pátek, 22 listopad 2019 10:15

Pavla Tesařová: Mě to vlastně hrozně moc baví

Autorka:

„Housličky jsem si nejdřív pochovala jako panenku… – a ona říkala: nechceš taky zkusit hrát?“

„Jako houslistka musím opravdu cvičit. Jsem v pátém ročníku a to už je vážné.“

„Mám ještě duo s mojí sestrou, což je hobojistka, máme to i na konzervatoři jako předmět.“

 

1

 

Když jsme s úspěšnou mladou českou houslistkou Pavlou Tesařovou hledaly společný termín pro uskutečnění rozhovoru, nebylo to vůbec snadné. Coby studentka pátého ročníku Pražské konzervatoře a vítězka řady mezinárodních soutěží má nebývale nabitý program. Ke každodenním povinnostem a cvičení přibývají zkoušky i koncertní vystoupení ze dne na den. Nakonec jsme společný čas našly a setkaly se v Dobřichovicích, kousek od jejího bydliště, ve vzácný den, kdy měla „úplně volno“.

Jak vypadá takový váš volný den?

To je docela těžká otázka na začátek. (smích) V tomhle školním roce mi vyšlo, že mám v pátek volno a nemusím vůbec na konzervatoř, což je pro mě jako dojíždějící z Řevnic docela dobré. Můžu to využít třeba ke cvičení. Jinak ráda kreslím, takže když je takhle krásné počasí, tak vyrazím ven a inspiruji se přírodou. Bydlím u Berounky, což je nádhera. V létě to mám kousíček k vodě a samozřejmě ta příroda je nejen inspirace, ale i relaxace. Tam člověk najde všechno.

Dovedete si představit takový den úplně bez houslí?

(smích) Dovedu. (smích) Dokonce moje paní profesorka Hana Metelková mi vždycky říkala, už když jsem byla malá, abych se nebála třeba o prázdninách, když mě nic nečeká, si na deset, dvanáct i čtrnáct dnů od houslí úplně odpočinout. Protože člověk zase načerpá novou energii a pak se na ty housle těší.

Volný den je ale v tomto období spíše výjimka. Co právě děláte?

Včera jsem dohrála koncert s orchestrem, hrála jsem Bachův dvojkoncert d moll s Komorním orchestrem Pražské konzervatoře. Čekají mě adventní koncerty, kde budeme hrát celá rodina, protože oba moji rodiče jsou klavíristé a moje sestra studuje hoboj na Pražské konzervatoři, o rok níž než já. Moc se těším, že si uděláme takový příjemný vánoční koncert i v rodném místě mojí maminky, v Milevsku v jižních Čechách. Teď asi nejbližší je 21. listopadu, příští čtvrtek, to budeme hrát na německém velvyslanectví pro Humboldt klub. Studuju němčinu, takže si trochu „zamluvím“ německy. Na to se taky moc těším.

Co kromě koncertování, malování a chození do přírody Vám ještě dělá radost?

Strávím docela hodně času ve škole, ale i to mě naplňuje. I mě samotnou překvapuje, že o žádném z předmětů nemohu říct, že by mě nebavil. U všech jsem si vědoma toho, že mi něco přinášejí, a vlastně se vždycky na školu těším. I profesoři jsou výborní a samozřejmě hlavní obor, můj pan profesor Pavel Kudelásek – k němu chodím moc ráda a ráda se na hodiny u něj i připravuji. Večer, když přijdu domů, ráda trávím čas s rodinou. Babičky a tak, to mě hodně baví. (smích) Ve volném čase samozřejmě cvičím, kreslím, ale toho volného času spolu s dojížděním není tolik. A jako houslistka musím opravdu cvičit. Jsem v pátém ročníku a to už je vážné. (smích)

 

3

 

To je pravda. Víte už, co dál?

Určitě bych chtěla hrát. To je můj největší směrník. Věnovat se dál hudbě. Ale ještě uvidím, jestli to bude sólově, nebo v nějakém orchestru. Ve školním orchestru se mi moc líbí spolupracovat s ostatními. Zároveň mě baví i komorní hudba. Mám duo s akordeonistkou Markétou Laštovičkovou, se kterou můžeme hrát spoustu muziky, protože pro akordeon existují jak transkripce staré hudby, tak hrajeme třeba Schnittkeho Suitu ve starém stylu, což je současná hudba, ale „na staro“. Ale hrajeme i úplnou modernu. V dubnu jsme s ní třeba vyhrály soutěž v Pule v Chorvatsku a moc se jim to tam líbilo. Všechny zaujaly právě české soudobé skladby a všichni po nás pak chtěli noty. Já mám vůbec k české muzice jako takové obrovský vztah, od baroka, přes klasicismus a romantismus až po tu moderní.

