„Dobrá hudba, která může člověka obohatit, obejmout i pozdvihnout, je upgradovaným zázrakem.“

„Chceme být jedním z nejdůležitějších tahounů nového začátku ve společnosti, po stránce umělecké i lidské.“

„Vždyť i současná krize ukazuje, jak jsme všichni na jedné lodi a jak by bylo skvělé držet při sobě.“

Už několik let je hudebním ředitelem Velšské národní opery, sídlící v moderním sále Welsh Millennium Centre v Cardiffu. V těchto dnech však Tomáš Hanus hostuje ve Vídeňské státní opeře, kde nastudoval novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina. Na úterý se připravuje přímý přenos – stream, který by měl být k vidění na stránkách divadla. Zatím poslední ze série představení čeká dirigenta v rakouské metropoli 6. listopadu… O řadu projektů, stejně jako ostatní umělci, přišel a přijde. Zatím ještě platí plány pohostinských vystoupení u orchestrů v Berlíně a v Manchesteru v první polovině příštího roku… Zázemí má jinak v Brně. Letos v lednu oslavil padesátiny. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, jinak nadějném, smutně říká, že v Cardiffu nebyl kvůli pandemii od února.

Jaká je vídeňská inscenace Evžena Oněgina, kterou připravil ruský režisér Dmitri Tcherniakov? Hodně tradiční? Hodně moderní…?

Mluví současným jazykem k dnešnímu člověku, a to velmi svěžím způsobem, avšak její estetika není postavena na nějaké aktualizaci nebo novém příběhu.

Jak jste si v neděli užíval premiérový večer?

Moc! Jak na jevišti, tak v orchestřišti byla úžasná energie. Bylo mi ctí spolupracovat s takovými umělci. A následovala velmi vřelá reakce publika, zmenšeného ovšem na tisíc lidí, což je méně než polovina kapacity Vídeňské státní opery.

O kolikátý Váš projekt ve Vídeňské státní opeře za poslední roky jde?

V roce 2017 začala naše spolupráce, která je v tuto chvíli velmi intenzivní. V této sezóně, v lednu, mě čeká ještě Rusalka, tedy – pokud to situace dovolí. A pak – pěkné plány do budoucna.

To je zázrak, že se ještě někde hraje… Vnímáte to také? Zachytili jsme také aktivity Jakuba Hrůši v Německu a Tomáše Netopila ve Švýcarsku… Jak je to vlastně možné?

Myslím, že hudba je zázrakem sama o sobě. Dobrá hudba, která opravdu může člověka obohatit, obejmout i pozdvihnout, je „upgradovaným“ zázrakem. A to, že se ve Vídni hraje, je výsledkem tvrdé každodenní práce vedení Vídeňské státní opery a jejích členů. A také obrovské disciplíny. Všichni se musíme pravidelně podrobovat testům přímo v opeře, do budovy nepronikne nikdo, kdo není otestován, všichni se snažíme chovat maximálně ohleduplně a rozumně. I toto obrovské lidské úsilí lze považovat za takový morální zázrak, prostě zodpovědnost a sounáležitost každý den. Přes to všechno může někdy i tam dojít k lockdownu, toto samozřejmě není v moci opery. To, že Jakub Hrůša a Tomáš Netopil v této době také mohou pracovat a navíc na tak krásných místech, je obrovské štěstí a myslím, že, nakolik Jakuba i Tomáše znám, všichni tři si toho nesmírně vážíme a přistupujeme k tomu s pokorou. Minulý týden jsem absolvoval online setkání se „svojí“ Welsh National Opera. A když se mě ptali, jak se mám ve Vídni, odpověděl jsem, že krásně, ale že zároveň pro mě není lehké referovat jim o Vídni, když mají v tuto chvíli nový lockdown… Dělám si velké starosti o své kolegy a přátele, díval jsem se do jejich ustaraných tváří – alespoň na displeji – a bylo mi těžko.

Kde všude po Evropě ještě máte šanci v příštích měsících vystupovat?

Už teď vím, že mi odpadla řada vystoupení, vedle mé Welsh National Opera například debut s Royal Philharmonic Orchestra v Londýně. Zatím ale stále ještě platí jarní hostování u Deutsches Sinfonie-Orchester Berlin, kde právě teď dirigoval Jakub, a v Hallé Orchestra v Manchesteru.

A u Vás doma v Cardiffu…?

To vůbec není lehké. Své kolegy jsem osobně viděl naposledy v únoru, stihl jsem se tehdy vrátit do Brna za rodinou několik dní před lockdownem. Vzhledem k situaci v Británii jsme se dosud nesměli sejít. A když moji kolegové z vedení s úžasnou energií a invencí připravili možnosti, jak pokračovat nyní v alespoň omezené zkouškové práci, přišel další lockdown. Chci říct, že rozumím nutnosti bezpečnostních opatření a ohleduplného chování vůči všem, zejména zranitelným, ale zároveň spolu s ostatními hudebníky, zejména těmi, kdo jsou na volné noze, prožívám jejich starosti. Vidím zblízka, jak bojují, a moc si přeji, aby se mohli vrátit k tomu, co umějí, a mohli dobře uživit sebe i své blízké.

Co a kdy tam bylo poslední normální provozní položkou?

Bizetova Carmen, která byla zastavena uprostřed jarní série.

A co všechno dalšího jste potom přišli?

