„Pro Vlaštovku neboli La rondine mám velkou slabost od chvíle, kdy jsem ji slyšel z nahrávky na CD.“

„Výběr z prvního a druhého dějství tvoří první polovinu provedení a kompletní třetí akt druhou, provedení by mělo trvat asi osmdesát minut.“

„Mohu-li posoudit, tak ve Ctěnicích by se měli objevit ti nejlepší z nejlepších!“

Manon Lescaut, La Bohème, Tosca, Turandot… Všechny tyto opery spojuje jméno Giacoma Pucciniho, který je jedním z nejpopulárnějších hudebních skladatelů v dějinách. Přesto jsou některé z jeho oper širšímu publiku prakticky neznámé. O jedné z nich, jejíž uvedení se už brzy chystá na severovýchodním okraji Prahy, hovoříme s autorem projektu a jeho hlavním organizátorem Robertem Rytinou. Jde o Pucciniho Vlaštovku, která se tam má v komorní koncertní verzi rozeznít 4. prosince.

Kromě toho, že jsi hudebním publicistou, dramaturgem a majitelem grafického studia, založeného tvým otcem, jsi též zástupcem starosty městské části Praha-Vinoř, kde pomáháš organizovat nejrůznější kulturních akce. Můžeš jmenovat některé z těch, které se týkají klasické hudby?

Co se té kultury u nás ve Vinoři týče, máme v pořádání nejrůznějších koncertů, plesů a dalších společenských a rodinných akcí dlouhou tradici. Já jsem se k ní spolu s manželkou Magdalenou přidal teprve v roce 2004 nápadem pořádat benefiční koncerty ve prospěch barokních varhan v našem místním kostele Povýšení svatého Kříže. Nástroj byl tehdy v hodně špatném technickém stavu a právě uvedené koncerty měly pomoci sehnat finanční prostředky na jeho opravu. Úplně prvním koncertem v rámci tohoto cyklu byl, pro zajímavost, recitál sopranistky Albíny Houškové, dnes ředitelky Hudebního festivalu Antonína Dvořáka v Příbrami, a klavíristky a varhanice Andrey Vlachové, dnes ředitelky International School of Music and Fine Arts v Praze… Z těch dalších koncertů bych rád jmenoval třeba docela unikátní provedení prvního dějství Pucciniho Toscy v roce 2008 (dodnes se ptám Martina Šrejmy, kdy si zopakuje svou roli Cavaradossiho, kterou u nás zpíval poprvé a zatím naposledy), kompletní uvedení všech Pucciniho písní v roce 2012 nebo výběr z Verdiho opery Jana z Arku s Janou a Václavem Siberovými a Petrem Matuszkem v hlavních rolích a Pavlem Voráčkem u klavíru roku 2013.

Varhany se tehdy skutečně za utržené peníze opravit podařilo, což jsme v roce 2014 oslavili galakoncertem za účasti čtrnácti operních pěvců, vesměs sólistů opery Národního divadla. O rok později jsme pak v kostele přivítali na koncertě sopranistku Andu-Louisu Bogzu a basistu Štefana Kocána, které na varhany doprovodil Miroslav Sekera. Tehdy mě napadlo poohlédnout se ještě po jiném prostoru, kde bychom mohli umělce toho kalibru představit publiku i v jiném repertoáru, než jen v tom, jaký se hodí do církevních prostor. Díky vstřícnosti vedení Zámeckého areálu Ctěnice jsme ho našli právě zde v budově takzvané Kočárovny. A když to vezmu ve stručnosti, každý další rok už jsme tady pak pořádali koncerty s osobnostmi, s nimiž se mi předtím podařilo seznámit, či dokonce spřátelit z pozice hudebního publicisty.

Takže: 2016 – mezzosopranistka Lena Belkina a mezzosopranistka Olena Kushpler, 2017 – scény z Belliniho Normy s Hasmik Papian, Francem Farinou, Štěpánkou Pučálkovou, Rafaelem Alvarezem, Zdeňkem Klaudou a dalšími (a třeba i se vzácným hostem, americkým barytonistou Kurtem Ollmannem v publiku), 2018 – mezzosopranistka Jana Kurucová, sopranistka Jana Sibera a berlínský komorní soubor Alba Musicale. A co bylo v roce 2019, víš nejlíp sama…

No samozřejmě, v tom roce jsem u vás zpívala na benefičním koncertu „Nikola Uramová a hosté“, jehož výtěžek byl určen na rekonvalescenci desetiletého Samuela Buška po vážné nemoci…

…za což ti dodnes moc děkujeme! A ještě doplním, že těmi hosty byli mimo jiné Anda-Louisa Bogza, Kateřina Englichová, Štěpánka Pučálková nebo dnes už renomovaný sólista Vídeňské státní opery, slovenský basista Peter Kellner…

…a byl to opravdu nezapomenutelný zážitek… Co chystáš v Zámeckém areálu Ctěnice letos?

