pondělí, 11 listopad 2019 09:25

Alois Ježek: Správně dýchá maximálně třetina soutěžících pěvců

Autor:

„Karlovarská soutěž Antonína Dvořáka přestala být po roce 1990 jen soutěží posluchačů uměleckých škol, stala se soutěží mezinárodní, do 35 let.“

„Orchestr je pro řadu pěveckých soutěží nedostupnou věcí.“

„Písňové literatuře se na konzervatořích věnuji málo.“

 

0

 

Do Karlových Varů se na Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka sjela stovka účastníků z bezmála dvou desítek zemí světa, mladých lidí do 35 let. Čtyřiapadesátý ročník vyvrcholí 15. listopadu. Vedle tuzemských zpěváků jsou dalšími nejpočetněji zastoupenými zeměmi Ukrajina, Slovensko, Rusko, Polsko, Slovinsko a Čína, ale soutěžící jsou i z Jižní Koreje, Japonska, Mexika nebo USA. Dlouholetý ředitel Alois Ježek v rozhovoru pro portál KlasikaPlus zdůrazňuje jedinečnost soutěže, danou zejména orchestrálním doprovodem finálových kol a zvláštními cenami udělovanými divadly a festivaly, hovoří o její proměně po roce 1990 a uvažuje o silné české účasti v poslední době.

Jaký je hlavní polistopadový znak Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka?

Když začínala, byla to soutěž pro posluchače uměleckých škol. A když tehdy přijeli zpěváci ze zahraničí, byli jsme rádi, ale už málo jsme sledovali jejich další uměleckou cestu. Přesto právě tehdy výkony paní Hajóssyové v prvním ročníku a paní Beňačkové v třetím ročníku a o chvíli později Petra Mikuláše rozhodly, že se postupně díky těmto autoritám soutěž stala uznávanou. V roce 1990 nastala zásadní změna – přestalo jít o soutěž školní, respektive o soutěž studentů uměleckých škol. Otevřela se zpěvákům do pětatřiceti let a pro kategorii Junior a Opera se zařadilo třetí kolo s orchestrem. To byla věc opravdu významná, jde o velký rozdíl vzhledem k některým jiným pěveckým soutěžím, které mají tři kola s klavírem.

V Česku, nebo v zahraničí?

Kdekoli po světě. Byl jsem teď v Americe na jedné takové soutěži... Orchestr je pro ně nedostupnou, nedostižnou věcí. U nás v Karlových Varech se od začátku devadesátých let daří, že závěr je s orchestrem. Nejen koncert laureátů, ale už i předtím finále. Myslím, že i takhle skutečnost posunula zájem zpěváků o soutěž. Druhou věcí, která zájem posunula, je účast divadel, operních scén a festivalů a z jejich strany udělení zvláštních cen. Jsme slabší, naše finanční prostředky jsou oproti světovým soutěžím na desetině, maximálně na třetině, ale v možnostech, které pěvcům připravujeme, co se týká uplatnění, jsme mezi nejlepšími. A tak si může některý zpěvák říci: sice nevyhraji nějakou velkou částku, utratím ji za nový smoking nebo frak, ale jako laureát budu pozván k hostování třeba do Slovenského národního divadla do Bratislavy nebo do plzeňského divadla, kde dostanu roli... A když je šikovný a uchytí se tam, dostane další role…

 

1

 

Takže během let vnímáte rostoucí zájem ze zahraničí?

Máme třeba dívku z Mexika, byla tu na semináři a řekne si, že tady je soutěž, a přijede na ni… Máme tu lidi z Číny, z Jižní Koreje, kteří začali jezdit. I když jsou to třeba většinou studenti německých hudebních škol, tak je to úžasné. Letos máme stovku soutěžících, to je velká síla. A polovina z nich je ze zahraničí.

Jsou mezi nimi hodně také Rusové?

V devadesátých letech hodně vyhrávali Rusové a účastníci z bývalých sovětských republik. Jsou to lidé s velkými hlasy, ale kultura zpívání je tam problematičtější. Ať už z Petrohradu, nebo třeba z Kyjeva, bývají to sice opravdu velké hlasy, ale mívají technické i stylové problémy. A teď v posledních deseti či dvaceti letech nastoupila silná česká škola. Od paní Burešové a Sýkorové po pana Plachetku a paní Kněžíkovou nebo bratry Hozovy… Najednou je tu celá nová generace! A když půjdete třeba na operu do Plzně, tak snad všichni, kteří tam zpívají, prošli jako laureáti naší pěveckou soutěží. Nejen že byli účastníky, ale byli dobří! Takové výsledky, to je radost! Česká škola na tom je v posledních deseti patnácti letech opravdu lépe. Někteří studuji v Brně, někteří v Bratislavě… Ale obecně platí, že zpěváci z českých škol a z té bratislavské, ať už jsou to Slováci, nebo Češi, se uplatňují v soutěži opravdu dobře.

