„Měl jsem čtyři frekventanty, hudebníky bez manažerského vzdělání, kteří přijeli s projektem, na kterém už pracují.“

„Zažívám lidi na vysoké škole, kteří si myslí, že ve čtyřiadvaceti ještě někde prorazí.“

„Profesionálové se dělí na ty, kteří si místo našli, a proto uspěli, a na ty, kteří se pořád dokola dobývají do zavřených dveří.“

Ředitel České filharmonie David Mareček byl jedním z lektorů mezinárodní kroměřížské Letní hudební akademie. Je sice původně klavírista, ale v jeho třídě se nehrálo, necvičilo, nezpívalo, nekorepetovalo. Debatovalo se z pohledu praktického hudebního managementu o projektech, které se týkají rekonstrukce někdejšího komorního tělesa, sympozia pro hráče na dechové nástroje, fóra pro kytaristy a mecenášského klubu jednoho sboru. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus David Mareček shrnuje názory a rady, s nimiž do Kroměříže přijel, a postřehy, s nimiž odjíždí. 

Je běžné, aby součástí interpretačních kurzů byl i kurz pro manažery?

Nevím, ale při Letní hudební akademii v Kroměříži to vzniklo přirozeně. Loni mě sem pozvali organizátoři na besedu do kina Nadsklepí a projevili teď přání, abychom něco podobného udělali i letos. Zdálo se mi to zbytečné, protože bych asi zásadně nic nového nepřinesl. A tak jsem jim sám navrhl kurz pro manažery, ale myslel jsem přitom právě na muzikanty. Mou podmínkou bylo, aby se k aktivní účasti hlásili pouze lidé, kteří nějaký projekt dělají nebo dělat chtějí – tedy nikdo, kdo něco vymyslel jen teoreticky.

Našli se takoví?

Ano, měl jsem čtyři frekventanty, kteří přijeli se svým projektem, na kterém už pracují. Shodou okolností všichni čtyři byli praktickými hudebníky – jeden dirigent a sbormistr, jedna fagotistka, jedna hobojistka a jedna kytaristka. Ani jeden z nich nemá formální manažerské vzdělání. Výhodou bylo, že každý měl projekt ve svém oboru. Člověk je tak daleko autentičtější. Pomůže mu, když projekt představí, může ho strukturovat a promluvit si o tom, jak by se měl tvořit. Nevedl jsem kurz tak, že bych jim jen říkal, co a jak mají dělat, ale ve skupině jsme diskutovali.

Přineslo vedení kurzu něco i vám?

Každý z frekventantů byl z trochu jiného oboru, měl svůj pohled, svůj názor, který může být přínosný pro každého. Tím, že sledovali projekty svých kolegů, mohou udělat víc práce na tom svém vlastním. A i já se takhle dozvídám zajímavé věci.

Odrazoval jste je, nebo spíš povzbuzoval?

Rozhodně v takových případech povzbuzuji. Měli jsme i debatu o úloze agentů a agentur. U nás je mezi umělci rozšířená mylná představa, že agent je ten, kdo vám vybuduje kariéru. Ale ve skutečnosti si kariéru buduje každý sám. Ti nejlepší umělci si hlídají sami, kde budou vystupovat, co budou dělat…Oni navazují kontakt s pořadateli, oni i zajišťují, aby je chtěli mít znovu zpátky… Ale agent je partner, který potom radí, co ještě ano a co už ne, hlídá vyváženost rozvrhu… a samozřejmě jedná o podmínkách. Ale vůdčí silou musí být umělec.

Kdybyste měl na kurzu studenty managementu, co byste jim radil?

Aby spolupracovali s umělci. Když tam přede mnou ale sedí praktičtí hudebníci, tak je povzbuzuji v tom, aby si manažerskou dovednost prohloubili třeba i na nějakém odborném kurzu.

Hovořil jste letos i ke studentům hudebníkům. Co jste jim říkal? Že si mají dobře rozmyslet, jestli to opravdu chtějí dělat?

Jsem realista v tom, že když mám možnost hovoru se studenty hudebních oborů, tak jim říkám, aby si včas našli svoje místo. Aby nežili v bludu.

Myslíte, aby si vybrali přesný směr hudebního povolání?

Dítě, když začíná hrát, řekněme na housle, tak s tím, že chce jednou být Oistrachem, Kavakosem, Kremerem, nebo Anne-Sophie Mutter. Ale docela brzy, kolem šestnácti nebo sedmnácti let, si musí uvědomit realitu – protože hlavně v nástrojích, jako jsou housle, violoncello a klavír, kde se člověk rozvine rychle, tak pokud do osmnácti nedosáhne opravdu výrazných úspěchů, tak už se nestane opravdu nic! Není pravděpodobné, že by se někdo najednou objevil jak zázrak. A právě tohle jim ve škole často – ať už úmyslně, nebo neúmyslně – neříkají.

Proč?

Protože je chtějí motivovat, aby pracovali.

Setkáváte se s takovými případy?

Ano, zažívám lidi na vysoké škole, kteří si myslí, že ve čtyřiadvaceti ještě někde prorazí. Ale když doteď neprorazili…? Takový člověk potom dospěje ke zklamání, které ho možná i odvede od hudby. A v tomhle smyslu jsem jim i tady proto říkal, aby si každý našli svoje místo. Když někdo vidí, že nebude světový sólista, ale je velmi dobrý hráč a miluje komorní muziku, tak ať si včas založí kvarteto nebo trio a pracuje v něm. Ať se včas specializuje na něco, v čem může uspět…! Ale nad úkolem najít si svoje místo je ještě důležitější, aby i jako studenti hudby byli absolutními profesionály.

V čem přesně?

Záleží na každém detailu; na tom, abych přišel včas na schůzku, abych včas odpověděl na dotaz, abych dodržel slovo, abych se snažil – když jdu na konkurz do orchestru – zajistit si co nejlepší nástroj, pokud ho nemám… Když jsem klavírista, tak abych dělal všechno pro to, abych si na ten nástroj v daném prostředí zahrál, nasimuloval si podmínky. I když třeba nakonec nebudu nejlepší, neznamená to, že pro to neudělám všechno.

Takže resumé…?

Pro muzikanty jsou důležité dvě věci: důraz na profesionalitu. Nejenom při přístupu ke studiu daného nástroje, ale všude kolem, v celkovém vystupování a kontaktech. A druhá věc je najít své místo; čili si ve správném věku uvědomit, kde jsem, na co mám, a objevit tu menší či větší část hudby, hudebního oboru nebo hudebního trhu, kde můžu uspět. Profesionálové se dělí na ty, kteří si to místo našli, a proto uspěli, a na ty, kteří se pořád dokola dobývají do zavřených dveří a mají pocit, že jim osud byl nepříznivý. A nevidí přitom – a je to hrozná škoda – že ty otevřené dveře jsou třeba jenom o dva kroky vedle.

Foto: archiv Letní hudební akademie Kroměříž