„Vystačil bych si s romantiky! Pro mě by mohlo být jen 19. století.“

„Písně si můžete dovolit až v nějaké fázi kariéry, kdy už máte jméno a lidé jdou v podstatě na vás.“

„Je tolik nádherných ruských titulů, ale na programu moc nejsou, nebo jen krátce.“

Sotva dozněly tóny pražské premiéry Verdiho opery Rigoletto, ve které zpíval nájemného vraha Sparafucila a která se odehrála pouze v televizi, bez diváků, už obléká kostým Komtura a zkouší další novou inscenaci, tentokrát Mozartova Dona Giovanniho, který má premiéru v březnu ve Stavovském divadle. Ve výhledu je Oněgin, Rusalka, Bludný Holanďan… aspoň nějaké jasné body v jinak vyprázdněném diáři covidových měsíců. Basista Zdeněk Plech má napilno, ale přesto se v RozhovoruPlus netají tím, jak mu chybí živé publikum a kromě divadla také koncerty. Přesto se obecně rád a hodně směje a při jeho znělém basu je to nepřeslechnutelné i na velkou dálku.

Nemůžu nezačít u poslední premiéry, kterou jste měl na konci ledna. Nový pražský Rigoletto režisérky Barbory Horákové Joly je velmi moderní a tak trochu rozdělil posluchačský i divácký svět. Vy vidíte inscenaci zevnitř a máte šanci se s ní několik týdnů sžívat, není pro vás překvapením jako pro diváka. Jaký je váš názor na soudobé moderní režie?

Měl-li bych si vybrat mezi tradiční a moderní režií, tak bych radši zpíval v té tradiční, to je bez debat. Moderní režie mi nevadí, když má logiku a vše do sebe zapadá. Když mě tvůrci dokážou přesvědčit, že se příběh logicky může odehrávat v jejich vytvořeném světě. Pokud toto funguje, nemám s moderními produkcemi problém. Hlavně nesmí odporovat text činům, tedy zpívat o něčem a dělat úplně něco jiného. Trochu si rýpnu, například v Maškarním plese máme tercet s Renatem, ve kterém se domlouváme, že až přijdeme zabít krále, poznáme se podle oblečení, že na sobě budeme mít černé domino. Pak to nastane a máme černé fraky! O čem tam tedy předtím pět minut zpíváme? Také třeba Rusalka musí být krásná, smutná pohádka. Já jsem si v Americe prošel jednou Rusalkou, ke které bych se nerad vracel! Vodník tam držel v ruce akvárium, v tom plavala plastová rybička a to prý byla ta Rusalka. Vodník byl navíc milenec ježibaby, kuchtík milenec hajného a takhle bych mohl pokračovat dál a radši ani nechci. Největší zklamání asi bylo, když jsem druhý den po premiéře šel za návštěvu. V Torontu jsem po šesti letech měl spoustu českých přátel, takže jsem byl pozvaný na oběd ke známým. A tam přišli ještě jejich jiní přátelé a ti říkali: Včera byla Rusalka a to byla taková sranda! … A já povídám: Víte, ona to ale není taková sranda, ta Malá mořská víla skončí docela tragicky, když se promění ve světlušku, jako legrace mi to nepřijde. Ale těm lidem, kteří to neznali, to přišlo strašně legrační. A to je smutné, takhle by to být u moderně pojaté režie nemělo. Inscenace musí mít logiku. Moderna? Klidně, ale musí mít hlavu a patu! Ale k Barboře, s tou byla nádherná spolupráce. Ona je kouzelný človíček a vždycky s ní budu dělat rád.

A budete. Přece vás čeká společně Rusalka.

Ano, doufám, ještě to není rozhodnuté, ale pokud to vyjde, tak budu moc rád.

Víte, jaká bude?

Barbora už mi naznačila, že ta její Rusalka bude trošku jiná, ale víc teď nemůžu prozradit.

Tak zůstaneme tajemní. Ale zpět k Rigolettovi. Jaký v něm byl váš Sparafucile?

Bylo to zajímavé. Když hrajete takového syčáka, dá se pojmout dvěma směry. Buď pohádkovým, jako takového loupežníka, kdy si začerníte dva zuby a děláte pak toho s tím kyjem (směje se)…

Vás ale potetovali..

