„Konec Zimní cesty není o tom, že by chlapec zůstal sám a zoufalý, že by neměl kam jít.“

„Kamkoliv jsem přišel, že bych rád nahrál Zimní cestu, tak mi tam řekli: Teď tu byli Martiník s Marečkem.“

„S Gerym je to spolupráce, která funguje.“

V srpnu křest a včera, v předvečer prvního zimního dne, autogramiáda – basbarytonista Adam Plachetka a britský klavírista Gary Matthewman společně natočili slavný a jímavý cyklus Franze Schuberta Zimní cesta. U mikrofonů se sešli letos na jaře v Praze a nahrávka pak vyšla v srpnu u společnosti Radioservis. Adam Plachetka mluví v té souvislosti o splněném snu. Víc v RozhovoruPlus.

Adame, teď existují vlastně dvě čerstvé, respektive relativně čerstvé nahrávky, Tvoje s Garym a nedávno vydané CD Zimní cesty s Janem Martiníkem a Davidem Marečkem. Jak Tě napadlo nastudovat a nahrát právě tento titul?

Pro mě už je to vlastně dávno, co to CD vyšlo, skoro už si ani nevzpomínám (směje se). Stalo se to tak, že se konečně potkaly všechny okolnosti, které byly třeba, a nám se v dramaturgii uvolnil „flíček“. Původně jsme totiž chtěli dělat ještě jiné cédéčko, nakonec z toho ale sešlo a já jsem si říkal, že je to vlastně dobře, že je to znamení. Napadlo mě, že bychom mohli udělat nějakou komornější věc, a Zimní cestu už jsem měl v hlavě poměrně dlouho, několik let. Bohužel jsem si na ni vzpomněl zrovna ve chvíli, kdy Honza s Davidem už měli všechno rozmyšlené a začali svůj projekt domlouvat. Takže kamkoliv jsem přišel, že bych rád nahrál Zimní cestu, tak mi tam řekli: Teď tu byli Martiník s Marečkem (směje se). S tou nahrávkou jsem pak samozřejmě chtěl udělat malý odstup. Oni to vydávali tuším předloni, takže na jaře jsem si už řekl, že skoro dva roky je dostatečný odstup. Samozřejmě, v našich zeměpisných šířkách se tento titul tolik nenatáčí, ale myslím si, že to není už nebezpečně blízko u sebe. A doufám, že po těch několika letech, kdy oni už si to odehrávali i na pódiích, teď budeme moci i my Zimní cestu několikrát zahrát, abychom to cédéčko představili publiku i živě.

Pokud interpret nahrává skladbu, která se v dané zemi nebo regionu nebo v nějakém časovém úseku dlouho nenatáčela, tak je to asi snazší, než když předchází poměrně čerstvá záležitost, navíc kolegů a přátel. Jak jsi na ten titul šel za této situace Ty?

Upřímně, nechci aby to vyznělo špatně kvůli klukům, ale já jsem se nijak nesnažil reflektovat, že to točil někdo jiný. To šlo úplně mimo mě. Myslím, že je to svébytná záležitost. A pokud by nás chtěl někdo srovnávat, tak cédéček ve světě mezitím vyšlo určitě třeba minimálně dalších pět a nedá se to takhle řešit. Já jsem se díval svým pohledem na věc, jak já bych to chtěl natočit. Dokonce když se byl David Mareček podívat před pár lety v Grazu, kde jsme zimní cestu z Garym hráli, tak mi pak říkal, že to cítím úplně jinak než Honza Martiník, že k té skladbě máme dost rozdílný přístup. Myslím tedy, že se nesnažíme si konkurovat, ale že si každý jedeme to svoje. Posluchač si pak může vybrat to, co je mu bližší, a nebo se naopak bavit právě tím srovnáváním.

A kdybys měl popsat, jaká je tvoje Zimní cesta, Tvůj pohled?

