„Pro elektroakustickou tvorbu jsem získala nejdůležitější impulzy na stážích v Amsterdamu a Hilversumu.“

„Vytvořila jsem cyklus edukativních skladbiček pro klavír, který se jmenuje Tajemství vesmíru.“

„Do budoucna mám odvážnou vizi vytvořit multimediální edukativní platformu, kde by se za pomoci nástrojů, zvuků i počítačů propojovala hudba i současný svět.“

V posledních letech na sebe svými kompozicemi i cenami ověnčenými uměleckými projekty výrazným způsobem upozorňuje v Praze žijící skladatelka původem z Ostravy Petra Šuško. Její prioritou je vlastní artificiální tvůrčí činnost, nicméně se kromě toho vyprofilovala také jako úspěšná klavírní a hudební pedagožka a autorka oblíbených edukativních skladbiček.

Petro, oba se pohybujeme na scéně klasické hudby relativně dlouho, seznámili jsme se však teprve před rokem a půl. Znám tě tedy až jako úspěšnou autorku v nejlepším věku. Jaké byly vlastně tvé kompoziční začátky?

Ke skladbě jsem se dostala tak trochu náhodou. Byla jsem totiž hodně akční dívka, co se tak nějak po hlavě vrhá do všech kroužků a aktivit. Na klavír jsem chodila do hudebky v Ostravě – Mariánských Horách. Hudební nauku tam učil známý ostravský skladatel Jan Grossmann a ten se nás jednou ve druhém či třetím ročníku optal, zda někdo náhodou nechce třeba skládat a chodit k němu na hodiny. Tak já jsem se prostě přihlásila a začala jsem k němu chodit. Když na to tak vzpomínám… kdyby se nás tenkrát nezeptal, tak by mě to asi ani nenapadlo.

Jak to bylo na ostravské konzervatoři?

Ještě před přijímacími zkouškami mě ve skladbě nějakou dobu vedl Pavel Helebrand, posléze to byli na konzervatoři Milan Báchorek a Edvard Schiffauer. Souběžně jsem také studovala klavír u Milady Šlachtové a také u Hany Kundrátové.

Když se vrátím k našemu seznámení, pracovali jsme spolu vloni na provedení a nahrávání tvé Suity pro sólové violoncello. Vypravovala jsi mi, že jsi ji psala ještě za studií u Milana Slavického…

Ano, to byla moje první skladba v Praze na HAMU. Bývá zvykem, že na začátku studia se dává studentům jako první tvůrčí úkol vytvoření kompozice pro sólový nástroj. Milan Slavický mě tehdy v devadesátých letech 20. století vedl k modálnímu myšlení. Vytvořila jsem si tedy určité modální řady, ze kterých vznikl skladebný materiál a intervalový výběr, z nichž jsem následně Suitu vystavěla.

Co vím, tak skladba je velmi úspěšná, v průběhu let ji nastudovalo a provedlo hned několik violoncellistů.

Premiéru provedla moje spolubydlící z kolejí Eva Pinkasová, následně ji hrála také další spolužačka Alžběta Vlčková a později také Jan Kavan. Ano, dá se říci, že se Suita vlastně hrála docela často.

Intenzivně se věnuješ elektroakustické a multimediální tvorbě. Jak ses k téhle disciplíně dostala?

Už na konzervatoři jsem se hodně zajímala o hudební režii a později jsem si tenhle obor přidala také na HAMU. Při studiu režie jsem se seznámila se základními technickými věcmi. Pro elektroakustickou tvorbu jsem však získala nejdůležitější impulzy na stážích v Amsterdamu a Hilversumu. V Holandsku bylo tehdy na přelomu tisíciletí všechno hodně progresivní, učili jsme se programovat zvuky, vytvářet zvukové objekty, pracovali jsme také v širších týmech i se zvukaři. Měli jsme možnost konzultovat hned s několika lektory, ale vedl nás především výrazný multimediální umělec Hans Timmermans. V Čechách tehdy nic podobného nebylo, takže to bylo objevování úplně nového světa. Moc mě to celé bavilo, protože jsme měli v tvorbě absolutní svobodu!

Aktuálně ti byla na festivalu Hudební současnost v Ostravě streamována skladba Survivor pro sólovou flétnu a elektroniku. Jak skladba vznikla a jaký je tvůj vztah s tímto tradičním festivalem moderního umění?

