pondělí, 27 leden 2020 10:40

Tigran Mansurjan: Být skladatelem na rozhraní Východu a Západu

Autorka:

„Filharmonie Brno mi psala před dvěma lety, že bude dělat českou premiéru, a zvala mě. Tehdy jsem odpověděl, že pokud tou dobou budu živ, pak mi bude potěšením zavítat do Janáčkova města.“

„Arménská hudba je modální. Současně s tím lidové písně používají vše velmi umírněně, ekonomicky.“

„Hudební život v Brně je svědectvím místního hudebního bohatství. Chovám nejhlubší obdiv k lidem, kteří se na tomto podílejí.“

 

108

 

Tigran Mansurjan přijal pozvání do Brna, aby byl přítomen provedení svého Requiem věnovaného obětem genocidy Arménů v době první světové války. Vedle toho, že se skladba poprvé dostala k uším českých posluchačů, byl koncert unikátní i obsazením. Requiem přijeli českému publiku představit s Filharmonií Brno a se sborem Czech Ensemble Baroque ti, kteří stojí za jeho vznikem, prvním nastudováním vůbec a také za oslnivou nahrávkou, která pak získala prestižní ocenění: dirigent Alexander Liebreich a sólisté Anja Petersen a Andrew Redmond. Rozhovor s jedenaosmdesátiletým autorem, dotýkající se arménské kultury, české premiéry skladby i jeho vazeb na české země, se uskutečnil dopoledne po prvním uvedení. Chodbami Besedního domu už se nesly nadšené ohlasy – a právem. Mansurjanovo Requiem zprostředkovalo životní zážitek; jak zdůrazňuje autorka rozhovoru, zdaleka ne jenom jí. Sama dílo slyšela teprve při druhém z brněnských večerů. „Až mě mrzelo, že jsem se s nesmírně sympatickým a galantním skladatelem setkala ještě před koncertem – moc bych si přála mu poděkovat za to úžasně silné dílo, kterým nás obohatil…,“ přiznává.

Nejdřív ze všeho bych Vám ráda poblahopřála, protože – doufám, že se nemýlím – v pondělí máte narozeniny, je to tak?

Ano, je to tak.

Myslíte, že tedy můžete pokládat tyto koncerty – českou premiéru Vašeho Requiem – za narozeninový dárek?

(smích) Od této chvíle mohu.

Byl jste spokojený se čtvrtečním koncertem?

Ano, byl to podle mě opravdu velmi vydařený koncert. Provedení i samotná interpretace byly na velmi vysoké úrovni a publikum bylo výborné.

 

102

 

Co interpreti – Filharmonie Brno, Czech Ensemble Baroque Choir a především dirigent Alexander Liebreich, který je úzce spjatý s touto skladbou – to byla Vaše volba?

Liebreich provedl světovou premiéru v Berlíně v roce 2011 a vlastně navrhl kompozici Requiem. V říjnu byl v Jerevanu a řekl mi, že bude řídit v Brně českou premiéru této skladby, a v tu chvíli jsem si uvědomil, že mi brněnská filharmonie psala, myslím, před dvěma lety, že bude dělat českou premiéru, a zvala mě. Tehdy jsem odpověděl, že pokud tou dobou budu živ, pak mi bude potěšením zavítat do Janáčkova města. Čili výběr interpretů byl organizovaný Alexanderem Liebreichem a Filharmonií Brno. Dokázali dát dohromady také sólisty – tytéž, co uskutečnili nahrávku. Já jsem toho nebyl součástí, ale jsem velmi šťastný, že se vše povedlo.

Mezi Vámi, Vaším kompozičním stylem a arménskou kulturou a folklorem je silné propojení. Mohl byste, prosím, českému čtenáři přiblížit, čím je arménská národní hudba charakteristická?

Předně, hudba, lidová i duchovní, je o lidských bytostech – taková je i ta naše. Typická je tím, že je monodická. Díky tomu je velmi bohatá co do intonace a jejích „ohybů“. Zajímavé je, že toto bohatství intonace má jen pramálo společného s tonální hudbou. Arménská hudba je modální – lidová i duchovní. Současně s tím lidové písně – protože lidová hudba, to jsou zejména písně – používají vše velmi umírněně, ekonomicky. Například tak dlouho využíváme jen dvou či tří tónů a jejich vztahů, dokud zde nenastane potřeba čtvrtého. A já miluji tuto střídmost a ekonomičnost. Není to však totéž co minimalismus.

Zmínil jste, že Vaše kultura leží přesně na rozhraní, kde se setkává Východ se Západem. Jak silná je západní tradice? Můžeme například v arménské hudbě v nějaké formě pozorovat obdobný vývoj jako u evropské hudby? Nebo je příliš vzdálená, specifická…? Či tu hraje roli politický vývoj Arménie?

