úterý, 19 listopad 2019 14:05

Marc-André Hamelin: K Janáčkovi mě přivedl Firkušný

Autor:

„Janáček je prostě Janáček. Nikdo jiný není jako on.“

„I když se Glenn Gould sám velmi identifikoval s tím, že je Kanaďan, nic zvláštní kanadského v jeho hře není.“

„Je škoda a možná i hanba, že se tak málo ví o Samuilu Fejnbergovi.“

 

1

 

Na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného hraje dnes večer v pražském Rudolfinu uznávaný kanadský pianista a také skladatel Marc-André Hamelin. Má na programu Schubertovu Sonátu B dur, kterou nedávno natočil, a v první polovině večera díla Alexandra Skrjabina, Sergeje Prokofjeva a Samuila Fejnberga. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus se zamýšlí nad odkazem tohoto zapomenutého sovětského hudebníka, jehož život se uzavřel ve dvaasedmdesáti letech v roce 1962, nad výhodami skladatelských zkušeností pro interpreta i nad národními školami. A přiznává, že to byl svými nahrávkami Rudolf Firkušný, kdo mu otevřel cestu k pochopení Janáčkovy hudby.

Jak dlouho už jste nehrál v Praze?

Od začátku devadesátých let, myslím, že to bylo v roce 1992, jsem tu nebyl. Už ani nevím, jak moc to byl tehdy oficiální koncert... Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se vrátil; ale teď jsem opravdu vděčný, že tu můžu být. Ostatně Praha je nesporně v hudebním světě velmi důležitým městem.

Nemohu se nezeptat na Rudolfa Firkušného. Zažil jste ho hrát, viděl jste ho?

Bohužel ne, myslím, že jsem přece jenom byl ještě moc mladý na to, abych ho opravdu tehdy, když ještě hrál, ocenil. Ale znám a znal jsem jeho nahrávky a musím říct, že byl asi tím hlavním, kdo mě svými deskami přivedl k Janáčkovi. Kdo mě do jeho hudby opravdu uvedl.

Jako jeden z mnoha? Jak opravdu hluboko?

Řekl bych, že v určitém okamžiku byl tím hlavním. Cyklus Po zarostlém chodníčku je asi jednou z věcí, které hraji úplně nejraději. Teď se zrovna chystám, že ho zase vrátím do svých programů. Myslím, že jsem cyklus nehrál vlastně od doby, co jsem ho natočil. To je deska, na které mám Janáčka a Schumanna. Vyšla asi před pěti lety. A pokud bych měl a směl posuzovat sám sebe, své nahrávky, tak si myslím, že je to jedna z těch nejlepších.

 

5

 

Jak moc exotický je pro vás Janáček. Je běžnou součástí světového repertoáru, nebo je spíš jakousi kuriozitou z východu Evropy?

Janáček je prostě Janáček. Nikdo jiný není jako on. Rozuměl hudebnímu mistrovství a duchu hudby jako nikdo jiný, koho znám. Už když se podíváte na vytištěné noty s Janáčkovou hudbou, na první pohled poznáte, že je to on. Jeho hudební jazyk byl naprosto unikátní, vyjadřoval se naprosto jedinečným způsobem. Myslím to v tom nejlepším slova smyslu! Mohli bychom sice hovořit na úrovni muzikologické, pak by to byla hodně, hodně hluboká debata…. ale do toho se asi raději pouštět nebudeme...

Věříte na nějaké národní školy v interpretaci? Hraje se hudba po celém světě stejně?

Dají se asi dělat nějaké generalizace, také jsou vždycky a všude nějaké výjimky. Ale například asi opravdu nelze hovořit o nějaké kanadské škole. Já vím, to není dobrý příklad… Ale přesto. První, kdo Vás napadne, je samozřejmě Glenn Gould. To byl ovšem prostě Glenn Gould. Fenomén. Nic zvláštní kanadského v jeho hře není, i když se sám velmi identifikoval s tím, že je Kanaďan, že je z Toronta. Ale nic speciálně kanadského na jeho hře není. V Kanadě také nemáme žádnou jedinečnou typický kanadskou skladatelskou osobnost. Nemáme Sibelia, Griega. Nemáme svého Coplanda jako Američané. A už vůbec ne Beethovena... Kanadská identita, pokud nějaká existuje, tak se týká jen opravdu izolovaných osobností.

Takže myslíte, že není nic, co by bylo typické třeba pro ruskou klavírní školu, nebo pro středovropskou, americkou...?

Myslím, že v dnešní době, v době informací, kdy si můžete na internetu najít všechny existující způsoby, jak se hudba dá interpretovat, není potřeba se identifikovat se způsobem, který býval typický pro nějakou oblast. Jde o to, vzdělávat se sám a rozšiřovat si obzory… Přiznám, že jsem vlastně takovou otázku ještě nikdy nedostal!

Hovořívá se někdy o ruské škole jako o způsobu interpretace založeném hodně na bezchybnosti, dokonce možná na drilu…

Kdyby tohle byl úhel pohledu nebo přístup nějaké jedné interpretační školy, tak by to byl dost velký omyl. Když budu hovořit za sebe, na pódium chodím z jednoho důvodu: chci s lidmi sdílet hudbu, sdílet hudební objevy, sdílet zázrak lidské tvořivosti.

 

3

 

Ve vašem programu je jedno velmi zajímavé, ale zcela neznámé jméno...

