v tomto smyslu nejvíce vážíte coby autor?

Velkou inspirací pro mě byl ještě v dětském věku hobojista Jaroslav Konečný, který se dokázal s profesionální muzikou v dobrém rozloučit a nalezl své životní poslání coby kněz římskokatolické církve, nyní působící jako vikář ve Vlašimi. Právě on mě učil základům harmonie, kadencím či hraní z listu a později mě vlastně seznámil s Františkem Xaverem Thurim, což bylo dalším z těch osudových setkání. Hrajete hned v prváku Jana Dismase Zelenku s váženým panem profesorem… A já, ač jsem se o komponování pokoušel odmala, jsem pod jeho vlivem zcela vážně začal psát hudbu v barokním stylu. Na Pražské konzervatoři se na mých počínajících skladatelských ambicích pozitivně podíleli úžasní spolužáci a skvělí muzikanti Marek Šedivý, Josef a Petr Špačkovi, Anna Skálová, Jakub Fišer a další, samozřejmě asi nejvíce můj učitel Jiří Gemrot, který mě tehdy vzal do druhého ročníku. Studia u něj byla prostě skvělá. Partnerská diskuze, která tehdy na skladatelském oddělení Pražské konzervatoře vládla, byla velmi inspirativní, na to se nezapomíná. Ve třídě pana profesora Gemrota jsem také absolvoval.

Stalo se tak v roce 2012 Symfonií č. 1 „Te Deum“, kterou v pražském Rudolfinu uvedl Symfonický orchestr Českého rozhlasu. O rok později jste získal Cenu OSA pro nejúspěšnějšího skladatele vážné hudby. Píšete skladby komorní i orchestrální, koncertantní i symfonické, nevyhýbáte se zajímavým objednávkám, úspěšná byla například vaše kantáta provedená ve Wrocławi před desetitisícovým publikem v době, kdy se stala tato metropole Evropským městem kultury. Co je pro vás při vlastní tvorbě nejvíce rozhodujícím faktorem?

Víte, coby umělce mě vždycky nejvíce ovlivňovali lidé, které zároveň upřímně zajímal můj názor na muziku. Nikdy jsem příliš neuměl přistoupit na nějaké vnucování. A jako autor vlastně tenhle postoj rozvíjím. Píšu hodně od srdce, ale jsem povahou také systematik. Proto se snažím tyto dva principy ve své tvorbě nějak vyrovnávat. Někdy se to daří, někdy méně. Obecně ale naprosto souzním s výrokem mého milovaného Antonína Dvořáka: „Mít krásnou myšlenku, to není nic tak zvláštního. Myšlenka přijde sama sebou, a je-li pěkná a veliká, není to zásluhou člověka. Ale pěkně myšlenku provést a něco velikého z ní udělat, to je právě to nejtěžší, to je právě – umění!“ Podstatnou v tom výroku pro mě je právě ta úvaha, že první myšlenka či, řekněme, hudební nápad nevzniká zásluhou člověka, ale je mu „darován“. Tohle je úžasná pokora, která dnes nejen mezi skladateli podle mě trochu chybí. Velmi důležité je pochopitelně zvládnutí skladatelského či instrumentačního řemesla – a to se ve škole nenaučíte, k tomu je třeba mnoho praxe. A já měl to štěstí, že jsem opět ve správný čas potkal svého kamaráda, houslistu a obrovského profíka v aranžování – Honzu Valtu, který mi dal nesčetně příležitostí se skrze aranžování hudby právě v tomto řemesle zdokonalit. Aranží jsem za ta léta vytvořil stovky, třeba takový Fantom opery pro Prague Cello Quartet má na YouTube šestadvacet miliónů zhlédnutí! Je to sice jiná práce než vlastní autorská tvorba, ale našel jsem v ní velkou zálibu, teď třeba upravuji mého milovaného Antonína Dvořáka pro Jana Talicha a Barocco sempre giovane.

Mohou čtenáři KlasikyPlus už nyní vědět, o co konkrétně jde?

O výběr z Moravských dvojzpěvů v úpravě pro housle, violu a smyčce. Myslím, že posluchači budou příjemně překvapeni.

A kdo bude patřit k prvním, kteří je uslyší?

Určitě lidé v Pardubicích. Zmínil jsem Jana Talicha a ten v současné době umělecky intenzivně spolupracuje s Josefem Krečmerem, vedoucím orchestru Barocco sempre giovane. Tahle spolupráce je dalším osudovým setkáním. Kreativním a naplňujícím. Samozřejmě především díky Dvořákovi.

Věnoval jste se v době koronaviru i jiné tvorbě?

Ano, napsal jsem konečně Sonátu pro violu a klavír, snad se ji zvládnu i naučit a časem se mi podaří ji také natočit.

 

DSC8604

 

Foto: archiv J. Kabáta

Roman Marčák

Novinář a publicista

V současnosti je vedoucím redaktorem regionálního listu Týdeník Pernštejn, od roku 1989 byl v Pardubicích postupně redaktorem a šéfredaktorem několikerých regionálních novin. Je absolventem Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy. Nepochází z hudební rodiny, ale vášeň pro svět hudby se u něj začala projevovat od střední školy a od té doby je pravidelným návštěvníkem koncertů v Pardubicích, Hradci Králové a v Praze a objíždí premiéry či představení všech tuzemských operních souborů. Za operou cestuje i do zahraničí. Reflexe koncertů publikuje v tisku od roku 1994. Vedle jiných aktivit je také předsedou Filmového klubu Pardubice.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.