„Před 56 roky jsem slyšel Debussyho Rapsodii pro saxofon a orchestr a byl jsem tak fascinovaný, že jsem odcházel s pevným rozhodnutím hrát na saxofon.“

„Stravinský ověřoval možnosti, Gershwin je praktikoval, Bernstein plnil.“

„Mladá generace nemá žádná privilegia jen proto, že má všechno před sebou.“

Jiří Hlaváč před týdnem vstoupil do další životní dekády a významné životní jubileum oslaví jak jinak než koncertem. V podstatě bude dárkem pro diváky, kteří přijdou v sobotu večer do Sálu Martinů, kde vystoupí nejen jako interpret, ale také zazní jedna z jeho skladeb. Ministr kultury Antonín Staněk Prof. Hlaváče ocenil medailí Artis Bohemiae Amicis. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus se zamýšlí nad širokou škálou svých aktivit, nad současnými mladými hudebníky, nad Bohuslavem Martinů i nad tím, kdy se ze soudobého skladatele stává klasik a z interpreta legenda.

Ale vraťme se ke koncertu, na kterém Jiří Hlaváč oslaví své 70. narozeniny.
Pane profesore, bylo těžké vybrat program na takovou příležitost? Nabízí se otázka, jestli jste dramaturgicky nějak mapoval svoji hudební dráhu…

Problém to nebyl, protože jsem se rozhodnul připamatovat několik klíčových momentů svého života. Před 56 roky jsem slyšel Debussyho Rapsodii pro saxofon a orchestr v podání Karla Krautgartnera a Filharmonie pracujících v Gottwaldově a byl jsem tak fascinovaný, že jsem odcházel z Domu umění s pevným rozhodnutím hrát na saxofon. Karel Krautgartner mi ovšem, v rozhovoru po koncertě poradil, abych začal nejdříve s klarinetem. To jsem naplnil a v roce 1982, když jsem se s panem Krautgartnerem naposled potkal v Kolíně nad Rýnem, jsem dostal darem i onen nástroj. A já na něj budu hrát ve své verzi Modlitbu Tomáše Svobody, kterou mi dedikoval. Původní verze je pro klarinet a smyčcové kvarteto a já ji premiéroval se Stamicovým kvartetem před 22 roky. Tato saxofonová verze s orchestrem zazní vlastně ve světové premiéře. Já rád připamatovávám i prognostikuji a tady se to potkalo. No a součástí této dramaturgické úvahy bylo i zařazení mého Airu pro sopránový saxofon, klavír a smyčce, jako připomínky mé někdejší třicetileté činnosti v Barock Jazz Quintetu. 

Cítíte se být stále hlavně interpretem, přesto že se mezi Vaše životní úlohy postupně zapsali skladatel, pedagog, děkan HAMU, hudební manažer a organizátor, publicista, moderátor, autor rozhlasových i televizních pořadů nebo porotce?

Já se cítím být hlavně hudebníkem a všechny zmíněné činnosti jsou vlastně jen valérem. Nikdy jsem neuvažoval kam se zařadit. V jednom rozhovoru, který se mnou před mnoha roky vedla paní Agáta Pilátová, použila termín hudební desetibojař a to je přesné. Nejsem běžec, skokan, vrhač. Jsem desetibojař… 

Dá se říct, k čemu ve svém profesním životě tíhnete nejvíc, nebo tkví kouzlo právě v tak širokém záběru a kombinaci všeho?

To je proměnlivé. Někdy potřebuji více hrát, jindy psát, nebo učit. Moderování mám rád, ale nikdy jsem to nikterak vědomě nerozvíjel. Pár lekcí mi dali přímo na pódiu Alfred Strejček, Věra Galatíková, nebo Radovan Lukavský. To jsem sledoval jejich výslovnost, práci s dechem, dynamikou řeči, tempem. A potom jsem jednoho dne začal uvádět koncerty souborů, v nichž jsem hrál – Barock Jazz Quintata a Českého dechového tria. V současnosti už jen Five Star Clarinet Quartetu. A stejné to bylo i se psaním. Měl jsem vzory, neměl přímé učitele. 

Co Vás napadá, když pozorujete dnešní hudební mládí? Jsou studenti o hodně jiní a jinde, než v době, kdy jste byl v jejich věku?

To je těžké pojmenovat. Mladí lidé žijí v jiných podmínkách, mají více možností i rizika. Myslím, že stejné je to v míře odhodlání a touhy. Když se budu snažit a usilovat na maximum svých schopností, dostaví se nějaká odezva a míra uplatnění. Někdo má štěstí víc, někdo méně, ale bez to vlastního zaujetí a snahy to nešlo nikdy a nepůjde ani v současnosti. Obecně, ale mladé kolegy vnímám jako otevřené, vynalézavé a empatické kumštýře.

Často slýcháme, že současná mladá generace je povrchní, nemá v sobě takové hodnoty, přitom ale česká jména dobývají svět napříč hudebními obory. Jak to vnímáte? Vznikají takové soudy v důsledku mezigeneračního nepochopení, nebo je na to něco pravdy i přes všechny úspěchy?

