„Regiony jsou specifické, mají svá trápení ve všech odvětvích, nejsou prioritou pro mnoho úhlů pohledu, přesto si zaslouží svou pozornost.“

„Demokracie je dar, o který musíme pečovat.“

„Publikum je už za ty roky velmi vzdělané. Proto můžeme zařazovat věci, které se vymykají klasickému komerčnímu proudu.“

Lípa Musica se za osmnáct let své existence stala opravdu mezinárodním hudebním festivalem. Bohatě se rozkročila za hranice svého regionu a dramaturgicky se stále víc zapisuje mezi hodnotné a neotřelé přehlídky. Řečeno rodičovským slovníkem, vyrostla z ní hodnotná mladá dáma. A ředitel Martin Prokeš také o ní jako o své nejstarší dceři mluví.

S festivalem Lípa Musica jste od samého počátku – 18 let, to už je úctyhodná doba, jaké cesty vás vlastně svedly dohromady?

Nic se neděje náhodou, bylo tomu tak i v mém případě. Nápad založit hudební přehlídku ve městě Česká Lípa, které mám rád a kde jsem doma, přišel v roce 1999. To jsem měl za sebou už osm let zkušeností zpěváka Pražských madrigalistů a později Scholy Gregoriany Pragensis, a tak jsem měl jedinečnou příležitost přihlížet tomu, jak vypadají festivaly nejen u nás, ale i na významných zahraničních podiích. To byla velmi silná motivace, která se potkala s mou touhou něco takového přenést do prostředí, kde jsem doma.

Za tu dobu už jde o pořádně pevný vztah, jak se vyvíjel? Musel překonávat nějaké krize, nebo jde o harmonické souznění?

Ano, je to skutečně součást mého života. O Lípě Musice hovořím s nadsázkou jako o své nejstarší dceři, která je letos plnoletá. Festival si pochopitelně za svou osmnáctiletou historii prošel vším tím, čím si prošla celá naše společnost. Už dávno vím a cítím, že vést festival na severu Čech je mým posláním a že je dobře, když jsem důvěřoval svému vnitřnímu hlasu se na tuto cestu vydat. Moudrý člověk ví, že ta správná cesta je mnohdy trnitá. Lípa Musica není výjimkou.

Festival za dobu své existence bohatě expandoval za hranice Českolipska, přesto se nekoná právě v „jednoduchém“ regionu, jaká vnímáte místní specifika? Musíte vzhledem k nim pracovat jinak, než byste festival řídil a vedl jinde?

Ano, naše regiony jsou jistě specifické. Mají svá trápení ve všech odvětvích, nejsou prioritou pro mnoho úhlů pohledu, přesto si zaslouží svou pozornost, protože právě v regionech pracují lidé, kteří nikdy nedosáhnou na průměrné mzdy a přitom odvádějí stejně kvalitní práci, za kterou jsou v centrech a metropolích lidé oceňováni mnohonásobně lépe. Proto mě velmi potěšil rozhovor s novým ministrem kultury panem Lubomírem Zaorálkem. Dovolím si krátce ocitovat: „Rozdíl mezi Prahou a regiony je skoro dramatický. Přitom existují země, a funguje to u našich sousedů, v Německu nebo v Rakousku, kde je kultura skutečně rozvinuta po celém teritoriu. To znamená, že musíme i my usilovat o jistou vyrovnanost nabídky a o vytváření prostoru k tomu, aby kultura měla šanci také ve vzdálenějších regionech od centra. A pokud jde o roli ministerstva kultury v této věci, musíme se zasadit o férovost v rozdělování finančních prostředků. A dbát musíme také o to, abychom podporovali to, co spadá pod již zmiňovanou veřejnou službu.“ Je to jistý příslib, že by se mohl úhel ministerstva změnit a minimálně ve vnímání kulturní mapy naší země se systém přenastavil tak, abychom v regionech nečekali pouze na drobky z rozdaného koláče. Díky těmto okolnostem je samozřejmě práce v regionech diametrálně jiná.

Dříve jste v rozhovorech mluvil i o navracení kulturnosti do vašeho regionu, pozorujete velké změny za ta skoro dvě desetiletí?