Pokud nezasáhne vyšší moc, uskuteční se tu 4. prosince světová premiéra komorní verze opery Giacoma Pucciniho Vlaštovka.

Co tě přivedlo k nápadu nastudovat právě tuto operu, která je pokládána za Pucciniho nejméně zdařilou?

Pro Vlaštovku neboli La rondine mám velkou slabost od chvíle, kdy jsem ji slyšel z nahrávky na CD. To se stalo, jak si tak pamatuji, v roce, kdy ses narodila (pátrání po přesném letopočtu nechám na laskavých čtenářích). Je to úplně jiný Puccini, než na jakého jsme z těch opravdu slavných skladatelových děl zvyklí. Nejde tu o život, vášeň ani ideály, ale jen o příběh o jednom dávném dívčím snu, který se splnil možná až příliš pozdě… Někteří muzikologové označují Vlaštovku za „hořkosladkou operu“, což se k ní, myslím, náramně hodí. Za vší tou operetně valčíkovou lehkostí, která děj provází, je totiž skrytá specificky nostalgická a melancholická atmosféra, na jakou jsem coby milovník opery nikde jinde nenarazil. Snad s jedinou výjimkou: velký Pucciniho fanoušek jménem Andrew Lloyd Webber kdysi napsal muzikál Aspects of Love, ve kterém se vědomě pokusil dosáhnout identické nálady, jaká prochází právě partiturou Vlaštovky… Ale vraťme se k Puccinimu: on sám svou operu od premiéry v Monte Carlu v roce 1917 téměř do konce života přepisoval a upravoval, protože pro něj měla bezpochyby zvláštní význam. Mám za to, že už jsem ve věku, kdy začínám chápat, proč tomu tak bylo a co chtěl svým dílem sdělit. Pokud něco z toho zprostředkujeme na koncertě i našim posluchačům, uděláme snad i něco málo proto, aby Vlaštovka doletěla v obecném povědomí zase o kus dál.

Zmínil jsi nahrávku, díky které ses do Vlaštovky zamiloval. Která to byla? A máš doma ve svých dvou pověstných červených skříních s CD i jiné zajímavé nahrávky tohoto díla?

Jednalo se o překrásný záznam s Kiri Te Kanawou, Plácidem Domingem, Marianou Nicolesco a Davidem Rendallem v hlavních rolích, který v roce 1983 pořídil dirigent Lorin Maazel s London Symphony Orchestra pro společnost CBS. Dodnes si pamatuji na ten malý obchod s cédéčky v italské Boloni, kde jsem ho pořídil během návštěvy tamního knižního veletrhu… Je zajímavé, že první, co mě po opakovaném poslechu napadlo jako zásadní výhrada, byla absence výrazné árie pro hlavní tenorovou roli Ruggera. V nahrávce od EMI, kterou jsem si jako zbrusu novou pořídil v roce 1997, už ta árie ovšem nechyběla! Antonio Pappano – opět s londýnskými symfoniky – použil v prvním dějství árii „Parigi! é la città dei desideri“ ze druhé verze opery z roku 1920 a s ní už jsem Vlaštovku považoval za téměř dokonalou. Skvělé je i obsazení: Angela Gheorghiu, Roberto Alagna, Inva Mula a William Matteuzzi. Zajímavou verzí je i živá nahrávka z roku 2007 z Pucciniho festivalu v Torre del Lago se Svetlou Vassilevou, Fabiem Sartorim, Mayou Dashuk a Emanuelem Gianninem pod taktovkou Alberta Veronesiho (vydal Naxos). Ve třetím dějství se zde objevuje řada do té doby neznámých pasáží, které se uchovaly jen v Pucciniho rukopisech. Zdařilá je i zatím poslední studiová nahrávka firmy CPO z roku 2017 s Elenou Moşuc, Yosepem Kangem, Evelin Novak a Álvarem Zambranem v nastudování Ivana Repušiće a Münchner Rundfunkorchester.

Které provedení je dle tvého mínění to nejlepší a proč?

Podle mého názoru to Maazelovo. Málokterý velký dirigent měl pro Pucciniho takový cit jako on a řada jeho pucciniovských nahrávek je dodnes referenčních: určitě to platí pro Víly, Madama Butterfly a Triptych, ale špičkové jsou i jeho živé záznamy z produkcí Děvčete ze zlatého západu z Teatro alla Scala a Turandot z Vídeňské státní opery. V zmíněné Vlaštovce navíc excelují Kiri Te Kanawa a Plácido Domingo, kteří byli v té době na vrcholu sil a role Magdy a Ruggera byly pro ně jako stvořené.

Bude opera ve Ctěnicích provedena celá, nebo dozná nějakých změn?

