sobota, 07 prosinec 2019 10:21

Elisabeth Sobotka: K buducnosti Bregenzer Festspiele patří i Pražský filharmonický sbor

Autor:

„Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jinde ten festival prostě být nemůže.“

„Z Jezerní scény přicházejí do rozpočtu největší peníze.“

„Se Salcburkem nesoupeříme.“

 

2

 

V létě 2020 se bude na festivalu Bregenzer Festpiele druhým rokem hrát v amfiteátru na břehu Bodamského jezera Verdiho Rigoletto. Naplánováno je bezmála třicet představení. Vedle toho se chystá do sálu ve Festspielhausu Boitova opera Nero, do Operního studia Haydnova Armida a premiéru bude mít komická opera buffa Impresario Dotcom, kterou podle Goldoniho předlohy napsala slovenská autorka Ľubica Čekovská. Na programu jsou i koncerty. U mnohého z toho bude opět Pražský filharmonický sbor, který dnes v Praze slaví na koncertě v Rudolfinu 85. výročí a který si v Bregenzu na samém západě Rakouska letos o prázdninách připomínal deset let pozice rezidenčního tělesa. Že tam s ním pořadatelé počítají i nadále, potvrzuje v rozhovoru pro portál KlasikaPlus i umělecká ředitelka přehlídky Elisabeth Sobotka.

Souvisí charakter festivalu hodně s tím, že se koná u Bodamského jezera?

Ano, podstatné rysy festivalu opravdu vycházejí z toho, kde se koná. Rakousku patří jenom malý kousek pobřeží, ale nebudu přehánět, když řeknu, že je to ten nejkrásnější úsek. A to proto, že dává možnost pohledu na západ Slunce nad vodou. Jezero je situováno na délku a právě odsud vypadá opravdu jako moře, však o něm také hovoříme jako o Švábském moři… Bregenz je opravdu velmi, velmi jedinečné místo a jsem přesvědčena o tom, že založení festivalu – a bylo to hned po válce v roce 1946 – mělo určitě co do činění se silou a vyzařováním tohoto místa. Myslím, že tehdy chtěli po těch hrozných letech vytvořit něco nového, krásného. A myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jinde ten festival prostě být nemohl a nemůže.

 

9

 

Využíváte scenérii pobřeží?

Ano, stává se součástí výpravy. Naše scéna je součástí větší scény, té přírodní. Jde o zcela zvláštní situaci. Všechno se zde tím pádem točí kolem opery na Jezeře. Není tajemstvím, že Jezerní scéna nám vydělává peníze, které potom můžeme investovat do dalších produkci. Takže amfiteátr na jezeře je tedy opravdu srdcem našeho festivalu.

Bylo tomu tak vždy? 

Ano. Jen tehdy nehráli k produkcím na jezeře Vídeňští symfonikové, kteří sem jezdí opravdu od prvního ročníku. Uváděli zprvu jenom koncerty.

 

1

 

Jsou tu od úplného začátku?

Ano, opravdu jsou s námi od roku 1946, bez jakékoliv pauzy, bez přerušení. Později byl postaven Festspielhaus, pak byl už dvakrát renovován a pozměněn. Takže dnes máme opravdu tři úžasná místa konání našich programů: Jezerní scénu s tribunou pro sedm tisíc lidí, Festspielhaus, kde inscenujeme opery a koncerty, a Werkstattbühne, kde hrajeme moderní opery.

Projevuje se existence tří států, tří národnosti, tedy Němců, Švýcarů a Rakušanů, nějak výrazně v publiku. A nebo je to dnes už úplně jedno?

Odráží to přesně současnou situaci v Evropě. Nejsou žádné hranice, ale kulturní rozdílnosti a regionální odlišnosti zůstávají nadále velmi silné. Musím sama za sebe říci, že ráda jedu do Sankt Gallen, do Švýcarska, užít si tamní jinou atmosféru. Je tam jiná přesto, že jsme si blízcí, že nemáme žádné problémy, že je nám spolu dobře a chováme se k sobě dobře. Regionální síla se projevuje silně. Ostatně, i ta naše rakouská oblast, Bregenzer Wald, je silná a hrdá. Rádi se setkáváme, ale každý region je svůj. Právě proto je tak zajímavé být spolu.

Jak je to s publikem? Je hodně mezinárodní, nebo především odsud?

