„Už když jsem byl hodně mladý, tak jsem věděl, že chci jít studovat do Paříže.“

„Pro improvizaci je samozřejmě důležité mít dobrý materiál. Pokud ne, tak to může být dost těžké.“

„Je úžasné, když se můžete také dotýkat kláves u varhan, na které hrál Vierne.“

Mladý polský umělec Karol Mossakowski po pražském recitálu na Mezinárodním varhanním festivalu v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje o francouzské hudbě a pařížských varhanách, o hudbě Felikse Nowowiejského, kterou v Čechách představil, o soutěžích, kterých se úspěšně zúčastnil, i o nástroji v bazilice svatého Jakuba. S obdivem a uznáním hovoří také o svých učitelích, mezi nimiž byl i Olivier Latry. Reflexi pražského koncertu čtěte ZDE.

V roce 2013 jste vyhrál mezinárodní interpretační soutěž Pražského jara. Stala se pro vás opravdovým začátkem? Byla startem do umělecké kariéry? Pomohla?

Na to neexistuje úplně jednoduchá odpověď, protože předtím už jsem vyhrál jednu docela důležitou soutěž v Polsku. Koná se pod jménem skladatele Felikse Nowowiejského. To už je deset let. Takže možná se dá říct, že ona byla tehdy tím pravým začátkem. Na soutěžích totiž není nejdůležitější vyhrát nějakou cenu, tedy peníze, ale hlavní jsou pozvání ke koncertům, která po vítězství v soutěži člověk začne dostávat a dostává. Zároveň musím říct, že soutěž Pražského jara mi v tomto smyslu přinesla také řadu důležitých koncertů, nejprve v Praze, v Pardubicích, na Slovensku a pak i další… Je to proslulá soutěž, má dlouhou tradici a je skutečně pomocí k tomu, že se o mladém hudebníkovi víc ví. Byla tedy i ona velmi důležitým okamžikem v mé kariéře.

A od té doby jste už v Praze hrál opakovaně.

Ano.

Vzpomenete si, jak dlouho o vás věděla Irena Chřibková, která pořádá Mezinárodní varhanní festival Audite organum v bazilice u Jakuba?

Asi o mně věděla, ale opravdu konkrétní kontakt z její strany přišel před dvěma lety. Jsem moc rád, že to takhle dopadlo.

Možná sehrálo roli i to, že jste výrazně orientován na francouzskou hudbu, jako do určité míry i ona. Ve Francii jste studoval…

Ano, je to možné. Ve varhanní hudbě jsou docela velké rozdíly mezi francouzskou a německou školou, což jsou ty dvě nejdůležitější. A je pravda, že já jsem víc orientován na tu francouzskou. Už když jsem byl hodně mladý, tak jsem věděl, že chci jít studovat do Paříže francouzskou hudbu. Líbí se mi a jsou pro ni potřeba ty správné varhany. A kontakty s Irenou souvisejí určitě také se Susan Landale a Marie-Claire Alain.

Vy jste studoval u Oliviera Latryho… Je i osobně tak skvělý, jak působí jako varhaník na pódiu nebo na kůru?

Ano a musím říct, že je naprosto neuvěřitelně profesionální v každém detailu svého života. Může být sebeunavenější po nějakém koncertě, ale přichází na konzervatoř třeba hned z letiště. A když učí, tak je stoprocentně přítomen. Je to skvělý profesor, má autoritu. Bylo samozřejmě privilegium učit se u něj, být mu nablízku každý týden.

Kolik let?

Pět.

Uvedl vás také do mistrovství improvizace? Sám je přece naprosto jedinečný improvizátor…

Ne, on to nebyl. Na pařížské konzervatoři jsou třídy rozděleny: studujete interpretaci a studujete improvizaci. A on je profesorem interpretace.

V programu pražského koncertu jste improvizoval – kdy jste dostal téma?

Až před koncertem. Byl to Svatováclavský chorál a byly to obě jeho verze, ta nejstarší i ta novější. Použil jsem obě a smísil je. Jsou to krásné melodie. Pro improvizaci je samozřejmě důležité mít dobrý materiál. Pokud ne, tak to může být dost těžké.

Hrál jste taky Luise Vierna, má letos stopadesáté výročí… Určitě jeden z autorů, které jste v Paříži důkladně studoval.

Ano. Byl sedmatřicet let varhaníkem v Notre-Dame v Paříži. Je samozřejmě úžasné, když se můžete také dotýkat kláves u varhan, na které hrál. Ve Francii a v Paříži jde o velmi živou tradici, pokud se týká tohoto skladatele.

Co všechno ještě hrajete z francouzské hudby?

Césara Francka a samozřejmě další autory patřící plně do dvacátého století, jako jsou Duruflé, Messiaen, Thierry Escaich… Ten patřil k mým učitelům, je to neuvěřitelný skladatel a improvizátor… Bylo toho už hodně.

