„Existuje tolik úžasné hudby od žen nebo skladatelů z menšin, která byla dlouho opomíjená.“

„Čím víc lidí nadchne skladatelská činnost, tím víc krásné hudby budeme mít.“

„Zahraničním skladatelům můžu nahrávání s orchestrem v Česku jen doporučit.“

Mladý americký dirigent a skladatel William White dokládá, že i na druhé straně světa má česká hudba a čeští interpreti skvělou pověst. Povídali jsme si ale nejen o české hudbě a o jeho zkušenosti s nahráváním vlastních skladeb Janáčkovou filharmonií Ostrava. V rozhovoru pro KlasikuPlus jsme se mimo jiné dotkli i momentálních poměrů skladatelů a dirigentů ve Spojených státech nebo tlaku na genderovou vyváženost v koncertních programech.

Je možné uživit se ve Spojených státech výhradně jako skladatel?

V Americe pracuje opravdu jen malé procento skladatelů na plný úvazek. Uživit se tím dá, například skládání hudby pro sbory nebo pro školní dechové soubory je poměrně lukrativní. V Americe má totiž tak 80 procent středních škol dechové orchestry, tahle tradice v Evropě neexistuje, ale zvlášť na jihu, třeba v Texasu, je to opravdu populární. Skládání pro školní orchestry může být slušný byznys. V oblasti klasické koncertní hudby pro symfonické orchestry je to mnohem těžší.

Vy skládáte především symfonickou, chorální a komorní hudbu. Kde se necháváte inspirovat? Ovlivnili Vás vaši učitelé nebo jiní skladatelé?

Moje skládání je nejvíc ovlivněno mým dirigováním. Když strávíte tak obrovské množství času studiem partitur klasiků jako Bach, Beethoven, Brahms nebo Čajkovskij, neskutečně vás to ovlivní. Můj styl je hodně eklektický, ale základ má v klasickém repertoáru, asi víc, než je běžné u mých vrstevníků. Inspiraci taky často přináší interpret, kterému je skladba určená, protože často skládám pro hudebníky, které osobně znám.

Vaším hlavním zdrojem příjmu je momentálně pozice hudebního ředitele souboru Orchestra Seattle a Seattle Chamber Singers. Jaké to je být ve Spojených státech dirigentem na plný úvazek?

Není to jednoduché. Tvrdě pracujete, abyste získali jakoukoli pracovní příležitost, snažíte se vytvořit si co nejširší síť kontaktů, neustále cestujete. Je to vážně unavující, hlavně když žijete na západním pobřeží Spojených států, protože často musíte létat přes celý kontinent do New Yorku, do Chicaga, do Washingtonu D. C., takže spoustu času strávíte v letadle. Jako hudební ředitel Orchestra Seattle a Seattle Chamber Singers jsem teď v opravdu záviděníhodné pozici. Mám stálý domov, starám se o program celého tělesa i o jeho fungování. Moje předchozí pozice pomocného dirigenta v Cincinnati Symphony Orchestra mi toho hodně dala, je to velká profesionální hudební organizace, která mi otevřela mnohé dveře. Ale nikdy jsem neměl možnost zkusit si vést něco vlastního. Teď jsem v menší organizaci, ale můžu být kreativní a to se mi líbí.

V programech Orchestra Seattle a Seattle Chamber Singers je zahrnuto hodně skladatelek žen, což je skvělé a v Evropě poměrně neobvyklé. Je to v USA běžnější? Nebo to vychází z vašeho vlastního přesvědčení a snahy o větší genderovou vyváženost?

Genderová vyváženost v hudbě je pro mě důležitá. Hodně se věnuji vzdělávání a často pracuji s mládežnickými orchestry a vidím na vlastní oči, jak to mladé lidi ovlivňuje. Já sám jsem se mohl při svém studiu jednoduše ztotožnit s mnoha slavnými skladateli, protože naprostá většina z nich byli bílí muži. Samozřejmě i ženy nebo příslušníci menšin se mohou nechat klasickými osobnostmi inspirovat, ale je podle mě důležité, aby si i oni mohli najít někoho, kdo jim je opravdu blízký. Taky si přeju, aby se psalo víc skvělé hudby. Čím víc lidí nadchne skladatelská činnost, tím víc krásné hudby budeme mít. Navíc existuje tolik úžasné hudby od žen nebo skladatelů menšin, která byla dlouho opomíjená. A je vzrušující ji objevovat a sdílet ji s ostatními.

