„Dostávám spoustu obrázků od dětí a poděkování od rodičů a učitelů. To je nejkrásnější odměna.“

„Jedině tak to lze s nadhledem a bez paniky překonat.“

„Pokud karanténní období takto tráví všichni skladatelé, vypadá to, že budou všechny orchestry a soubory brzy zavaleny novou muzikou.“

Jak prožívá pro mnohé umělce zastavený, nebo alespoň zpomalený čas v době koronaviru dirigent, skladatel a klavírista Jan Kučera? Vnímá úspěch svých aktuálních YouTube příspěvků jako výzvu do budoucna? A na co se těší, až pomine všeobecná karanténa?

V kurzu jsou nyní na YouTube Tvé příspěvky, které původně vznikly pro pobavení a potěšení nejbližších přátel a které si za velmi krátký čas získaly tisíce fanoušků. Sdílejí je jak jednotlivci, tak učitelé ZUŠ i hudebních výchov. Jak celý projekt vznikl a nenapadlo Tě, až se zase vrátíme do normálního života, nějakou formou tenhle sympatický nápad zúročit?

Spíš bych řekl, že tímto svým živým dopoledním vysíláním teď úročím to, čím se zabývám už mnoho let, a sice své nadšení pro filmovou hudbu, speciálně tu českou. Dlouhodobě ji koncertně provádím se symfonickými orchestry, mnoho orchestrálních směsí s českou filmovou hudbou jsem sám aranžoval. Vždy říkám, že český film měl na skladatele velké štěstí: Zdeněk Liška, Luboš Fišer či Jiří Šust a spousta dalších ty filmy pouze neilustrovali, ale dotvářeli. Bez jejich hudby by byly ty filmy poloviční, ne-li menší. Můžu tedy říct, že tuto oblast celkem důkladně znám, a proto jsem se rozhodl dělat takové zábavné kvízové domácí koncerty, kdy diváci poznávají melodii z filmu či seriálu a zároveň můžou dostat body za to, když určí herce, kteří v tom hráli. Ohlasy diváků skutečně předčily jakákoli má očekávání a obrovsky si jich vážím. Snažím se na některé komentáře poctivě odpovídat, nebo jim dát alespoň pověstný palec nahoru. Rekord ve sledovanosti měl například večerníčkový díl či společné rodinné zpívání národních písniček, takže nejde jen o filmy. Dostávám spoustu obrázků od dětí a poděkování od rodičů a učitelů. To je nejkrásnější odměna.

Kde Tě zastihla zpráva o vyhlášení karantény?

Zastihlo mě to doslova s taktovkou v ruce, 10. března na zkoušce se Severočeskou filharmonií Teplice, u druhé věty Bizetovy rané Symfonie C dur. Navždy budu mít tuto nádhernou hudbu s tou situací spojenou. V ten den byly zrušeny akce nad sto lidí, zkouška skončila, no a jeli jsme domů.

Jak současnou situaci prožíváš?

Tento čas je prostě zvláštní, nikdo z nás takovou situaci nečekal a nemá s ní zkušenosti. K mé radosti vyplavalo v naší společnosti na povrch ve vrchovaté míře to dobré! Soudržnost, vzájemná pomoc, zodpovědnost, klid a humor. Jedině tak to lze s nadhledem a bez paniky překonat. Lidé si nezištně pomáhají, šijí a rozvážejí roušky, desinfekci, jídlo – to je něco, co je nádherné a dává nám to naději v lidské pokolení. V kontrastu s touto úžasnou svépomocí vidíme sebestředné propagandistické projevy neschopného premiéra, který nezařídil nic a nechá se fotit u letadla s materiálem, který jsme si koupili. Asi ví, proč to dělá. Prezident, který by z pozice své funkce měl být v těžkých chvílích morální oporou, inspirací a vzpruhou, svůj národ opustil a zbaběle se schoval. To je ostuda, na kterou si u těchto dvou osob nikdy nezvyknu a budu pouze doufat, že jejich činy a lži během této krize otevřou lidem při volbách oči. Znovu ale opakuji, že ty pozitivní společenské projevy bezkonkurenčně převládají.

Jsou nějaké akce, které byly zrušeny, nebo neproběhnou a kterých je Ti líto?