Také Charlese-Marie Widora…

Ano, samozřejmě. To jsou velké skladby, u kterých je potřeba myslet na jejich rozsáhlou formu, obrovskou architekturu. A také na akustiku v kostele. Tam, kde on přes šedesát let hrál, v Saint-Sulpice, je veliký dozvuk. U Widora je poznat, že opravdu komponoval u nástroje. Na tamních varhanách z dílny Cavaillé-Coll zní jeho hudba ideálně. Je v ní spousta detailů, které prozrazují, že nástroji dopodrobna rozuměl, že ho do detailu znal.

Jak vnímáte svatojakubské varhany? Pro francouzskou hudbu jsou přece docela vhodné!

Nabízejí mnoho, mnoho nejrůznějších barev, jsou jako chameleon. Dovedou se adaptovat na zvuk, který si představujete, respektive vy se můžete adaptovat velmi dobře na ně. Našel jsem spoustu zajímavých barev pro sólové i pro doprovodné pasáže. Dá se na nich dá francouzská hudba hrát velmi dobře. Nejsou to samozřejmě varhany Cavaille, na druhou stranu na ty jen těžko můžeme hrát Bacha. Zato tady u svatého Jakuba ano. Takže právě pro různost možností se mi svatojakubské varhany moc líbí. A jsou velmi inspirativní pro improvizování.

Improvizoval jste spíše ve francouzském, nebo v německém stylu?

Spíš hodně volně. Možná barvy byly jakoby francouzské, ale především šlo o to, že jsem se držel modality. Improvizace byla uprostřed programu, a proto jsem chtěl, aby celá improvizace vyzněla spíše meditačně, ne jako nějaký ohňostroj. Tím byl potom závěrečný Louis Vierne. Čili nešlo o improvizaci ve francouzském stylu, nebo ve stylu Bachově, ale barvami asi francouzské hudbě blízká byla. Reflexe Svatováclavského chorálu…

Skladatel Feliks Nowowiejski u nás není skoro vůbec známý, ale v Polsku tomu asi bude jinak…

Ano, objevujeme ho a známe ho, hraju ho. Působil v Poznani, kde jsem já studoval, ale asi podstatnější je, že jsem tedy vyhrál soutěž, která nese jeho jméno a na které jsem pochopitelně hrál i jeho hudbu. V Polsku opravdu je docela velká snaha Nowowiejského hudbu oživovat. Vydává se nově tiskem, což je dobře, protože většina problémů pramení obvykle z nedokonalých not, z různých kopii a verzí, kdy každá je jiná… Není to proslulý skladatel, ale v jeho dílech jsou geniální úseky a řada momentů, které mají skvělý esprit. Určitě bude jeho hudba ještě dál objevována. Napsal toho hodně, orchestrální a samozřejmě varhanní díla.

A vy sám jich máte v repertoáru…

Několik. A určitě ještě pro sebe chci objevit něco dalšího.

Natočil jste jeho skladby?

Ne, já ne. Já budu mimochodem právě tento týden natáčet svoje první CD. V Paříži, v Radio France. Jsou tam poměrně nové, jen několik let staré varhany od Gerharda Grenzinga.

Ten staví varhany pro pražskou katedrálu svatého Víta. A budete natáčet francouzskou hudbu?

Ne, naopak: Mozarta, Bacha, Mendelssohna a Liszta, včetně virtuózní transkripce jeho Mefistova valčíku. Záměrem projektu je ukázat co nejvíc barev toho nástroje, jeho možnosti.

Tak už jen závěrem, když jste teď v Praze… – jak jste na tom s Petrem Ebenem?

Jeho skladby mám moc rád. Zvláště Nedělní hudbu. Její finále je naprosto neuvěřitelná záležitost. A vlastně docela nedávno jsem z Nedělní hudby na koncertě v Radio France hrál Moto Ostinato.

——— 

Letos třicetiletý varhaník Karol Mossakowski není v Česku neznámým jménem. V roce 2013 zvítězil v Mezinárodní varhanní soutěži Pražského jara a o rok později v rámci festivalu vystoupil na recitálu v kostele sv. Ignáce. Vyrostl v hudebnické rodině, jeho otec je varhaníkem. Po studiích v Poznani pokračoval na Pařížské konzervatoři a získával další první ceny – při Mezinárodní varhanní soutěži Felikse Nowowiejského v Poznani už v roce 2010 a pak roku 2016 ve velmi prestižní mezinárodní soutěži, Velké ceně v Chartres. V současné době je titulárním varhaníkem katedrály v Lille, vyučuje improvizaci na Vysoké hudební škole ve španělském San Sebastianu a loňského roku byl jmenován rezidenčním varhaníkem Radia France v Paříži.

Foto: Zdeněk Chrapek, FB K. Mossakowského, Jean-Baptiste Millot, BHS, archiv KlasikyPlus