Jak se to má momentálně ve Spojených státech obecně s genderovou a menšinovou vyvážeností na koncertech a také se zařazováním žijících skladatelů?

V posledních třech čtyřech letech proběhla v klasické hudbě v Americe velká změna. Například před deseti lety by se považovalo za novátorské mít na koncertě některého z tradičních symfonických orchestrů výhradně hudbu žijících skladatelů. Když se hudebnímu řediteli podařilo mít v sezóně 10 % současné hudby, byl to velký úspěch. Ale teď se to naprosto změnilo. Klade se mnohem větší důraz na reprezentaci žen, menšin i na moderní hudbu.

Cítíte se někdy pod tlakem, že do programu musíte ženy nebo příslušníky menšin zařadit, aby vás lidé nenařknuli, že je opomíjíte záměrně?

Částečně ano. Ale hlavně mi jde o to, aby naše organizace byla příkladem a inspirací pro ostatní, takže se to snažím co nejvíc zohledňovat.

Jak se na amerických univerzitách při studiu dějin hudby pojímá česká hudba? Považuje se za důležitou součást historie?

Rozhodně, pamatuji si, že jsme se české hudbě věnovali hodně. Při svých studiích jsem se s českou hudbou setkával hlavně ve spojení se vzrůstajícím nacionalismem v 19. století a jeho vlivem na evropskou hudbu a o české hudbě se mluvilo jako o nejlepším příkladu. Smetana, Dvořák, Suk, Janáček, to všechno jsou jména, se kterými jsem se při svém studiu často setkával. Nejvýraznější byl samozřejmě kvůli svému spojení s Amerikou Antonín Dvořák. Jeho americkým letům byla věnována velká pozornost, protože jeho hudba hodně ovlivnila další americké skladatele. Obecně se dá ale rozhodně říci, že ze států střední, severní i východní Evropy (snad s výjimkou ruské hudby) se české hudbě věnovala největší pozornost.

Hraje se česká hudba ve Spojených státech na koncertech často?

Hodně často. Nejpopulárnější jsou určitě Dvořákovy symfonie, Slovanské tance a od Smetany Vltava a předehra k Prodané nevěstě. To tvoří základ repertoáru většiny amerických orchestrů. Českou hudbu, Smetanu, Dvořáka ale nejvíc hrají mládežnické orchestry, jejich skladby mají často standardní orchestraci a jsou relativně jednoduché, třeba ve srovnání s Brahmsem. Každý hráč ve školním orchestru se někdy setkal s českou hudbou.

Jak jsou na tom další čeští skladatelé? Například Janáček?

Jeho orchestrální skladby jsou velmi náročné, rozhodně patří k těm nejtěžším, které jsem já osobně kdy hrál. On je ale zas zastoupen v operních představeních. Víceméně v každém operním domě ve Spojených státech je součástí repertoáru některá z Janáčkových oper. A pak také Dvořákova Rusalka.

Jaké české skladby, které jste dirigoval, vám nejvíc utkvěly v paměti?

Nejvíc skladby od Dvořáka. Dirigoval jsem jeho sedmou, osmou a devátou symfonii, koncertní předehru Othello, Holoubka, Zlatý kolovrat, Českou suitu a spoustu dalších. Dvořáka mám moc rád, hezky se diriguje.

Vy máte poměrně unikátní zkušenost, v roce 2016 jste si nechal tři své skladby nahrát českým orchestrem, konkrétně Janáčkovou filharmonií Ostrava. Pronajímají si zahraniční skladatelé často české orchestry pro nahrávky svých děl?