Jednoznačně ano. Když takto dlouho a systematicky působíte na vnímání posluchačů, na přístup partnerů a sponzorů, zvete významné umělce, pracujete intenzivně na kultivaci daného prostředí, výsledek se dostaví. Tu se stane, že se díky aktivitě podaří strhnout na obec, kostel či zámek pozornost. Dané místo pak může argumentovat, že je to významné kulturní a společenské místo pro setkávání a najednou se podaří získat finanční prostředky na opravy a vše se dává do pohybu. Troufám si říct, že my máme obrovské štěstí na region, ve kterém žijeme. Ať už je to úžasná spolupráce s Libereckým krajem, hejtmanem Martinem Půtou, radní pro kulturu paní Květou Vinklátovou nebo nadstandardní spolupráce s domovským Městem Česká Lípa, která zastupuje šarmantní dáma paní Jitka Volfová. V neposlední řadě to vše pod ochranou litoměřického biskupa, skvělého člověka pana Jana Baxanta. Náš region je na vysoké kulturní úrovni.

Letos snad každá hudební instituce nebo pořadatel zohledňuje v programech výročí Sametové revoluce, jak Lípa Musica?

Leitmotivem tohoto záměru je zejména povědomí a uvědomění si, že by vůbec nebylo festivalu, pokud bychom žili v totalitě. Těžko bych uvedl v život festival se silným duchovním základem, který se koná zejména v sakrálních památkách. Jakéhosi naplnění této myšlenky dostáváme díky získané záštitě Vize 97 manželů Havlových, která nám ji udělila i při druhém ročníku v roce 2002. Velmi mě to těší a povzbuzuje. Demokracie je dar, o který musíme pečovat.

Pozorujete za ta léta na festivalu nějaké mezníky, ať už co se týče dramaturgie, reakce publika, záměru…?

Vnímám, že publikum je už za ty roky velmi vzdělané. Proto můžeme i v rámci dramaturgie zařazovat věci, které se vymykají klasickému komerčnímu proudu. Zároveň naši posluchači důvěřují značce festivalu, a tak si čím dál víc dovolujeme zařazovat vynikající interprety, kteří nutně nemusejí být komerčně známí. Mezníky v historii festivalu byly jistě v roce 2007, kdy jsme festival přejmenovali z Festivalu duchovní hudby na MHF Lípa Musica, dalším mezníkem pak byl v roce 2012 vstup festival do Německa, dalším významným předělem je zavedení institutu festivalového garanta, který pomáhá vést kvalitní a neotřelou dramaturgii.

Máte nějaké programové mantinely, za které už festival nechcete pustit?

Zcela jistě. Jednoznačně přes něco naší umělecké radě vlak nejede. Vždy také důvěřuji své vlastní intuici, která mě nikdy nezklamala a která vždy radila dobře. Naštěstí na takové rozhodování nejsem sám, ale mám k tomu čtyřčlennou uměleckou radu festivalu. Myslím si, že je z naší dramaturgie patrné, jak moc nám záleží na umělecké a dramaturgické kvalitě.

Festival se pyšní slavnými jmény, The King´s Singers, Prague Cello Quartet, Josef Špaček, Julian Steckel… loni Magdalena Kožená, Collegium 1704, Lukáš Vondráček a mnozí další… je snadné je získat pro váš festival?

A k těm vyjmenovaným musím dodat, Česká filharmonie, Semjon Byčkov, Kirill Gerstein, Gerhard Oppitz, Dagmar Pecková, Radek Baborák, budhističtí mniši Gjó san rjú tendai shomio a desítky dalších. Myslím, že je to jednoduchá rovnice, pokud umíte připravit umělcům zázemí, poskytnete jim skvělý servis, zajistíte plné sály a profesionálně pracujete v rámci PR, dostaví se Vám časem jisté prestiže a důvěry. Na základě poskytnutých referencí a výčtu výjimečných a slavných umělců se Vám vytváří pomyslná vizitka, která je vstupenkou k jednání i s nejslavnějšími umělci.

Vzpomněla jsem Josefa Špačka, který je od letoška uměleckým garantem festivalu. Jak probíhá vaše spolupráce? Ovlivňuje hodně dramaturgii a nasměrování festivalu?

