„Založení filharmonie se ukázalo pro Slovensko jako přínosné, velmi dobré.“

„Koncert k výročí sametové revoluce se uskuteční sedmnáctého listopadu a má česko-slovenský program. Vždyť revoluce byla společná! Budeme hrát Alexandra Moyzese, Miloslava Kabeláče a premiéru od Ľubice Čekovské.“

„Orchestry nestárnou: s příchodem každé nové generace, každého nového mladého člena, se obnovuje nová energie, ideály, chuť na nové výzvy i radost z muzicírování.“

Pianista Marián Lapšanský, absolvent Akademie múzických umění v Praze a mimo jiné profesor Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, je od roku 2004 generálním ředitelem Slovenské filharmonie. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus zmiňuje, že nadále pravidelně koncertuje, ale jinak odpovídá hlavně na otázky související s letošním sedmdesátým výročím založení orchestru. Za zcela přirozené považuje, že jubileum má česko-slovenský akcent. Vždyť těleso vzniklo a čtyři desetiletí působilo ve společném státě a u jeho zrodu výrazně stál i český dirigent Václav Talich.

Připomínáte jubileum – to znamená rok 1949 – hodně, nebo nejde o kulaté výročí a schováváte si oslavy na rok 2024, kdy uplyne od založení filharmonie pětasedmdesát let?

Oslavovat je možné – stejně jako v životě člověka – každý úspěšný rok. Každý, ve kterém něco vytvoříte a můžete na to být hrdý. Můžeme třeba datovat docela významnou část historie tělesa od prvního zájezdu do Japonska… Takových výročí by asi bylo možné najít docela hodně. Ale hlavní dekády existence orchestru samozřejmě umožňují připomínat pěkné věci. A není jich málo. Dnes už neplatí, že šéfdirigent vládne u orchestru třeba dvě nebo i tři desetiletí. Dnes přichází na určitou dobu, většinou tak na čtyři roky, a samozřejmě ani nediriguje po celou sezonu všechno Já sám jsem ředitelem už patnáct let a dobře vím, že každý šéfdirigent stráví v Bratislavě něco kolem osmi nebo devíti týdnů během sezóny, zřídkakdy snad ještě připravuje desátý program. Zbytek sezóny, a to i různé festivaly a zájezdy, doplňují také další dirigenti.

Takže v rychlejší době, která teď panuje, vidíte zřejmě spíše výhody?

Ale ano… Myslím, že to svým způsobem je pro orchestr vlastně i výhodné: dostává nové a nové impulsy od dalších umělců. To je podobné, jako když studenti vedle základního studia na své vysoké škole navštěvují ještě různé mistrovské kurzy, tvůrčí dílny a letní semináře, kde získávají zase další a nové pohledy na interpretaci a na hudební díla, která studuji. Taková mnohostrannost podnětů zaručuje pěkný vývoj.

A naopak? Stinné stránky?

Samozřejmě všichni vnímáme i nevýhody naší rychlé doby. Ale je důležité, že umíme lidi v našich koncertních sálech na dvě hodiny vzácně zastavit. Někdy nám to i sami říkají: že se jim původně vlastně skoro ani nechtělo jít, ale po těch dvou hodinách že se cítí uvolněnější, že se cítí příjemně… A vycházejí většinou s úsměvem…! To je myslím jedna z výhod umění, že v téhle uspěchané době dokáže lidi na chvilku přimět ke zpomalení.

Pane řediteli, propojuje se vám sedmdesáté výročí orchestru, ať už pocitově, nebo dokonce v dramaturgii, s listopadovým výročím pádu totality?

V podstatě si toto třicáté výročí připomínáme po celý rok. Ale teď na podzim pořádáme ještě speciální koncert. Uskuteční se sedmnáctého listopadu a má česko-slovenský program. Vždyť revoluce byla společná! Takže budeme hrát Alexandra Moyzese a Miloslava Kabeláče a jako premiéru dílo slovenské autorky Ľubice Čekovské, která skladbu věnovala přímo tomuto výročí.

Jak dílo nazvala?

