Kateřina Englichová: Nestačí přijít, odehrát a odejít
„Klišé? Ano, ale hezké, ne?“
„Psaní pro harfu je nevyzpytatelné a skláním se před všemi, kteří se do toho pustí.“
„Když hudbu, tak preferuji živou. Ten zážitek se nedá ničím nahradit.“
V nové Kavárně Českého rozhlasu pořádají KlasikaPlus.cz a stanice Český rozhlas D-dur jako blízcí partneři v neděli 3. listopadu od 20 hodin společný koncert, po roce v pořadí už druhý. V přímém přenosu zahrají harfistka Kateřina Englichová a hobojista Vilém Veverka skladby Maurice Ravela, Luboše Sluky, Lukáše Hurníka a Clauda Debussyho. A určitě také o sobě a o hudbě, kterou hrají, promluví. Program nese název Impressions a Kateřina Englichová v rozhovoru pro KlasikuPlus uvažuje mimo jiné právě nad hudebním impresionismem. Ale i nad tím, jak hudbu přibližovat slovy.
Harfa a impresionismus, to je téměř neoddělitelné. Vnímáte to podobně i vy? Nebo jde o klišé?
Harfě sedí impresionismus asi zejména kvůli zvukovému “přelévání”, které je typickým znakem a se kterým my harfisté pracujeme a mnohdy i bojujeme. A jestli je to klišé? Ano, ale hezké, ne?
Je lepší, když současný autor konzultuje s interpretem možnosti nástroje? Nebo je lepší, když něco hotového přinese, třeba i překvapí… a nebo potěší, ale hlavně – dodá nové „výzvy“, jak se říkává…?
Nemyslím si, že je absolutně nezbytné vše konzultovat, ale pochopitelně hned poznáte, když je autor “informovaný”… Určitě to potěší! Stále více se setkávám buď s postojem “…ale v počítači to zní dobře…” nebo s druhým extrémem “…pro harfu psát radši nebudu…”. Nicméně to nemění nic na tom, že psaní pro harfu je nevyzpytatelné a že se skláním před všemi, kteří se do toho pustí!
Skladbu Lukáše Hurníka nazvanou Dislokace jste si objednali?
Nebyla to přímo objednávka, tak nějak to vyplynulo. Vítáme s Vilémem Veverkou každou příležitost inspirovat skladatele k psaní nových kompozic tak, jak už to dělala před námi paní profesorka Libuše Váchalová s Františkem Hantákem a pochopitelně i legendární dvojice Ursula a Heinz Holligerovi.
Vzpomenete na nedávno zesnulého Otomara Kvěcha, v jehož úpravě hrajete Ravelovu skladbu Náhrobek Couperinův?
Na Otu vzpomínám často a chybí mi. Vždy, když hraju jeho adaptaci Albenize, kterou napsal pro mne a Martina Kasíka, nebo Ravela, který se stal stěžejní kompozicí našeho projektu Impressions s Vilémem Veverkou a hrajeme ji tudíž velmi často, vzpomenu na naši korespondenci i na naše setkání. Byl to profík, nesmírně vzdělaný a milý člověk, který ze sebe nic nedělal. Jeden email za všechny: ”Kateřino, probírám se partiturou 3. věty Ravela. Byl to génius!!! Jsem Vám vděčný za tu příležitost…”
Kombinace hoboje a harfy se stala v podání dvojice Englichová/Veverka docela populární záležitostí. Čím vítězíte? Repertoárem? Interpretací? Apartním zvukem?
Populární, to je milé, díky…! Snad je to kombinací všeho, co říkáte. Zvuk hoboje s harfou je unikátní a pojí se, myslím, krásně dohromady. Navíc si interpretačně s Vilémem sedneme, provokujeme se v tom nejlepším slova smyslu až na hranice možností obou nástrojů. Je to možná, slovy moderní doby, takový jin-jang.
Kolik už jste spolu absolvovali vlastně koncertů?
To Vám přesně neřeknu, určitě stovky…
Už jste hráli v kavárně?
Leckde už jsme hráli, ale v kavárně asi ještě ne. Tedy rozhodně ne v “pražské kavárně”.
Máte někdy čas poslouchat hudební vysílání veřejnoprávního rozhlasu, upoutá Vás něco tak, že se vzdáte ticha, po kterém určitě také toužíte, když nemusíte zrovna hrát?
Někdy ano, většinou v autě. Zvlášť když hrají Mahlera nebo Dvořáka. Nicméně nechci být pokrytec, nejradši poslouchám mluvené slovo, rozhlasové hry, Toulky českou minulostí… Když hudbu, tak preferuji živou. Ten zážitek se nedá ničím nahradit.
A baví Vás číst o hudbě?
Ráda čtu korespondenci hudebníků, je to pro mne autentické, spontánní. Musím se přiznat, že málokdy mě zaujme kniha o nějakém muzikantovi. Buď se mi zdá příliš plytká, nebo zase příliš učená a nezáživná. Je to velmi složité psát čtivě a přitom fundovaně o hudbě. A nejen o klasické.
Má smysl ji a její tvůrce a interprety slovy přibližovat, nepřímo tak zvát k poslechu?
Určitě ano. Žijeme sice v takové “žvanivé” době, kdy se všichni ke všemu (mnohdy bohužel) vyjadřují, ale tím pádem to de facto už automaticky vyžadujeme. Cítíme, myslím, takřka všichni muzikanti, že už často nestačí přijít, odehrát a odejít. Publikum chce být více “vtaženo do děje”. Dnes nemá opravdu nikdo čas zaobírat se nějakou předkoncertní přípravou, a tak není od věci lidem přiblížit skladby, autory a nakonec i sama sebe. Pochopitelně záleží na intuici, vkusu, určitých hranicích. Jsou místa, kde se to naprosto nehodí, a zase naopak někde jinde se vám publikum otevře a hltá každé slovo… a tím pádem i hudbu. Myslím, že nám umělcům trochu toho “sestoupení shůry” vůbec neuškodí, ba naopak.
Foto: Lukáš Hurník, Supraphon, Český rozhlas
Příspěvky od Petr Veber
- Klasika v souvislostech (65)
Skuteč. Město dvou skladatelů - Katalog Kyklopů aneb Barokní výlet do řecké mytologie
- Neklidný Evropan. Čtení o Viktoru Ullmannovi v češtině
- AudioPlus | Kateřina Kalistová: Názvem Prague Philharmonia vyjadřujeme, že jsme malý „symfoňák“
- Lilie pro paní Marii, manželku Josefa Suka
Více z této rubriky
- Case Scaglione: Oslavujeme padesát let Orchestre national d’Île de France
- Kent Nagano: Messiaenovi vzdávala úctu politická elita Francie
- Ahmad Hedar: Jsem zpívající klavírista
- Peter Berger: Pěvecké umění je pomíjivé, jeho účinek nezměřitelný
- Jan Hasenöhrl: S Českým národním symfonickým orchestrem si plním sny