středa, 15 leden 2020 20:44

Adam Plachetka: O2 arena mě baví i vyčerpává

Autorka:

„Většinou se mi nelíbí, jak crossovery dělají lidé, kteří v klasice příliš neuspěli.“

„Mám pocit, že klasická hudba chytá novou vlnu a začíná být zase cool.“

„Hlas potřebuje výzvy k tomu, aby se rozvíjel dál.“

 

17

 

Adam Plachetka ve čtvrtek vstoupí na tenký led, a to doslova. Čeká ho vlastní recitál v O2 areně, který nazval Bez mantinelů. Stane se tak prvním a zároveň nejmladším domácím operním pěvcem, který tam samostatně vystoupí. Kromě toho má za sebou podzim v Chicagu a v New Yorku a před sebou opět New York a pak Vídeň. A v rozhovoru pro KlasikuPlus.cz se rozpovídal i o výzvách, které pro svůj hlas do budoucna chystá. Jeho dominantním hlasovým oborem tak zřejmě bude už jen baryton. Chystá se i na belcanto a romantiky, ale dodává, že třeba německý repertoár by pro něj byla tak trochu jednosměrka.

Vlastní koncert v O2 areně, to je něco, co má většina lidí spojené spíš s mainstreamovými žánry nebo, pokud jde o operu, s umělci na vrcholu kariéry. Tobě je ale 34 let. Jak osobně vnímáš takový projekt a v Kristových letech?

Když jsem tu ideu slyšel poprvé, tak mi to přišlo jako úplný nesmysl. Ale čím víc jsem se nad tím zamýšlel, tak jsem musel uznat, že to může mít i osvětový efekt. Věřím tomu, že pár fanoušků díky tomu objeví klasiku.

Takže to bereš i jako propagaci klasické hudby?

Ano, přesně. Beru to jako propagaci, i když je to na hraně a někomu se nemusí líbit, že se míchají žánry. Možná je to pro někoho i zbytečně velká akce, komerce, zaprodání a nevím co ještě. Upřímně mám ale pocit, že je lepší, když člověk takový projekt může uchopit a udělat podle sebe, protože můj problém s crossoverem je většinou v tom, že se mi nelíbí, jak ho dělají lidé, kteří v klasice příliš neuspěli. A to má všeobecný dopad. Většina lidí tak pozná kolegy, u kterých my pěvci nechceme, aby nás a klasickou hudbu reprezentovali. Ale to většinové publikum netuší a bere zmíněné projekty jako referenci, protože nic jiného nepozná a netuší, jak my v opeře fungujeme. Klasičtí muzikanti to samozřejmě vnímají negativně a panuje tak názor: Jak může někdo dělat crossovery! Přitom je škoda, že se nechceme k podobným projektům v uvozovkách snižovat. Lidé by pak měli možnost porovnávat. Takže jsem dospěl k názoru, že když se mi to nelíbí, tak jediné, co můžu udělat, je pustit se do toho sám a snažit se takový koncert udělat dobře, jak si myslím, že by se mělo.

Jak se u nás daří klasice?

Nemám úplně pocit, že by se jí u nás nedařilo. Stejně jako v zahraničí i u nás vnímám mladé lidi na koncertech a mám pocit, že klasická hudba chytá novou vlnu a začíná být zase „cool“. Samozřejmě vím, že zdaleka ne celé publikum z O2 areny začne milovat operu. Ale kdyby z těch deseti tisíc lidí třeba jen deset začalo chodit do divadla, tak to vezmu jako úspěch. Je pěkné i jednotlivcům otevřít oči a nový obzor.

 

8

 

Čí byl ten koncert vlastně nápad?

Byl to nápad O2 areny poté, co jsem asi dvacet vteřin zpíval na koncertu Leoše Mareše. Vedení pak přišlo s tím, že ohlas u publika byl natolik pozitivní, že bychom se měli zamyslet, jestli neudělat samostatný projekt. V tu chvíli jsem si řekl, že je to nad naše síly a že nechci, abychom zpívali v poloprázdné hale. Neuměl jsem odhadnout, jestli lidé ze zvědavosti půjdou, nebo se moje publikum naopak naštve a do takového prostředí nepůjde. Zatím to ale vypadá velmi dobře a jsem mile překvapen, jak se aréna utěšeně naplnila.

Říkal jsi, že dělat crossoverový projekt je sice komerční záležitost, ale zároveň že bys chtěl takový koncert udělat tak, jak se má. Co to znamená?

Myslím, že by se měl dělat stejně vážně jako klasika. Žádné úlevy. Hlavně aby si udržel uměleckou hodnotu, která tam může a má být, ovšem ne vždy je.

A jak toho docílit? Repertoárem, programem, výběrem spolupracovníků a hostů...?

