pondělí, 10 červen 2019 17:39

Jonáš Hájek: Mezinárodní zájem o Suka bude stoupat

Autor:

„Detaily jsou v editorské práci zásadní, jinak to nemusíte dělat.“

„Nastupující šéfdirigent Berlínských filharmoniků Kirill Petrenko zvolil Sukovu hudbu jako jeden z hlavních pilířů svého programu.“

„Radost z napsaného uměleckého textu je euforie, něco úplně jiného je zanícení pro badatelský nápad, za kterým si jdete. Je to jiné, ale oboje neméně intenzivní.“

 

7

 

„Je to nejmodernější hudba, kterou máme, a zařadí se patrně k té nejtrvalejší,“ napsal hudební kritik Emanuel Chvála na adresu Sukovy smuteční symfonie Asrael po její premiéře v roce 1907. Urtextová edice Sukovy velkolepé skladby, kterou loni vydalo hudební nakladatelství Bärenreiter Praha, získala od Německého svazu hudebních nakladatelů ocenění Best Edition 2019 (a není bez zajímavosti, že mezi další oceněné publikace za rok 2019 patří vydání kompozice Martina Smolky Per divina bellezza u Breitkopfa & Härtela). Editorem tohoto vůbec prvního kritického vydání je český muzikolog a básník Jonáš Hájek. V sídle pražské pobočky slavného nakladatelství jsme si povídali o tom, jaké je to býti „sukologem“.

„První kritické vydání“. To mě překvapilo.

Ano. Připomněl bych vydání Karla Šroma z roku 1965. V něm byly doplněny pátý a šestý roh ad libitum, podle poznámek v exempláři tištěné partitury ve vlastnictví České filharmonie. Tuto úpravu Suk nejspíše provedl na popud dirigenta Václava Talicha, který Asraela mnohokrát dirigoval. Talich v textu k slavnostnímu provedení Mé vlasti v roce 1924 píše, že rozšířeným obsazením „nechce docíliti stupňované síly, nýbrž měkkost síly“. Šromova partitura ovšem nejde do pramenné hloubky, je to přesázené první vydání. Právě tato hloubková, „restaurátorská“ práce byla v přípravě našeho kritického vydání nejnáročnější.

Z kterých pramenů jste čerpal, překvapily vás nějaké?

Pracoval jsem se všemi dochovanými prameny Asraela, tak jak velí ediční praxe. Pramenem může být cokoli, co vzniklo za skladatelova života. Zejména šlo o první tištěné vydání partitury, první tištěné vydání partů, autografní partituru či zmíněný výtisk partitury v České filharmonii. V některých maličkostech jsem přihlédl i k čtyřručnímu klavírnímu výtahu, který aranžoval Roman Veselý a Suk ho nepochybně autorizoval. Zajímavé bylo nahlédnutí do skic ve vlastnictví paní Táborské, pravnučky skladatelova bratra Antonína. Ukázalo se, že nešlo ani tak o skici, jako spíše o zavržené vyhotovené listy partitury. Některé listy se zkrátka dochovaly dvakrát. Na jednom nepoužitém listu byly tři takty tympánů, které dle mého názoru v partituře zjevně chyběly. Vyhodnotil jsem to jako opomenutí a doplnil je.

Co ještě obnášela příprava finálního vydání?

Byl to zdlouhavý proces, ale nádherná práce, měl jsem pro ni v zaměstnání skvělé podmínky. Předběžnou edici, to znamená partituru a provozovací materiál, nastudoval Tomáš Netopil s Essenskou filharmonií v roce 2016. Byl s námi český tým, hudební režisér Jiří Gemrot s mistrem zvuku Janem Lžičařem. To byl jeden z nejkrásnějších zážitků. Mohl jsem být na zkouškách a opravovat v partituře, pokud něco nesedělo. Ve vhodných momentech (ne moc dlouze) jsem směl něco říct orchestru. Byl jsem na všech zkouškách a tato zkušenost byla přínosná i pro podobu finálního tištěného vydání, ke kterému jsem posléze napsal předmluvu, kritickou zprávu a partituru ještě jednou revidoval. Oproti předběžnému vydání se jednalo o detaily, ale detaily jsou v editorské práci zásadní, jinak to nemusíte dělat.

