„Katarze jde jako zlatá nit celou naší evropskou kulturou.“

„Nemám nejmenší potřebu tvořit hudbu takzvaně na zelené louce.“

„Hudbu píšu pro posluchače.“

Skladatel Juraj Filas programově neváhá užívat krásu a příjemnost, nebojí se tradičně zakotvených postupů, melodie, libozvučnosti a upřímného výrazu. Pro jeho neoromanticky znějící hudbu je příznačná silná emocionalita a často až vášnivost výrazu. Platí to i o Requiem Oratio spei, Modlitba naděje, které v pátek zazní v Hradci Králové a v neděli ke Dni válečných veteránů v katedrále sv. Víta v Praze. V rozhovoru pro KlasikuPlus se jeho autor vyznává, že vědomě navazuje na velkou evropskou hudební tradici, zdůrazňuje, že hudbu píše pro posluchače, a také prozrazuje, na čem právě pracuje.

Requiem Oratio spei je datováno rokem 2002 a věnováno všem obětem terorismu. Promítlo se do kompozice Jedenácté září 2001?

V roce 2001, v době, kdy došlo k útokům na New York, jsem pracoval na Requiem na popud mého dobrého známého v New Yorku Huberta Wiesenmaiera. Zezačátku jsem netušil, jaké má s ním plány, ale přál si to, tak jsem psal. Text mne totálně uchvátil a skicu jsem psal – tak řečeno – ve dne v noci. Když se to pak stalo jedenáctého září se Světovým obchodním centrem, jako bych byl pochopil, že to bylo vyšší řízení – a spontánně jsem dílo věnoval obětem té tragédie. Tehdy nikdo z nás nemohl tušit, kolikrát se ještě budou takové útoky opakovat a – naneštěstí – opakují dodnes. 

Jaký měla a má skladba ohlas v Americe? A jaké osudy tam má její nahrávka se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK?

Ohlasy byly jednoznačně nadšené. Celá řada Američanů byla přímo zasažena tím neštěstím – přišli o rodinné příslušníky, přátele a tak dále –  a proto také stáli o to, aby Requiem zaznělo k 10. výročí v katedrále svatého Ignáce z Loyoly na Park Avenue a posléze aby bylo natočeno na CD, což se stalo v roce 2013 v Praze. A nakonec se ještě hrálo ve vyprodané Carnegie Hall v roce 2015 a vysílalo na mnoha rozhlasových stanicích ve Spojených státech, v Rakousku, Francii a jinde. U nás už se také vícekrát vysílalo – a zaznělo i živě v Rudolfínu v roce 2007. Pokud vím, nahrávka se prodává obzvlášť v době kolem jedenáctého září.

Co je klíčovým místem Requiem Oratio spei z hlediska autorova poselství?

Závěr, který vyznívá pozitivně, neboť jsem k původnímu textu přidal významné poselství z pětadvacáté kapitoly Janova evangelia ,,Jsem Alfa a Omega…, kdo ve mě uvěří, byť by zemřel, obdrží život věčný“ a také několik myšlenek ze Zjevení. Tím dostává dílo – v pravém duchu křesťanství – naději, která překonává strach z věčné smrti – ,,Libera me de mortem aeternam“, čímž končívá skoro každé requiem. V mé tvorbě většina děl vyznívá pozitivně. Katarze je vysvobozením z utrpení, deprese a tragédie už u velkých antických dramatiků – a jde jako zlatá nit celou naší evropskou kulturou.

Jsou romantická hudba a její emoce záměrným předobrazem, nebo jde o náhodnou příbuznost? Chcete se její síle přiblížit, nebo to tak prostě vychází samo…?

Jde o naprosto vědomé navazování na velkou evropskou hudební tradici, kterou ctím. Nemám nejmenší potřebu ji deformovat či dokonce ničit a tvořit hudbu takzvaně na zelené louce. Od rozvrácení monarchií je tato tendence – ničit vše, co bylo, a ne jen v hudbě – stále silnější. Celá dnešní „multikulti“ orientace je toho podle mého názoru nezpochybnitelným důkazem.

Na co myslíte na podzim v roce 2018 víc – na konec první světové války a na její oběti, nebo na vzkříšení Československa a naděje, které tehdy oba národy měly?

Do politických úvah bych se nepouštěl. Moji oba dědové bojovali v první světové válce a vzpomínám s úctou na všechny oběti. V naději, že už se to nikdy nikde opakovat nebude.

O čem přesně hovoří ona naděje v názvu? O věčném životě? Jak ho chápete?

O věčném životě se dozvíme až za tou ,,čárou“. Myslím, že na tento svět přicházíme jistým ,,tunelem“ a naše duše nakonec odchází také ,,tunelem“, o němž referovalo mnoho lidí, kteří překonali klinickou smrt.

Máte od dokončení této skladby nějakou další podobnou, nebo jde textem a poselstvím o ojedinělé, výjimečné dílo?

Napsal jsem mnoho sakrálních skladeb. Zhudebnil jsem mešní ordinárium ,,Missa propte Gloriam Tuam aeterna“ pro soprán, sbor, varhany, flétnu a tympány. Zazní mimochodem 10. listopadu v Humpolci k poctě padlých v první světové válce a měla by zaznít také 18. listopadu dopoledne v katedrále sv. Víta. Kromě těchto děl jsem zhudebnil text Stabat Mater pro sóla, sbor a orchestr. Text Te Deum se objevuje ve třetí části mého vokálního dramatu Krvavé Te Deum zkomponovaného na paměť obětí gulagů, podle Solženicynova Souostroví Gulag. Napsal jsem Magnificat pro soprán, sbor a orchestr, zaznělo v červenci v Hradci Králové a v Praze… A další a další.

Existuje hudba, když nezní? Čím je pro současného tvůrce koncertní uvedení jeho skladby? Hlavním naplněním toho, proč komponuje?

Hudbu píšu pro posluchače. Považuji to za svou společenskou funkci. Nejdřív – když hudbu tvořím – zní jen v mé hlavě. Jsem nesmírně šťasten, když totéž nakonec slyší i posluchači, když dojde k její realizaci.

Na čem nyní pracujete?

Na velké kantátě Záhořovo lože pro sóla, sbor a orchestr podle balady Karla Jaromíra Erbena. Nevím o tom, že by ji byl už někdo zhudebnil. V podstatě jde také o navýsost duchovní téma, které nás učí, že i ten největší zločinec může dojít milosrdenství Božího, prosí-li o ně pokorně…

Requiem Oratio spei, přístupná moderní skladba s latinským textem katolické mše za zemřelé a s úryvky z Nového zákona, zazní v pražské katedrále sv. Víta 11. listopadu ke Dni válečných veteránů – ke konci první světové války a výročí Československa. Na provedení se budou podílet Anda-Louise Bogza, Matthew Plenk, Roman Janál, Kühnův smíšený sbor a Filharmonie Hradec Králové, dirigentem je István Dénes. Stejný program zazní už v pátek 9. listopadu v sále Filharmonie Hradec Králové. Juraj Filas (1955), pedagog AMU, pochází z Košic. Od dob studií žije v Praze.

Foto: Filharmonie Hradec Králové, Petr Veber