O část jarní, celou letní a vypadá to, že i celou podzimní část sezóny. Konkrétně třeba – mezi jinými – o novou inscenaci Bartókova Modrovousova hradu v hlavní roli s Brynem Terfelem a v režii Davida Pountneyho, Stravinského Slavíka, o Janáčkovu Její pastorkyňu, ve které měl Lacu ztvárnit Peter Berger, o koncerty z naší symfonické řady, například o Beethovenovu Devátou symfonii, o Schönbergovu Zjasněnou noc a další… Už teď je jasné, že na jaře nebude ani Straussův Rosenkavalier a další tituly…

Takže co teď…?

Chceme být jedním z nejdůležitějších tahounů nového začátku ve společnosti, po stránce umělecké i lidské. Vedle nezbytné péče o naše budoucí umělecké počiny chceme být zdrojem inspirace, odvahy, nabídnout lidem krásu, která pomáhá žít.

Podepsal jste ve Walesu další prodloužení smlouvy, a to až do roku 2026. To vypadá na celou velkou životní kapitolu, kterou asi hned tak něco nepřekoná!

Velmi si vážím jejich důvěry, cítím se tam skvěle. Proto jsem podepsal…

Jaké jsou koncepční obrysy těch příštích let?

Měli jsme velmi jasnou představu, kterou nás však současná krize nutí průběžně upravovat. Jednou z konstant je například pokračování janáčkovského cyklu. Chceme v blízké budoucnosti nahradit Jenůfu, která odpadla teď na podzim, a pokračovat dál. Zatím jsme uvedli Z mrtvého domu a Lišku Bystroušku, na koncertním pódiu pak Sinfoniettu.

Mění se nějak okruh spolupracovníků v Cardiffu? Co David Pountney?

Davidu Poutneymu skončila smlouva v čele Welsh National Opera v létě 2019. Jsem mu vděčný za to, že mě v roce 2014 přijel navštívit do Mnichova a začala tak má cesta do Walesu, i za ty roky vzájemné spolupráce, která, doufám, bude pokračovat. Je úžasným odborníkem, charismatickou osobností a jeho odchodu jsem velmi litoval. Novým ředitelem se stal Aidan Lang, dosavadní ředitel opery v Seattlu ve Spojených státech. Spolupracuje se mi s ním výborně, sleduji na dálku jeho velmi kompetentní úsilí o kormidlování naší operní lodi na tomto rozbouřeném moři. Jinak – mám tam skvělé kolegy v managementu, který má nemalý podíl na vnitřním zdraví této instituce. Jedním z nich je například Peter Harrap, který je naprosto vzorovým ředitelem orchestru a sboru.

A co se rýsuje jako hostování po světě? Také nějaké české opery? Nebo víc koncerty?

Abych dodržel přání většiny orchestrů či divadel, které chtějí prezentovat své sezóny nejprve na své tiskové konferenci, neměl bych zveřejňovat detaily. Ale perspektiva je moc hezká. Měl bych dirigovat Z mrtvého domu na jedné z nejvýznamnějších světových scén, jinde pak Jenůfu, mého oblíbeného Netopýra. A samozřejmě plánuji výraznou koncertní aktivitu.

Cítíte „zralost“? Uvažujete takhle nějak o sobě, bilancujete někdy, třeba i bezděky, vzhledem k věku…?

Mám pocit, že s každou partiturou začínám znovu od začátku, rozhodně se necítím větším než tyto úžasné knihy plné not, které držím v ruce. To nové objevuji stále, takže ani nemyslím na to, že bych se zastavil a ohlížel se zpět. Kdybych se moc ohlížel, viděl bych i ty těžké věci, které se staly mně nebo lidem, kterých si vážím, a já se v tom všem nechci přehrabovat, ale naopak jít dál a přát dobro i těm, kteří je způsobili. Vždyť i současná krize ukazuje, jak jsme všichni na jedné lodi a jak by bylo skvělé držet při sobě. No a naší nejmladší dceři budou teprve dva roky, takže místo pocitů zralosti se občas dostavují i pocity mladosti.

Vnímáte současnou celosvětovou situaci nějakým způsobem z perspektivy duchovních principů a přírody…? Dostane se z toho lidstvo…?

Necítím se být kompetentní, abych odpověděl na tak závažné otázky, myslím, že odpověď není lehce „po ruce“ ani pro ty kompetentní. Ale mám naději; ta provází můj život už dlouho a vždy znovu a znovu nacházím další důvody se této naděje, ukotvené ve víře, držet. Takže ano, dostane se z toho…!

——–

Tomáš Hanus (1970), rodák z Brna, původně houslista, vystudoval dirigování na JAMU, kde byl v letech 1990 až 1995 žákem Jiřího Bělohlávka. Stál s dalšími u vzniku Pražské komorní filharmonie, dirigoval v Národním divadle v Praze, kde debutoval v roce 2001 se Smetanovou operou Čertova stěna, a v Národním divadle v Brně, kde byl po dva roky šéfem. Jako operní i koncertní umělec se rychle etabloval v zahraničí. V létě 2015 se stal hudebním šéfem Welsh National Opera, funkce se ujal o rok později. Zde si můžete připomenout rozhovor s Tomáš Hanusem z ledna 2019, kdy dirigoval v Mnichově Prodanou nevěstu.

Foto: Fb a archiv T. Hanuse, Fb Vídeňské státní opery , Petr Veber