„Počet premiér nově uváděných děl se nedá s dnešní situací srovnat.“

„Když si Hába vzal do hlavy, že dá postavit čtvrttónové křídlo, podařilo se mu myšlenku realizovat během dvou let.“

„Došlo k násilnému řezu, který je znát i dnes, po osmdesáti letech.“

Jaká byla první republika? V čem jsme byli dobří a zajímaví? A o co vše jsme přišli za druhé světové války? To jsou otázky, které jako druhá strana mince rozhodně patří k připomínkám letošního stého výročí vzniku Československa. Odpovídá na ně muzikoložka a překladatelka Vlasta Reittererová, která byla v říjnu jedním z hostů orchestru PKF-Prague Philharmonia v cyklu koncertů a debat Krása dneška.

Když se hovoří o meziválečné Československé republice, zdůrazňuje se, že byla prosperující. Platí takový pozitivní pohled i na tehdejší tuzemskou hudební scénu?

Meziválečné Československo bylo, tak jako starověký „zlatý věk“, poněkud mýtus, ale je fakt, že patřilo – tedy jeho česká a moravská část, nikoli Slovensko, a už vůbec ne Podkarpatská Ukrajina – mezi hospodářsky nejbohatší země této části Evropy. V Čechách a na Moravě znamenal vznik republiky dovršení úsilí o autonomní českou kulturu. Některé české instituce získaly právně i finančně pevnější postavení. Stačí připomenout počeštění a zestátnění pražské konzervatoře roku 1919 nebo zestátnění Národního divadla roku 1930. Velice kvetl spolkový život, který měl, přes veškeré stížnosti a nářky, které existují vždycky, mnohem významnější a také snazší pozici než dnes. Šíře a bohatství nabízených programů byly nesmírné a počet premiér nově uváděných děl se nedá s dnešní situací srovnat. Ovšem za celkově jiných společenských podmínek, než jaké přináší digitální věk, takže objektivní srovnání není vlastně dost dobře možné.

Čemu patřil z české hudby evropský zájem?

Česká hudba měla ve světě značnou prestiž, to její tvůrci i její interpreti. České kvarteto, Moravské kvarteto, České noneto, Jan Kubelík, Jaroslav Kocian, Vilém Kurz… i někteří operní zpěváci byli žádaný „vývozní artikl“. Česká filharmonie se už tehdy počítala mezi nejlepší evropské orchestry. Ze skladatelských jmen jsme měli – kromě „rodinného stříbra“ Smetany a Dvořáka –  především Leoše Janáčka, jehož ohromný tvůrčí vzestup na pozici světově ceněného skladatele se se vznikem republiky podivuhodně kryje. K celoevropské moderně se počítali Vítězslav Novák a Josef Suk, uznávanou autoritou byl Josef Bohuslav Foerster a na mezinárodním fóru se prosazovala řada autorů mladší generace – nejen Bohuslav Martinů.

Byl Alois Hába hudební vynálezce? Nebyla jeho cesta slepou uličkou?

Hábova představa o vytvoření jakéhosi univerzálního hudebního jazyka založeného na využití mikrotónů a neomezovaného pravidly hudební formy byla pochopitelně iluzorní. Hába byl tvrdohlavec a o svém „vynálezu“ byl pevně přesvědčen, ať už existenci mikrointervalů zdůvodňoval Kodexem Montpellier ze 13. století, mimoevropskými kulturami, lidovou hudbou svého rodného kraje, nebo antroposofií. Nedbal na výtky fyziků, kteří upozorňovali, že jeho čtvrttóny jsou matematický výpočet, který odporuje zákonům akustiky, neohlížel se na svízele, jaké pro interprety představuje zvládnutí hry na nově zkonstruované nástroje, ani nepomýšlel na náklady na stavbu takových nástrojů a další obtíže. Hába měl obrovský přesvědčovací talent, ale bez okruhu interpretů, kteří jeho experiment podporovali – patřili k nim klavírista Erwin Schulhoff, Karel Reiner a jiní – by se neobešel. V tomto smyslu byl fanatik své představy. Souvisí to trochu s odpovědí na první otázku. Byla to doba nadšení pro nové věci. Takže když si Hába vzal do hlavy, že dá postavit čtvrttónové křídlo, podařilo se mu myšlenku realizovat během dvou let. Dnes by se musel utkat s těžkopádnou byrokracií grantového systému. A kdoví, jestli by jeho „šílený nápad“ nevypadl hned v prvním kole. Hábova představa univerzální hudby byla vize, ale jeho význam pro renomé Čech jako země hudební avantgardy, jeho neobyčejně široké mezinárodní kontakty a jeho autorita byly nedocenitelné a mají přesah dodnes.

