„Sním teď konkrétně o tom, že bych v beethovenském roce 2020 objel Českou republiku se všemi 32 sonátami. Máme to rozjednané, držte palce, ať to vyjde.“

„Každá komorní spolupráce je pro mě svátkem hudby a výbornou zkušeností, ze které pak čerpám pro své sólové hraní.“

„Nevyhýbám se žádné hudbě, která ke mně přijde. Nechávám si cestu otevřenou. Ale myšlenkové a hudební bohatství Beethovenova světa mě přímo pohltilo.“

Má za sebou četná studia i soutěžní úspěchy, hraje sólově a zároveň doprovází mnoho hudebních kolegů, zejména pěvců. Klavírista Pavel Voráček zítra zahájí sérii písňových recitálů VIVAT PÍSNI! s mezzosopranistkou Michaelou Zajmi v kostele Českobratrské církve evangelické na Vinohradech. Nabídnou výběr z Moravské lidové poezie Leoše Janáčka, Čtyři poslední písně Richarda Strausse, výběr z písní Franze Schuberta a Dvořákovy Cigánské melodie. A jak potvrdil KlasicePlus.cz, v příštím roce chce oslavit výročí Beethovena provedením všech jeho klavírních sonát.

Co vás svedlo dohromady s Michaelou Zajmi?

S Michaelou Zajmi se známe od roku 2014, kdy jsem ji doprovázel na jednom pražském Operním gala. Byl to výjimečný večer, během kterého jsem dál spolupracoval s plejádou českých i zahraničních pěvců z Národního divadla a Státní opery. S Michaelou jsme si ale natolik padli do oka, že jsme pak od té doby nazkoušeli a provedli mnoho programů. Víte, od samotného počátku mám během našich zkoušek pocit, jako bychom chvílemi dýchali unisono, což je úžasný pocit. Není to jen o její obrovské profesionalitě, ale především o tom, že cítí hudbu podobně jako já, a to je vzácnost.

Během Vašich četných studií jste mimo jiné studoval i komorní hru na Royal Birmingham Conservatoire ve Velké Británii a v současné době doprovázíte velmi často pěvce, čím je pro Vás přitažlivé spojení klavíru a lidského hlasu?

Zpěv je pro mě základem hudby, protože pěvec musí frázi nejen vystavět, ale ještě takzvaně „nadýchat“. On je sám svým nástrojem, a pro mě je velmi poučné tento proces tvorby sledovat. Současně se domnívám, že celková interpretace díla by měla vždy vycházet z tvaru nejmenších frází. A v tomto se můžu od zpěváků mnohému naučit. Je mi ctí, že se můžu učit od těch nejlepších, konkrétně od Michaely Zajmi, Jany Sibery nebo Lukáše Zemana.

A pokud jde o nástroje, co Vám lahodí? 

Kromě klavíru, samozřejmě, zbožňuju zvuk houslí. A já když mám něco rád, tak sním o hudbě, kterou bych rád dělal, bez ohledu na její náročnost. Takhle jsem si kdysi vysnil provedení všech deseti houslových sonát L. van Beethovena. A měl jsem obrovské štěstí, že jsem se pracovně setkal s vynikajícím houslistou Petrem Macečkem, který se do toho pustil se mnou. Celý náročný cyklus jsme v roce 2014 úspěšně provedli v pražském Atriu, které nabízí poměrně intimní prostor jako stvořený pro komorní hudbu. Jsem za to rád, protože dnes by to, s ohledem na novou dramaturgii tohoto sálu, asi nebylo možné.

Kromě klasických autorů Beethovena, Brahmse, Schumanna a dalších zbožňuju a často hraju komorní dílo Bohuslava Martinů, které je velmi pestré na nástrojové obsazení. Čili na housle se výlučně nespecializuju. Klíčové jsou pro mě zvukové barvy smyčcových a dechových nástrojů, které pak využívám při sólové hře. Na začátku kariéry jsem měl to štěstí hrát s Tomášem Jamníkem, jeho hry na violoncello si velmi cením. A od školy jsem se rád hráčsky potkával s mojí spolužačkou, vynikající flétnistkou, Annou Švejdovou. Každá komorní spolupráce je pro mě svátkem hudby a výbornou zkušeností, ze které pak čerpám pro své sólové hraní.

V jakém poměru se věnujete komorní vůči sólové hře? Vyhovuje Vám rovnováha obojího?

V aktuální době je to padesát na padesát a oboje se snažím dál aktivně rozvíjet, i když je složité tuto rovnováhu udržet.

Myslíte, že u Vás časem převáží jeden z těchto směrů? Stanete se českým Gérardem Wyssem, nebo se chcete naopak zaměřit na sólovou dráhu?

O budoucnosti je vždy těžké hovořit, každopádně srovnání s Gérardem Wyssem je od Vás velmi velkorysé. Osobně beru život s hudbou jako obrovský dar, který mi umožňuje prožívat neskutečné příběhy, a žít velmi bohatý vnitřní život. Za toto především musím poděkovat svému životnímu kantorovi, profesoru Martinu Ballýmu, který mi tento svět dokořán otevřel a naučil mě mu rozumět. Z tohoto důvodu se nikdy nevyhýbám žádné hudbě, která ke mně přijde. Nechávám si tedy cestu otevřenou.