No právě! Paní režisérka mi řekla: Víš, já bych si představovala, že bys byl takový joker, psychopat. A to je ten druhý styl. Dostal jsem tetování na ruce, mimochodem jsem si tím zavařil, protože moje přítelkyně mě teď nutí, abych ho nosil pořád, strašně se jí to zalíbilo. Dokonce i studenti na akademii říkají: Pane profesore, to Vám strašně sluší, to si nechte. A budí to respekt. Mezi zkouškou a představením jsem si tetování nechal, protože se mi nechtělo malovat se s ním dvakrát, a když jsem vyběhl ven, tak byly reakce zvláštní, trochu jsem si připadal jako ukrajinský vyhazovač (směje se).

Co Sparafucile z hlediska věku? Objevily se názory, že má mít spíš starší, temnější témbr, ale ta postava by vlastně spíš měla být mladistvá, když je Maddalena mladá a krásná, tak její bratr nemusí být nutně o generaci starší..

Ano, některá kritika psala, že jsem jako Sparafucile trochu světlejší. Je to otázka techniky. Na kurzech jsem měl jednou výborného italského pedagoga a snažil jsem se před ním velmi zabarvovat hlas. Ono to jde. A on se tehdy tak na mě podíval a zeptal se: Chceš zpívat do sedmdesáti? Odpověděl jsem: Tak to bych strašně rád! A on na to: Když jsi baryton, zpívej jako tenor, když jsi bas, zpívej jako baryton. Snažil se tím říct: Nikdy se nesnaž zpívat hlasem, který nemáš. Tímto zlatým pravidlem se řídím celý život a zatím je vše v pořádku. Někteří zabarvovači naopak v mém věku třeba i končí. Technicky tam jde o poměr hlavové a prsní rezonance. Je to většinou problém těch, kteří přejdou z lyrického do dramatického oboru. Najednou mají pocit, že by hlas měli zvětšovat. Do hlasové rezonance pak začnou zapojovat tu prsní, ale ta je zrádná, sice dává obrovskou barvu, ale hlas velmi zatěžuje. Člověk pak časem může ztratit výšky, hlas začne zapadávat a někdy je to cesta do pekel.

Teď zkoušíte v Národním divadle novou inscenaci Dona Giovanniho, kdy má mít premiéru? A jaká to bude inscenace, jak na vás působí?

Premiéru bude mít 18. března, opět pouze v televizním přenosu. A nechte se překvapit. My už tušíme, jakým způsobem pan režisér inscenaci povede. Slyšel jsem, že dělá spíš modernější inscenace. Ale podle toho, co jsem zatím viděl, scénu a návrhy kostýmů, tak mi to přišlo velmi pěkné a ani ne tak moderní.

Jak vlastně zpíváte dlouho, kdy jste začal?

Už docela brzo. V opeře jsem se poprvé objevil v roce 1998, a to v Národním divadle Brno. Tehdy pan profesor Věžník, který tam byl režisérem a zároveň učil na JAMU, řekl: Máme ve škole jednoho šikovného kluka, pojďme mu zkusit něco dát. A byla z toho krásná role v Martinů Řeckých pašijích. To mi bylo dvacet let. Teď je mi skoro čtyřiačtyřicet.

Jaký jste posluchač, jakou hudbu máte rád?

Já bych si vystačil s romantiky (směje se). Pro mě by mohlo být jen 19. století, Puccini, Mascagni, Dvořák, Čajkovskij, Rachmaninov, Grieg.. Asi mě k tomu předurčuje i mé znamení. Já jsem ráček, měsíční zasněné znamení, takže pro nás je ta romantika úplně jasná (směje se).

Jmenoval jste Dvořáka, nedávno jste nahrával jeho Biblické písně a Tři duchovní zpěvy. Jak současný interpret přistupuje k tak notoricky známému titulu, který nahrála spousta legend? Jak být osobitý, ale zároveň vystihnout to, co se už podařilo mnohým před vámi?

Bod číslo jedna, nesmíte poslouchat pana Hakena! Pak byste to asi nezačali vůbec ani točit (směje se). Ale vážně, například u Biblických písní mně pomáhá to, že jsem dlouholetý člen Církve československé husitské, takže pro mě jako věřícího člověka je to o to milejší, když zpívám Biblické písně. Pojímám je jako malé modlitby. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že nás něco přesahuje, že energie člověka se po smrti neztratí. Dokonce jsem i v devatenácti letech přemýšlel, jestli mám nastoupit na Janáčkovu akademii nebo na Husitskou teologickou fakultu v Praze. Málem jsem se vydal tímto směrem.

