„Teď jsme zažili skvělou vlnu, kdy k nám přicházeli velmi výjimeční studenti, obrovské talenty.“

„Musím počítat s tím, že teď energii vložím hlavně do děkanské činnosti.“

„Určitě počítám s tím, že budu vystupovat v konventu Milosrdných bratří na své koncertní řadě ‚Barbara Maria Willi uvádí…‛, kde máme skvělou mezinárodní dramaturgii.“

V době distanční výuky na vysokých školách a akademiích jsme se s paní profesorkou Barbarou Marií Willi spojily přes počítačové obrazovky k virtuálnímu rozhovoru. Kromě toho, že se jedná o významnou a pozoruhodnou osobnost v oblasti staré hudby, na niž je odbornicí, Barbara Maria Willi je také člověkem s obdivuhodnou energií, kterou je ochotna investovat nejen do koncertní, dramaturgické a pedagogické činnosti, ale i do jejich rozvoje. I v akademické sféře proto setrvává ve vedoucích pozicích a náš rozhovor vychází v den její inaugurace do úřadu děkanky Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně.

Nejprve se zeptám – jak se vám daří?

Mám se dobře. Samozřejmě si uvědomuji, že řídit uměleckou fakultu v současné situaci nebude lehký úkol, ale mám radost z toho, že mohu vést tuto skvělou loď přes rozbouřené moře a můžu něco vytvořit.

Když začnu od JAMU, i když z jiného konce, tak vy jste v roce 2014 založila obor interpretace staré hudby. Spustit naprosto nový studijní obor představuje samo o sobě spoustu práce, navíc toto studium je u nás zcela unikátní. Jak dlouho jste ho připravovala?

Abych řekla pravdu, tak asi od svého nástupu do Brna, což bylo v roce 1991. Nejprve jsem založila cembalovou třídu v říjnu 1991, a protože jsme šli od nuly, museli jsme nejprve sehnat nástroje, literaturu, vybavení, vytvořit metody, studijní plány… a druhým krokem bylo založení oddělení staré hudby. Je těžké přesně časově určit, jak dlouho příprava trvala, protože nejprve jsem zaváděla cembalovou třídu a podle reality jsem pak posuzovala, jaké jsou možnosti… Řekněme ale asi pět let – zhruba od roku 2010, kdy už v České republice i hudební scéna byla taková, že zde bylo mnoho kvalitních souborů a sólistů – Václav Luks, Jana Semerádová, Marek Štryncl, Roman Válek, Adam Viktora – takže jsem viděla, že na hudebním trhu se etablovala silná scéna, a přitom jsme neměli žádnou možnost interního vysokoškolského studia, které by tomu odpovídalo. Musím současně říct, že nejsme úplně jediné oddělení staré hudby – na Masarykově univerzitě funguje Akademie staré hudby, ale je to distanční studium s důrazem na teorii, kdežto u nás vzděláváme profesionální hudebníky, kteří jsou zároveň i badateli.

Takže přibližně pětiletá příprava celého oboru…

Ano. Samozřejmě to znamenalo přesvědčit kolegy… Dlouhou dobu jsem k nám zvala ty nejlepší odborníky – když to slyší kolegové ze zahraničí, koho jsme tu měli, tak zůstávají stát s otevřenou pusou – Sergio Azzolini, Jesper Christensen, … celá řada naprosto špičkových umělců. Tím jsem dokázala svým kolegům, že stará hudba není obor, kam chodí ti, kteří pořádně neovládají nástroj, ale naopak jsou to ti, kteří jsou tak excelentní, že mohli jít dál. Samozřejmě nejsem jediná, kdo toto oddělení vytvořil. Je tu celé vedení fakulty a podpora zevnitř školy byla obrovská. Ale je pravda, že jsem investovala své umělecké renomé, aby Katedra varhanní a historické interpretace mohla fungovat. Je důležité říct, že jsme spojená katedra, kde jsou i varhaníci, kteří nemají pouze starou hudby, ale celý repertoár, a současně máme nástroje staré hudby: cembalo a historické klávesové nástroje (tím myšleno klavichord, kladívkový klavír), pak máme historické loutnové nástroje, historické příčné flétny, historický zpěv, historické smyčce, tedy housle a violoncello, a plánujeme historický hoboj.