Liberte – a je pro mezzosoprán, sbor a orchestr. Myslím, že si na Ľubicu Čekovskou vzpomenou i posluchači v Praze, mimo jiné proto, že Slovenská filharmonie při jednom festivalu Pražské jaro premiérovala její houslový koncert. Sedmdesáté výročí založení Slovenské filharmonie si také připomínáme v kontextu česko-slovenském. Vznikla v době Československa a při jejím zrodu stál rovněž český dirigent Václav Talich. Tento užitečný projekt dávali dohromady společně se slovenskými dirigenty Ľudovítem Rajterem a Ladislavem Slovákem. Založení filharmonie se ukázalo pro Slovensko jako přínosné, velmi dobré.

Vzpomenete si mimochodem na své první setkání se Slovenskou filharmonií?

Poprvé jsem o ní slyšel už jako malé dítě v Tisovci, malém městečku na středním Slovensku, kde jsem chodil do hudební školy. Tehdy tam zavítal koncertní mistr nedávno založené filharmonie a vedle svého koncertu měl také v hudební škole besedu. A já jsem tehdy dostal možnost hrát na klavír a na housličky – učil jsem se na oba nástroje. Dostalo se mi od něho velkého povzbuzení a motivujících slov, která nasměrovala moji dráhu v příštích deseti letech. Na konzervatoři v Bratislavě už jsem potom začal navštěvovat koncerty Slovenské filharmonie pravidelně. Tehdy jsem začal vnímat, co to je profesionalita v hudbě, v interpretačním umění. Potom po vystudování pražské Akademie múzických umění u profesorů Maxiána a Panenky jsem ještě studoval v Moskvě na Čajkovského konzervatoři; a potom, když jsem se už vrátil do Československa, dostal jsem se i ke Slovenské filharmonii… Jedna z prvních akcí, kterou pořádala, byly Bratislavské hudební slavnosti. A tam jsem účinkoval – s Českou filharmonií a Václavem Neumannem. Takže toto propojení česko-slovenské je vlastně přítomno po celých těch mých sedm desetiletí. Já jsem mimochodem jenom o dva roky starší než je Slovenská filharmonie…

Nahlédnutí do programu prozrazuje, že česko-slovenský byl i koncert k jubileu…

Ano, také tento koncert se 24. října hlásil k naší společné československé minulosti. V první polovině jsme hráli Dariačangin sad, působivou skladbu od Vladimíra Godára, a potom Dvořákovu Anglickou symfonii. Hranice žádné nejsou, hudba je po celém světě a nic nás nerozdělí.

Je sedmdesát let orchestru věkem zralosti?

Zdá se, že sedmdesát let už je hodně. Já tedy těch svých dvaasedmdesát už cítím…! My lidé stárneme. Ale orchestry nestárnou: s příchodem každé nové generace, každého nového mladého člena, se obnovuje nová energie, ideály, chuť na nové výzvy i radost z muzicírování. V tomto smyslu žádný orchestr na světě nemůže zestárnout, dokud existuje. Takže já našemu orchestru přeji, aby po další desetiletí byl takový mladý jako dosud a byl v takové dobré kondici, jako dosud, a rozdával radost posluchačům. Tak, jak to umí i teď, ať už na Slovensku, nebo v zahraničí. Mohu být rád, že jsem nějaký čas směl být při tom a tento proces sledovat.

Slovenská filharmonie má britského šéfdirigenta. Jde o šťastné spojení?

Určitě ano! Pan dirigent James Judd je zhruba v mém věku, zkušený dirigent, který diriguje po celém světě, má orchestr v Jižní Koreji, orchestr na Novém Zélandě, také působí ve Spojených státech při jednom mládežnickém orchestru… A svou zkušenost a svůj nadhled a trpělivost přináší i na naše pódium. Rozhodně už hodně pomohl a začal se docela hodně zajímat – a převádí to do uměleckých činů – i o slovenská díla, a to na pódiu Slovenské filharmonie i v zahraničí. Připomenu například závěrečný koncert festivalu Pražské jaro v roce 2018. Končili jsme s ním tehdy Suchoňovou velkolepou kantátou Žalm země podkarpatské. A k našemu velkému potěšení měl velmi pěkný ohlas – interpretační i pro dílo…! Dirigenty samozřejmě vybíráme vždy poměrně dlouho a pochopitelně ještě za působení toho předchozího, rozhlížíme se… Vždyť víme, kdy skončí a jak jsme se dohodli… Takže dva tři roky dopředu se nám zase rýsuje osobnost člověka, který by ho dokázal nahradit.

Jakou pozornost projevuje filharmonii stát?