Jak to bylo s vašimi učiteli? Moc hezky například mluvíváte o Václavu Zítkovi…

Ano, mluvím o něm moc hezky. Václav Zítek sice nebyl můj učitel na škole. Já jsem prošel brněnskou konzervatoří a Janáčkovou akademií, kde mě učila milá paní profesorka Marta Beňačková. Václav Zítek byl hlasový poradce Národního divadla, a když jsem dostal tu možnost a nastoupil tam, tak jsem velmi rád využil možnosti, že můžu začít chodit právě k němu. Měl trochu jiné technické postupy než moje paní profesorka, takže jsem si musel chvíli zvykat na to, co po mně Václav chce. A až po letech jsem pochopil, co se mi snažil předat. U zpěvu je to těžké. Když hrajete na nástroj, pedagog vám může nastavit ruku, řekne, co děláte špatně, ale u hlasu to je velmi individuální záležitost. Zpěv je vlastně směsice pocitů. Kantor vám nemůže sáhnout do krku a nastavit, co a jak máte dělat. Techniku musí vysvětlit jen na základě pocitu. A je otázka, jestli to přijmete a jestli ty pocity chápete. Tím chci říct, že některé připomínky Václava Zítka jsem pochopil až později. Třeba mi říkal: Zdeňku, ty výšky nezpívej! Celá léta jsem pak nechápal, co po mně vlastně chtěl, jak „nezpívej“.. Dnes už vím, že se mi tím snažil naznačit, abych ve výškách neforzíroval, netlačil. Mnohokrát jsem si to uvědomil hlavně v sálech, které nejsou akustický výborné, a patří k nim třeba i Stavovské divadlo. Tam se člověk musí dlouho učit zpívat. Když si doma zpíváte v koupelně, tak se vám hned vše vrací a připadáte si hned jako Plácido Domingo, ale potom přijdete na jeviště a hlas najednou nikde. A tam si pak vzpomenete na to zítkovské „proboha nezpívej“. Protože když třeba právě ve Stavovském divadle začnete řvát, tak se můžete také rychle uřvat (směje se). Jednou mně také řekl krásnou poučku Peter Dvorský: Víš, ty máš velký hlas a musíš se naučit pocit, jako když jedeš, táhne tě stádo padesáti koní, ale ty musíš používat jenom třináct z nich. A tím se vracíme opět k tomu zítkovskému „nezpívej“. A co pro mě vždy bylo důležité, ať už se jednalo o jakéhokoliv pedagoga, vždy jsem k němu musel mít úctu a vážit si ho jako pěvce. Moc nevěřím na pedagogy, kteří za sebou nemají divadelní kariéru. Aby člověk mohl něco studenta naučit, musí vědět, jaké má pocity na jevišti a co to jeviště s člověkem dělá.

A na takové jste měl štěstí..

Měl! Moc rád bych vzpomenul na Pavla Kamase. To byla brněnská, ale i pražská legenda. Bohužel jsou to asi dva měsíce, co nás opustil. Pro mě to byl pokračovatel Václava Zítka, legendární Rigoletto, Nabucco.. Jako student jsem ho hltal a chodil na jeho představení. A pozor, on si přivydělával v operetě, kde ale zpíval tenor! Měl totiž perfektní výšky. A teď si představte, že tam přijde legendární baryton a začne „Své srdce tobě dám…“ Tak tam vedle něj všichni vypadali jako komparz (směje se). A když mě chtěl na hodině zahanbit, tak sice nahoře měl b3 nebo c3, ale dole předvedl třeba perfektní velké Es, jaké já jako bas nemám a on jako baryton ho měl. Netuším, kde bral ten neuvěřitelný rozsah. To je dané od Boha. A ještě nemůžu pominout dalšího člověka, kterého nesmírně uznávám, Gabrielu Beňačkovou. Když mi je zle, tak si k ní jdu pro radu. Mám to obrovské štěstí, že spolu máme krásný vztah.

A vy, dnes už také pedagog, vzděláváte se dál třeba na mistrovských kurzech?