Máte za sebou už šest let fungování tohoto oboru – to už je prostor k nějakému zhodnocení, jak šlape, kam by se měl vyvíjet…

Teď jsme zažili skvělou vlnu, kdy k nám přicházeli velmi výjimeční studenti, obrovské talenty. Například když se letos ucházeli o studium v rámci Erasmu, dostali se mezi prvními na ty nejprestižnější školy – Amsterdam, Basilej, Haag. Což je určité měření kvality i v mezinárodním kontextu a já jsem hrdá, že to nastalo. Jsou i nové tendence – máme i studenty, kteří studovali nejprve třeba vědecký obor a pak se dali na studium staré hudby. Například mám ve své třídě vystudovaného magistra z matfyzu z Bratislavy, který, než vůbec nastoupil do studia, založil online mezinárodní hudební festival. Mám také studenta, který je teď v posledním ročníku medicíny. Na jaře stál u odběrových stanů a zároveň dokázal cvičit na klavichord, který jsme mu půjčili. Takže mám velkou radost, že na katedře jsou studenti, kteří jsou lidsky naprosto úžasní, velmi obohacující, a zároveň jsou to lidé, kteří dělají vše pro to, aby mohli cvičit, hrát, působit a mohli být umělci. To jsem ještě nikdy nezažila. Myslím si, že je to jednak vlna ve společnosti obecně, ale samozřejmě hraje roli i to, že jsme startovali oddělení a studenti viděli jeho obrovské možnosti – spolupráce, komorní hry a tak dále. Skvělé je i to, že se to hned ve světě rozkřiklo, takže já jsem teď zvána jako odborník do těch nejlepších škol mého oboru – do Basileje, Haagu – kde jsem pravidelně členka poroty, zkušebních komisí, přednáším a tak dále. Myslím si, že je to potvrzení správné cesty, kterou se ubíráme. Máme za sebou skvělý začátek a teď musíme ustát současnou krizi.

Zmínila jste Haag. S tamní Královskou konzervatoří jste v posledních dvou letech navázali spolupráci ve smyslu společného magisterského studia. Jak to probíhá?

V rámci evropského projektu OP3V vzniklo jádro nového sdíleného mezinárodního studijního programu, který se jmenuje Historical Interpretation, ale má i lidštější název „European Master of Early Music“. Jedná se o dvouleté studium, které je společné s Královskou konzervatoří v Haagu (oficiálně se jmenuje University of the Arts The Hague). Jde o to, že studenti mohou studovat na obou školách zároveň. Jsou řádnými studenty na obou školách, studují dva semestry v Brně, dva semestry v Haagu a dostanou diplom, na kterém jsou obě školy.

Kolik absolventů interpretace staré hudby přibližně ročně vyprodukujete?

Přesné číslo bych musela zjistit v Informačním systému školy, ale myslím, že máme na katedře kolem třiceti studentů a v loňském roce bylo jedenáct absolventů. A stejné číslo jsme i přijali.

Já sama jsem zažila, že na vaší katedře panuje doslova rodinná atmosféra. Máte tendence rozšiřovat počty studentů, nebo naopak držet současný stav – nejen kvůli atmosféře, ale i kvůli uplatnění absolventů?

Myslím si, že je lepší jít kvalitativní cestou. Mým zájmem je, aby katedra zůstala spíš excelentní a menší. Už jen proto, že situace pro hudebníky na volné noze není růžová, takže ti lidé musí být opravdu dobře připravení. Samozřejmě mají stále možnost učit, ale určitě chceme lidi, kteří jsou sólisté a obstojí ve světovém měřítku, protože jinak nemají šanci působit. Byla by škoda, kdyby studovali a potom se nemohli uplatnit, takže chci, aby se ta investice vyplatila – a nemyslím tím jen investice peněžní, ale i péči a, jak říkáte, atmosféru. Je to vlastně podobné jako v Basileji, i tam je atmosféra taková „klubová“ – že člověk patří k nějaké skupině, která usiluje o porozumění hudbě a spojení toho racionálního a iracionálního v hudbě a má záměr předávat to lidem, aby rozuměli, nebyli jen pasivní, ale aby aktivně pochopili dědictví, které máme.

Když zabrousím do současné situace, co si myslíte o online výuce na JAMU?

Živá umělecká práce se nedá nahradit. Takže asi všichni trochu trpíme, protože ty technologie nejsou dostatečně kvalitní. Kdyby byly, situace by byla jiná – kdybychom mohli pracovat v reálném čase bez zpomalení, sekání obrazu, s kvalitním zvukem, stabilní sítí… kdyby všechno bylo tak špičkové, že bychom jen seděli ve dvou místnostech a bavili se prostřednictvím počítače, tak bych řekla, proč ne – je tam emocionální ztráta, ale není to katastrofa. Ale s tím, jak to teď je, musíme všichni být velmi vynalézaví, abychom vynahradili studentům to, o co přicházejí i po kvalitativní stránce. Současně musím říct, že všichni kolegové usilují o to, aby kontakt se studenty měli. Musíme hledat formy, jak tuto formu práce optimalizovat, a všichni se to musíme naučit. My hudebníci víme možná nejlépe, co to je naučit se ovládat nástroj. A technologie, to je přístroj = nástroj, takže si myslím, že tento akademický rok musíme investovat, abychom nástroj co nejlépe poznali a využívali – a možná něco může i do budoucna zůstat. Například děláme interpretační semináře, kde pustíme nahrávku studenta, a celá skupina se může podílet na komentování, což není vůbec špatné. Také jsem zjistila, že najednou můžeme sdílet know-how i se školou, která je tisíce kilometrů vzdálená, protože odpadá cestování a fyzičnost, takže u některých teoretických předmětů bychom mohli začít jednat i o tom, že by si různé školy takovou výuku vyměnily. Samozřejmě naše umělecká duše trpí, ale na druhé straně se teď můžeme na svůj obor podívat z úplně jiného úhlu pohledu a můžeme trénovat některé věci, které jsme předtím zanedbali.