Převážně je ze širšího okolí. Prodáváme každý rok na 230.000 vstupenek, z toho devět desetin na Jezerní scénu. Šedesát procent diváků přichází z Německa. V jižním Německu prostě bydlí hodně lidí. A Bodamské jezero je rekreační oblastí číslo jedna pro Stuttgart a další města z této části Německa. Z centrálního Rakouska je sem trochu daleko.

 

3

 

Vy sama jste z Rakouska?

Ano, z Vídně.

Je to hodně jiné, být takhle na samém západě země?

Pracovala jsem už nejen ve Vídni, ale také třeba v Lipsku a v Berlíně a ve Štýrském Hradci… Když porovnám Bregenz se všemi těmito městy, tak leží vlastně nejvíc u středu Evropy. Je daleko od Berlína, daleko od Vídně, ale je opravdu uprostřed. Ano, Vídeň je odsud hodně vzdálená, ale je velmi příjemné tady nějakou dobu žít a objevovat poklady této části Rakouska. Je to malá oblast, ale jsou tady také důležité podniky, významné z hlediska ekonomického i z hlediska koncentrace mozků.

Co všechno nového jste přinesla, když se nastoupila do zdejší funkce?

Především dvě věci: Operní studio pro mladé zpěváky. Letos uvedlo Evžena Oněgina. Jsou hodně mladí a smyslem bylo, aby mohli pracovat na nějakém velkém díle. Mimochodem, Čajkovskij sám si přál, aby Oněgina prováděli co nejmladší umělci… Tak to se nám podařilo! Ale nejde jen o to, aby se mladí něco naučili. Jde i o publikum, které z toho má užitek. Je totiž jasné, že energie, kterou takové představení hrané jenom výhradně hodně mladými lidmi vyzařuje, je prostě jiné. A jako druhou věc jsem chtěla, aby publikum mělo hodně blízko k nějakému novému dílu. Objednávka je spojena s velmi úzkým zájmem a povědomím o tom, co je předlohou, kdo je autorem… Publikum potom sleduje věc úplně jinýma očima, když má účast na jeho zrodu. Nazýváme to otevřeným ateliérem. Nové dílo začíná vznikat přímo před očima lidí. Publikum je přítomno od samého začátku a je to úžasné…!

 

4

 

Řešíte sama v sobě nějak víc rozpor mezi tím, aby produkce na Jezerní scéně nebyla příliš komerční, příliš populární, aby se udržel balanc… Je těžké takovou rovnováhu najít a udržet?

Já myslím, že to přichází možná i samo. Ale na začátku musí být vědomí a úmysl brát každé z míst konání našich programu velmi vážně. To znamená vědět, že chceme udělat „na jezeře“ to nejlepší možné. Pochopitelně musí jít trochu i o show. Jelikož z Jezerní scény, jak už jsem řekla, přicházejí do rozpočtu největší peníze, tak by nedávalo smysl – a není možné – zůstat na ní příliš vzdáleni od publika. Kdybychom ztratili publikum, neměli bychom ani program, respektive neměli bychom na program. Tady je jasná přímá úměra. Na jedné straně je scéna na jezeře, na druhé straně jsou pak další programy, které můžeme jako festival, respektive jako kulturní instituce, tvořit velmi svobodně. Můžeme si opravdu stanovit jako cíl dělat skvělé hudební divadlo. Takže rovnováha spočívá v tom, že mohu připravit dvě moderní opery, jednu trochu tradičnější, druhou otevírající společný svět hudby, divadla, literatury a filmu. Můžeme to dělat, pokud máme úspěch na jezeře. Takže ve výsledku neuvažuji, jestli to, nebo ono. Vytváříme prostě bohatou kytici sestavenou z různých barev a z různých květů, to je potom celek našeho programu.

Máte nějaké hranice? Existují nějaké opery, které jsou dobré pro Jezerní scénu, a nějaké, které prostě vhodné nejsou?

Ano, naprosto jednoznačně.

Máte nějaký seznam…?

Ano, existuje seznam těch deseti nejlepších… a potom jsou některé, o kterých můžeme debatovat. Podívejte, například ve výběru těch nejznámějších deseti není Turandot. Když řeknu správní radě, že bychom chtěli udělat Turandot, budou asi šokováni, protože ta poslední nebyla úspěšná. A navíc Turandot nikdo nezná, řeknou… Až když jim povím, že to je ta opera, ve které je árie Nessun dorma, tak řeknou „…Aha…!“. Carmen a Kouzelná flétna nejsou problém, ale přiznávám, že s Rigolettem jsem se domnívala, že možná bude prodej trošku horší. Ale musím říci, že dva dny před začátkem festivalu jsme měli letos vyprodáno…! Rigoletto funguje velmi dobře. Asi je v té desítce, i když asi není přece jen mezi těmi pěti nejznámějšími… Musím říct, že jsem ráda, že rozhodnutí děláme ve dvou. Festival vedu já jako umělecká ředitelka, tím druhým je administrativní ředitel. Úzce spolupracujeme. A když on nějakému titulu věří, tak mohu být v klidu…! Každý ročník je trochu risk. Může se ale stát, že nemáte úspěch dokonce s velmi známým a populárním dílem! To se prostě může stát. I na to musíme být připraveni.