Původní materiál vznikl před lety právě na stáži v Utrechtu a aktuální evoluce je vlastně zhuštěný extrakt tehdejší šířeji instrumentované skladby, což bylo trio pro flétnu, trombón, elektrickou kytaru a elektroniku. Z té kompozice jsem použila part flétny, který jsem výrazně upravila a rozšířila do podoby sólové skladby s elektronikou. Co se týká mého vztahu s festivalem Hudební současnost, tak ten rozvíjím už od devadesátých let 20. století. Jsem tamní rezidentkou už více než dvacet let a velmi si téhle vazby vážím, protože – přestože žiju už mnoho let v Praze – do Ostravy se vždy ráda vracím.

Na jakých dalších experimentálních skladbách pracuješ?

Vloni jsem spolupracovala s výtvarnicí Milenou Dopitovou a připravovala jsem zvukové instalace na její autorskou výstavu v MeetFactory. Na příští rok zase chystám premiéru skladby pro komorní ansámbl a elektroniku, která by měla mít premiéru na festivalu Hudba v souvislostech.

Jak to bylo s loňským úspěchem „dokuopery“ Šifry Jana Kapra na jednom z největších filmových festivalů Berlinale?

Trochu bych to uvedla na pravou míru – Berlinale je obrovský festival, který má mnoho podsekcí, kde probíhá nejen samotné promítání, ale i takzvaný „pitching“. Tam jde o to, že se z velkého množství teprve vznikajících filmů vybere několik s největším potenciálem a ty jsou pak dále doporučovány. V tomhle výběru získal náš snímek hlavní cenu a nyní se jedná o jeho uvedení do distribučních sítí a na dalších festivalech. Doplnila bych, že se jedná o film režisérky Lucie Králové a libretisty Jiřího Adámka. Formát „dokuopery“ je takovým naším společným, originálním uměleckým vynálezem. Ve filmu popisujeme osobnostní i tvůrčí proměnu skladatele Jana Kapra, který z prorežimního a svým způsobem propagandistického skladatele vyrostl v šedesátých letech 20. století do jedné z vůdčích postav nové české avantgardy. Zajímavé propojení leží i ve spolupráci s Českým filharmonickým sborem Brno, který v dokuopeře účinkuje. Jeho sbormistr Petr Fiala totiž na JAMU studoval skladbu právě u Jana Kapra.

Kromě tvorby artificiální, experimentální a filmové hudby se intenzivně věnuješ také komponování edukativních skladbiček. Co jsi vytvořila na tomto poli?

Jako vystudovaná klavíristka jsem měla dlouhé roky vnitřní odpor k tvorbě pro klavír, protože mi přišlo, že toho je pro náš jinak nádherný nástroj napsáno tolik, že nemá vůbec cenu psát pro něj něco nového. Nicméně, když jsem začala sama učit, tak mi došlo, že materiály, se kterými nutí učitelé děti pracovat, jsou z dnešního pohledu zoufale zastaralé a konzervativní. Vytvořila jsem tedy cyklus edukativních skladbiček pro klavír, který se jmenuje Tajemství vesmíru. Tebe jako violoncellistu zaujme, že v nedávné době jsem napsala také cyklus pro nejmenší cellisty, který je instrumentován pro dvě violoncella tak, aby mohl pedagog hrát přímo se svým žákem a žák měl přitom pocit, že hraje „spoustu“ hudby při zvládnutí naprosto základní techniky – například hry na prázdných strunách.

To jsou nádherné věci a já věřím, že nastupující generaci malých muzikantů pomohou v jejich rozvoji!

To není všechno, do budoucna mám také odvážnou vizi vytvořit multimediální edukativní platformu pro všechny hudbymilovné lidi – děti i dospělé –, kde by se za pomoci nástrojů, zvuků i počítačů propojovala hudba i současný svět.

Řekneš mně a čtenářům na závěr něco o své rodině?

Mám doma tři kluky – dva syny a také jednoho manžela. Jsme taková evropanská rodina, protože manžel Denis pochází ze Sarajeva. On má rád spíš rock, jazz a podobné styly a sám hraje na kytaru. Tak máme doma stále nějaké zvuky a vzruchy.

Petro, bylo mi velkým potěšením si s tebou popovídat a přeji hodně sil na zvládnutí všech tvých uměleckých počinů!

Foto: archiv Petry Šuško