 

5

 

Jaká je vaše historie ohledně editorské, případně redakční práce?

Když jsem studoval hudební vědu v Praze, učil mě v prváku skladatel Miroslav Srnka formy. Byl jsem tehdy hodně pilný, šprtal jsem a asi jsem udělal na Mirka dojem. Později, když mu v Bärenreiteru otěhotněla redakce, si vzpomněl na mě a na Luboše Mrkvičku. Byli jsme s Lubošem kolegové šest let a dodnes se kamarádíme. To se stalo v roce 2007. Velice záhy jsme začali uvažovat o vydávání Suka. Sestavil jsem tehdy jednoduchou tabulku ohledně vydávání Sukova díla s tím, že najdeme editory a já budu pouze redigovat. Netušil jsem, že jednou budu sám editorem.

Jaká Sukova díla v té tabulce byla?

To byla jen taková počáteční idea. Suk začal zrát jako téma. Nebylo jednoduché najít editory. Po odchodu Mirka Srnky jsem prosadil, aby se práce na urtextech některých Sukových komorních děl ujal doktor Zdeněk Nouza. V té době už mu bylo přes osmdesát a práce mu trvala dlouho, ale bylo krásné se s ním na ní podílet. Nouza byl neuvěřitelná kapacita, ale také pořádný paličák, nazlobil jsem se s ním, dokázal se zaseknout na spojovníku v „a moll“. Bylo to zároveň obdivuhodné i nervy drásající. Tento můj sukovský zasvětitel mi od svého odchodu v roce 2016 hrozně chybí. Udělali jsme spolu několik děl v urtextové řadě s vlastní sukovskou barvou, on jako editor a já jako redaktor: první a druhý smyčcový kvartet, Klavírní kvartet a moll (respektive a-moll, ovšem!), Meditaci.

A co Asrael?

Je tvrdé to říct, ale Asrael by už byl pro Zdeňka Nouzu v době hledání editora bohužel moc náročný a riskantní. Může to znít trochu depresivně, ale Asrael na mě prostě zbyl. Nebyl tu nikdo jiný, kdo by se toho ujal a já do toho šel dobrovolně a rád. Byla to ode mě veliká troufalost.

Na jaké ostatní projekty, na kterých jste se během svého dvanáctiletého působení v Bärenreiteru podílel, rád vzpomínáte?

Rád vzpomínám na všechno, co vyžadovalo pozorný dialog mezi redaktorem a editorem. To je vždy napínavé. Moc rád mám Dvořáka, je to svět blízký Sukovi, samozřejmě s určitou licencí, nejde generalizovat. Myslím, že část zkušeností z Dvořáka se dá přenést na Suka a vice versa. Suk se u Dvořáka učil, vypracovával klavírní výtahy některých jeho děl. Řemeslně i co do jednání s nakladateli a v dalších praktických věcech se mohl do určité míry inspirovat. Dvořákova hudba je nádherný svět. Člověk musí obdivovat jeho genialitu, to se nedá jinak říct. Do dnešních dnů přežívá v dvořákovském diskurzu apologetický moment, jakési překvapení, že Dvořák nebyl jen ten „hloupý český muzikant“. Dokazujeme si, jak uměl konstruovat, takže jsme vlastně pořád ve vleku těch prosťáčkovských stereotypů. Myslím si, že v hudbě může velmi dobře koexistovat prostota a rafinovanost – tajemství klasiků. Dvořák se nikdy úplně neopakuje. Při ediční práci narazíte na pasáže, které byste rád sjednotil, jenže v jemných detailech se to liší, a proto je třeba být opatrný.