Ano. Skladatelé ze západní Evropy a Spojených států, ale i filmové produkce si české orchestry najímají docela často. Je možné si orchestr zaplatit přes produkční společnost, ale i jako jednotlivec. České orchestry mají v zahraničí skvělou pověst.

Vydal jste se přímo do Ostravy a sám jste s orchestrem na nahrávkách pracoval?

Mohl jsem orchestru poslat noty, zaplatit dirigenta a jen obdržet hotové nahrávky, ale to jsem nechtěl. Letěl jsem do Prahy, jel vlakem do Ostravy a jsem rád, že jsem to tak udělal. Bylo nesmírně zajímavé vidět, kde orchestr zkouší a kde vystupuje, architekturu tohoto typu člověk v Americe nevidí. Ostrava byla fascinující, hlavně jak proměnili průmyslové oblasti v muzea a kulturní prostory. Jsem také rád, že jsem z vlaku viděl českou krajinu. Mrzí mě, že jsem se nestihl podívat do Brna, slyšel jsem, že je to krásné město.

Jak se vám s Janáčkovou filharmonií pracovalo?

Výborně. Zvuk Janáčkovy filharmonie pro mě byl jiný a zajímavý. Ve srovnání s americkými orchestry je to docela rozdíl. Janáčkova filharmonie udržuje svůj tradiční zvuk, má tmavší plnější barvu než orchestry v západní Evropě nebo ve Spojených státech. Například, když jsem za nimi před třemi lety přijel, vedoucí trubkové sekce si zrovna čerstvě pořídil americkou trubku, která mezi ostatními žesťovými nástroji s mnohem měkčím jemnějším zvukem dost vyčnívala. I smyčce byly jiné, plnější. Dozvěděl jsem se, že hodně hráčů hraje na poměrně staré nástroje, často třeba po svých učitelích, a že nástroje v orchestru zůstávají, přestože hudebníci se mění, což je podle mě skvělé.

Kolik skladeb jste s Janáčkovou filharmonií nahráli?

Tři. Celkem to bylo asi dvacet minut hudby. Vše jsme zvládli nahrát asi za čtyři hodiny.

Dařilo se vám s orchestrem dobře komunikovat? Nedělala vám problém jazyková bariéra?

Ani ne, dva měsíce před cestou jsem se začal učit česky, abych byl schopný základní pojmy a pokyny říct v češtině. Rozhodně to nebylo nutné, ale myslím, že to všichni v orchestru ocenili. Naštěstí pán, který nahrávání organizoval, uměl skvěle anglicky a všechno, co jsem nedokázal říct česky, čehož bylo hodně, překládal.

Můžete říct, kolik vás nahrávání stálo?

Samotné nahrávání stálo asi šest tisíc dolarů (zhruba 140 000 korun, pozn. autora). Celá cesta včetně letenek a ubytování mě nestála víc než osm tisíc dolarů (asi 185 000 korun), což je neuvěřitelně málo ve srovnání s cenou, kterou bych za takovou nahrávku zaplatil ve Spojených státech. Za podobný projekt bych ve Spojených státech zaplatil lehce dvojnásobek, spíš víc.

Jak byste vaši zkušenost s českým orchestrem zhodnotil?

Veskrze pozitivně. Užil jsem si celou zkušenost, rád cestuji a bylo pro mě nesmírně zajímavé pracovat s Janáčkovou filharmonií, učit se česky. Když se mě na moji zkušenost ptali další skladatelé, mohl jsem jim nahrávání s orchestrem v Česku jen doporučit.

—————-

William White (*1983)

Pochází z města Bethesda v Marylandu. Vystudoval kompozici na University of Chicago a dirigování orchestru a opery na Indiana University. Čtyři roky působil jako pomocný dirigent v Cincinnati Symphony Orchestra v Ohiu. Momentálně je hudebním ředitelem a dirigentem souborů Orchestra Seattle a Seattle Chamber Singers. Komponuje především symfonickou a chorální hudbu a je aktivní i jako violista, klavírista a zpěvák.

Foto: Archivy OSSCS,. W. Whiteho