úterý, 02 červenec 2019 08:36

Leandro Lafont: Tělo je třeba synchronizovat s hlasem

Autor:

„Mýtus, že „všichni kontratenoři jsou alty“, mimochodem vůbec není pravda.“

„Barokní hudba obohacená o gestiku je mi mnohem bližší.“

„Nikdy se nestane, že by se člověk ocitl na stresující zkoušce, vždy je tam spousta zábavy, a to jak na jevišti, tak v orchestru.“

 

Lafont-Lautor-Antigona-Vasquez

 

OLOMOUCKÉ BAROKNÍ SLAVNOSTI letos nabídnou šest inscenací rozprostřených do čtyřiadvaceti večerů. Zahajovací program 7. a 8. července nabídne novodobou premiéru Serenaty Il tribunale di Giove, kterou napsal Karl Ditters von Dittersdorf – dnes trochu pozapomenutý, ale ve své době uznávaný autor, jehož skladba se dostala i do katalogu „100 nejvýznamnějších děl evropské hudby“ prestižní společnosti Deutsche Grammophon. Režie se ujal Tomáš Hanzlík, účinkují Ensemble Damian a sólisté Lucie Kaňková, Kristýna Vylíčilová, Monika Jägerová, Jakub Rousek a Leandro Lafont, který si udělal čas na pár otázek KlasikyPlus.

Na Olomouckých barokních slavnostech neúčinkujete poprvé. Už minulé roky jste ztvárnil některé z postav. Co zpíváte letos a jak se Vaše aktuální role liší od dřívějších?

V letošní produkci zpívám dvojroli Osudu a Apollóna. Když to srovnám s rolí Jupitera z předloňské inscenace, tato je posazená výš a obsahuje složitější vokální linie. Dlouhé noty mě zase nutí procvičovat sul fiato, tedy zpěv na dechu. Obě role jsou neuvěřitelné, krásné a náročné zároveň.

Která role vám seděla víc?

Letošní role mi opravdu sedly. Navíc jsou dost náročné, takže se díky nim mohu dále posouvat. Předchozí role Jupitera ve Vinciho La contessa de’ numi mi zase vyhovovala hlasově.

Jak se dá zkoušení v Olomouci skloubit s dalšími úvazky po světě?

Nečekal jsem, že to bude tak jednoduché. Obecně se snažím všechny povinnosti jako výuku a koncerty naplánovat dostatečně dopředu, abych pak měl čas třeba na ty olomoucké zkoušky. Letos to bylo o něco složitější, protože učím víc, ale rozhodně jsem si nemohl nechat ujít možnost se tu ukázat a zazpívat si tak krásnou a náročnou roli.

 

obs

 

Jak se vám spolupracuje s Ensemble Damian a jak se cítíte mezi česky mluvícími kolegy?

Spolupráci s Ensemble Damian miluju. Každý rok je to jiné a pokaždé je to jedinečná zkušenost s úžasnými lidmi. V orchestru a mezi zpěváky je vždy příjemná atmosféra, díky které se nám pracuje o to lépe. Nikdy se nestane, že by se člověk ocitl na stresující zkoušce, vždy je tam spousta zábavy, a to jak na jevišti, tak v orchestru.

Jak jste se vůbec dostal ke spolupráci s Tomášem Hanzlíkem, kdo koho kontaktoval? A jak se vám s ním pracuje?

Když jsem dokončil magisterské studium historicky poučené interpretace s důrazem na barokní gestiku v Ženevě, začal jsem se poohlížet po ansámblech, které zohledňují i barokní způsob herectví. Účinkoval jsem i v moderních operách a inscenacích barokních oper se zcela současným typem produkce, což bylo fajn, ale barokní hudba obohacená o tu gestiku je mi mnohem bližší. A právě to mě dovedlo až k Tomášovi. Tak jsem mu napsal a zeptal se ho na možnost konkurzu do některé z jeho produkcí. A vyšlo to, poprvé jsme spolupracovali před dvěma lety. Tomáše mám moc rád, skvěle se s ním pracuje a vždy má ztřeštěné nápady (smích). Navíc je to náš režisér a autor hudebního nastudování v jedné osobě. Také to není žádný tyran, jako někteří jiní vedoucí. Každá produkce s ním je kouzelná, zábavná a velmi motivující. Takže není divu, že bych s Ensemble Damian nejradši zpíval každý rok.

Kdy jste v sobě objevil zálibu ve staré hudbě? Věnujete se jí celou svou pěveckou kariéru, nebo jste zpíval i hudbu jiných epoch?

Všechno to začalo, když mi učitel před lety oznámil, že jsem kontratenor. Přirozeně jsem se porozhlédl po repertoáru, který bych mohl zpívat. V rodné Kolumbii jsem tehdy ale bohužel nenarazil prakticky na žádný repertoár pro kontratenory. Hledal jsem dál a vyplatilo se. Zpíval jsem věci, které nikdo jiný ve třídě nezkoušel. O něco později, během studií v Basileji a Ženevě, jsem přičichl k ranému i pozdnímu baroku, což se mi hned zalíbilo. Hlasově jsem se cítil pohodlně, vypracoval jsem si dobrý cit pro ornamentaci a rozhodl se jít touto cestou, která odpovídá dobovému vkusu a představám o zpěvácích tehdejší epochy.

 

6445765910706259431315632271364072618328064o

 

Na co naopak nemáte buňky? Třeba hudba romantická, klasická, moderna?