V prvé řadě, hudba Východu je nesmírně rozmanitá. Máme tu hudbu Dálného Východu – Japonsko, Čína, dál Indie, Persie… a každá z nich je unikátní. Arménská hudba je také východní, ale velmi výrazně se liší od těchto ostatních. Má základy ve znalosti struktury přírody. Snad je tu podobnost se žalozpěvy a tragédiemi starověkého Řecka – v těchto starobylých vrstvách kultury Řecka, Říma a Byzance. To je snad onen společný bod. Stejné je to s naší architekturou. Chceme-li poznat tento vztah Východu a Západu v hudbě, je důležité vidět ho i v architektuře. Arménská hudba je tedy východní hudba, která pak snadno přijala fenomén západní kompozice, ale aniž by tím ztratila svou jedinečnost. To je nesmírně důležité – zachování vlastní identity a přitom přínos kompozičních technik Západu, které se s ní spojí. Například Komitas (pozn. autorky: arménský skladatel a folklorista žijící v letech 1869 až 1935, jedna z nejvýraznějších a nejuznávanějších osobností současné Arménie) je jedním z typických příkladů spojení těchto dvou aspektů, aniž by kterákoliv ze složek byla upozaděna. Navíc, na kompoziční myšlení má obrovský vliv způsob jeho zápisu. Náš původní notační systém byl zcela jiný, trochu podobný neumám, neměl nic společného s evropským způsobem. Souvisí to s tím, co daná hudba vyžaduje, například evropská hudba dlouho nerozlišovala čtvrttóny. Samozřejmě je slyšeli, ale způsob notace – jak si poradit se zápisem čtvrttónů – dlouho neexistoval. Zatímco náš systém to vždy uměl. Přechod na evropský notační systém znamenal opuštění čtvrttónů. Současně se však tyto dva „směry“ zkrátka setkaly a jeden musel přijmout ten druhý tím nejlepším možným způsobem... Na závěr bych chtěl říct, že dnešní vztah je jako vytváření nového umění kompozice. Když posloucháme Dufaye a Wagnera – jsou velmi odlišní ve svém kompozičním umění. Například dnes, když v kompozici máme hluk jako element, je to nový fenomén. Takže současnou otázkou je vypořádat se s novým uměním kompozice, uměním být skladatelem – pro někoho, kdo stojí na rozhraní Východu a Západu.

 

105

 

Vaše Requiem je prý jediným Requiem, které vytvořil arménský skladatel. Četla jsem, že jste řešil problém, jak skloubit latinskou liturgii s arménskou tradicí. Dokážete říct, kolik toho mají společného Arménská apoštolská církev (pozn. autorky: stará východní církev, vůbec první forma křesťanství, která byla oficiálně uznána, a to už v roce 301) a Římskokatolická církev? Například, existuje nějaký arménský liturgický text analogický k latinskému Requiem?

Samozřejmě. Je zde mnoho společných textů. Například Kyrie eleison – v arménštině je to „Ter voghormea“ (Տեր ողորմեա ), ale má to stejný význam, nebo Agnus Dei… Je zde spousta společných textů. Ale například Dies irae přišlo do latinské zádušní mše o mnoho později, proto arménská církev Dies irae nezná. Co se týče liturgických rituálů, Arménská apoštolská církev má samozřejmě svá specifika. Například ráno probíhá hodina modliteb, kterou další křesťanské církve neznají, nazývá se Písně vítání Slunce. Možná je to spojeno s uctíváním Slunce před křesťanstvím, ale v novém významu. Takže jsou tu některé společné body i odlišnosti. A je důležité toto vědět, když se rozhodnete komponovat Requiem. Víte, skládal jsem Requiem právě podle kanonického latinského textu, byť existují i skladby s názvem Requiem, které tento text nenásledují: například Brahmsovo Ein Deutsches Requiem či Brittenovo War Requiem. Já jsem zvolil kanonický text, do kterého jsem nic dalšího nevnášel. Existují však arménští skladatelé, kteří vytvořili takové Requiem, které nemá kanonický text, ale ten metaforický.

Kromě klasické hudby jste napsal i značné množství filmové hudby. Preferujete některé z těchto dvou odvětví, co se týče kompozice, nebo je v každém z nich něco zvláštního, takže je nelze srovnávat?

Arthur Honegger má knihu s názvem „Jsem skladatel“. Ta má mnoho kapitol, z nichž jedna se jmenuje „Spolupracoval jsem“. Pro mě je filmová hudba spoluprací s filmem, přičemž tato spolupráce má lehký odstín zrady. Ale je to něco, co syntetické umění vyžaduje. Jsou zkrátka určité druhy umění, kde lidé s různou uměleckou profesí musejí spolupracovat. Například nizozemský malíř Vermeer je jedním z praotců kinematografie, protože ve svých obrazech postihl principy, které později vstoupily do filmu jako práce kameramana – Vermeer dělal to, co později dělal kameraman při natáčení. Tyto vztahy – tento typ „kolaborace“ – jsou zajímavé, když se kameraman dvacátého století vlastně učí od Vermeera žijícího ve století sedmnáctém….! Obdobně filmoví herci se zase učí od divadla, které existovalo tisíce let… Takže ano, „kolaboroval“ jsem.

 

11

 

V jednom z rozhovorů jste řekl, že Arméni jsou národem, který myslí v barvách. Je to důvodem, proč často volíte neočekávané kombinace nástrojů, například saxofon a viola, dvě flétny a housle, viola a perkuse…? Je to honba za specifickou barvou?