Přímo na kurzech ne, ale když mám možnost zpívat v zahraničí, tak se snažím konzultovat, když slyším výborného zpěváka. Nikdy jsem se nebál za někým jít a poprosit ho o radu, zeptat se. Jednu neuvěřitelnou vzpomínku mám na Francisca Casanovu. Ona nejenom že vypadal jako Luciano Pavarotti, on i tak zpíval! Oba navíc měli společného pedagoga, Arrigo Polu. Když Pavarotti onemocněl, tak prý Francisco Casanova za něj zaskakoval a mnoho lidí se ani nevšimlo, že to není Pavarotti. Tak od tohohle člověka jsem si vzal hodně. Strávili jsme spolu celé večery. To je výhoda, když přijedete na stagionu. S kolegy týdny zkoušíte a trávíte čas. Podobně jsem v Torontu dělal Normu společně s June Anderson, dvorní Pavarottiho sopranistkou. I od ní jsem si vzal mnoho rad. Od každého pedagoga je důležité si vzít něco, pochopit, co vám chce předat, a pak si z těch všech poznatků udělat „výcuc“.

Za pár dní si připomeneme výročí narození Jiřího Bělohlávka. Jakou na něj máte vzpomínku?

Pan Bělohlávek byl noblesní dirigent. Máte dva druhy dirigentů, ty, kteří si vynucují autoritu, a ty, kteří ji mají. To byl Jiří Bělohlávek. Nikdy na vás nepotřeboval křičet, on se na vás usmíval a přitom u vás měl naprostou autoritu. Několikrát mě vzal k sobě do Londýna a zpíval jsem tam s ním tři krásné inscenace v BBC. A z pohledu sólisty musím říct, že netrpěl kultem dirigentů, kteří si myslí, že všechno musí být podle nich. On se na vás díval a prostě vás krásně doprovázel. Takže mám na něj jen ty nejkrásnější vzpomínky.

Máte rád komorní hudbu, písně?

Velmi rád. Někdo říká, že zpívat písně je těžší než zpívat árie. Každá píseň má svůj celistvý, uzavřený příběh a vy musíte diváky třeba na dvou stránkách o tom příběhu přesvědčit a vyprávět ho tak, jak se odehrál. Písňové tvorbě se tedy rozhodně nevyhýbám a možná jí stavím ještě výš než tu operní. A dobře zpívat písně, to vůbec není jednoduchá věc. Na malé ploše musíte ukázat veškeré možnosti vašeho hlasu. Pokud se budete držet pokynů autora, tak musíte ukázat obrovskou směs různých barev a poloh.

Je dost příležitostí, nezapomíná se na písně?

Zapomíná. Narovinu, kde chcete ty písně zpívat? Na recitálu. Když pěvec vyjde ze školy, co ho čeká? Divadlo, oratorní věci s orchestry, ale kde se dostanete k písňové tvorbě? Recitál, na který přijdou lidi, si můžete dovolit až v nějaké fázi kariéry, kdy už máte jméno a lidé jdou v podstatě na vás. A to je teprve ten okamžik, kdy můžete začít předvádět písňovou tvorbu a něco lidem dávat.

Jak je vlastně ve vašem životě vyvážená koncertní a divadelní činnost, tedy pokud se smí hrát?

Koncertní činnosti je bohužel v posledních letech čím dál méně. V dřívějších letech se dělalo mnohem víc velkých vokálních děl, jako je Verdiho nebo Dvořákovo Requiem, Stabat Mater.. Teď se moc nezařazují. Takže poměr divadelní a koncertní činnosti je u mě teď nevyvážený, respektive byl před pandemií. Koncertů mám málo a řekl bych, že tak 95% mé práce tvoří divadlo. Už dvacet let jsem v angažmá v Národním divadle v Praze a zhruba šest let jsem si odtamtud odskakoval do kanadského Toronta, kde jsem byl stálým hostem. Také jsem jezdil zpívat třeba do Berlína, ale nikdy jsem neměl ctižádost nebo možná chuť se prát o ta nejvíc exponovaná místa. Já jsem spíš takový medvěd, který má rád své pohodlí, a nikdy nebyl můj styl dřít něco na krev.