Co všechno způsobil české hudbě Mnichov?

Mnichov a druhá světová válka zpřetrhaly vazby s domácí německojazyčnou kulturou. Po válečném traumatu, s vědomím lidských tragédií a ztrát, a pak po spuštění železné opony jakoby z našich dějin zmizela; teprve od osmdesátých let se jí hudební historikové začali zabývat. Inspirativní byla koexistence českých a německých spolků, českých a německých operních souborů a podobně. V meziválečném Československu existoval německý denní i odborný tisk, měl své dopisovatele pro zahraničí, informoval o tom, co se u nás děje v koncertním a divadelním životě, vědělo se o nás po celé Evropě. Po nástupu Hitlera roku 1933 rostl nacionalismus a antisemitismus, a to na německé i české straně. Mnichov, okupace a válka zničily to, co se dvacet let – i když s chybami a omyly – budovalo. Ohromný potenciál přišel vniveč… Instituce vznikají a zanikají a je to přirozený proces. Zde však došlo k násilnému řezu, který je znát i dnes, po osmdesáti letech.

Co jí způsobil holocaust?

To souvisí s předchozí otázkou: téměř naprosté zničení jedné úžasné složky odkazu, jakou představovala židovská kultura. Mnoho je ztraceno nenávratně. A to, co se podařilo zachránit, částečně rekonstruovat a revitalizovat, v sobě stále toto trauma nese.

A co způsobil evropské hudbě nacismus?

Totéž, co holocaust, v ještě širším rozsahu. Hudba je abstraktní umění. Dá se písemně zachytit, ale existuje pouze tehdy, když zní. Ztráty na životech mezi skladateli a výkonnými umělci nahradit nelze, ale hudební materiál, který se zachoval, tu je. Měl by se však stát součástí běžného repertoáru a neuvádět se pouze v pietních spojeních a při zvlášť organizovaných, tematicky uzavřených příležitostech. Velký dluh však máme vůči celé naší meziválečné generaci, jejíž hudbu téměř neznáme.

Vlasta Reittererová vystudovala hudební vědu na Karlově univerzitě. Byla dramaturgyní Kruhů přátel hudby v agentuře Pragokoncert, později působila v Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, vedla historicko-estetický seminář na Pražské konzervatoři a byla externí pedagožkou v Ústavu hudební vědy na Masarykově univerzitě v Brně. Hlavními okruhy jejího odborného zájmu jsou v dějinách hudby 19. a 20. století hudební divadlo, židovsko-němečtí skladatelé Čech, hudba meziválečného období a život a dílo Aloise Háby.

To, co se stalo s Československem během jeho dvacetileté existence mezi roky 1918 až 1938, mělo své příčiny a následky, které nikdy nerozpleteme do detailů, říká. Proslulý Ciceronův výrok o historii jako učitelce života je sice starý dva tisíce let, ale lidstvo je špatný student. A protože dějiny probíhají v čase, nelze je vrátit ani opravit, žádná generace si nemůže třídu zopakovat a „vylepšit známky“… Dvacátá a třicátá léta 20. století podle ní vysílala mnoho varovných signálů, které se blahosklonně přehlížely jako pouhý výstřelek, zavíraly se před nimi oči a politikové si licoměrně potřásali rukama. „Když parta opilců, kteří přijeli do cizí země na návštěvu, za přihlížení davu málem zabije číšníka, když nějaký výtržník napadne na ulici mladíka, který má na hlavě kipu, jestliže zemský politik žádá ´registraci´ lidí, kteří kupují košer maso, jsou to podobné varovné signály, tím nebezpečnější, oč rychleji se dnes díky elektronice zprávy šíří a oč méně jsme schopni rozpoznat seriózní sdělení od ´fake news´,“ uvedla v souvislosti s koncertem. „Čirou náhodou jsem při probírání knihovny narazila na knížku „Bezradné“ Thomase Valentina, knihu o generačním konfliktu učitelů, rodičů a žáků jedné střední školy v Západním Německu šedesátých let. Jeden ze studentů tam na adresu dospělých říká: ´Nadávají na všechno, co je dnes; křižují se před tím, co může přijít zítra; ale mlčí jako hrob o včerejšku.´ – O včerejšku nelze mlčet, jinak neporozumíme dnešku, a hlavně – ztratíme budoucnost.“

Foto: Martin Popelář a Milan Mošna