Jaké autory jste hrály?

Hrály jsme skladby od Petra Fialy, Adama Skoumala, profesora Pražské konzervatoře, a Jiřího Temla. Jak s panem profesorem Skoumalem, tak s panem Temlem jsme na jejich dílech osobně pracovaly, což je krásné. Když si skladby zahrajete s jejich autory, přesně víte, co chtějí. Ale oba byli s naší interpretací spokojeni. Vlastně mě i překvapilo, že říkali: „Hrajete to krásně, nám se to líbí.“ (smích) To byla příjemná spolupráce.

V jakých dalších hudebních oblastech se ráda pohybujete?

Nedávno jsem hrála na koncertě k poctě Karla Gotta. Moje maminka učí na oddělení populární hudby Pražské konzervatoře a korepetuje v Hudebním divadle Karlín a i můj tatínek se jako klavírista věnoval tomuto žánru. Hráli třeba s Helenou Vondráčkovou nebo Martou Kubišovou. Doprovázeli i další populární zpěváky a hráli v mnoha muzikálových projektech. Tatínek měl i své jazzové trio. Proto i mě baví vyhledávat jiné žánry, inspirovat se v nich. Ráda hraji třeba Ástora Piazzollu. Jinak mám ještě duo s mojí sestrou, což je hobojistka, máme to i na konzervatoři jako předmět, což je výborné. Není úplně snadné najít repertoár, ale vlastně jsem čekala, že to bude těžší. Dokonce nám už několik skladatelů napsalo skladby, třeba Zdeněk Zahradník nebo náš kamarád z konzervatoře Indi Stivín. Dají se hrát i různé transkripce. V září jsme hrály Bachův koncert, který je v originále pro housle a hoboj s orchestrem, takže jsme si výborně zahrály. Tím, že je to moje sestra, tak se na sebe jen usmějeme a už víme, co chceme. To je taky krásné, s ní spolupracovat.

Za dva roky dokončíte studium na konzervatoři. Chystáte se dále studovat?

Určitě bych ráda dál studovala hru na housle a dál se zdokonalovala. Lákala by mě možná nějaká německy mluvící země, protože se učím německy.

 

4

 

Jezdíte vedle studia na konzervatoři na nějaké kurzy?

U nás jezdím k Václavu Hudečkovi. Na jeho Akademii jsem vyhrála svoje nové housle. Je to úplně nový nástroj od Jaroslava Kohouta, který se, myslím, krásně rozehrává a mám z něj radost. Ale hlavně jsou to moje vlastní housle! Předtím jsem měla právě od Václava Hudečka půjčeného „Hubičku“, což byl taky krásný nástroj. A teď už mám svoje, z toho mám radost. (smích) Na těchto kurzech jsem zároveň vyhrála příležitost zahrát si s panem Hudečkem na koncertech, jak sólově, tak přímo v dvojkoncertech s ním. A už podruhé jsem se účastnila Třeboňských letních setkávání, kde jsme s Bohdankou pracovaly s vynikajícím hobojistou Vilémem Veverkou. V zahraničí jsem letos byla na kurzech v Rakousku.

Máte vedle Václava Hudečka další hudební či nehudební vzory?

Mým velkým vzorem je paní profesorka Hana Metelková, u které jsem studovala na Hudební škole Hlavního města Prahy. Pak jsem k ní dojížděla i do Plzně, kam se přestěhovala. Je to výborná pedagožka, naučila mě nejen na housle, ale ovlivnila i můj přístup k hudbě. Pak jsou to samozřejmě rodiče, nejen jako muzikanti, ale i jako lidi. Vůbec moje rodina je pro mě velkým vzorem. A určitě pan profesor Kudelásek, u kterého studuju na konzervatoři. Je nesmírně hodný a ty hodiny s ním si užívám. Jsem ráda, že spolu můžeme pracovat a že mi předává svoje zkušenosti.

V hudební rodině asi bylo celkem snadné dostat se k hudbě, potažmo k houslím. Chtěla jste být někdy něčím jiným než houslistkou?