Ale chodí vám hezké příležitosti…

Ano chodí a dokonce si myslím, že jsem jeden z mála lidí na této planetě, který odmítl angažmá v Berlínské státní opeře. Nikdo mi to nechce věřit. Já jsem byl absolutně šťastný v Praze za dob Jiřího Nekvasila. A mohl jsem jezdit, třeba do zmíněného Berlína. A tam jednou řekli: Víš, my hosty nechceme moc platit, ale mohl bys tady jít do angažmá. Ale to se mi nechtělo, mně je prostě v Praze dobře. A ještě to rozvedu, mně je v Brně strašně dobře (směje se), takže už jenom to, že jsem tady, je na mě velký výkon. Vždyť já mám problém i s cestováním mezi Prahou a Brnem, takže Berlín by pro mě asi nebyl (směje se).

Jaké máte rád role?

Kdyby bylo na mně, vyberu si Verdiho a Pucciniho, moje miláčky! Bohužel, zrovna oni ale basovým partům příliš nepřáli. Tam máte hodného tenora, zlého barytona a pak basistu většinou jako nějakého starce, který brzy umře (směje se). Samozřejmě ale nesmím zapomenout na obrovskou roli v Donu Carlosovi, král Filip, pak je tam krásný duet s velkými inkvizitorem, což je jedna z nejkrásnějších scén Verdiho repertoáru vůbec, a krásná árie mnicha… jinak ale italské opery bohužel nejsou o basových v úlohách. Basy měl docela rád třeba Mozart, ale gró mého repertoáru je jednoznačně ruská literatura. A já miluji ruskou školu, která navíc vznikala v období mého milovaného romantismu.

Jak je to s ní ale tady v českých podmínkách? Mám pocit, že u nás se zrovna moc ruské literatury nehraje..

Souhlasím s vámi absolutně. Možná je to stigma minulé doby. Je tolik nádherných ruských titulů, ale na programu moc nejsou, nebo jen krátce. Nerozumím tomu. Vzpomínám, že třeba Evžena Oněgina jsme hráli pouze dva roky.

Ale teď ho chystáte znovu..

Ano, chystáme, i když ještě není úplně jisté, jestli opravdu bude nebo ne, je to tak padesát na padesát. Ale co mě ještě víc mrzelo je, že v Národním divadle jen velmi krátce vydržela asi nejkrásnější role, kterou jsem kdy v životě zpíval, a to král René v Čajkovského Jolantě. Já jsem tu operu do té doby moc neznal, je jednoaktová a u nás se dělala společně se Slavíkem. A já jsem si jí tak moc zamiloval! Když jsem otevřel noty, byla to láska na první pohled. Ale na programu vydržela také jen rok nebo dva. Je to velká škoda. Možná tady ruská literatura dojíždí na zbytečnou politiku. Čajkovskij těžko může za vpád ruských vojsk v roce 1968. Škoda, že je všechno ruské vnímáno jako opovrženíhodné.

Ale na druhou stranu například Česká filharmonie se ruským autorům hodně věnuje, možná díky Semjonu Byčkovovi, který nedávno s orchestrem nahrál celé Čajkovského dílo..

Máte pravdu, možná to odmítání ruské hudby platí víc u opery. Vzpomínám i na Borise Godunova, také běžel maximálně rok. A není to tím, že by na ruské opery nechodili lidi, třeba na Jolantu bylo vždy plno.

Co nástroje ve vašem životě? Určitě jste musel mít minimálně na JAMU obligátní klavír…

