neděle, 21 říjen 2018 14:30

Výzvy a dobrodružství Václava Lukse

Autor:

„Zelenka býval v povědomí drážďanského publika spíše jen jako Kleinmeister.“

„Vozit Bacha do Drážďan není nošení sov do Atén. Tradice může být i vězením.“

„Biberova Missa Salisburgensis není jen hřmotná masa.“

 

IMG-20181020-WA0002

 

Bleskové turné začalo. Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 mají za sebou sobotní koncert v Královské kapli ve Versailles. V pondělí Lullyho Te Deum a Biberovu Missu Salisburgensis uvedou v pražské katedrále sv. Víta, o den později v Annenkirche v Drážďanech a 25. října v Lateránské bazilice v Římě. Česká premiéra opulentní mše, zahájení další pražské koncertní sezóny, skladatelé Zelenka, Bach a Händel… a také desáté výročí koncertního mostu Praha – Drážďany, to jsou témata rozhovoru s Václavem Luksem. Jak umělecký vedoucí mezinárodně uznávaného barokního orchestru a sboru říká, mnohé už je v hudebním životě dál než před pár lety, ale v mnohém je ještě stále pole neorané.

Jak jste zaujali Francouze?

Ve Versailles jsme již účinkovali mnohokrát a jezdím sem tedy téměř jako domů. Včerejším koncertem také započala naše zdejší tříletá rezidence. Znamená to, že v každé ze tří následujících sezón zde představíme tři koncertní nebo operní projekty. Lullyho a Biberova hudba, která včera v Královské kapli zazněla, dokonale souzní s akustikou a duchem prostoru a publikum nás přijalo s velkým nadšením.

 

181018Missa-Salisburgensiszkouska01cPetraHajska

 

Biberova Salcburská mše na začátek pražské sezóny je výjimečnou událostí. Od uvedení na Salcburském festivalu jste ji toužili doma představit… Takže konečně?

Jde o dílo s obrovským obsazením, jeho provedení je vždy výjimečné. Samostatně bychom se ho asi zařadit neodvážili, je to záležitost logisticky, finančně a organizačně značně náročná. Pražské provedení se podařilo díky synergii sil. Koncert se koná v rámci našeho cyklu, ale je v katedrále, což je samo o sobě výjimečné. Podařilo se proto, že idea vznikla na základě spolupráce s Château de Versailles, kde tento rok začíná naše tříletá rezidence. A také díky nadaci Bohemian Heritage Fund, která s Versailles spolupracuje a vytvořila propojení s Pražským hradem. A je hlavním organizátorem našeho koncertu v hlavní římské bazilice San Giovanni in Laterano.

Jen pro jistotu otázka - stojí dílo opravdu za to?

Bylo psáno k jedenáctistému výročí salcburské katolické arcidiecéze a jeho hlavním rysem je okázalá pompa. Ale je zároveň geniálně instrumentované. Je pro několik nástrojových skupin a dva osmihlasé sbory. A je psáno tak, že každý hlas má svou funkci a je slyšet. Není to jen hřmotná masa. Biber dokázal domyslet instrumentaci, propojit invenci instrumentalisty a skladatele s dokonalým řemeslem a s porozuměním prostoru. Na Salcburském festivalu jsme Missu provedli v dómu. Jde o takový „site specific“ program. Jedním z faktorů, které se podepisují na tvaru tohoto díla, je totiž prostor, kde zaznívá. Je to třiapadesátihlasá mše. A prostor je hlasem číslo padesát čtyři. Podílí se na interpretaci. S tím je spojena její náročnost. Každý prostor, kde hrajeme, je jiný. Je třeba se s ním popasovat, na každém místě znovu. Rozdíl mezi pražskou katedrálou, Královskou kaplí ve Versailles a římskou bazilikou je obrovský. Je to výzva, dobrodružství.

 

DSC5415

 

Nebyla troufalost, začít přede deseti lety vozit Zelenku a Bacha do Drážďan?

Co se týká Zelenky, nošení sov do Atén to nebylo a není. Sice tam působil a v povědomí publika v Drážďanech byl prezentní, ale spíše na úrovni jako Kleinmeister. Běžné publikum si nebylo plně vědomo dimenzí a hloubky Zelenkova díla. Jeho hudební řeč je srovnatelná s největšími současníky. Jako je třeba Bach. I v Německu bývá nazýván Böhmischer Bach. Ale on je naprosto svébytný, je úplně jiný. Ovšem kvalita jeho hudby je srovnatelná. A tohle většině saského publika nebylo povědomé. Samozřejmě se v Německu Zelenka hrál, ale centrem péče byl zejména Stuttgart. Frieder Bernius tam od osmdesátých let provozoval jeho velká díla a první nahrávky Zelenkových pozdních mší jsou pořízeny právě jím a Stuttgartským komorním sborem. Ale ani u Bacha není nošením dříví do lesa vozit jeho hudbu do Drážďan. Není samozřejmě potřebné ho tamnímu publiku představovat, ale troufnu si tvrdit, že jsme ho představili v trochu jiném světle. Máme výhodu, že nepocházíme z německé tradice, jsme od ní – při vší úctě – oproštěni. Tradice totiž může být, obrazně řečeno, i vězením. Je těžké mít nezatížený názor na hudbu, u které je vám od dětství vštěpováno, že se má dělat tak a tak… My si můžeme dovolit nezatížený pohled a německé publikum našemu pohledu rozumí.