Zase tak jednoduché to nebylo. Oba moji rodiče jsou klavíristé a chtěli, abych taky byla klavíristka. Mám ještě mladší sestru, Bohdanku. Náš dědeček byl amatérský houslista a často hrál s mým tatínkem dua pro radost. Sestře se housle hrozně zalíbily, dostala nejdřív plastové housličky pod stromeček a pak začala chodit na housle právě do Hudební školy Hlavního města Prahy k paní profesorce Metelkové. Já jsem chodila na hodiny s ní, pozorovala jsem to, začalo se mi to líbit a jednou mi paní profesorka navrhla, jestli bych si to nechtěla taky vyzkoušet. Já řekla, že rozhodně chci. Nejdřív jsem si housličky pochovala, paní profesorka je právě pro děti nesmírně inspirativní, protože jim říká: „Pochovej si to, měj to jako panenku.“ Což je strašně pěkné. Tak jsem si je pochovala a ona říkala, nechceš taky zkusit hrát? A já na to, že poprosím tatínka, jestli mi to dovolí. (smích) Začala jsem tedy hrát a moje sestra pak říkala, když ty hraješ na housle, tak já nechci mít stejný nástroj jako ty. (smích) A protože poznala skvělou paní profesorku Krčkovou, rozhodla se nakonec pro hoboj a teď studuje na konzervatoři. Takže za to, že hraju na nástroj, na který chci, vděčím právě sestře.

Co byste dělala, kdybyste nebyla houslistka?

Dokonce jsem i uvažovala, že bych se přihlásila na AVU, na malbu, protože můj prastrýc František Doubek byl malíř, takže to máme v rodině, babička taky nádherně maluje a kreslí. Mě vždycky hodně zajímalo vyjadřovat se nejen zvukově, hudbou, ale i prostřednictvím barev a tvarů… Z časových důvodů to asi nebudu moct uskutečnit, přihlásit se tam a opravdu začít studovat. Ale výtvarný směr je pro mě každopádně důležitý. Vždycky mě bavilo i psát. Doma jsem byla uměním obklopená od mala. Přesilu umělců v rodině vyrovnává jen strejda, který je profesorem na matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy.

 

0

 

Máte vztah ještě k jinému nástroji, než jsou housle?

Zpívaly jsme od malička v Kühnově dětském sboru, což mi taky hodně dalo. Člověk se naučí intonovat, poslouchat a vůbec. Zpěv je u hudby podle mě hodně důležitý, že si člověk zazpívá všechno, co potřebuje, a i ve škole se mi to pak hodilo. Líbí se mi i klavír, který jsem vždycky slýchala doma.

Jste laureátkou řady soutěží. Máte nějaký recept na to, jak obstát v náročné konkurenci? Čím myslíte, že dokážete zaujmout porotu?

Určitě připravit se, jak nejlépe to jde. Mít zvládnutou jak techniku, tak tu muzikální stránku, a pochopit ty věci, které hraju. A mě to vlastně hrozně moc baví, což je, řekla bych, asi nejdůležitější. Člověk tam jde s tím, že si zahraje, zahraje si to, co chce, co ho baví, nastuduje spoustu nových skladeb a vůbec pozná i další skladby, do kterých by se normálně třeba vůbec nepustil. Soutěž vás motivuje i tím, že má svůj deadline, stejně jako koncerty, prostě máte termín, do kterého musíte ty skladby připravit, a víte, že se to bude posuzovat a srovnávat s ostatními. Takže musíte pracovat tak, abyste skutečně tu skladbu udělala na sto procent a abyste se za ni mohla postavit a na tom jevišti ji ustát. To je pro mě hodně motivující a mám to ráda. Není to pro mě žádný stres, ale prostě si řeknu: „Chci to zvládnout.“ a jdu do toho. Pak mě samozřejmě i baví poslouchat ostatní a inspirovat se nejen jejich repertoárem a tím jak hrají, ale i tím, odkud jsou, co mají za sebou, mluvit s nimi, poznat nové lidi, kamarády.

Býváte se svými soutěžními vystoupeními spokojená?

Ne vždycky je člověk spokojený. Já se snažím být k sobě kritická a vědět, co se mi nepovedlo, nebo co může být příště lepší.

Takže i když Vám se Váš výkon úplně nelíbí, porota spokojená bývá?