Chce to v první řadě kvalitní orchestr a dobrého dirigenta. A Jan Kučera je navíc i výborný aranžér. A jaký se volil repertoár a hosté…? Určitě jsem všechno nedělal sám, je to práce týmu, který se o projekt stará. Repertoár jsme zvolili společně s hosty tak, aby z toho všichni měli radost, bavilo je to a nikdo se necítil tlačený do něčeho, co zpívat nechce. A sólovou skladbu si hosté vybírali sami.

 

9

 

Měl jsi nějakou vnitřní hranici, za kterou nechceš ani v takovémto projektu jít?

Necítil jsem potřebu mít hranici, repertoár jsem si vybral oblíbený a navíc tam mám i věci, které jsem naopak nikdy nezpíval. Je to všehochuť, která mě těší. Je tam mix dramaturgicky rozkročený od klasiky přes muzikály až po několik popových věcí. A myslím, že si pomocí aranží dobře sednou dohromady. Proto nevidím důvod si něco odpírat.

A název Bez mantinelů?

V první řadě jsme si řekli, že koncert název mít musí. Ale vymýšleli jsme dlouho, co by se k takovému projektu hodilo. Mělo by to být stručné a ideálně odrážet zmíněný přesah. Napřed z toho vyšly varianty dvě, „Na tenkém ledě“, která se mi vlastně líbila víc, a „Bez mantinelů“. Pak jsme si ale říkali, že „Na tenkém ledě“ působí spíš tak, že si nevěříme a že se toho bojíme. I když led v O2 areně má jen 2 až 3 cm (směje se) a oni ho na koncert jenom zakryjí, takže na tenkém ledě opravdu budeme. Nicméně název „Bez mantinelů“ zní hrdě a sebejistě a opravdu vystihuje to, že může přijít každý a my se ničemu nevyhýbáme.

Znamená pro Tebe O2 arena něco nového i v tom smyslu, že třeba budeš mít trému, protože je to přeci jen jiný formát, méně osahaná platforma? Nebo to naopak budeš zvládat levou zadní, protože máš repertoár zažitý? Navíc písně asi nejsou tak náročné, jako odzpívat a odehrát celou operu…

Nemyslím si, že O2 arena je důvod k trémě, ale zároveň to určitě je vyčerpávající a určitě ne levou zadní. Navíc musíme zkoušet den před koncertem i v samotný den koncertu hodně intenzivně, protože je málo prostoru i času.

Budeš spolu Leošem Marešem koncert i uvádět?

To teď právě dolaďujeme a výsledek necháme pro diváky jako překvapení. Určitě ale chceme, aby večer nepůsobil jen jako koncert, ale spíš jako jednolitý proud, který se na lidi povalí a pobaví je po všech stránkách.

 

30

 

Myslíš, že budeš inspirovat své tuzemské kolegy, nebo takový koncert zůstane jako ojedinělý projekt, který dlouho nebude mít srovnatelného pokračovatele?

Těžko říct. Zatím mě nenapadá, kdo by mohl mít tendence se do něčeho podobného pouštět. Spíš si myslím, že to bude jednorázový koncert, a uvidíme, jaký bude mít ohlas. A myslím, že i my to necháme minimálně nějakou dobu odpočinout, už jen kvůli vlastnímu zdraví, protože je s tím opravdu hodně práce. Baví mě to, ale zároveň vyčerpává.

A co Tě čeká po koncertě v O2 areně?

Teď opět Figarova svatba v New Yorku, ale už ne hrabě, ale Figaro. A v březnu až v květnu pak budu mít hlavně Vídeň, což bude určité loučení na nějakou dobu, protože po sezoně se ve Vídeňské státní opeře mění vedení a bude všechno jinak.

Rýsuje se nějaká změna ve Tvém repertoáru? Nedávno ses nechal slyšet, že sám na sobě vnímáš určitý posun v hlase a uvažuješ o dalším nasměrování. Jsi na křižovatce?

Přímo jako křižovatku to nevnímám, spíš jako otevírání obzorů do budoucna. Nebudu říkat, že jsem starý na Mozarta, ale v tomto oboru už asi na vrcholu jsem. A přijde doba, kdy bude zájem o mladší, takže se nechci najednou ocitnout v situaci, že jsem si zvykl jen na Mozarta a nikdo už mě v něm nechce. A zároveň si myslím, že hlas potřebuje výzvy k tomu, aby se rozvíjel dál. Takže se snažím repertoár rozšiřovat o belcanto a novější hudbu. Nezáleží na tom, jestli se označuju jako baryton nebo basbaryton. Ty role jsou často podobné rozsahově i témbrem, který od nich člověk čeká. Až v romantismu dochází na lámání chleba. A i když bych asi romantické basové role dělat mohl, přišlo by mi to trochu ošizené, protože se tam úplně necítím.

