„Rozdíly mezi národními školami se stírají, protože se stírají rozdíly i v našich životech, kultury se vzájemně ovlivňují, nejsme již tak jedineční. Ale jsme autentičtí.“

„Vídeň vnímám jako směs německé preciznosti a italské uvolněnosti.“

„Když jsme však na turné a chlapci mají nějaké problémy, jsem první člověk, který jim je nablízku.“

Hudební festival České doteky hudby, který se koná tradičně na přelomu roku, přivítal 18. prosince proslulé vokální těleso Wiener Sängerknaben. V Praze společně poprvé vystoupili se svým sbormistrem narozeným v Hongkongu, Jimmym Chiangem. KlasicePlus.cz poskytl rozhovor, v němž přibližuje svou hudební dráhu, zamýšlí se nad oblibou západní klasické hudby v Asii a objasňuje, v čem spočívá jedinečnost Vídeňského chlapeckého sboru.

Vyrůstal jste v Hongkongu, na klavír jste začal hrát už ve čtyřech letech, protože rodiče rozpoznali váš talent. Posléze jste studoval v Anglii a v Americe, nyní již dvacet let žijete ve Vídni. Proč tolik talentovaných asijských dětí a mladých hudebníků přitahuje evropská klasická hudba?

Podle mého názoru to má hodně co do činění s historií a politikou. Přestože na nás působí a ovlivňuje nás mix tradiční asijské (v mém případě čínské) hudby a západní klasiky, evropská klasická hudba je v Asii mocně rozšířena a můžete ji slyšet kdekoli. Samozřejmě, že lze na každém kroku slyšet i čínskou, indickou, japonskou, indonéskou hudbu, ale svou roli hraje i reklama a dostupnost řady nahrávek. Když jsou věci dobře promovány, je pak důsledkem, že v top ten snímků je devět západních známých labelů s klasikou a jeden no name label s tradiční čínskou hudbou. Tak to prostě je. Obchodníci vědí, že lidé vždycky dají přednost nahrávce s Beethovenovými symfoniemi než domácí hudbě.

Vy jste doma také poslouchali západní klasiku?

Ano. I když v mém případě je tu ještě další důvod. Můj otec totiž byl luteránský pastor. Stal se jím pod vlivem švýcarské misie. Doma jsme tedy poslouchali autory spojené s touto tradicí. Především Bacha, protože to byl nejoblíbenější skladatel mého otce. Naše rodina měla také hudební zázemí. Otec hrál na flétnu, matka byla zpěvačka a vedla sbor. Byli jsme tedy trochu jiní než ostatní tradiční rodiny.

Jeden z nejdůležitějších milníků vaší profesní dráhy bylo vítězství v dirigentské soutěži Lovra von Matačiće v Záhřebu…

(smích) To je už ale nějaký ten pátek…

Ano, bylo to v roce 2007. Ptám se na to proto, že jste tam tehdy oslnil porotu i publikum svou interpretací Šostakovičovy První symfonie. Hudba tohoto skladatele je vám asi velmi blízká…

Šostakovičovou hudbou jsem fascinován od první chvíle, co jsem ji slyšel. Pro mě je spíše hymnická než ruská, perkuse a žestě, které se v ní ozývají, mají nádherný, nenapodobitelný zvuk. Slyším v ní rytmus, který je velmi jasný, srozumitelný… Pamatuji si, že na dirigentské soutěži v Záhřebu jsem měl pouze jednu zkoušku s orchestrem, musel jsem mít všechno dopředu promyšlené a během vystoupení volit správné řešení ve správný okamžik. Kdybych to neudělal, celé by se to rozpadlo. Ale povedlo se a na tu bouři z obecenstva nikdy nezapomenu.

Vy máte k ruské hudbě blízko. Vaše profesorka klavíru v Texasu, Krassimira Jordan, byla žačkou Emila Gilelse. Dobře jste díky ní poznal ruskou klavírní školu. Navíc můžete srovnávat, protože jste na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst studoval u Wolfganga Watzingera, který byl žákem Rudolfa Serkina, reprezentanta německé klavírní školy. Jak byste tyto dva přístupy srovnal?

Obecně řečeno, dnes se tyto rozdíly stírají. Proč? Protože se stírají rozdíly i v našich životech, kultury se vzájemně ovlivňují, nejsme již tak jedineční. Ale jsme autentičtí. Týká se to nejen instrumentalistů – sólistů, ale i dirigentů. O kom dnes můžete říci, že je reprezentantem určité hudební školy? O Thielemannovi? Jsem vděčný, že jsem během svého studia poznal tyto odlišnosti, které spočívají především v přístupu k hudbě. Německá škola je velmi intelektuální a přesná – můj učitel například hlídal, abych měl správné postavení ruky, velmi bazíroval na prstokladech. Samozřejmě zvuk byl pro něj velmi důležitý – ale třeba v Brahmsovi byl prstoklad nade vše. Neřekl bych, že ruská škola stojí v opozici vůči německé, ale přece jen má jinou prioritu, a tou je pocit. Samozřejmě vyjádřený dokonalou technikou. S mou učitelkou jsme se například velmi soustředili na správný úhoz, stisk, dotyk kláves, vřelost zvuku… Byly v tom emoce, ne intelekt. Považuji za velké štěstí, že jsem mohl čerpat z obou těchto škol.

Začínal jste svou hudební dráhu jako pianista, později i violoncellista. Nyní ovšem působíte více jako dirigent a sbormistr. Kdy jste začal směřovat spíše k taktovce než ke klávesám?