Já mám pocit, že je pozitivnější, než je běžné. Většina lidí v tom cyklu vidí represi, osamělost. Na mě ale spíš působí jako určité rozhřešení a smíření. Samozřejmě to není dobrá životní situace, kde se ten chlapec nachází, Ale mám pocit, že konec není o tom, že by zůstal sám a zoufalý, že by neměl kam jít. Naopak si konečně uvědomí, že by byl raději sám. Že když se mezi lidmi vlastně trápil, že teď konečně našel svůj klid, i když je sám a je mu zima. Že může být sám sebou a nemusí se před nikým přetvařovat. Konečně se našel. Pro mě osobně to paradoxně končí vlastně velmi spokojeně.

Najít dobrého klavírního parťáka pro takový projekt a osobitý přístup, to také asi není úplně jednoduchá záležitost…

My s Garym spolupracujeme už hodně dlouho. Potkali jsme se první rok, kdy jsem byl ve Vídni, takže se známe skoro 10 let. Když je co, tak se snažíme hrát společně, a rozumíme si moc dobře. Jen výjimečně musíme odladit některá místa, domluvit se. Samozřejmě ne na všechno máme úplně stejný názor, takže někdy hledáme kompromis, nebo se bavíme o tom, na čí stranu se přikloníme. Ale principiálně, když se sejdeme a něco si zahrajeme, pak z 99 procent to nikde neskřípe. Máme podobný cit pro interpretaci a vnímáme podobně. To byl jeden z důvodů, proč spolu rádi a pořád hrajeme dál a dál. Navíc Gary, když má trochu času, tak je ochoten jezdit za mnou domů, takže se sejdeme vždy na pár dní. Je to pro mě jednodušší, protože se nemusím odlučovat od rodiny. Takže po všech stránkách je to dobrá spolupráce. Samozřejmě že je ale profesně dobré klavírní partnery měnit.

Uvažuješ o někom konkrétním?

Určitě bych si moc rád někdy zahrál třeba s Malcolmem Martineau. Ale když už se chceme na něčem domluvit tak, tak to většinou ztroskotá, protože se nedokážeme shodnout na čase. A také už je mi vlastně líto spolupráce s Gerym, se kterým máme mnoho věcí nastudováno, nechci ho o to připravit. Byť by nějaké světově nejzvučnější jméno jistě nahrávce přidalo body, s Gerym je to spolupráce, která funguje. A protože nedělám teď koncertů příliš mnoho, tak mi přijde nejlepší zpívat s jedním klavíristou, všechno sehrávat s jedním člověkem, protože pak máme společný repertoár, který můžeme snadněji používat.

Chystáte nějaký společný koncert? Popřípadě bude to cédéčko Zimní cesta provázet nějaká série koncertů?

Bohužel, tím, že nápad natočit Zimní cestu byl relativně spontánní, tak už bylo pozdě dolaďovat koncerty teď, v době okolo vydání. Ale máme v plánu jeden koncert příští rok v Praze, kde bychom měli Zimní cestu představit, i když s malým odstupem. A pak bychom rádi udělali několik repetici ještě někde jinde a jindy.

——

24 písní známého cyklu Zimní cesta vycházejí z básní Wilhelma Müllera, které přeložil Otakar Zielecki. Franz Schubert tento svůj opus 89 psal na dvakrát. V únoru 1827 složil dvanáct písní podle prvního vydání Müllerova básnického cyklu z roku 1823. Když se mu ale dostalo do rukou vydání Müllerovy sbírky z roku 1824, zjistil, že básník doplnil sbírku o dalších dvanáct básní s tím, přičemž že nové doplnil mezi básně původní. Pořadí písní proto neodpovídá pořadí básní ve sbírce. Na zhudebnění nových dvanácti básní začal Schubert pracovat v říjnu 1827. Tiskem vyšly ale až 30. prosince 1828, tedy víc než měsíc po skladatelově smrti. Cyklus původně vznikl pro tenor a klavír. Záhy byl ale transponován a je součástí repertoáru pěvců i pěvkyň všech hlasových poloh (bas, basbaryton, baryton, mezzosoprán, kontraalt i soprán). Srpnový křest CD Adama Plachetky si můžete připomenout ZDE.

Foto: Archiv KlasikyPlus