 

26

 

Takže Tě spíš začneme označovat jako barytonistu?

Ano. Myslím, že jediná možnost je zkusit štěstí výš. A myslím, že můj hlas i sám výš chce. To, co jsem dřív nevydržel, dnes jde.

A cítíš se tam lépe?

V uvozovkách lépe. Myslím, že je to dobrá cesta, ale zároveň si ji ještě hledám. Je to podobné jako u Mozarta před deseti lety. Zazpívám to, ale zároveň cítím, že za pár let to bude lepší. Lidé se mě i ptají, jestli nezpívám jinak, protože mě slyší najednou světleji a ve vyšších polohách. Ano, ale dílem to tak být musí. A věřím, že časem to bude přirozenější a hezky znějící. Kdybych teď vršky tmavil, bude mě to stát pár let kariéry a ničeho zásadního tím nedosáhnu. Když se to ale povede přirozeně, tou štíhlejší cestou, bude to hodnotnější a trvalé. Myslím, že to tak dělali i naše pěvecké legendy. Kdo slyšel třeba Bednáře ve třiceti nebo pětatřiceti letech? Soudíme jenom z nahrávek, které jsou většinou studiové, takže z nich stejně nezjistíme, jak to bylo doopravdy. A jejich referenční nahrávky navíc vznikaly až mezi jejich čtyřicátým a padesátým rokem, tedy na vrcholu kariéry, kdy byl u nich hlas v jiné fázi. Takže doufám, že jednou dospěju do podobného stavu. Ale musím si ještě počkat.

 

12

 

Pokud bys svoji další cestu, jak ji cítíš nejpřirozeněji pro svůj hlas, převedl na role, jaké by to byly?

Pro mě by asi úplně nejpřirozenější cestou bylo jít do německého repertoáru. Ale vzhledem k tomu, že je to tak trochu jednosměrka a hůř se z ní vrací k italskému repertoáru, si myslím, že jsem na to ještě dost mladý a že bych se do toho pouštět neměl. I když německý repertoár je přirozeněji psaný trochu níž než italský a je to přesně poloha, která by mi seděla. Ale řekl jsem si, že si musím dobře vybírat spíš role italské, které nejsou úplně vysoko-vysoko. To by mohla být dobrá průprava. Také musím zapracovat na legatu, což se dobře promítne i do Mozarta. U něj teď vedu fráze víc než dříve. V podstatě se snažím lehkost Mozarta přetáhnout do belcanta a belcantovou linii naopak do Mozarta.

A ty konkrétní výzvy?

Pár let zpátky byl určitě Belcore v Nápoji lásky a Malatesta v opeře Don Pasquale, což je ale ještě trochu meziobor. Sice už baryton, ale milosrdně psaný ne tak vysoko. První zásadní krok pak byli Belliniho Puritáni, protože to už je opravdu baryton a pro mě na hraně už jen proto, že to bylo ve Vídni a měli jsme před premiérou jen pár zkoušek, nebyl čas to pořádně zažít. A potom tři představení a konec. Podobný pocit mám z Lazebníka, kterého jsem poprvé zpíval loni v lednu také ve Vídni a opět za situace: tři dny zkoušek, tři dny představení a dost. Na takovou roli to není optimální, ale jsem rád, že jsem měl šanci si to osahat před podzimním Chicagem, kde jsme měli ovšem tři týdny zkoušek a asi osm představení. A myslím, že lazebníků příliš dělat nebudu, je to opravdu vysoká role a spíš jsem si ji chtěl vyzkoušet, abych poznal své limity. Středobod mé kariéry to nebude (směje se).

A co české role?

Kdyby to bývalo bylo obráceně, že by napřed přišel Dalibor a potom teprve Přemysl, byl bych ještě spokojenější. A kdyby Libuše ještě dva tři roky počkala, tak bych se také nezlobil, ale zkusil jsem to, protože se zrovna naskytla možnost nové inscenace a hlasově nebezpečné to pro mě nebylo. Ale ve třetím jednání je vysloveně dramatická linka a sám cítím, že se musím ještě hodně hlídat, rozhodně tam mám rezervy. Je to podobné jako třeba u Dona Giovanniho, kterého jsem poprvé dělal v jednadvaceti. Lidé se mě ptali jestli, se nezničím. Důležité je neublížit hlasu. A koneckonců hned napoprvé to nemusí být ideální. Jde o zkušenost. Takže vlastně teď mířím k rolím, které sice zazpívám, ale vím, že za pět let je udělám mnohem lépe. Jen si je už teď potřebuji osahat, aby měly čas zrát a abych se já měl kam posouvat.

 

20

 

Foto: Archiv Adama Plachetky 

 

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.