Dirigování bylo mou vášní odmalička. Můj otec mi vyprávěl, že jsem seděl na pláži, hledal si klacíky a ty jsem pak používal jako taktovku. I ve škole jsem byl spíše vůdčí osobností a organizoval jsem různé věci. Klavír byl a je mou velkou láskou, ale vždycky jsem si myslel, že hudba je mnohem víc. Začal jsem studovat kompozici, na studiích v USA a později ve Vídni jsem se už plně věnoval dirigování.

Vaše studia jsou velmi pestrá: Hongkong, Londýn, USA, Vídeň… Působil jste však i v Německu – v Lübecku, ve Freiburgu a v Berlíně –, kde jste získal příležitosti díky vítězství v záhřebské dirigentské soutěži. Které ze dvou odlišných měst je vám bližší – Vídeň, nebo Berlín?

Samozřejmě Vídeň, protože tam žiju. V Berlíně jsem nikdy nebydlel, tam jsem jen pracoval. Víte, jak vnímám Vídeň? Jako směs německé preciznosti a italské uvolněnosti. Slyším to i ve zvuku Vídeňských a Berlínských filharmoniků. Oba orchestry jsou báječné, ale Vídeňští mi jsou přece jen bližší, Berlínští jsou na mě až příliš striktní.

Wiener Sängerknaben byl založen na konci 15. století, nyní má kolem sta členů, chlapců ve věku deseti až čtrnácti let. Vaším úkolem je nejen nastudovat se sborem repertoár, řídit koncerty a zkoušky, ale během turné se o chlapce starat takřka jako jejich otec. Je to těžká role?

Neřekl bych, vždyť sám jsem otec. I můj syn je členem sboru, i když ho nijak neprotežuji a nemá vůči ostatním chlapcům žádné výhody ani úlevy. Mám dva asistenty, kteří mi pomáhají. Když jsme však na turné a chlapci mají nějaké problémy, jsem první člověk, který jim je nablízku. Vyslechnu je, snažím se s nimi všechno probrat… Jím s nimi, spím s nimi. Vědí, že kdyby něco potřebovali, jsem tam…

Jaké jsou přednosti Wiener Sängerknaben ve srovnání s ostatními vynikajícími evropskými chlapeckými sbory? V čem je jeho jedinečnost?

Mnoho lidí si neuvědomuje jednu věc – totiž omezení věkem. Jsme jediný chlapecký sbor na světě, který má určenou horní hranici čtrnácti let. U nás neuslyšíte starší hlas. U jiných sborů – lipského, drážďanského – zaslechnete mladé mužské hlasy, protože v nich zpívají i zpěváci staří šestnáct, osmnáct let. My dbáme na to – a je to naše tradice –, že nemáme mužské hlasy, ale pouze chlapecké před mutací. Aranžuji skladby, které obsahují party vyšších hlasů, pro naše obsazení. Samozřejmě, když zpíváme mši v Hofburgu, je třeba základní obsazení rozšířit a zveme i starší zpěváky, totéž se týká i velkých Mahlerových symfonií, například Třetí.

V posledních letech jsou do sboru vybíráni konkursem chlapci z celého světa. Prý je pak velký problém sladit výslovnost, zejména vokálů, protože každý jazyk má trochu jiný systém artikulace. Hodně se prý musejí učit zejména chlapci z Asie. Jak k tomuto úkolu přistupujete?

Mám velmi dobrý sluch a slyším, odkud výslovnostní nepřesnosti zaznívají. Na to se pak zaměřím a s chlapci piluji výslovnost až do naprosté dokonalosti. A má představa dokonalosti souvisí s dokonalým zvukem. Na tom pracujeme a ruku v ruce s tím jde pochopitelně i správná výslovnost. Nu, někdy to je opravdu těžká práce, protože ve sboru nyní zpívají chlapci deseti národností.

Program v Praze měl vánoční obsah. Když jste byli před třemi lety na turné v Číně, nastudovali jste tři čínské lidové písně. Připravili jste něco podobného i pro Prahu?

Jistě! Zazpíváme Když mne stará matka od Antonína Dvořáka, kterou jsem aranžoval pro sbor. Do programu jsme zařadili i koledu Nesem vám noviny, protože jsme chtěli zazpívat něco typicky českého. Nu a protože už je po koncertě, mohu prozradit, že na závěr jsme si připravili píseň Narodil se Kristus Pán, o které vím, že je to česká vánoční hymna.

——–

Jimmy Chiang se narodil v rodině čínského luteránského pastora v Hongkongu. Otec hrál na flétnu, matka vedla pěvecký sbor. Ve čtyřech letech začal hrát na klavír, později si přibral i violoncello, v jedenácti letech se pustil do studia komponování. Záhy odjel na studia do Evropy (kromě jiného londýnská Trinity College) a USA, později studoval ve Vídni, kde žije již dvacet let. V roce 2007 zvítězil v soutěži Lovra von Matačiće pro mladé dirigenty. Laureátství mu přineslo řadu profesionálních smluv, mimo jiné s operami v Lübecku, Freiburgu a v Berlíně. Od roku 2013 je sbormistrem proslulého Wiener Sängerknaben. Jako klavírista i dirigent vystupuje ve významných koncertních sálech celého světa: v japonské Suntory Hall, ve vídeňském Musikverein, v newyorské Carnegie Hall, také na Šlesvicko-holštýnském festivalu a dalších. Jeho hudební zájmy zahrnují období od staré hudby po současnou.

Foto: Jan K. Čeliš, Archiv Wiener Sängerknaben