Mimo mnohá jiná ocenění jste získal cenu za interpretaci děl Roberta Schumanna a Klementa Slavického a teď jste se zaměřil na Beethovena – V rámci doktorandského studia na Ostravské univerzitě plánujete provést všech 32 jeho klavírních sonát, co bylo impulsem?

No jak to říct…to jsem takhle jednou snil o Beethovenových klavírních sonátách a říkal jsem si, že by bylo skvělé je provést všechny. Tak jsem se s nimi začal seznamovat a myšlenkové a hudební bohatství Beethovenova světa mě přímo pohltilo. Došlo mi, že tato hudba je prostě příliš krásná na to, abych z ní odehrál jenom část. Osobní zkušenost, kterou mi interpretace už více než dvaceti sonát přinesla, je těžce vybojovaná radost z tvorby, nesmírná životní houževnatost, různorodost emocí, i jeho lidský rozměr. Nebojím se říct, že už samotné studium Beethovenovy hudby mě posouvá k tomu být vnitřně vyrovnanějším, silnějším a lepším člověkem. A věřím, že tento dopad má na každého interpreta jeho díla. V tom pro mě spočívá jeho největší půvab.

Celý cyklus je současně obrovskou pianistickou výzvou, a jeho nastudování a veřejné provedení je jedním z mých životních a interpretačních cílů. Dokonce jsem se jedné části rozhodl věnovat ve větším detailu v rámci doktorského studia na Ostravské univerzitě. K mé radosti jsem tam pro tento projekt našel podporu, která přetrvala celých pět let, kdy jsem na studium měl postupně méně a méně času. Víte, když jsem v roce 2014 podával přihlášku ke studiu, netušil jsem, že se do státnic v květnu 2019 stihnu seznámit s budoucí manželkou, zasnoubíme se, vezmeme se, třikrát se přestěhujeme a narodí se nám s odstupem necelých tří let dvě dcery. Do toho se můj pedagogický a korepetitorský úvazek na pražském Gymnáziu a Hudební škole Hlavního města Prahy výrazně znásobil…. Musím konstatovat, že mí pedagogové se mnou měli velkou trpělivost.

Plánujete koncertní turné?

Právě teď o jednom sním, konkrétně o tom, že bych v beethovenském roce 2020 objel Českou republiku se všemi 32 sonátami. Máme to rozjednané, držte palce, ať to vyjde, byl by to u nás naprosto ojedinělý počin. Jinak co se zahraničí týče, tam spíš vyrážím na jednotlivé koncertní zastávky, například do Německa, na Slovensko, do Itálie nebo do Číny. Doufám, že se v budoucnu mé cesty rozšíří dál do světa.

V současné době máme poměrně silnou generaci úspěšných klavíristů mladšího a středního věku, je dost příležitostí k hraní? Jak vnímáte konkurenci?

Konkurence si vážím a jsem si vědom její síly. Současně se od těch starších a zkušenějších rád učím. Je mi velkou ctí, že mezi mé přátele patří Miroslav Sekera či Jan Bartoš, jejich pianistických výkonů si už od dětství velmi cením a jsou pro mě velkou inspirací. Co se týká příležitostí, věřím, že kdo hledá, najde. Pravdou je, že se každý z nás musí v dnešní době kromě intenzivní práce u klavíru věnovat i administrativě, případně i pedagogické činnosti, což ovšem zabírá velký díl tvůrčího času. A najít mezi tím jistou rovnováhu není snadné.

Jaké Vás čeká léto, spíš pracovní nebo odpočinkově-studijní?

Léto bude o trochu víc odpočinkové než pracovní, i když začne poměrně intenzivně, a to mou účastí na Letních klavírních kurzech v Blatné. Jezdím na ně už od svých deseti let, i když v posledních třech letech jako jeden z pedagogů. To je jistě nevšední posun a já si ho velmi vážím, byť jsou to nesmírně náročné dva týdny, během kterých mě čeká nejen každodenní celodenní výuka, ale také sólový recitál a celovečerní přednáška. A vzhledem k tomu, že od září opět plně koncertuji a učím, času na odpočinek zbyde jen pomálu.

Pavel Voráček absolvoval u profesora Martina Ballýho na Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením v Praze a pokračoval ve studiu v oboru klavír na pražské HAMU ve třídě Miroslava Langera. Díky stipendiu měl možnost rozšířit si své zkušenosti v sólové i komorní hře na Royal Birmingham Conservatoire ve Velké Británii. Na půdě Birminghamské konzervatoře studoval klavír pod vedením Margaret Fingerhut a Phillipa Martina, komorní hudbu pod vedením Johna Humphreyse. Absolvoval celou řadu mistrovských kurzů, mj. také u Saleema Ashkara, kde si tříbil názor na interpretaci díla Ludwiga van Beethovena. Jako sólista a komorní hráč vystoupil na celé řadě prestižních festivalů v České republice, Německu, Číně, Itálii, Slovinsku, Maďarsku, Dubaji, Sýrii, Švýcarsku a ve Velké Británii.

Foto: Archiv Pavla Voráčka