Ano, Samuil Fejnberg… Je zmiňován především jako dlouholetý pedagog moskevské konzervatoře, jako dobrý a milovaný učitel. Působil tam snad čtyřicet let. Zůstaly po i nahrávky. Byl dobrý v Beethovenovi, stejně jako ve Skrjabinovi nebo v Schumannovi. A byl prvním v Rusku, kdo natočil kompletní Bachův Dobře temperovaný klavír. Podle mého názoru jde v případě toho díla možná o jednu z nejzajímavějších nahrávek, které kdy vůbec byly pořízeny. Až dodnes. Protože byl sám skladatel, dal tomu velmi intenzivní vhled. V jeho provedení slyším inspiraci, ale také velkou lásku k hudbě. Jako skladatel je možná trochu upozaděný a podceňovaný. Je pravda, že jeho hudba je náročná, nejen na hraní, ale také na poslouchání. Ale jsem přesvědčen, že jeho hlas jako skladatele je opravdu vysoce originální. To je škoda a možná i hanba, že se o něm tak málo ví. Natočil jsem prvních šest z jeho dvanácti sonát. Vyjdou u Hyperionu v březnu příštího roku. Věřím, že přispějí k poznání jeho hudby natolik, že by mohla být trochu víc oceňována.

A o jakou jde hudbu? Spíše neoklasickou? Impresionistickou? Expresionistickou? Nebo snad o socialistický realismus?

Řekl bych, že na první pohled by mohlo být cítit vliv Skrjabina. Ale srovnávání je ošemetné. A když už, tak možná bychom našli nějaké příbuznosti s hudebním jazykem Sergeje Prokofjeva. Ale čistě klavírně to není vůbec Prokofjev...! Úplně přesně bych řekl, že od čtvrté sonáty Fejnbegova hudba zní jako žádná jiná; má velmi individuálně řešené harmonie, ale ještě stále v rámci tonality. Třebaže občas na její hranice už už naráží, nikdy je neopustí. To je fascinující! Z hlediska kompozičního myšlení ho považuji za opravdového mistra a doufám, že moje nahrávka opravdu něco posune. Zatím je na deskách k sehnání z jeho tvorby opravdu jen zlomek.

A jak jste Fejnberga našel?

Podívejte, pokud opravdu jste zaměřen na hledání ne zcela běžných položek v repertoáru, tak ho prostě objevíte. Jeho hudby jsem si všiml, už když mi bylo nějakých dvacet. Něco jsem si okopíroval, ale k hraní jsem se nedostal, až v nějakých posledních pěti nebo šesti letech. Pořád jsem měl někde v podvědomí uloženo, že bych ho chtěl objevit, ale ve skutečnosti jsem neměl úplně nějakou přesnou představu, jak; a ani jsem netušil, jak mě bude jeho hudba fascinovat, až ji blíž poznám!

Řekl byste sám za sebe, že vám třeba pomáhá pro interpretaci skutečnost, že také komponujete?

Rozhodně ano. Víc si všímám, jak je skladba udělána, a mohu víc ocenit, jak se skladatel s průběhem díla vypořádává. Proces zhmotňování myšlenek do systému notace, samozřejmě nedokonalého, tedy zaznamenávání hudebních myšlenek na papír, je samo o sobě dost obtížné. Každý autor s tím zápasí. Co měl původně v hlavě, se vesměs nedá úplně přesně ztotožnit s tím, co z toho vyjde. Víme, jak moc se tím trápil Chopin… A vědět, že notační systém není dokonalý, je dobré… Mimochodem, měl jsem docela zajímavou zkušenost, když jsem napsal povinnou skladbu pro Soutěž Van Cliburna a slyšel jsem ji pak třicetkrát. Pokaždé jinak. Uvědomil jsem si, jak mnoho různých přístupu k jedné partituře může existovat... Jako skladatel, ale i jako interpret, jsem těžko mohl dostat lepší dárek… Není mnoho autorů, kteří by slyšeli své dílo ve třiceti různých premiérách. A v pouhých třech dnech...

 

2

 

Jsou někteří klavíristé, kteří po světě vozí svůj vlastní nástroj. Také jsou klavíristé, kteří si sami před vystoupením ladí a upravují daný klavír... Dává to podle vás smysl?

Za sebe mohu říci, že bych byl asi dost nervózní, kdybych něco podobného podnikal. Asi bych se neustále obával o osud toho nástroje, jestli mu dají při transportu dostatečnou péči… Bál bych se, co se s ním stane během mé nepřítomnosti, a jak pak bude hrát. Stejně tak toho vím relativně málo o mechanice nástroje a jak ho ladit, takže bych sám raději dával důvěru technikovi.

Nastávají případy, kdy se dá se stavem klavíru před koncertem sotva co dělat. Co s tím?

Jako klavírista musíte mít, jak tomu říkám, dobrý imunitní systém, čili nějaký obranný mechanismus, který vám umožní si s různými situacemi poradit, vědět jak s daným nástrojem nakládat, když není v dobrém stavu. Jinými slovy: musíte být připraven na cokoliv.

To je podobné jako u varhaníků, že...?

Přesně tak. A varhaníci dokonce určitě vědí ještě méně o tom, jak případně opravovat varhany. Traduje se taková historka o Marcelu Dupré: Jednou hrál nějakou fugu, nevím, jestli svoji, nebo od někoho jiného. Pointa je v tom, že jedna klávesa byla vadná. Když to zjistil, co udělal? Transponoval skladbu do jiné tóniny. Během hry… Takže ano. Je potřeba být připravený na vše. Neříkám, že bych byl schopen takhle transponovat skladbu, ale je nutné být vnímavý. A dát publiku iluzi, že klavír byl v perfektním stavu.

 

Foto: Archiv festivalu, Fb Marc-André Hamelin

 

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.