Možná ano. Barvě věnuji velkou pozornost. V hudbě obecně je barevný odstín velmi často jako vzduch. Nemyslím tím zvuk z fyzikálního hlediska, ale to, co jej obklopuje – systém zvukových „nádechů“, které obklopují ten fyzikální. Čím více je vrstev, tím méně koncentrovaný je zvuk. V první vrstvě lze dobře vytvářet vztahy, v druhé už se mohou alikvotní tóny navzájem rušit a ve třetí už mohou vznikat velmi zastřené barvy. Pro mě je primární, jak alikvoty ovlivňují barvu. To mluvím o našem vnímání barev jako hudebník. Z hlediska výtvarného umění je zásadní, že v Arménii je Slunce na obloze po značně dlouhou dobu roku a údolí Araratu je velmi osvětlené. To má jasný vliv na naše umění miniatur v rukopisech, také ve výrobě koberců, kde se barvila vlna. I tito umělci byli vždy velmi vnímaví k barvě. Vidíme to i v poezii. Samohlásky bývají v různých jazycích podobné, ale konsonanty jsou často jiné. V arménštině je svět konsonant velmi zajímavý. Když Mesrop Maštoc v pátém století vytvořil arménské písmo, odlišil mnoho souhlásek: v arménštině máme například „g“ [g], „k“ [k] a „k´“ [kch] – což je vlastně také systém barev.

Četla jsem, že jste mezi lety 1972 a 1973 složil skladbu s názvem Intermezzo for soprano and ensemble, a to na text českého básníka Vladimíra Holana. Nicméně zdroje také tvrdí, že partitura se ztratila. Je to tak?

Ano, je to pravda. Poslal jsem kopii skladateli Marku Kopelentovi, který tou dobou vedl soubor Musica Viva Pragensis. Doufám, že ty noty stále má. Také jsem je zaslal italské nahrávací společnosti a pak jsem je prosil, aby partituru našli, ale nedokázali to. Nicméně máme alespoň tu nahrávku… S touhle skladbou mi pomáhala skladatelka Ivana Loudová, když byla v Jerevanu, protože jsem musel zvládnout přenést českou poezii do hudby, což není vůbec lehké. Velmi mi tehdy pomohla a nesmírně mě mrzelo, když jsem se dozvěděl, že nás před třemi lety opustila.

 

101

 

Takže toto je Vaše propojení s Českou republikou, nebo existuje ještě další?

Ano, byli jsme například velmi blízcí přátelé s Ludmilou Motalovou. Byla expertkou na arménský jazyk. Nevím, zda stále žije (pozn. Autorky: Ludmila Motalová zemřela v roce 1975) – byla v arménštině opravdu excelentní. Psala mi v arménštině dopisy a myslím, že mnoho Arménů by jí závidělo, jak dokonale uměla psát v našem písmu a vůbec používat náš jazyk.

A co Brno, je to Váš první zdejší pobyt?

Ano.

A líbí se Vám tu?

Ano, velmi. Zejména hudební život, který je tu velmi dobře organizován. Přináší brněnským milovníkům hudby neustále něco nového. Tento způsob otevřeného vztahu je velmi krásný. A vypovídá o tom, jak kulturně silné Brno je. Jen chudý se bojí vytvářet vztahy. Jen když jste bohatí, můžete dávat a brát a přitom se nebát. A hudební život v Brně je svědectvím místního hudebního bohatství. Chovám nejhlubší obdiv k lidem, kteří se na tomto podílejí – paní ředitelka Filharmonie Brno, Vítek (pozn. autorky: Vítězslav Mikeš, dramaturg Filharmonie Brno) – toto bych chtěl zdůraznit, a samozřejmě v kontextu našeho dlouhodobého přátelství a spolupráce – Alexander Liebreich.

 

100

 

66

 

22

 

-------------

Zde čtěte reflexi pátečního koncertu: Mansurjanovo Requiem a po něm nekonečné ticho.

 

Foto: Jiří Jelínek, Fb Filharmonie Brno

Markéta Ottová

Od útlého věku se věnuje hře na klavír a sborovému zpěvu. Po gymnáziu nastoupila na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde vystudovala učitelství v oboru Hudební výchova a Základy společenských věd a v roce 2019 zde absolvovala doktorský program Hudební teorie a pedagogika. Paralelně s doktorátem nastoupila i ke studiu oboru Dirigování sboru na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění, kde nyní pokračuje v navazujícím magisterském studiu a současně také vyučuje na Katedře hudebních a humanitních věd jako externistka. V současné době je sbormistryní Pěveckého sboru Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, asistentkou sbormistra Pěveckého sboru Vox Iuvenalis při VUT v Brně a příležitostně spolupracuje i s dalšími brněnskými sbory. Jako studentka JAMU se podílí na uměleckých projektech akademie, zejména působením v pěveckém sboru HF JAMU a jeho koncerty, ale také jako korepetitorka v Komorní opeře (Flotow, Offenbach, Cimarosa). 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.