(smích) I oni kolikrát mají nějaké připomínky. Teď jsem vyhrála soutěž Pro Bohemia, kde jsem byla absolutní vítěz mezi všemi smyčcovými nástroji. Když jsem dohrála a měla před sebou koncert vítězů a předávání cen, porota mi gratulovala, ale zároveň pan docent Petráš z Pražské konzervatoře a HAMU mi říkal další připomínky, co bych mohla zlepšit. A pro mě to k té soutěži samozřejmě patří, že i porota řekne, co by mohlo být lepší. Pan docent Petráš mi třeba coby violoncellista doporučoval hrát hlubším vibratem. To by mě samotnou asi nenapadlo.

 

5

 

Jedním z Vašich posledních úspěchů je druhá cena v soutěži „XXVII Concorso di esecuzione musicale 2019, Società Umanitaria“, která proběhla na přelomu září a října v italském Miláně. Jaké dojmy a zážitky jste si přivezla odtamtud?

To byla náročná dvoukolová soutěž. V semifinále nás bylo šedesát tři účastníků asi z dvaceti šesti zemí, dohromady různé nástroje i komořiny. Bylo to zajímavé. Jela jsem tam s tím, že to v první řadě bude velká zkušenost. Rozhodně jsem nějaké umístění neočekávala. Měli jsme si připravit šedesátiminutový repertoár. Já jsem si tam dala právě hodně českých autorů, protože Janáček, Dvořák a Smetana jsou moji oblíbenci. Zařadila jsem ale třeba i Ysayovu Baladu a Saint-Saënsovu Introdukci a Rondo capriccioso. Říkala jsem si, že to prostě zkusím a uvidím. (smích) Motivovalo mě to o prázdninách cvičit. Je to jiné, když člověk opravdu na soutěži těch šedesát minut musí zahrát a musí je zahrát v celku a být připravený na všechny skladby. V semifinále nám vybrali pětadvacet minut z toho repertoáru, ale předem jsme nevěděli, co to bude. Takže jsme přišli před porotu těsně před samotným hraním a oni řekli: my jsme vám vybrali tohle, tohle a tohle. Bylo nás tam strašně moc a všichni, co jsem slyšela, hráli skvěle. Tak jsem si říkala, že jsem si hezky zahrála, už jsem málem bookovala letenku zpátky domů z Milána, a když jsem se dozvěděla, že postupuju do finále, bylo to velké překvapení. Byla jsem samozřejmě ráda, že si zahraju celý ten repertoár, na který jsem se připravovala. Vždycky je pro mě nejdůležitější prostě si zahrát a zahrát si co nejvíc.

Jela jste tam se svým korepetitorem?

Nene, spolupracovala jsem s oficiální klavíristkou soutěže, která byla z Litvy, a i když byla skvělá, tak to bylo náročné. Hrála jsem tam třeba Martinů a ten je pro klavír vždycky těžký, hlavně na souhru. Ale daly jsme to dohromady a vyšlo to a musím říct, že ve finále se mi hrálo výborně. Hrála jsem to prostě jako koncert a moc jsem si to užila. Brala jsem to jako příležitost zahrát si v krásném sále v Miláně. Koncert vítězů pak byl na Milánské konzervatoři ve slavném Verdiho sále pro 1500 posluchačů.

Měla jste čas prohlédnout si trochu město?

Pořád jsem si říkala, že budu objevovat Milán, projdu se po městě. Plánovala jsem, že odehraju semifinále a pak na to bude čas. Jenže potom jsem se dozvěděla, že postupuju do finále (smích), takže jsem zase musela cvičit. Takhle jsem cvičila až do toho finále, které bylo ve středu večer. No a ve čtvrtek ráno jsem se dozvěděla, že jsem druhá, což bylo úplně perfektní. Na prvním místě bylo vynikající duo z Paříže, druhá jsem byla já z Prahy a třetí klavírista z Londýna, který vozí ceny z celého světa a s kterým jsem se znala už předtím ze soutěže Concertino Praga. Získala jsem pět tisíc eur a možnost koncertovat v Miláně v příští sezóně. Druhý den mě čekalo náročné ranní natáčení, focení a samozřejmě i koncert vítězů. Takže zase žádné objevování. Trochu jsem se sice prošla, byla jsem třeba v katedrále, ta mě uchvátila, ale nebylo tolik času, jak bych si bývala představovala. A navštívila jsem i koncert v La Scale, což byl taky velký zážitek.

