úterý, 21 červenec 2020 14:15

Daniel Hope: Nesmíme dovolit, aby se kultura vytratila

Autor:

„Teď jsem opravdu poprvé použil svoje příjmení jako label.“

„Muzikanti by měli být v první linii konverzace. Měli by být těmi hlavními, kdo bude určovat, jak se bude hudba vyvíjet dál.“

„Do počátku letošního roku byla spíše luxusem pro velmi malý okruh publika, ale teď, po měsících, kdy se streamovalo, má komorní hudba celosvětové publikum.“

 

1

 

Hrál už na různých neobvyklých místech, nejen v koncertních sálech. Na pódiu postaveném na pontonech na řece však ještě ne. Britský houslista Daniel Hope vystoupí 19. září na festivalu Struny podzimu v Praze na Vltavě, aby vyslal do světa poselství, že navzdory pandemii a drastickým opatřením posledních týdnů Praha zní hudbou, že hudba žije. Ve spolupráci s tuzemským Epoque Orchestra připravuje pro českou metropoli živé provedení projektu Vivaldi-Recomposed, soudobé verze Čtvera ročních období, která se celosvětově stala jedním z neúspěšnějších alb uplynulého desetiletí. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus Daniel Hope rekapituluje uplynulé měsíce, kdy ze svého berlínského bytu streamoval na sedm desítek komorních koncertů, a v souladu se svým jménem, znamenajícím česky „naděje“, uvažuje i u budoucnosti.

Ze svého domova jste vysílal koncerty „Hope@Home“, teď chystáte koncert „Hope for Prague“… Už jste si někdy dřív takhle se svým příjmením pohrával?

Ne, opravdu jsem svoje jméno tímhle způsobem ještě nikdy nepoužil. Samozřejmě občas lidé žertovali, měli různé poznámky a ironické hlášky, ale tohle není legrace. Teď jsem opravdu poprvé použil svoje příjmení jako label, jako značku. Ale ve skutečnosti ten nápad přišel od mojí paní. Připravovali jsme naše televizní vystupování a měli jsme na to málo času, snad už jednom čtyřiadvacet hodin, a tak jí povídám: prosím tě, jak to vlastně nazveme…?! Aniž by chvilku přemýšlela, tak prostě řekla: Hope at home... Zmohl jsem se jenom na přitakání. Ano, opravdu přesně o tom to celé bylo, ihned jsem pochopil, že tohle je to potřebné poselství. A tak jsem dodal: ano, správně, skvělé...! Začali jsme tuhle značku používat a nakonec z toho vzniklo ještě víc, než jsme na začátku mysleli. Ale bylo to velmi spontánní.

Vedl vás letošní rok k novému přemýšlení o budoucnosti hudby? Vedl vás k tomu, být ještě kreativnější než dosud?

Ano, doslova nás donutil být kreativnější. Jedna z možností byla sednout si, pokrčit rameny a říct: hmm... To je průšvih… Tak budeme čekat… Což by znamenalo, že by o nás rozhodovali druzí. My hudebníci jsme během tří staletí prošli už dlouhou cestu, ale vlastně po celou dobu jsme byli jakýmisi služebníky. Nicméně teď je hudba tak univerzálně milována po celém světě, všechny typy hudby, že nám to dává úžasnou sílu pohnout lidmi. Takže myslím, že by muzikanti měli být v první linii konverzace. Měli by být těmi hlavními, kdo bude určovat, jak se bude hudba vyvíjet dál, protože jenom sedět a čekat, to není dobré… Samozřejmě víme, že situace není ve všech zemích stejná. Jsou dokonce některé, kde se kultura už málem vytratila. Ale to nesmíme dovolit. Aby se tohle stalo všude, to pro mě prostě neexistuje jako možnost.

 

3

 

Budete hrát v Praze celého Vivaldiho? Celý Richterův projekt Vivaldi-Recomposed?

Ano, kompletně celého.

A něco k tomu?

Ještě nevím, nejsem si moc jistý. Tedy, upřímně, kdybych mohl, tak budu hrát celou noc…

…ale tam byste narazil na limity rozpočtu pořadatelů...

No ano, tolik času opravdu nemáme.

Jde o unikátní projekt, nebo byste na to mohl něčím podobným v budoucnosti navázat?

Je to naprosto unikátní a naprosto jedinečný okamžik. Samozřejmě bych tohle pražské vystoupení jako koncept rád přenesl na další místa, ale nic takového jsem ještě nedělal, bude to poprvé… V poslední době jsme na našich koncertech mívali menší publikum, občas padesát, občas stovku lidí. Ale i tak jsme slyšeli z Ameriky, jak je to možné, jak si to můžete dovolit, jak jste dosáhli téhle možnosti? Určitě se budou divit, jak jsme dokázali dostat na pódium orchestr, když jinde je všechno zastaveno… Takže bychom vůbec neměli podceňovat, jak mnoho bude tenhle koncert znamenat, jak hodně bude něco důležitého vyzařovat. Pontony, tisícovka lidí, scenérie Prahy za námi… To je úžasné – a je to úžasné právě v téhle době. Tak si myslím, že by to spíš mohlo inspirovat třeba další hudebníky k něčemu podobnému, něčemu stejně silnému, než že bych já měl tenhle model někam přenášet.

 

4

 

A když se zeptám na projekt Vivaldi-Recomposed, ten je také tak unikátní, nebo byste v budoucnu ještě dokázal vymyslet, realizovat a třeba i nahrát něco obdobného?

Vivaldi-Recomposed, to bylo úplné a naprosté překvapení. Nikdo tomu na začátku nevěřil. Já jsem cítil, že jde o něco opravdu zvláštního, ale slyšel jsem spíš reakce typu „…jak se můžete takhle dotýkat Vivaldiho…!?“ Dokonce nahrávací společnost na začátku odhadovala, že půjde spíš o méně významný, o opravdu malý projekt. Ale když s ním přišli na trh, nastal doslova výbuch. Takové věci se většinou nedají plánovat dopředu. Myšlenka jakoby znovu něco překomponovat a hlavně najít způsob, aby to opravdu fungovalo, to potřebuje určité okolnosti. Možná jednoho dne něco najdeme, možná někdo něco napíše...

Možná bude mít zase nějaký nápad vaše paní...?

Ano, třeba ano (smích). Víte, máme na výběr hudbu z mnoha staletí, máme mnoho možností. Ale co je teď aktuálně velké téma, to je komorní hudba. Do počátku letošního roku byla spíše luxusem pro velmi malý okruh publika, ale teď, po těch měsících, kdy se streamovalo, má komorní hudba celosvětové publikum. To je úžasné novum – a možná bychom měli využít právě to.

 

5

 

Foto: archiv festivalu Struny podzimu, Petra Hajská, Petr Veber 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.