Těch koncertů je mnoho. Já do svého diáře raději ani vůbec nenahlížím, protože by to ve mně možná vyvolalo trudomyslnost. Ale nedá se nic dělat, něco se zruší, pro něco snad najdeme náhradní termín. Na lítost každopádně není čas, brzo se přece uvidíme na koncertech!

Současný stav možná trochu simuluje část Tvé práce, přeci jen jako dirigent trávíš obvykle hodně času na cestách, v hotelích, paradoxně o samotě. I jako skladatel pracuješ převážně sólo. Jak vnímáš rozdílnost svých zaměstnání a kterou ze svých činností máš nejraději?

Dirigentská profese je exponovaná, viditelná, vůdčí, velmi zodpovědná, je zkrátka mnoho očí, které sledují mé počínání. Z šéfdirigentského postu musím řešit hudební kvalitu, personální otázky, dramaturgii, ve spolupráci s ředitelem orchestru částečně i finanční stránku koncertů a propagaci, hostující sólisty a dirigenty a asi sto padesát tři dalších věcí. U skladatelského pracovního stolu jsem sám s pěti linkami. Tenhle extrémní rozdíl mi ale vyhovuje a jde s dirigováním ruku v ruce. Mnohokrát jsem řekl, že skladatelská činnost je až nezdravě asociální, ale jinak to prostě nejde. Je potřeba se zavřít, až sobecky nevnímat okolí a sázet to tam. Je v tom neuvěřitelná svoboda a zároveň až poněkud skličující nejistota, pochyby, otázky, zda to má smysl, jestli to bude dobré, jestli to někdo bude chtít hrát, zda jsem ve svém hudebním sdělení alespoň trochu originální, zda to mám dobré po technické stránce, jestli je v pořádku instrumentace, forma a v neposlední řadě korektury not, aby muzikanti dostali dobré party. Je toho mnoho a naštěstí mám kolem sebe výborné lidi, kteří mi pomáhají. A „cherchez la femme“, protože tohle všechno vyžaduje velkou toleranci mé ženy, se kterou jsme letos v dubnu svoji desátým rokem.

Jako dirigent se věnuješ mnoha žánrům, uvádíš symfonický repertoár, často diriguješ filmovou hudbu, jazz, pracuješ na různorodých projektech s umělci, kteří se nevěnují pouze klasické hudbě. Vnímáš to jako výhodu, že se jako dirigent můžeš věnovat více žánrům?

Mám to tak zcela přirozeně, odmalička mě bavilo na klavír improvizovat, hrát si po svém písničky odposlechnuté z rádia a vstřebávat všechny žánry. Aktivně jsem na klavír hrával jazz. Muzikantským základem vždy byla a je klasika, ale je spousta dalších hudebních stylů, které je dobré prozkoumávat, nehledě na to, že si leckdy v technické obtížnosti s tou klasikou nijak nezadají. Příkladem může být Bernsteinova multižánrová Mše, kterou jsme loni dělali ve velké scénické produkci s Vojtou Dykem v hlavní roli. To byla technicky i významově skutečně jedna z nejtěžších partitur, která se mi kdy dostala na dirigentský pult.

Loni v květnu jsi provedl jako klavírista s Karlovarským symfonickým orchestrem, kde v současnosti působíš jako šéfdirigent, vlastní Koncert pro klavír a orchestr. Jak se Ti interpretovalo vlastní dílo, navíc ve světové premiéře s „Tvým“ orchestrem?

Bylo to nádherné a s velkou pokorou musím říct, že jsem si splnil další ze svých snů. Klavírní koncert jsem měl v plánu mnoho let, ale tehdy nastala ta správná konstelace a zařadili jsme jej do sezóny jako premiéru, aniž by byl ještě hotov.

Od začátku jsem věděl, že premiéru chci hrát sám, proto jsem začal během komponování dávat do pohybu svoje poněkud zlenivělé prsty. Z premiéry koncertu vyšla docela hezká informační nahrávka, která je na YouTube. Vyšlo to navíc krásně tak, že premiéru dirigoval bývalý šéfdirigent KSO Martin Lebel.

Kdybys měl vybrat klavíristu pro jeho další uvedení, kdo by to byl?