Asi se tam teď vrátíte s těmi koncerty.

Ano, na to se moc těším. Bydlela jsem tam u hostitelské rodiny a ta už mi volala, že se těší, až zase přijedu. Bylo to u nich moc příjemné, byli skvělí, všechno mi zařídili, dovezli mě, kam bylo potřeba, uvařili mi výborné jídlo. (smích) Ale tentokrát tedy na prohlídky Milána opravdu nebyl čas. Ještě v pátek od půl deváté ráno před koncertem vítězů jsme měli natáčení na cédéčko. A koncert byl pak od půl deváté večer a taky se nahrával. Mezi tím jsem stihla jen nakoupit nějaké dárky domů. (smích) Takže objevit Milán mě ještě čeká. Chtěla jsem třeba vidět Leonardovu Poslední večeři, ale nepodařilo se mi zarezervovat žádný termín, všechno bylo vyprodané.

 

7

 

Já jednou přišla o prohlídku Poslední večeře kvůli stávce zaměstnanců muzeí.

Já jsem v Miláně taky zažila stávku! V těch čtrnácti dnech, kdy jsem tam pobývala, přesně v den soutěže, kdy jsem hrála semifinále, byla stávka městské dopravy. Musela jsem jet o hodně dřív, abych soutěž stihla! Tramvaje zahýbaly úplně jinam, naštěstí už jsem trochu věděla, kam jedu.

Kam se chystáte na další soutěž?

Připravujeme se s Markétou Laštovičkovou na soutěž do Německa. Je to akordeonová soutěž, právě pro komorní soubory s akordeonem. To bude někdy na jaře 2020.

Vaše kolegyně z dua Markéta Laštovičková studuje v Dánsku. Jak zvládáte společně zkoušet?

Teď v září jsme měly společný koncert k zahájení akordeonové soutěže na Pražské konzervatoři a sešly jsme se vlastně v den koncertu, protože ona přijížděla z Dánska. Naštěstí už spolu hrajeme dva roky a dobře se známe, takže víme, co si musíme připravit a co pak doděláme. Taky už na sebe koukneme a víme. (smích) Je to příjemná spolupráce, i když s tím zkoušením je to teď těžší. Sama mám spoustu koncertů, takže zkoušky, abychom se sešly spolu a pak třeba i s autory, musíme plánovat hodně dopředu.

Jak soutěže hledáte?

Většinou s tím někdo přijde nebo už o tom dopředu vím. Ale aktivně nesedím na internetu a nehledám.

Odradila vás někdy nějaká soutěž třeba repertoárem?

Myslím, že ne. Je to vždycky výzva. I úplnou modernu mám ráda. Člověk zase pozná myšlení současných autorů a může se v tom realizovat a tak trochu si to hrát „jak chce“. Protože když hrajete Bacha nebo Mozarta, tak na ně má každý vyhraněný názor a každý vám řekne, že by to hrál úplně jinak. U soudobých autorů už to, že v té době žijeme a můžeme se setkat s těmi autory, nám umožňuje zahrát to tak, jak se nám to líbí, což je mi na té hudbě sympatické. I když k některým hodně soudobým technikám nebo moderním typům zápisu nemám úplně vztah, ale záleží na skladbě. Pořád si říkám, že je to hezká muzika a že ten autor ji složil proto, aby se to líbilo, a že i my bychom ji tak měli hrát.

 

2

 

Foto: E. Kijonka, J. Omelka, archiv P. Tesařové 

Jana Jarkovská

Flétnistka a pedagožka.

Studovala na konzervatořích a akademiích v Praze (Jan Riedlbauch, Jiří Válek, Štěpán Koutník), Stockholmu (Tobias Carron) a Miláně (Simona Valsecchi), kde působila rovněž jako odborná asistentka. V současnosti vyučuje flétnu na Konzervatoři Teplice. Na domácích i zahraničních pódiích vystupuje především s klavíristou Bohumírem Stehlíkem, s nímž tvoří mezinárodně úspěšné Duo du Rêve. Spolupracuje rovněž s řadou současných skladatelů, na jejichž premiérách se interpretačně podílí. Pravidelně natáčí pro Český rozhlas. V roce 2018 vyšlo v nakladatelství Radioservis její první CD Pidluke-padluke s hudbou Jiřího Temla, které natočila v rámci svého doktorského studia na HAMU.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.