Tak to jste tnula přímo do živého! Na akademii samozřejmě klavír byl jako obligátní nástroj, ale obnášelo to, že musíte cvičit. A já jsem necvičil! Dostal jsem se za tři roky k etudě Na traktoru (směje se). Ale ve třetím ročníku jsem musel absolvovat s klavírem, jinak by mě nepustili dál. Vzpomínám, jak na zkoušku šel přede mnou David Švec, což je dirigent a výborný korepetitor. Přišel na zkoušku, v podpaží štos not. A já jsem držel dva listy. Když jsem pak nastoupil, nastala první trapná otázka, jestli budu chtít otáčet. Ono samozřejmě nebylo co. Tak jsem začal hrát, napřed traktor a pak přednesovou skladbu. Moje paní profesorka byla velmi zlatá, moc věcí mi odpouštěla, takže mi našla skladbu, která se jmenovala Hommage à Bartók. Spočívala v tom, že jste si nastavila prsty na kvintakord a jezdila jste v tom rozsahu po klaviatuře. V podstatě to bylo velmi efektní číslo, ale klavírní porotu jsem tím neohromil. Když jsem to dohrál, tak se mi za zády ozvalo: No to si snad děláte legraci. Tím jsem myslel, že jsem na JAMU skončil. Ale paní profesorka to začala zachraňovat a říkala: Víte, ale on na ten klavír hraje pěkně. Například napsal muzikál, tak vám může zahrát třeba něco z něj. No a tím se situace otočila, protože já jsem kdysi jako hřích mládí složil muzikál Marnotratný syn. Předsedkyně poroty se jmenovala Daniela Velebová a já jsem v tom muzikálu shodou okolností napsal Píseň pro Danielu. Takže jsem se na klavíru celkem rozvášnil. Navíc, text byl „Daniela vždy nejkrásnější jméno, o Daniele byl včerejší můj sen…“ Jak jsem hrál, tak jsem se podíval do klavírového laku a viděl, jak Daniela Velebová jihne. Dokonce mi pak navrhla jedničku z klavíru, což ovšem porota zamítla, že tomuto člověku jedničku v žádném případě (směje se).

Ale Danielu jste uhranul..

Klavírním uměním bych to ovšem určitě nenazýval (směje se). Ještě se ale musím pochlubit, že mi v tom muzikálu hrál sám Radovan Lukavský. Oslovil jsem ho tehdy v nějakých osmnácti, devatenácti letech. Poslal jsem mu scénář a dopis, že ho v muzikálu úplně vidím.. Půl roku se nic nedělo a pak mi přišla jeho krásným písmem odpověď, že se mi moc omlouvá, že měl moc práce v divadle, ale že si scénář četl, moc se mu líbí a pokud nabídka stále platí, tak by byl ochoten mi to natočit. Horší bylo, že se scénář vrácený od pana profesora Lukavského, který vystudoval jazyk český, tak trochu červenal (směje se). Tu češtinu jsem neměl úplně světovou. A musím říct, že jsem obdivoval pana profesora Lukavského, měl vždy celý scénář proškrtaný intonačními křivkami, přesně věděl, kdy zvýší hlas, kdy půjde dolů nebo do tečky.. Bylo to něco absolutně neuvěřitelného, naprosto profesionální příprava. Tehdy jsem si řekl, že se máme na škole ještě hodně co učit.

Vraťme se k nástrojům, vím, že u vás je to ještě kytara..

Kytara mě vlastně přivedla k muzice a k opeře. A to velice zvláštním způsobem. Když jsme vzpomínali na pedagogy, tak musím zmínit ještě moji úplně první paní učitelku na lidové škole umění, paní učitelku Holíkovou. Původně jsem k ní totiž začal chodit na kytaru. Když jsem ale po pěti letech hrál pořád Romanci, tak se mě paní učitelka zeptala, jestli k ní radši nechci začít chodit na zpěv, který také učila. Kytaru jsme tedy odložili, což mě dodnes mrzí, ale vím, že mě paní učitelka nejen naučila lásku k muzice, ale určitě přivedla na správnou cestu.

A ještě nějaký jiný nástroj je v historii Zdeňka Plecha?

Ne, naštěstí už žádný (směje se), myslím, že to úplně bohatě stačí!

Už během studií hostoval v Moravském divadle v Olomouci. Později získal angažmá v Národním divadle v Brně, kde pak působil jako sólista v letech 2000–2004. Odtamtud přešel do Prahy a v roce 2004 se stal sólistou opery Národního divadla. Od roku 2006 je také stálým hostem Canadian Opera v Torontu a hostuje pravidelně také v mnoha českých divadlech, například v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, Severočeském divadle v Ústí nad Labem a Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Vedle divadla se věnuje i koncertní činnosti. Spolupracuje s řadou předních českých i zahraničních orchestrů, jmenujme třeba BBC Symphony Orchestra, Bayerische Staatsphilharmonie, Orchestra national de France, WDR Sinfonieorchester Köln, Moravskou filharmonii Olomouc, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Filharmonii Brno, Filharmonii B. Martinů Zlín a další. Za roli v muzikálu Cats byl nominován na Cenu Thálie v roce 2004 a sám je autorem dvou muzikálů, Marnotratný syn a Kazatel. Od roku 2013 vyučuje na Katedře zpěvu Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně.

Foto: Veronika Paroulková, archiv Zd. Plecha