Já už to trochu naznačil. Jednak mladá generace nemá žádná privilegia jen proto, že má všechno před sebou. Má ale možnosti. A je tu také jejich reakce na tradici, kterou u nás vytvářeli velké osobnosti, které svět zná. Chci-li uspět jako kvartetista mám zde odkaz Českého kvarteta a desítek dalších – Smetanova, Vlachova, Janáčkova, Talichova, Kocianova, Stamicova, Panochova, Kvarteta hl. města Prahy, Brna atd. A pokud s tím odkazem umím naložit v uměleckém duchu, mám možnost ukázat světu i své uvažování a cítění a svět určitě zareaguje. Myslím, že máme i v současnosti mladé osobnosti, které svět přijal a uznal. A máme stále výbornou hudební pedagogiku na všech vzdělávacích stupních.  

Už léta pečujete o odkaz Bohuslava Martinů, jste ředitelem stejnojmenné nadace. Když jste začínal, byl tento skladatel v podstatě soudobým autorem. Dnes už je klasikem. Kdy a čím vlastně tento zlom u skladatelů nastává?

Jednak Bohuslav Martinů sám zaujal jedinečností a intenzitou své hudby. A potom to byli jeho přátelé, kolegové a oddaní následovníci, kteří jej soustavně představovali v symfonickém, vokálním, či komorním repertoáru. Václav Talich, Rafael Kubelik, Rudolf Firkušný, Česká filharmonie, Václav Neumann, František Jílek, Josef Suk, Zuzana Růžičková. A také desítky skvělých pedagogů u nás i v zahraničí, kteří svým žákům na konzervatořích a vysokých školách napomáhali při studiu a repertoárové orientaci. Ti všichni hudbě Bohuslava Martinů věřili od samotných počátků jeho cesty za světovým uznáním.

Proč jste věnoval svoji pozornost právě Martinů? Proto, že je stále neoprávněně nedoceňován? Nebo kvůli jeho pověstným synkopám, které pěkně ladí s Vaším vztahem k jazzu?

Myslím, že mne mnohem více zaujala jeho poetika. Má nevšední melodické cítění, jemnost i dravost, vznešenost i prostotu. Pro mne je to dokonalá syntéza hudebních rysů, které vnímám a cítím obdobně. Byť bez jeho geniality 🙂

Když už narážím na jazz… V době, kdy jste zakládal Barock Jazz Quintet a skládal věci takříkajíc „šmrnclé“ jazzem, byla doba asi trochu jiná než dnes, ne? Žánrové přesahy byly dřív skutečnou zajímavostí, dnes už jsou ale v mnohém spíš módní záležitostí nebo dokonce hraničí až s podbízením se divákovi, ne?

Všechno má své přirozené hranice. Stravinský ověřoval možnosti, Gershwin je praktikoval, Bernstein plnil. Jenže bylo tu i dění kolem Ellingtona, Schullera, Frieda, Blatného. Třetí proud hledal a nezadal si. Potom se to začalo prodávat jako úspěšný hudební mix a ten se vyčerpal. Ale i dnes umí přijít Marsalis s jedinečnou kompozicí a interpretací. Nicméně je jen pár obdobně kvalitních hudebníků.  

Myslíte, že je dobře, že vznikají třeba symfonické úpravy populárních písniček, nebo naopak že popová sféra sáhne do klasické literatury a upraví třeba Bacha nebo Mozarta? Vidíte v tom přínos?

V tomto směru odpoví už poznané. Gounod napsal své Ave Maria na Bachovo Preludium C dur a je to kongeniální. Claude Bolling zpracoval jazzově barokní formy a zase příkladně. A potom jsou pokusy, v nichž má známost předlohy zakrýt nedostatky úpravy a to nevede nikam. To je zbytečné a často i hloupé od samotného počátku těchto snah. 

Bavili jsme se o tom, kdy se ze soudobého skladatele stává klasik. Kdy se z interpreta stává legenda?

To je otázka pro Josefa Suka, Ivana Moravce, nebo Bohdana Warchala a ti už neodpoví. Myslím, že tady jde ruku v ruce umělecká originalita a dlouhověkost. Svět musí mít čas to poznat, pochopit a přijmout.

—

A připojujeme ještě pozvánku violoncellisty Petra Nouzovského za Asociaci hudebních umělců a vědců:

Přijměte naše srdečné pozvání na koncert k životnímu jubileu prof. Jiřího Hlaváče. Stěží bychom našli osobnost, která pojme tolik pro kulturu potřebných aktivit, bez nichž nemůžeme existovat, která vychovala a neúnavně vychovává klarinetisty a hudebníky vyhrávající prestižní soutěžní klání, propagátora klasické hudby v nejčistší formě, životního poradce, který nikdy neřekne „nevím“ nebo „nemám čas“, člověka, který minimálně jednou v životě podal pomocnou ruku nám všem, kteří zde v Sále Martinů sedíme a to přímo, či nepřímo, a v neposlední řadě hudebníka, který na tisících koncertech představil na nejvyšší možné úrovni klarinet jako sólový a komorní hráč v bezpočtu komorních formací založených na svrchované profesionalitě a lidskosti. Tím vším byl, je a bude prof. Jiří Hlaváč.
Za AHUV Vás na koncert srdečně zve Petr Nouzovský
(Sobota 20. října, Sál Martinů HAMU, 19:30 hod.)

Foto: Archiv Jiřího Hlaváče