 

5

 

Písňová kategorie je nejmladší?

Úplně nejmladší kategorií je Operní naděje. Máme ji teprve několik let a bereme ji jako určitý prolog soutěže. To není ještě úplně rovnocenná kategorie. Mladí jsou v ní pod takovým hledáčkem, díváme se, jak to vypadá s budoucností. Ale písňová kategorie nastoupila kolem roku 2005. Vznikla, když jsme si uvědomili, že se písňové literatuře na školách a konzervatořích věnují strašně málo. Samozřejmě, že se koncertním zpíváním nikdo neuživí, proto každý chce jít do opery, kde přece jen šance pro životní uplatnění jsou větší… Poté, co jsme přišli s novou kategorií, konzultujeme vše s pedagogy z konzervatoři; vidíme, že se situace lepší, cítíme rozdíl v interpretaci ruské, francouzské, německé i české romantické literatury devatenáctého století. Lidé přicházejí a jsou lepší, než bývali dřív.

A projevuje se pozornost písni i v našem koncertním životě?

O trošku víc. Nikdy ta tradice u nás tak velká nebyla, ale je to lepší. Ano, zařazují písně, odvažují se je zpívat. S písňovou literaturou jsme to trošku už naší soutěží proměnili, ale co je ještě podstatnější, studenti se málo učí dýchat. Správně dýchá většinou maximálně třetina soutěžících. Dechu se věnují na školách strašně málo. Málokdo umí dobře učit. To je opravdu dlouhodobý poznatek.

Jen u nás?

Teď jsem nedávno byl v porotě jedné pěvecké soutěže v Americe – a tam to bylo to samé. Většina zpěváků dýchá do bránice, ale jenom málo. Neumí využívat měchy, bránice se klepe, rezonanční prostor se nedaří rozezvučet v plné síle… Písně jsou jeden problém, ale tenhle druhý je ještě větší. Určitě by se právě tomu měli profesoři více věnovat, měli by dech preferovat. Nechci nikoho urazit, určitě se tomu věnují, někteří možná víc, ale celkově – málo.

 

6

 

Pane řediteli, čekáte letos něco mimořádného. Vypozoroval jste v přihláškách nějaký převažující region, nějaký trend, nějaké překvapení…?

Letos se pro nás určujícím stalo, že onemocněl pan dirigent František Drs. Zkušený člověk, který byl vždycky jistotou pro finále, protože během několika dnů musí jako dirigent připravit nějakých šedesát árií, z toho se nakonec odzpívá patnáct nebo osmnáct na finále… Úkol musel převzít jiný zkušený dirigent, Jiří Štrunc. Měl být v porotě, tak využijeme toho, že byl vyblokován pro Karlovy Vary… A jinak – spíš čekáme, že nás někdo překvapí.

Úplně se všechno předem asi odhadnout nedá, viďte?

Přesně tak. Podívejte, ti úspěšní od nás odcházejí opravdu směrem do své kariéry. Existuje řada důkazů, že mladí pěvci sice v Karlových Varech ještě nemusí být osobností, ale jsou náznakem. V porotě jsou naštěstí odborníci, kteří nezapomínají hodnotit i perspektivy konkrétního zpěváka. Tedy nejen jestli neměl zrovna technicky nějaký problém nebo jestli mu třeba nevyšel nějaký ten tón, to se stane každému. Ale posuzují, jestli ten člověk má naději se stát osobností na jevišti. Právě proto je naše porota jedenáctičlenná a různorodá, aby zdravé pěvecké hlasy dostaly správné hodnocení a jistotu že jsou objektivně hodnoceny.

 

2

 

----------

Alois Ježek je klíčovou postavu karlovarské soutěže od jejích počátků v šedesátých letech. Pak byl po dvě desetiletí politicky nežádoucí osobou, ale po roce 1989 se vrátil a od té doby určuje podobu každoroční akce - jako ředitel Mezinárodního pěveckého centra Antonína Dvořáka a ředitel soutěže - pevnou rukou.

 

Foto: Archiv soutěže a archiv KlasikaPlus

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.