Přestože nadevše miluji baroko, jinému repertoáru se nebráním. Je to hlavně o tom proměnit svůj hlas, znát daný styl a využít techniku a vlastní možnosti k co nejlepšímu výsledku v dané skladbě.

Dělal jsem pár romantických písní, ale pro kontratenory toho v této době přirozeně moc není, protože kastráti tehdy už prakticky nevystupovali. To se spíš v soudobé tvorbě najdou zajímavé skladby pro kontratenor, některé jsou velmi dramatické a často obsahují dost šílené vokální efekty. Obecně vzato mi moderní skladby musí vyhovovat rozsahem, protože v nižší poloze se necítím moc pohodlně. Naštěstí mi skladatelé obvykle vycházejí vstříc a přizpůsobují své skladby možnostem mého hlasu, a ne rozšířenému mýtu, že „všichni kontratenoři jsou alty“, což mimochodem vůbec není pravda.

Co se týče klasicismu, kam spadá i letošní Ditters… to je paráda (smích). Raný klasicismus mám nejradši, protože si stále uchovává tu barokní hudební kvalitu, kastrát je stále „primo uomo“, první muž, a kontratenor tak má pořád co nabídnout.

Jaké vůbec musí mít člověk dispozice na to stát se kontratenorem? Nebo se s takovým hlasem narodí?

Všichni muži mají hlavový hlas, takže je to spíš o tom, jestli se rozhodnou tuto složku svého hlasu rozvíjet. Některým se tak v sobě povede vypěstovat fascinující nástroj, který může být mnohem zajímavější než jejich hrudní hlas. Zásadní je v tomto ohledu pedagogické vedení.

A kdo vám na vaší cestě pomohl?

Zezačátku nebylo moc učitelů, kteří by se se mnou a mým vysokým hlasem dokázali popasovat. I mezi ostatními zpěváky jsem měl vždy pocit, že zbytečně vyčuhuji. Ale naštěstí jsem se setkal s dobrými učiteli, kteří pomohli nejen mému hlasu, ale i mně samotnému a naučili mě stát si za svým rozhodnutím. Zmínil bych Isolde Siebert z Basileje, která mě upozornila na důležitost tréninku těla a osobitosti vlastní interpretace. Nebo svoji zatím poslední učitelku Nathalie Stutzmann, která mě intenzivním cvičením pomohla rozšířit můj vokální rozsah ještě výš a naučila mě, jak nabít svůj výraz expresivitou.

 

187

 

Kolik kontratenoristů tak zhruba po světě běhá a jaké máte mezi sebou obecně vztahy?

Je jich celkem dost, někteří jsou známí, někteří ještě ne. Mají taky celou řadu různých druhů hlasu, jedni jsou dramatičtější, jiní zase lehčí a někteří dokonce posazení ještě výš. Samozřejmě tu je určitá konkurence, ale to není jenom u kontratenorů, to je v každém hlasovém oboru – stejně tak je tam i přátelství. Od každého trochu…

Vedle vystupování také učíte na několika školách. Jaké jsou aktuální trendy ve zpěvu a jeho výuce?

Každá doba samozřejmě měla svoji vlastní představu, jak by měl znít ideální hlas. Stejně tomu je i dnes. Máme dané, že je třeba zpívat celým tělem, tedy že hlas není jen záležitostí hlasivek. Zpěv navíc musí být slyšet přes mnohdy dost hutný orchestr. Kromě toho musíte mít dokonalou výslovnost, musíte během zpěvu umět i hrát, často dělat akrobatické kousky… třeba zpívat vestoje na hlavě. Je to čím dál náročnější a vedle hlasu musíte cvičit i tělo a správně ho s hlasem synchronizovat.

Co se týče historicky poučené interpretace, dobrého výsledku je možné dosáhnout adekvátní technikou. Třeba rovný tón získáme správným zacházením s dechem a rezonancí. Alespoň tak to cítím u sebe. Když zpívám baroko, tak nepoužívám skoro žádné vibrato. Jedině pokud chci určitou frázi „opepřit“. Další věc je výraz. Ten se pojí s přirozenými akcenty v textu a důležitostí slov v dané frázi, a právě z toho barokní hudba těží. Pokud bychom měli pořád vibrato a jednu barvu po celou dobu, byla by to nuda. A proto nemůže třeba smutná árie od Cavalliho nikdy znít úplně stejně jako Händelova citová árie. Každá z nich existuje v jiném čase a odlišném stylu. Tyto stylové změny měly hlubší význam – a jakmile ten význam pochopíte jako interpret, tak se dostanete přímo k podstatě skladby.

Máte nějaký rituál, který provádíte před každým koncertem?

Jistě, sleduji horory (smích). Opravdu mě to dokáže uvolnit, je to zábava, nad kterou není potřeba moc přemýšlet. Občas se rozezpívám, tak čtvrt hodiny, ale víc ne. Nechávám tak energii volně nabíhat.

 

6107743810539889514619298324699380556759040o

 

Foto: archiv OBS a L. Lafonta 

Jan Borek

Student olomoucké hudební vědy a filosofie. Bývalý klavírista, současný kytarista, skladatel, překladatel a držitel ocenění z mezinárodní skladatelské soutěže Maurice Ravela 2015. Přispívá mimo jiné do akademického časopisu Musicologica Olomucensia. Věnuje se především progresivnímu rocku a soudobé klasické i experimentální tvorbě, zároveň sleduje mnohé současné avantgardní a okrajové proudy. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.