Kromě pedagogické činnosti a samozřejmé interpretační činnosti se věnujete i dramaturgii koncertů – například pro festival Concentus Moraviae a svůj vlastní cyklus koncertů „Barbara Maria Willi uvádí…“. Jak se z této pozice vyrovnáváte se současnou situací?

Stav trhu umělců na volné noze je opravdu katastrofální – ta nejistota! A navíc přicházejí signály z politiky, že v příštím roce nebude problém ani tak v tom, že by se akce nekonaly ze zdravotních důvodů, ale z těch finančních. Musíme očekávat, že financování bude o mnoho složitější, a potkáváme se i se systémovou chybou v kulturní scéně v České republice – a to, že manažeři v oblasti hudby, kteří jsou nezávislí, nemají vůbec žádné zabezpečení a jsou ti první, kdo padají, když přijdou škrty… a za nimi všichni nezávislí hudebníci. To je velká starost. Také vidíme, že v oboru staré hudby jsme nedokázali vytvořit nějaké struktury, legální a formální, které by poskytovaly ochranu špičkovým umělcům, kteří jsou na volné noze. Samozřejmě velmi vítám iniciativu SUK – Sdružení umělců klasiky, což je neformální platforma umělců jako Václav Luks, Tomáš Jamník, Radek Baborák, Markéta Cukrová, Tomáš Netopil, já a spousta dalších umělců, kteří vnímáme, že se musíme ozvat a spojit se, abychom byli nějakým hlasem ve společnosti.

Když teď odmyslím současnou situaci – jak to všechno dohromady stíháte, když máte učit, hrát, vymýšlet dramaturgii, starat se o vlastní cyklus koncertů – kde na to berete čas?

To je dobrá otázka (smích). Jsem samozřejmě člověk, který hodně pracuje, takže opravdu investuji mnoho času do svých činností – protože je miluji a zároveň mám velmi dobré zázemí, u svých přátel, se kterými bydlím. Vycházím z toho, že mám dobré zázemí, a proto můžu věnovat tolik energie práci, s tím, že některé věci, jako soukromý život, skoro neexistují. Určitě si budu muset v pozici děkanky některé věci vybrat a dělat jen symbolicky. Myslím si, že uměleckou činnost budu hodně předávat dál svým studentům a absolventům. Musím počítat s tím, že teď energii vložím hlavně do děkanské činnosti.

Vidíte – teď jste mi odpověděla na další otázku, kterou jsem vám chtěla položit. Takže přehodnocení rozložení aktivit po nástupu do funkce beru jako zodpovězené a zeptám se dál: Dosud jste byla vedoucí Katedry varhanní a historické interpretace. Můžete prozradit, kdo by měl tuto funkci po vás přebrat?

Ano, to bude Martin Hroch, který už je zapracovaný a má vhled do toho, jak katedra funguje. Navíc je i ředitelem hudebního gymnázia v Brně, takže má obrovské zkušenosti s řízením a vedením. Vím, že je to skvělý člověk na skvělém místě.

A jaké jsou vaše děkanské vize? Máte už na mysli něco konkrétního, co bude první věcí, kterou po nástupu do funkce uděláte?