Samozřejmě, Josef je mimořádný člověk. Zdobí ho skromnost, je pokorný a navíc geniální muzikant. Pracuje se nám s ním skvěle. Pomáhá výborným způsobem naplnit institut kulturního garanta. Má zajímavé dramaturgické nápady, zve výjimečné umělce ze světa i z Čech a propůjčuje tím festivalu svůj vysoký umělecký kredit.

Vy sám jste muzikant, zpíváte, dokonce teď společně s Markem Šulcem, vydáváte debutové CD vašeho dua KCHUN, pomáhá Vám to při práci na festivalu, nebo byste to možná měl jednodušší, kdybyste byl „jen“ hudební manažer?

Zcela jednoznačně mi má pěvecká zkušenost pomáhá a propojuje se s tou pořadatelskou. Jedno podporuje druhé. Jsem z jasných důvodů schopen nahlédnout do potřeb interpreta i to vidět z pohledu pořadatele či dramaturga.

Mimochodem, jaké hudbě se vlastně s Markem v duu věnujete a kam chcete směřovat?

S Markem jsme před třemi lety založili duo Kchun, věnujeme se projektu, který je inspirován Danteho Božskou komedií v hudbě středověku a renesance. Je to naše cesta, jsme přátelé, kolegové a rádi spolu tvoříme, takže po odchodu ze Scholy Gregoriana Pragensis přišel nápad společně vystoupit na jednom podiu. Což je mimochodem docela velká výzva. Stoupnout si pouze ve dvou a odzpívat celý koncert. Měli jsme ale obrovské štěstí, protože nám skvělá zpěvačka a muzikoložka Barbora Kabátková postavila nádherný program „Purgatio“, který v těchto dnech vydáváme na CD.

Ale zpět k festivalu Lípa Musica. Co byste vyzvedl na letošním ročníku?

Letošní ročník je mimořádný nejen osobností Josefa Špačka a hostů, které si přizval, ale i celou řadou dalších projektů. Máme za sebou úspěšné zahájení s fenomenálními The King’s Singers v Hejnicích, kteří se zařadili vedle Magdaleny Kožené, Adama Plachetky a České filharmonie, které jsme mohli na festival pozvat díky mimořádné spolupráci s Libereckým krajem. Z letošního ročníku bych vyzdvihl představení osobností zahraničních umělců, jako například koncertní mistr Berlínské filharmonie Noah Bendix-Balgley, výjimečný ukrajinský akordeonista Alexander Hrustevich, multiinstrumentalista Sergej Malov, violista Máté Szücz či violoncellista Julian Steckel, kteří se setkají na jednom pódium v rámci sextetu sestaveného právě Josefem Špačkem. Jsem velmi potěšen, že naše pozvání přijala i vynikající houslistka Julia Schröder, která se na festivalu představí společně s ansámblem Lautten Compagney Berlin, čerstvým držitelem ceny Opus Klassik. Vypíchl bych dále závěrečný koncert, na který se nám podařilo získat vynikající Janoska Ensemble, který září na světových scénách díky svému virtuóznímu umění i originálními přístupu k intepretaci klasické hudby a jejímu propojením s dalšími žánry. Akcentovat budeme i českou hudbu zařazením Janáčkova Zápisníku zmizelého nebo Dvořákových Moravských dvojzpěvů se Simonou Šaturovou a Markétou Cukrovou. Bonbónkem z nehudební oblasti bude přestavení Sólo evropsky respektované osobnosti pantomimy Radima Vizváryho, za které získal cenu Thalie.

A prozradíte už výhled na rok 2020?

Letos při zahajovací koncertě jsme oznámili hvězdu příštího devatenáctého ročníku festivalu, která vystoupí na zahájení. Představí se výjimečný soubor L’Arpegiatta umělecké vedoucí Christiny Pluhar. Tento světově proslulý ansámbl hráčů na historické nástroje už několik let velmi rafinovaně čeří vody barokní hudby. Proslulá theorbistka a harfistka původem z Rakouska, Christina Pluhar, se v rámci svých aranží nechává inspirovat folklórem, jazzem, soudobou tvorbou i mnoha jinými vlivy. A tento svůj autorský neotřelý přístup představí i v programu Teatro d’Amore, tedy Divadlo lásky v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Koncert se uskuteční 12. září 2020. Víc z programové nabídky představíme až v příštím roce.

Foto: archiv festivalu