Kolik jste toho za deset dokázali změnit?

Publikum na nás chodilo ze zvědavosti a kvůli neoposlouchanému repertoáru, kvůli hudbě, kterou nemělo příležitost často slýchat. Ale troufnu si tvrdit, že dnes už jsme svébytnou součástí drážďanské kulturní scény. Když se loni rozšířila fáma, že bychom Hudební most měli údajně ukončit, snad pro nedostatek financí - nevím, odkud se to vzalo - tak způsobila bouři. Začaly chodit maily a dopisy, že takový kulturní zločin se nemůže stát, že se most musí zachránit…! Nevnímají nás tedy jako zajímavé hosty, ale jako svoje.

 

181018Missa-Salisburgensiszkouska04cPetraHajska

 

Už jste v Drážďanech dokázali Zelenku představit tak, že je jasné, že není Kleinmeister?

Troufnu si říci, že to je nejpodstatnější část naší práce. Dělat nahrávky, zasloužit se o mapování jeho díla ve zvukové podobě, je důležité. Ale daleko důležitější je, hrát jeho dílo na koncertech. Přesvědčit pořadatele, aby se nebáli sáhnout po Zelenkovi… A to se nám daří. Už několik let ho uvádíme na nejvýznamnějších pódiích – ve vídeňském Konzerthausu, ve Filharmonii v Kolíně nad Rýnem, v sále Filharmonie v Berlíně… Do budoucna jednáme o Zelenkovi se Salcburským festivalem. Zelenka prostě není rarita pro přehlídky specializované na starou hudbu, ale je to velké jméno. Považuji za neuvěřitelný pokrok, když dokážeme jeho hudbou vyprodat osmnáct set míst sálu ve Vídni.

Jsou u nás další soubory – Musica Florea, Ensemble Inégal – ať už jsou to kolegové, nebo konkurenti, kteří Zelenku také objevují, uvádějí, natáčejí, hrají v Drážďanech… Je Zelenky dost pro vás všechny?

Dává absolutně bezbřehé možnosti. A je to jenom dobře. Čím víc, tím líp. Stejně tak všechny české orchestry hrají Smetanu, Dvořáka, Janáčka a Martinů a nikdo by neřekl, že si ta díla navzájem loupí. Znakem kvalitního skladatele mimo jiné je, že unese různé úhly pohledu. Když si vezmu dávné bachovské nahrávky Karla Richtera, beru na vědomí, že mohou být pro část publika jedinou možnou interpretací, ale my ho hrajeme úplně jinak. Diverzita v interpretaci má svoje místo, a proto si nemyslím, že bychom se o Zelenku museli nějak přetahovat.

 

Veber-Luks-DSC4906

 

 

V pražské sezóně nabídnete Bachovy Matoušovy pašije, jeho Vánoční oratorium, Zelenkovu a Vivaldiho duchovní hudbu… Ale nejpozoruhodnější položkou se zdá být Händelův Izrael v Egyptě, protože jeho biblická oratoria v Praze opravdu nezaznívají.

Ano, Händelova hudba není u nás tak výrazně zapsána jako Bachova, i když jde i v jeho případě o díla mistrovská. Izrael v Egyptě je především sborové oratorium. Celá koncepce je postavena na sborech, jsou velmi náročné. Sborových těles, která by se specializovala tímto směrem, mnoho není. Okruh potenciálních interpretů je zúžený. Händelovská tradice u nás nebyla, podobně jako u nás nebyla bachovská. Vždyť v roce 2005 naše provedení Mše h moll bylo vůbec prvním u nás na historické nástroje. U Izraele v Egyptě je situace obdobná. Velká Händelova oratoria u nás občas provozuje pouze Czech Ensemble Baroque s Romanem Válkem. Hrajeme tedy dílo, které je u nás mimo jakoukoli hudební tradici – a je dobře publiku představit něco, co není zvyklé slýchat.

Bacha jste už v tuzemském povědomí posunuli. Jste tedy na začátku něčeho podobného s Händelem?

Chtěl bych se Händelovi do budoucna víc věnovat. Mesiáše jsme provedli několikrát, kolem toho letošního koncertu vznikla první česká kompletní nahrávka Mesiáše. V počtu stovek nahrávek, které existují, naše země zatím nedala jedinou… Kompletní provádění dalších Händelových oratorií je u nás pole neorané.

 

 

DSC4911

 

 

Foto: Petra Hajská, Collegium 1704, Petr Veber

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.