čtvrtek, 11 únor 2021 10:37

Andrea Mottlová: Mám nesmírné štěstí a jsem si toho vědoma...
aneb Klavíristka s motorkou

Autor:

„Mí profesoři vždy rychle poznali, o co jde, to, že mám ráda skladby, v nichž se mohu vyřádit.“

„Ráda hraji nepoznané, neobjevené, či rovnou nově napsané kusy.“

„My klavíristi jsme většinou odsouzeni ke cvičení v izolaci, být součástí tělesa je tedy příjemná změna.“

 

101

 

Když mluví klavíristka Andrea Mottlová o svých aktivitách, nestíháte žasnout, co všechno už stihla tato mladá talentovaná interpretka ve svém uměleckém životě zažít. Jak o sobě sama říká, miluje výzvy: vedle hraní sólového, které považuje za svou doménu, má zkušenosti jako hráčka komorní či orchestrální, cizí jí není ani film nebo prostředí big bandu. Plný výzev je i její repertoár, v němž vedle monumentálních děl romantismu a 20. století koketuje s hudbou soudobou. Nejbližším ambiciózním projektem Andrey Mottlové je participace na koncertu s využitím virtuální reality, který se uskuteční 26. února – i o něm jsme si povídaly v našem nedávném rozhovoru.

Na svých webových stránkách se v resumé popisujete jako „klavíristka s bouřlivým temperamentem a ďábelským repertoárem.“ To je působivá charakteristika. Jak vznikla?

Takto mě jednou popsal jeden z mých profesorů, je to už celkem dávno. Hrála jsem v tu dobu samé démonické kusy: Totentanz, Ďáblovo našeptávání a podobně. Vysloužila jsem si tedy tento titul, je to takový fór. Teď ale pracuji na nových webových stránkách a tam už uvedu trochu jiný životopis. (úsměv)

Já jsem si tuto charakteristiku přečetla až poté, co jsem slyšela vaše nahrávky, a řekla jsem si, že opravdu uhodila hřebík na hlavičku…

(smích) Nejsem ta éterická bytost, za niž mě většina lidí díky mému vzhledu pokládá. Ti, co mě znají, dobře vědí, že mám poněkud horkou krev.

Jak se k vašemu naturelu stavěli pedagogové? Rozvíjeli ho, nebo se ho snažili i trochu „ukočírovat“?

Mí profesoři vždy rychle poznali, o co jde, to, že mám ráda skladby, v nichž se mohu vyřádit. Zároveň mě ale také vedli k tomu, abych to balancovala klidnějším repertoárem. Prošla jsem rukama mnohých pedagogů, mezi nimiž byli i klavíristé světového formátu. Samozřejmě, nemůže to fungovat s každým. Obecně měla ale pro můj temperament většina pedagogů pochopení a podpořili mně. Například s nápadem hrát na magisterském koncertu Lisztův Totentanz přišel přímo můj profesor z konzervatoře Michal Rezek. Ten mně zná velmi dobře. (úsměv)

Máte nějaké know-how, jak tak náročný repertoár zvládnout?

Nejzásadnější je pro mě samotný výběr skladby. Jsem stejná jako ten malíř z filmu Vesničko má středisková, jemuž když se něco nelíbí, neumí to namalovat. Když mi skladba nesedí, nezahraji ji dobře.

 

105

 

Na podzim minulého roku jste se podílela na nahrávání koncertu v rámci festivalu Archaion Kallos. Jde o festival věnovaný pravoslavné hudbě, také se tam objevují díla, která jsou pravoslavnou kulturou a duchovnem inspirována. Čím vás přitahuje tento typ hudby?

Velmi snadno se sžívám s energií, která v takovéto hudbě plyne. Spatřuji v tom až vesmírný charakter. Na Archaion Kallos jsem hrála například hudbu Arvo Pärta nebo soudobého českého autora Jana Dřízala. Právě od Honzy byla skladba Makom, kterou jsem uvedla ve světové premiéře. Nahrát ji byla zajímavá zkušenost, je to skladba na jeden tah, a to jednoduše nešlo stříhat. Další skladbou vesmírného charakteru, kterou jsem nedávno nahrávala, byla skladba od Maria Christou Ozvěny řecké liturgie. Je to opravdu výjimečná kompozice.

S novější hudbou tedy problém asi nemáte.

Rozhodně ne. Ráda hraji nepoznané, neobjevené, či rovnou nově napsané kusy. Už za dob studií na HAMU jsem pořádala koncerty soudobé hudby, už tenkrát mě to velmi zajímalo. Často jsem v tomto ohledu spolupracovala s Katedrou bicích nástrojů nebo s tehdejším studentem doktorského studia na Katedře skladby Danielem Chudovským.

