„Díla českých skladatelů jsou komplikovaná, ale není nemožné jim porozumět.“

„Vždy se nemohu dočkat závěrečného duetu Rusalky s Princem.“

„Výslovnost studuji slovo od slova.“

Národní divadlo moravskoslezské uvedlo jako svoji první premiéru v této sezóně jednu nejslavnějších a nejhranějších českých oper, Rusalku Antonína Dvořáka. Nová verze režiséra Radovana Lipuse zatím sbírá kladné ohlasy. Jedním z Princů v této inscenaci je italský tenorista Luciano Mastro. Jak se mu dařilo na jeho premiéře, si můžete připomenout v naší ReflexiPlus. O tom, jak se sžíval s touto nesnadnou rolí, jsme si povídali v tomto rozhovoru. Na jevišti se jako Princ objeví opět v úterý 3. prosince.

S rolí Prince jste se teď nesetkal poprvé, vzpomenete si ještě, čeho jste se na ní obával? A jak se rozležela? Cítil jste se v ní teď, v inscenaci Radovana Lipuse dobře?

Nejtěžší věc v roli prince je určitě intonace a snaha o dosažení vyrovnané pěvecké linky. Na začátku jsem se v této roli moc necítil, ale teď po deseti letech zkušeností na jevišti a po mnoha odzpívaných inscenacích můžu říct, že mi je mnohem bližší. Bylo pro mě také potěšením pracovat s režií pana Lipuse.

Která místa nebo árie Vás nejvíc oslovují?

Co se týká nejkrásnějších pasáží opery… Vždy se nemohu dočkat závěrečného duetu Rusalky s Princem. Podle mě je to nejkrásnější moment opery.

Je to těžká role? Obecně i pro Vás osobně?

Samozřejmě, že role prince je velmi obtížná, a to především v druhém jednání. Duet s Cizí kněžnou je melodicky obtížný a je podtrhnutý bohatou orchestrací, tudíž vyžaduje zkušenost a silný hlas.

Je to hodně jiné zpívání ne italský nebo francouzský repertoár?

Musím říct, že čeština je mnohem těžší jazyk než francouzština nebo italština, ale po letech v Česku jsem pochopil její pravidla výslovnosti. Žiju tady. A ve zpěvu studuji výslovnost slovo od slova.

Máte výbornou a srozumitelnou češtinu, je to tím, že žijete tady, nebo výsledek speciální přípravy?

Děkuji za tu „výbornou češtinu“, ale myslím, že to je jen zpěvem. Má gramatika v mluveném projevu není tak dobrá. Ve zpěvu jsem si našel systém, který mi pomáhá, aby všechno bylo srozumitelné. Pokaždé, když se učím novou roli, to ale vyžaduje mnoho měsíců cvičení a opakování.

Už podruhé v krátkém čase jste se na jevišti setkali s Kateřinou Kněžíkovou, myslím po Juliettě Bohuslava Martinů. Jaká je pro Vás Kateřina jako pěvecká partnerka?

Kateřina Kněžíková je výborná umělkyně. Je to zpěvačka obrovského nadání a jako herečka je jedna z mála, která je na jevišti velmi empatická. Takže společně pro diváky můžeme vytvářet emoce, tedy opravdovou operu. Vždy se nám spolu pracovalo výborně.

Z českých oper jste se už setkal i se Smetanou, Janáčkem a Martinů, bylo těžké proniknout do jejich melodiky a hudební sazby?

Díla českých skladatelů jsou komplikovaná, stejně jako jejich jazyk. Ale pokud si jich člověk váží a žije s empatií v tomto národě, není nemožné jim porozumět.

A nejbližší role, které jsou teď před Vámi, bude to zase něco českého?

Máte pravdu (usmívá se). Příště budu připravovat roli Lukáše ze Smetanovy Hubičky.

—

Luciano Mastro se narodil v městečku Alberobello v Itálii. V roce 2000 vyhrál pěveckou soutěž Marie Callas a tím získal stipendium ke studiu v rámci mistrovských kurzů v prestižním Verdiho studiu, kde ho vedli Renata Scotto, Maya Sunara, Bruno Cagli. V roce 2002 debutoval jako Tebaldo v Belliniho opeře Kapuleti a Montekové v Bari Teatro, tam také nastudoval Rodolfa v Pucciniho Bohémě. V současné době působí ve stálém angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde debutoval v roce 2003 jako Vévoda mantovský ve Verdiho Rigolettovi. Pro tamní scénu pak nastudoval víc než dvacet rolí světového i českého operního repertoáru, na kontě tak už má kromě Dvořákova Prince ještě Števu (Janáček: Její pastorkyňa), Manoliose (Martinů: Řecké pašije), Fabrizia (Martinů: Mirandolina) a Kudrjáše (Janáček: Káťa Kabanová) – za tuto roli byl nominován na Cenu Thálie 2012. Pravidelně hostoval ve Státní opeře Praha, je častým hostem Národního divadla v Praze a pravidelným hostem evropských operních domů.

Foto: Národní divadlo moravskoslezské