Pro orchestr musí jeho management připravovat co nejlepší podmínky. V roce 2015 jsme vypracovali po vzoru České filharmonie Projekt ochrany umělecké kvality v souborech Slovenské filharmonie. Projekt umožnil zintenzívnění kontroly, možnosti nápravy uměleckých nedostatků, zvýšení zátěže uměleckých pracovníků, například zvýšení počtu frekvencí, také nárůst internetových přenosů a podobně. Filharmonie na to dostala do rozpočtu 1,5 miliónu eur, z toho polovina šla do platů a druhá do osobních příplatků. Právě ty se ukázaly jako výborný motivační nástroj. A mně se také podařilo před časem získat jeden velký grant na smyčcové nástroje. Ministr financí se tehdy projevil jako osvícený, nebylo potřeba ho ani příliš přesvědčovat. Smyčcové nástroje jsou i dobrou investicí, jejich cena jde nahoru velmi rychle. Stačí připomenout nástroje z italských dílen – stále stoupají na ceně. Žádná banka by nestihla tak rychle úročit vložené peníze…

Jakou částku jste měli k dispozici?

Dostali jsme grant ve výši jednoho a půl milionu eur. Nakupovali jsme velmi uvážlivě po celé Evropě. Viděli jsme najednou třeba až osmdesát nástrojů a vybrali jsme z toho šestery nebo sedmery housle. Celkový počet nových houslí je teď devětadvacet. Nejstarší z nich jsou z doby kolem roku 1700…! Jedna polská princezna se vydala na konci šestnáctého století do Itálie. Měla s sebou celý velký doprovod včetně řemeslníků a jednoho z nich, truhláře, dala do učení k jednomu velmi známému houslaři, jmenoval se Gasparo da Salò. Zmíněný Polák se u něj vyučil, a to velmi dobře. A když se vrátil do Polska, tak jeho následovníci potom později kolem roku 1700 vyrobili i nástroj, který se teď objevil na jedné nabídkové akci. Byl mezi těmi, které jsme vybrali, teď slouží.

Pořídili jste i další nástroje?

Také jsme koupili jedenáct viol, osm violoncell a sedm kontrabasů. Vlastně jsme téměř vyměnili celou smyčcovou sekci filharmonie. Je to rozhodně dobře, pozná se to na zvuku a barvě orchestru… Ještě předtím jsem získal od ministra kultury mimořádné peníze na zařízení – na mikrofony a kamery – a na kompenzaci autorských práv pro náš projekt vysílání na internetu. To bylo ještě ve slovenských korunách a šlo o dvacet milionů.

Vysílání koncertů?

Ano, všechny naše koncerty vysíláme na internet, už to tak děláme deset let. Kdysi jsem byl ve Finsku. A seznámil jsem se tam u orchestru v Lahti s projektem, který mě opravdu zaujal: internetové sdílení koncertů, propojené s Budapeští a Bruselem. Inspirace! Tak jsem po návratu šel za ministrem kultury – a měl jsem štěstí…! Po deseti letech tohoto internetového vysílání máme už kolem půl milionu posluchačů ročně, v podstatě z celého světa. A věřte nevěřte, má to účinek i na výkony orchestru: připravuji se mnohem zodpovědněji. Vědí, že jsou pod kontrolou, že se třeba budou dívat i kolegové v zahraničí.

Bratislava je na rozdíl od Prahy hodně blízko u hranic. Určitě s touto skutečností nějak pracujete, snad předpokládám správně… Jaké máte kontakty se sousedy, s Rakouskem a Maďarskem?

Máme možnost zvát hosty. Jak víte, Slovenská filharmonie je také pořadatelem Bratislavských hudebních slavností, takže zveme pravidelně orchestry. Teď nedávno tu zrovna byli Vídeňští filharmonikové, býval tu Zoltán Kocsis, který před třemi roky zemřel, byl tu Budapešťský festivalový orchestr, Bratislavské hudební slavnosti letos zakončil István Várdai, skvělý maďarský violoncellista… Mimochodem – hraje na violoncello, které vlastnila Jacqueline du Pré. A hrál právě Elgarův Violoncellový koncert, který ona tak úžasně hrávala… Kolem nástrojů jsou krásné příběhy…

Blízko je také Rakousko… Jak jste na tom u těchto sousedů?