Jsem rád, že se na to ptáš – každý skladatel si přeje, aby jeho hudba žila vlastním životem. Proto budu vděčný za každého pianistu, který se s tímto koncertem ztotožní, vezme ho za svůj a bude jej s chutí hrát. První věta je taková vzdorovitá, druhá věta nese název „Konec starého světa“, pod tím si lze představit cokoliv, třeba i současnou situaci. Ale takové malé „konce starého světa“ probíhají odjakživa a nepřetržitě. Třetí věta je hravě odlehčená a má v sobě jakýsi jazzový nádech.

Pravidelně spolupracuješ s předními českými orchestry. Česká filharmonie plánuje v příštím roce uvedení premiéry tvé skladby „Concerto grosso pro dvoje housle, violoncello a orchestr“ na Novoročním koncertě pod taktovkou Tomáše Netopila.

Taková prestižní skladatelská objednávka je z říše snů. Zaručuje totiž, že má skladba bude v těch nejlepších rukou. Na tomto koncertě zazní i hudba Dvořákova, Sukova, Smetanova či Nedbalova a ocitnout se v téhle společnosti pro mě znamená nejen obrovský vděk, ale i příšernou skladatelskou trému. Jako sólisté se představí Jan Mráček, Jiří Vodička a Václav Petr, což jsou opravdoví mistři svého oboru, kteří zahrají cokoli. Nechci ovšem, aby jejich party byly pouze předváděním technické ekvilibristiky, spíše půjde o takový dialog mezi nimi a orchestrem. Skvělý kolega Tomáš Netopil, Česká filharmonie, tito úžasní sólisté, slavnostní koncert v přímém přenosu České televize – co si může skladatel přát víc?

Co dalšího Tě v příští sezóně čeká?

Zanedlouho končící koncertní sezóna je mou poslední ve funkci šéfdirigenta KSO. Období čtyři až pět let jsem si stanovil při svém nástupu a dodržím ho. Za těch pět let jsme udělali ve Varech kus práce, orchestr prošel přirozenou generační obměnou, proběhlo mnoho krásných koncertů. Navzájem jsme si dali maximum a nadešel čas na změnu, která mi přijde pro obě strany přirozená a ozdravná. Ve spolupráci ale samozřejmě pokračujeme. V další sezóně spolu děláme minimálně sedm koncertů, nutno říct, že naše vztahy zůstávají i nadále výborné, přátelské a profesionální. Další plány z pověrčivosti prozrazovat nechci, i během současné situace jsem si vzpomněl na rčení údajně od Woodyho Allena „chceš-li rozesmát Boha, sděl mu své plány“. Jako všichni si přeji, aby se vše rychle vrátilo do normálních kolejí a ta následující sezóna se v září rozjela s plnou parádou. Už teď ale snad mohu prozradit, že s kolegy chystáme několik benefičních koncertů jako poděkování zdravotníkům, sestřičkám, prostě všem, kteří v tuto dobu statečně pomáhají. S Karlovarským symfonickým orchestrem například chystáme koncert pro Karlovarskou nemocnici. Zároveň jsem se rád připojil k iniciativě Radka Baboráka na podporu muzikantů na volné noze. Mnoho z nich vychází s penězi od měsíce k měsíci a ukončením kulturních akcí, natáčení či výuky se ocitli zcela bez prostředků. Všechna tato témata budou v příští sezóně citelně doznívat a je potřeba se jim věnovat.

Období zdánlivé nečinnosti je asi pro skladatele dobré pro práci, na kterou v běžném provozu není čas. Čím se momentálně zabýváš?

Hlavně komponuju. Kromě zmíněného Concerta grossa mám rozepsaný Houslový koncert pro Davida Pokorného, ten je zařazen do následující sezóny KSO. Pro Dětskou operu Praha jsem napsal operu Perníková chaloupka, opět pověrčivě klepu na dřevo, že brzy proběhne její realizace. A již druhým rokem mám rozpracovanou svoji Symfonii č. 1 s podtitulem „Šumavská“, s tou chci rovněž trochu pohnout. Takže pokud karanténní období takto tráví všichni skladatelé, vypadá to, že budou všechny orchestry a soubory brzy zavaleny novou muzikou.

Foto: archiv KSO, archiv Jana Kučery, Jan Kolman, Zuzana Bönisch, Patrick Marek