pátek, 19 červenec 2019 14:00

Duo Aliada: Škatulkování pro nás není

Autor:

„Důležitý okamžik, který nás motivoval k tomu, abychom pokračovali.“

„Naší specialitou je hrát na méně obvyklých místech.“

„Jednou z výhod je, že si můžeme své nástroje vzít s sebou opravdu kamkoli.“

 

4

 

Rakouské duo, které si říká Aliada, bude v sobotu v katolickém kostele v Šonově u polských hranic na severovýchodě republiky protagonistou jednoho z chrámových koncertů letního festivalu Za poklady Broumovska. Soubor tvoří v docela neobvyklém spojení dvou zvukově osobitých nástrojů dva mladí hudebníci - saxofonista Michal Knot a akordeonista Bogdan Laketic. Na programu mají úpravy starší i novější klasické hudby i jednu zbrusu novou kompozici. V rozhovoru pro KlasikuPlus přibližují muzikanti - těšící se pověsti velké kreativity - svá umělecká východiska a přístupy k aranžmá i to, jak se dali dohromady.

Bach, Grieg, Corea, Gershwin… Říkáte tomu, co hrajete, klasika? Můžeme to my posluchači považovat za klasickou hudbu?

Upřímně – neradi dáváme své hudbě jakékoli nálepky, nějaké názvy. Ano, jsme muzikanti školení v klasice, ale vzhledem k povaze obou našich nástrojů jsme už dávno překročili její hranice. Asi není potřeba zdůrazňovat, že pro naše duo neexistuje v podstatě žádný typický původní repertoár. Takže musíme aranžovat, transkribovat, musíme hledat a vyhledávat nové zvuky a barvy. Je z toho trvalý proces, přirozený, hodně zajímavý, který nám přináší spoustu uspokojení.

Takže ani „lehká“ klasika…?

A co třeba „těžká“…? Opravdu - škatulkování pro nás není. Hrajeme hudbu, kterou máme rádi. Hrajeme jenom takové skladby, které po hodinách pokusů přizpůsobit je našim nástrojům znějí opravdu dobře. Jednou z našich posledních aranží je Stravinského Ruský tanec z Petrušky. Orchestrální kus, který kupodivu i na pouhých dvou nástrojích může znít docela výbušně. Také premiérujeme nové skladby napsané mladými ctižádostivými autory. I tak ještě zůstává prostor pro Bacha, Vivaldiho, Berga, Marqueze… a také pro naše vlastní improvizace. Hrajeme prostě všechno, co se nám líbí. Bez pojmenovávání žánru.

Aranžmá si všechna děláte sami?

Ano. Sami a společně. Vždycky s nástroji v rukou. Je to ta nejrychlejší cesta, jak dosáhnout kýžených výsledků.

 

2

 

V čem nacházíte výhody souzvuku svých dvou nástrojů?

Především poskytují a vytvářejí velký výrazový potenciál. Základní mechanismus vznikání a vytváření zvuku je u saxofonu i akordeonu vlastně úplně stejný. Oba nástroje patří do rodiny aerofonů. A právě tahle charakteristika nám dává k dispozici velice široký dynamický a barevný rozsah. Docela si pak užíváme experimentování v tom, kolika nejrůznějšími způsoby se tyhle nástroje mohou mezi sebou proplétat a mísit. A jednou z výhod - a nepodceňujeme ji - je i to, že si můžeme své nástroje vzít s sebou opravdu kamkoli. Mimo jiné to dává možnosti pořádat koncerty i na neobvyklých místech.

A nevýhody?

Protože nemají vlastní rezonanční dutiny, tak pod širým nebem, na neozvučené scéně nebo v sále s hodně suchou akustikou nevyznívají naše nástroje tak dobře jako jiné, například jako smyčcové nebo klavír. Ty naše jsou prostě hodně závislé na akustice daného prostoru.

Soustřeďujete se na virtuozitu? Nebo spíš na hudební emoce, na emoce v hudbě?

Pro nás je virtuozita propojení hudebních schopností a dovedností i porozumění hudbě, chápání barev a zvuku, výrazovosti a mnoha a mnoha dalších věcí. Prostě chceme pokaždé vydat sto procent svého muzikantství a poslat je do publika.

A co hudební humor?

Během koncertů často pozorujeme na tvářích posluchačů úsměv. Většinou si koncerty sami moderujeme a takhle do úsměvu zklidněná atmosféra nám krásně pomáhá nalézt s publikem propojení.

 

1

 

Hráváte často v kostelích?

Hodně. A nejen v kostelích. Naší specialitou opravdu je hrát na méně obvyklých místech, v takových prostorách, kde koncerty nejsou úplně běžné. A děláme to často. Vedle běžných sálů jsme tak hráli například i v petrohradské obrazárně Ermitáž, v antickém chrámu v Kartágu v Tunisu, v Rakousku na dvoře Haydnova domu nebo ve vídeňském Belvederu přímo před slavným obrazem „Polibek“ od Gustava Klimta… a nebo třeba na takových místech, jako je pařížský noční klub Silencio, který patří Davidu Lynchovi. Je mnoho ne zcela běžných míst, kde už jsme účinkovali.

Co můžeme očekávat od nové kompozice napsané Tomaszem Skweresem?

"Coffin Ship", skladba napsaná pro Duo Aliada rakousko-polským skladatelem Tomaszem Skweresem, má pro nás opravdu hodně, hodně osobní význam. Je dedikována všem imigrantům, kteří přišli o život, když hledali důstojnost. „Coffin ships“, tedy lodě-rakve, byly nechvalně známé veslice, které v devatenáctém století převážely irské emigranty do Spojených států. Mnohé z nich nikdy nedopluly do cíle. Skladatel se nám snaží připomenout, že emigrace není problémem naší doby, ale spíše tragédie, která se stále a stále opakuje. Politické souvislosti jsou vždy jiné, ale společným základem všech případů je vždycky lidská bytost hledající ve svém životě důstojnost. Potřeba důstojnosti je tak silně zapsána do naší DNA, že mnozí jsou připraveni za ni zaplatit i tu nejvyšší cenu…

Objednáváte si nebo iniciujete často nové skladby?

Dosud jsme objednali asi deset kompozic. Jsou jedny z prvních, které kdy pro tuhle nástrojovou kombinaci byly napsány.

Co bylo na počátku spolupráce vás dvou?

Potkali jsme se na vídeňské hudební univerzitě před šesti lety, v roce 2013. Pouhý měsíc před soutěží v kategorii komorní hudby jsme se rozhodli, že se zúčastníme – a překvapivě jsme vyhráli. Byl to docela důležitý okamžik, který nás povzbudil a postrčil, který nás motivoval k tomu, abychom pokračovali. Pochopili jsme, že i takováhle neobvyklá nástrojová kombinace dává mysl.

 

3

 

Jste usazeni ve Vídni? Cestujete hodně?

Ano, v současnosti máme základnu ve Vídni a hodně cestujeme. Už jsme měli možnost hrát ve více než třiceti zemích. Možná jich už bude ke čtyřiceti…

Mimochodem, co vlastně znamená Aliada?

Je to ze španělštiny. Aliadu můžeme překládat jako alianci, svazek, společenství, spojenectví… Dva smolaři, dva nástroje, o kterých se tak nějak předpokládá, že jsou v klasické hudbě předem odsouzeny k porážce… A tyhle dva nástroje spojí síly a společně se prezentují v novém nasvícení, v nových barvách.

Reflexi koncertu Dua Aliada si můžete přečíst zde.

 

Foto: Maria Jarzyna

 

 

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.