Vaším nejbližším projektem je nevšední koncert se zapojením virtuální reality. Mohla byste to blíže popsat? Co můžeme čekat?

Jedná se o projekt v rámci aplikace Grand Reality. Koncert proběhne ve virtuálním sále, také tam bude virtuálně přítomno publikum. Diváci mě, respektive mou hlavu a ruce, uvidí díky speciálním brýlím Oculus Quest. Také já uvidím diváky a budeme spolu moct komunikovat. Je to ale jen v začátcích, jsou tam ještě jisté technické nedostatky, například obrazové zpoždění, a celé je to spíše jako počítačová hra. Navíc budu hrát na elektrický klavír, což není pro klasickou hudbu příliš ideální řešení. Jelikož je to nová technologie, mnoho lidí adekvátní příslušenství nemá: pro ty je připraven online stream na aplikaci Twitch. Jsem moc zvědavá, jak to dopadne; ale je to výzva a já výzvy miluji! Když mi někdo zavolá, jestli si na druhý den nezahraji koncert, tak… o tom budu přemýšlet. (smích) Výzvy mě jednoduše baví a toto je jedna z nich, i když zcela jiného druhu.

Na virtuální realitu i na průnik technologií do umění jako takového reagují lidé různě. Jak vnímáte tuto kontroverzi?

Dívám se na to zejména jako na novou možnost, jak se v dnešní době, alespoň virtuálně, spojit s publikem. Je samozřejmé, že koncert s reálnými lidmi, v reálném prostředí a s akustickým nástrojem se s koncertem virtuálním porovnat nedá. Ale pokud je to jedna z linií budoucnosti, tak není na co čekat a je potřeba se s tím seznámit. Opravdu však věřím i tomu, že se brzy vrátíme i k těm „normálním“ koncertům.

 

108

 

Jak se vlastně s touto dobou bez koncertů vyrovnáváte?

Pro mě je načasování celé této situace vlastně dobré, pokud to tak mohu říct. Překrylo se to s časem narození mé holčičky, jsem tedy teď s ní, mohu se jí věnovat, nemusím řešit, kdo jí během koncertů a přípravy na ně pohlídá. Zároveň nejsem typ člověka, který by si stěžoval na věci, které nemůže změnit.

Stihla jste se však zapojit do netradičních online projektů, vedle VR koncertu jste byla například jednou z dvanácti klavíristů, kteří z iniciativy Radka Baboráka nahráli Slovanský tanec č. 8…

Radek vyhledává lidi, kteří do těchto projektů jdou, a já do toho jdu vždycky. Pro mě je Radek ostatně velmi důležitý, inspirativní člověk a muzikant. Hrajeme spolu i v našem Triu Jadin, společně s Hankou Baborákovou. S ní jsem se poznala na svém absolventském koncertu v Rudolfinu a navázaly jsme spolupráci. Trio Jadin je skvělé seskupení. V komořině je dobrý vztah mezi hráči zcela klíčový, bez něj prakticky nelze fungovat. U nás ten vztah máme a jsem za to velmi ráda.

Jako Trio Jadin působíte v sestavě lesní roh – violoncello – klavír. Je to nevšední kombinace. Jak sestavujete repertoár?

Repertoár skutečně není téměř žádný. Jako první a snad i poslední napsal skladby pro toto obsazení klasicistní autor Louis-Emmanuel Jadin, po němž se i jmenujeme. Pocházejí od něj tři sonáty pro tuto nástrojovou kombinaci, jimiž to, co se týče repertoáru, hasne. Hrajeme tedy především aranže a skladby napsané přímo pro nás. Také střídáme kombinace dvou nástrojů či sólové hraní.

 

104

 

Zmiňovala jste absolventský koncert v Rudolfinu. To není běžná věc, absolvovat konzervatoř s Českou filharmonií…

Já mám v životě opravdu nesmírné štěstí a jsem si toho vědomá. Koncert v Rudolfinu byl tenkrát součástí oslav dvoustého výročí založení Pražské konzervatoře, hrála jsem Prokofjevův Koncert pro klavír č. 1. Občas se říká, že s ČF se hraje jen jednou za život, já to mám tedy už za sebou. (smích) I pokud by tomu tak bylo, jsem šťastná, že to bylo alespoň jedenkrát.

Zkušenost s orchestrem ale nemáte pouze jako sólistka, objevujete se i v tutti jako hráčka na klavír či na celestu. Co vás vede k této aktivitě?