 

10

 

Soupeříte v celorakouském kontextu s jinými festivaly? Třeba se Salcburským?

Samozřejmě, že se dívám, co dělají. Ano, jsme dva největší festivaly jak v Rakousku, tak i v rámci Evropy. Ale vlastně spolu nesoupeříme. A je to dobře, protože jsme opravdu rozdílní. Oni se koncentrují na ty nejvyšší operní a koncertní vrcholy, na nejvyšší třídu, na ty nejdražší a nejlepší hudebníky, zpěváky a dirigenty… Prostě nej, nej... Samozřejmě, že i my se v našem rámci snažíme být velmi, velmi dobří, ale pokud se týká peněz, tak oni získávají finance od těch nejlepších značek. My jsme otevření komukoliv. Máme sedm tisíc návštěvníků každý večer na jezeře a odtamtud jde velká část peněz. Takže samozřejmě každý večer připravujeme na té nejvyšší úrovni, ale neangažujeme mezinárodní hvězdy, nedává to pro nás smysl, lidé by to nedocenili. Chtějí mít dobré zpěváky, velmi dobré představení, dobrou show. Ale nejdůležitější je mít dobrou zvukovou aparaturu...

Tak třeba Anna Netrebko... Ta u Vás nebyla, že.

Ne, nebyla… Bylo by to samozřejmě úžasné, ale také obtížné... Každý zpěvák, který vystupuje na jezeře, tady musí strávit čtyři pět týdnů, pokud se má cítit pohodlně – venku na této velmi zvláštní scéně, v těchto velmi specifických podmínkách, s orchestrem a dirigentem mimo, jen na obrazovkách… Pokud při tom všem máte opravdu hrát a zpívat, co nejlépe samozřejmě, tak potřebujete čas na přípravu. A hvězdy dost času nemají. No a samozřejmě my nemáme dost peněz na to, je zaplatit… Takže se Salcburkem nesoupeříme. Pochopitelně bychom chtěli být tak úspěšní jako oni. Ale nejde o to.

A budoucnost? Budou nějaké změny?

Nic není nikdy úplně dokonalé, ale zdá se mi, že rozměry a rozčlenění programu jsou dobré. Ne příliš mnoho musí být změněno. Necítím takovou potřebu. Co asi musíme, to je nutnost investovat do tribuny, tak je možné, že s tím nějaké změny potom přijdou.

A patří do budoucnosti festivalu také Pražský filharmonický sbor?

Úplně stejně jako Vídeňští symfonikové. Jsme s ním opravdu spokojení. Jsme šťastní, že jsou tu. Každý rok přichází nějaký jiný režisér, bylo tomu tak i letos. Samozřejmě všichni vědí, že to je úžasný koncertní sbor, ale každý rok, každé léto po prvních zkouškách se sborem režisér nebo režisérka přijdou a říkají: “…ale oni jsou tak dobří na scéně...! Jak je to možné? Jak to dělají? Nemohu tomu uvěřit...!“

 

0

 

No prostě jsou celkově dobří…!

Ano, prostě jsou dobří. I když je opera v létě pro ně vždycky nová zkušenost, mají takovou zkušenost rádi a baví je hrát. A to je poznat.

 

----------

 

60

 

Elisabeth Sobotka je absolventkou hudební vědy na Vídeňské univerzitě. Pracovala pro Salcburský festival a Hudební mládež Rakouska, po Operu v Lipsku a Vídeňskou státní operu. V roce 2002 se stala operní ředitelkou Státní opery „Unter den Linden“ v Berlíně, v letech 2009 až 2014 byla intendantkou Opery ve Štýrském Hradci. Pak přišla jako umělecká ředitelka k hudebnímu festivalu Bregenzer Festspiele, kde vystřídala ve funkci Davida Pountneyho.

 

Foto: Bregenzer Festspiele / Dietmar Mathis, Anja Koehler

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.