První věc, která mě čeká, je jmenování mého týmu a jmenování vedoucích kateder, což je ve většině případů pouhé potvrzování toho, jak to bylo, ale formálně je to velmi důležitý bod. Já jsem teď v takové zvláštní roli: jsem zvolená, ale ještě nejsem jmenovaná a můj nástup do funkce je 15. listopadu (což je neděle, takže v praxi 16. listopadu). Čili teď mohu mluvit pouze neformálně a jako vizionář. Ale myslím si, že důležité bude zajistit chod fakulty kontinuálně – to znamená: akreditovali jsme spoustu oborů, musíme dotáhnout některé akreditace a musíme ten stav stabilizovat, protože změn je velmi mnoho. Nechci ani tak změnu, spíše realizaci toho, co jsme naplánovali. Co se týká prezentace JAMU, chtěla bych, aby nám fungovaly kompletně webové stránky, aby byly minimálně v angličtině, chtěla bych, abychom vytvořili PR strategii a lépe se prezentovali, abychom obstáli v mezinárodní konkurenci. To není jen věc webových stránek nebo PR strategie, ale i vnitřní kvality. Potřebujeme pečovat o to, aby se pedagogové cítili dobře, aby měli pocit, že jsou slyšet a mají váhu, aby studenti měli pocit, že se o ně někdo stará, i o tu cestu, kterou jdou po absolvování studia – to je pro nás velmi důležité sledovat. A bude to ještě důležitější v rámci této krize. To jsou mé priority. A samozřejmě to, na co jste se ptala, online výuka – tady si myslím, že během roku 2021 bychom měli vytvořit nějaké formáty, které fungují, a udělat krizový scénář – pro případ, že by se opakovala podobná situace, abychom nebyli zaskočení, ale mohli rychle reagovat. Musím velmi ocenit to, že na jaře jsme dokázali situaci zvládnout a uzavřít semestr, ale byl to šok a improvizace, a toto musíme trochu dotáhnout, aby to bylo systémové.

Jestli dovolíte otázku na vás jaksi „osobně“ – na JAMU působíte od roku 1991 a české občanství máte dva roky. Nikde jsem ale nezjistila, co vás přivedlo do České republiky, a co víc, co vás tu udrželo?

Já si myslím, že Brno a Česká republika jsou pro mě návrat ke slovanství, které bylo v mém rodě, ale které se nemohlo projevovat kvůli tomu, co se dělo za druhé světové války. Můj rod z matčiny strany je polský a z otcovy strany jihoněmecký, takzvaný bádenský. My jsme z Badenu, to znamená z etnika, které je propojené s francouzským etnikem Alsaska, máme stejné nářečí. Moje maminka zase pochází z Gdaňsku a její předci byli z oblasti Kaszub. A podobně jako Baden a Alsasko, tak i Kaszuby byly takovým smíšeným etnikem, kde se potkaly německé a polské prvky. Takže si myslím, že mám predispozici, že toužím mít minimálně dvě etnika, která se doplňují. Řekla bych, že jsem česká občanka s polsko-německými kořeny a Česká republika je pro mě místo návratu ke slovanství.

Na závěr, v případě, že Covid dovolí, co plánujete ve vlastní koncertní činnosti v blízkém období? Kde vás můžeme slyšet?

Nevím, jak dopadne koncert s Českou filharmonií, který jsem měla mít 10. a 11. prosince, s velkou pravděpodobnosti se bude rušit. Určitě počítám s tím, že budu vystupovat v konventu Milosrdných bratří na své koncertní řadě „Barbara Maria Willi uvádí…“, kde máme skvělou mezinárodní dramaturgii. Chtěli bychom představit mladého francouzského specialistu na přirozený lesní roh, Nicolase Roudiera, který by chtěl prezentovat i svůj badatelský objev. Objevil Mozartovu hornu. Kde? Samozřejmě v Brně – v Moravském zemském muzeu. Je to nástroj Antona Kernera a chtěli bychom, aby ho představil živě na koncertě. Pro tuto příležitost nástroj Moravské zemské muzeum a pan doktor František Malý, který je kurátorem sbírky, uvolní. Pak máme naplánovaný cembalový maraton. Chtěla bych pozvat kolegyně z Prahy: Moniku Knoblochovou, Editu Keglerovou a také své absolventky, abychom uskutečnily koncert, kde by se setkali čtyři profi cembalisté a čtyři studenti, a chtěla bych, aby to byla taková ukázka, jak to zní, když hrají čtyři cembala najednou, že je to vlastně cembalový orchestr. Přála bych si, aby přijel vynikající španělský soubor Cantoría. To jsou čtyři vokalisté, kteří se věnují španělské renesanci a mají skvělý projekt „Fake News v renesanci“. Zpracovávají madrigaly, kde se mluví o tom, jak někdo někoho nebo něco pomlouvá, a je to vlastně obdoba fake news v dnešních médiích. Jsou vynikající a jsou jedním z předních souborů z evropského programu EEEMERGING+, jehož jsem pedagogickou ředitelkou; to je vlastně moje další činnost, kde jsem se naučila dělat manažera a řídit tým v mezinárodním měřítku; a doufám, že je dokážeme přivézt do Brna. A ve hře je koncert s Lenkou Torgersen, barokní houslistkou, která objevila italského houslového skladatele, kterého ještě nikdo nikdy nenahrával a nepředvedl. Takže takové dramaturgické skvosty připravujeme.

To zní báječně. Budu přát vám, sobě i ostatním posluchačům, aby se koncerty mohly uskutečnit, a mockrát děkuji za rozhovor!

Foto: Filip Hladík, Jan Šulák, archiv Barbary M. Willi, Fb cyklu Barbara Maria Willi uvadí