Hrát v orchestru mě baví. My klavíristi jsme většinou odsouzeni k životu mezi čtyřmi zdmi, ke cvičení v izolaci. Být součástí tělesa je příjemná změna. Zkusila jsem jak klasický orchestr, tak například i big band. Přináší to nečekané poznatky: pro klavíristu je novinkou i taková věc jako počítání taktů. Jeden by nevěřil, jak je to pro nás těžké! Jako klavíristé nemáme na konzervatoři žádný obligátní nástroj a vedle komorní hry tam nic praktického, jako hra v orchestru, není. Považuji to za důležitou zkušenost, i z hudebního hlediska. Klavíristi jsou vedeni k sólistickému vidění hudby, je tedy zajímavé vnímat najednou hudbu z pohledu dirigenta.

Bylo pro vás náročné naučit se odčítat dirigentská gesta?

Ano. Každý diriguje jinak, klavírista sedí daleko, za houslemi, za vším možným… Hráči si tam povídají a klavírista pak nerozumí, co dirigent říká. Kolikrát jsem neslyšela, na kolik se bude taktovat. (smích)

 

112

 

Svou kariéru jste si poskládala opravdu různorodě. Jste na něco speciálně hrdá?

Takto to říct asi nedovedu. Ale mám několik skutečně speciálních zážitků. Zvláštní místo má například moje filmová zkušenost. V roli klavíristky jsem účinkovala ve filmu Jiřího Menzela Donšajni. Pan Menzel přišel i na můj bakalářský koncert a jako režisér mi poskytnul nový úhel pohledu na mé hraní. Úžasné bylo i účinkování s ČNSO (pozn. Český národní symfonický orchestr), když jsme v Německu a Dánsku živě hráli k filmu La La Land, jehož hlavním hrdinou je jazzový pianista. Na přípravu jsem tenkrát měla tři týdny… Velmi mě také bavilo korepetování na soutěži Pražského jara. Obecně jsem velmi ráda, že má moje působení takový rozptyl, i když je pro mě sólové hraní nejpřirozenější.

Vnímáte při tak úspěšně rozběhnuté dráze i nějaká úskalí spojená s tímto povoláním?

Samozřejmě. Těžší momenty přišly zejména na konzervatoři. Tam člověk narazí na nástrahy života umělce, na odříkání, přípravy na koncert… A to pak trvá celý život. Dovolenou si klavírista musí plánovat velmi pečlivě, klavír není pikola, nezabalíte ho s sebou. S tím také souvisí to, že nikdy nevíte, co za nástroj vás na koncertě čeká. Na sžití se s nástrojem bývá minimum času, o akustice nemluvě. Celkově vyžaduje příprava a cvičení dobrý nástroj a také dobré zázemí, vždyť problémy se sousedy hudebníci důvěrně znají. Zásadní je také pedagog, jeho čas, ochota a schopnost věnovat se studentovi opravdu individuálně. Kdybych v určitých momentech nepotkala určité pedagogy, tak na klavír už nehraji.

Je v rámci vašeho profesního života něco, co jste si ještě nestihla splnit?

Jeden nesplněný sen mám. Vlastním motorku Harley Street 750. Moc bych si přála přijet s ní na pódium, sundat helmu a začít hrát! (smích)

 

109

 

Foto: archiv a Fb A. Mottlové

Lucia Maloveská

Klavíristka, publicistka, hudební teoretička.

K hudbě, umění i k psaní nejrůznějších textů inklinovala již odmala. Vystudovala gymnázium a posléze klavír na Konzervatoři Jána Levoslava Bellu v Banské Bystrici. V současnosti studuje hudební teorii na pražské AMU a vzdělání v nejbližší době rozšíří v rámci studijního pobytu na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Zaměřuje se na tvorbu slovenských skladatelů a také na racionální kompoziční postupy. Jako hudební recenzentka spolupracuje a spolupracovala s hudebními portály a periodiky jak v Česku, tak i na Slovensku. Z koncertů odjakživa odcházela plná dojmů a postřehů, které ne vždy měla s kým sdílet, psaní recenzí je tedy pro ni přímo terapií. Miluje klasickou hudbu, ze všeho nejvíc ji však fascinuje hudba soudobá. Příležitostně se věnuje divadlu, literatuře a folkloru, zkušenosti má i v oblasti dramaturgie. Kromě hudby má vášnivě ráda dobré víno a Formuli 1 - a za všemi třemi vášněmi je ochotná jezdit stovky kilometrů. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.