Jak už jsem uvedl, bude se jednat o „světovou premiéru komorní verze“. Možná to zní trochu nabubřele, ale nevím o tom, že by někdo podobným způsobem naložil s Vlaštovkou už dřív. V zásadě jde o to, že jsem klavírní výtah z díla zkrátil a upravil jen pro čtyři hlavní protagonisty (přičemž v originále figuruje celých dvacet postav). Vznikl, myslím, docela sevřený a kompaktní tvar, ve kterém z důležitých hudebních pasáží nic nechybí. Výběr z prvního a druhého dějství tvoří první polovinu provedení a kompletní třetí akt druhou, provedení by mělo trvat asi osmdesát minut. A aby toho nebylo málo, vymyslel jsem si ještě samostatné árie pro dvě postavy, které v originále žádné nemají, tedy pro básníka Pruniera a komornou Lisettu. Každý z nich zazpívá jednu z Pucciniho písní, která se svým textem i charakterem do příběhu hodí a pomůže jim co do významu jejich rolí lépe „konkurovat“ ústřednímu páru Magdy a Ruggera.

Pro mnoho diváků budou jistě velmi lákavá jména interpretů, kteří se ve Vlaštovce objeví. O koho půjde?

Mohu-li posoudit, tak ve Ctěnicích by se měli objevit ti nejlepší z nejlepších! Přiznám se, že jsem se docela bál, jestli se nám podaří sehnat dva kvalitní soprány a dva tenory na jedno místo a v jeden čas, ale nabídka zazpívat si právě ve Vlaštovce na oslovené umělce patrně zapůsobila docela lákavě… Jako Magda by tedy měla vystoupit poprvé ve své kariéře Kateřina Kněžíková a jejím osudovým mužem Ruggerem má být Richard Samek. Pár číslo dvě budou tvořit Aleš Briscein jako Prunier a jistá Nikola Uramová v roli Lisetty… Za hudební nastudování a klavírní doprovod bude zodpovědný vedoucí hudební přípravy Opery Národního divadla Zdeněk Klauda, jemuž vděčím i za skvělou přípravu zmíněné Normy v roce 2017 nebo za krásné koncerty, které odehrál v rámci prezentace Prahy-Vinoře v Německu, Arménii a Gruzii. Ve ctěnické Vlaštovce by se ale měli objevit i exkluzivní hosté: důležitou píseň, která zazní za scénou a v podstatě shrne celý příběh („Zjevila ses mi po ránu, ověnčená květinami. Kdo jsi? – Jsem úsvit, který po ránu ukončí všechna noční kouzla. Nevěř na lásku!“), zazpívá sopranistka Varine Mkrtchyan. V tuto chvíli ještě jednáme se slavným houslovým virtuózem, který by měl v instrumentálním intermezzu uvést druhou polovinu koncertu, a jedním rovněž proslulým pěvcem, jehož bych moc rád slyšel v malé roli Majordoma… Důležitý bude také průvodce večerem, jímž nebude nikdo jiný než moderátor Jiří Vejvoda.

Co na tento nápad říkala rodina? A co ostatní zastupitelé města? Podpořili tvou myšlenku i v této pro kulturu velmi nepříznivé době?

Doma už si zvykli, že se od některých nápadů prostě nedám odradit, a na koncertech ve vinořském kostele nebo ctěnickém areálu proto obyčejně moje manželka, děti, maminka ani tchyně v publiku nechybějí. Stejně jako kolegové zastupitelé a radní, kteří jsou vesměs velmi kulturní a na naše koncerty si zamlouvají vstupenky jako jedni z prvních. Jsem moc rád, že v této nelehké době nezatěžujeme naším projektem obecní rozpočet a že můžeme počítat s neobyčejnou vstřícností našich stálých i nových sponzorů a partnerů. Koncert pořádáme v koprodukci s Muzeem hlavního města Prahy (tedy provozovatelem Zámeckého areálu Ctěnice), těší nás, že náš projekt podpořil i magistrát a že nad ním převzala záštitu radní pro kulturu Hana Třeštíková. A zapomenout nesmím ani na skupinu dobrovolníků pod vedením Pavla Karičky, která v posledních letech připravuje ve Vinoři většinu oficiálních obecních akcí a bez jejíž pomoci bych se určitě neobešel ani při přípravě a organizaci prosincového koncertu.

Roberte, děkuji za zajímavé povídání a už se moc těším na Lisettu i celou Vlaštovku! A ještě nám prozraď, od kdy, kde a za kolik si budou moci zájemci zakoupit vstupenky.

I já už se moc těším! V tuto chvíli řešíme, kolik návštěvníků v sále nám vlastně podmínky dovolí, ale nejpozději ve druhé polovině října bude možné si koupit vstupenky v podatelně Místního úřadu v Praze-Vinoři nebo v pokladně Zámeckého areálu Ctěnice za jednotnou cenu 200 korun.

autorka rozhovoru: Nikola Uramová

Foto: archiv autorky, archiv R. Rytiny