Rakousko je blízko a je opravdu dobrým trhem, často tam jezdíme hrát, poskytuje hodně příležitostí. A cíle jsou blízko, jde tedy o provozně levnější cesty, protože mohou být bez ubytování. Ale jezdíme na zájezdy i jinam. V Japonsku, jak jsem už řekl, jsme byli snad dokonce už čtrnáctkrát. Následuje Jižní Korea, Omán… a samozřejmě cestujeme po Evropě… Máme naplánovanou Čínu, ale ta je po organizační stránce ještě zatím takovou neprobádanou oblastí. Jednáme už asi s pátou agenturou a ani s jednou to nedopadlo dobře. Ale věřím, že se tam jednou dostaneme!

A teď máte nějaký zájezd blízko před sebou?

V této sezóně v červnu plánujeme právě Čínu. Začalo se jednat asi o dvou nebo třech koncertech, ale to je z hlediska pokrytí nákladů málo na tak vzdálené turné. Pokud se to nějak nepohne, budeme muset od tohoto záměru asi ustoupit.

Dáváte důraz na vysílání na internetu – vylučuje se s nahráváním CD?

Ne, nevylučuje. Je pravda, že trh s CD v podstatě končí, teď spíš zase přicházejí do módy černé LP desky, ale přesto samozřejmě nějaká CD pořizujeme. Při svém příchodu jsem se s orchestrem dohodl, že každý rok natočíme dvě. Takže – a to je jednoduchá matematika – máme už nějakých třicet CD. Některé tituly převzala jiná vydavatelství, například Naxos, firma která má ještě stále světovou distribuci. Pro orchestr je samozřejmě dobré dělat něco takříkajíc pro věčnost! S internetovým vysíláním jde každoročně o nějakých čtyřicet programů, to přece docela dost…! Jsou určeny k bezplatnému sledování na naší stránce. Dělá to už několik stovek programu zachycených obrazem a zvukem. Plánuji ještě zřídit platformu, kde by si zájemci mohli poslechnout i starší nahrávky, například studenti v rámci studia dějin hudby a podobně, aby mohli poslouchat díla, která byla natočena dřív.

Na studenty myslíte?

Když jsem studoval já, tak jsme měli docela dobrý přístup na koncerty filharmonie. Buď nás pustili za pár korun, nebo někam na schody… Takže teď s velkou radostí něco takového něco dělám i já pro současné studenty. Běžně na koncerty, kde je přece jen vysoké vstupné, vyčleňujeme část vstupenek po nějakých třech eurech pro studenty, aby se na koncerty dostali.

Chystáte nějaké zásadnější změny v koncepci sezon a abonmá? Nebo je všechno nastaveno a funguje?

Myslím, že máme nastaveno dobře a že to přináší dobré ovoce. Samozřejmě, na druhou stranu, nějaké změny v rámci sezon a podobně se neprojevují ihned. Zpětná vazba ze strany publika přichází ve výsledku až po několika letech. Teď se nám například začínají projevovat výsledky toho, že jsme začali dělat koncerty pro školy, pro děti od šesti do třinácti nebo čtrnácti let, rozdělené na dvě kategorie. A pravidelně pro ně děláme takzvanou Hudební akademii, kde na konci roku dostávají diplom o absolvování. Už to tak máme nějakých deset let a myslím, že se nám část těch dětí začíná a bude vracet v publiku. Dobrovolně. Začali jsme před pár lety dokonce už s mateřskými školami. Tam máme ještě větší úspěch, jsme přesvědčeni, že je hodně důležité odbourávat předsudky, protože to není nic jiného než předsudky co potom dospělým brání vkročit do koncertní síně. Když nebudete mít předsudky a nebudete se bát vejít dovnitř a poslouchat, tak si můžete najít později cestu na pravidelné návštěvy koncertů. Nebo výstav či divadel. Prostě kontakt s uměním… Myslím, že to máme docela dobře nastavené. Nějaké změny asi nechám až pro nového ředitele, třeba nový kormidelník potom jednou tu loď otočí někam jinam.

Vy se chystáte končit?

Dřív nebo později samozřejmě ano, smlouvu mám sice do roku 2024, ale uvidíme, jak zdraví dovolí. Vedle toho také učím a dokonce ještě i hraju. Čeká mě koncert v Ostravě, na který se těším, v únoru budu hrát v Praze, čeká mě recitál v Krakově… Nemám příliš mnoho hraní, ale dost na to, aby mě drželo v kondici.

Foto: Peter Brenkus, archiv Supraphonu, Hudobné centrum, Petr Veber, archiv KlasikaPlus