Které konkrétní Dvořákovy partitury jste redigoval?

Jako editor jsem připravil menší edici Romance f moll ve verzi s vlastním Dvořákovým klavírním partem, na tom jsem se učil. Dále bych zmínil edici Dumek, na které jsem spolupracoval jako redaktor s Christophem Flammem, nebo Houslový koncert s Ïacopo Cividinim. Zvláště si cením spolupráce s Hartmutem Schickem, profesorem z Mnichova, který napsal věhlasnou disertaci o Dvořákových smyčcových kvartetech. Připravili jsme spolu k vydání Dvořákův desátý smyčcový kvartet Es dur op. 51.

Nyní, po takovém úspěchu ve Frankfurtu, kde nakladatelství Bärenreiter Praha získalo ocenění Best Edition, se nabízí otázka, zdali chystáte další urtextové edice Sukovy tvorby.

To by bylo moc krásné, mělo by svoji logiku a hluboký smysl, aby se Suk vydával i dál, a zrovna tady v Praze. Jenže záleží na mnoha faktorech. Jsem optimista a myslím si, že mezinárodní zájem o Suka bude stoupat a na další kritická vydání dříve či později dojde.

Co vás vede k domněnce, že zájem o Suka bude narůstat v mezinárodním měřítku?

Je důležité se zmínit o tom, že nastupující šéfdirigent Berlínských filharmoniků Kirill Petrenko zvolil Sukovu hudbu jako jeden z hlavních pilířů svého programu. Pro něj je Suk génius, a pokud ho zmiňuje hned po Beethovenovi na své první tiskové konferenci v pozici šéfdirigenta jednoho z nejlepších orchestrů na světě, něco to znamená. Říká, že nastal čas, aby se Suk plně docenil, stejně tak, jako se kdysi musel vybojovat Mahler. Nemohu nesouhlasit.

Zazní v Berlíně i Asrael?

Ano, příští leden se bude hrát hned třikrát po sobě. Den poté bude následovat maraton ze Sukovy komorní tvorby, tříhodinový koncert se dvěma přestávkami. Mám tu čest, že se na tomto projektu mohu podílet, byl jsem osloven, abych k němu připravil průvodní slovo. Velmi se na to těším.

 

1

 

Původně jste studoval violoncello, proč jste nakonec dal přednost muzikologii?

Je to složitá historie, ale zlomilo se to, když jsem studoval hru na violoncello jeden rok v Lipsku. Musel jsem vyjet do zahraničí, abych pochopil, že to není moje cesta. Jsem hodně analytický člověk, můj otec byl matematik [slavný český vědec a matematik a také vystudovaný varhaník, profesor Petr Hájek, pozn. red.]. Podědil jsem po něm jak hudební dar, tak i jistý „pud“ k exaktnosti, který tady v nakladatelství můžu uplatnit lépe než v orchestru.

Kromě své hudebně vědecké činnosti se věnujete poezii. Napsal jste několik sbírek a pravidelně se objevujete na literárních akcích po celé republice. Zajímalo by mě, jestli vidíte nějaké souvztažnosti, podobnosti mezi světem poezie a muzikologie.

Společným jmenovatelem by mohl být ten nárok ponoru, empatie. Bude to znít nevědecky, ale i v ediční činnosti se musíte „vmyslet“ do hudebního textu. V literatuře mám rád analytičtější věci, nezapřu svůj fundament. Slavný básník a vědec Miroslav Holub, imunolog, co celý život zabíjel myši (což zní v dnešní době dost zvláštně), řekl, že věda je teoretická i experimentální, zatímco umění je jenom experimentální. Tím chci říct, že existují styčné body. Když píšete muzikologický text, velice záleží na každém slovu, stejně jako v básni. Je to ale požitek jiného typu, radost z napsaného uměleckého textu je euforie, něco úplně jiného je zanícení pro badatelský nápad, za kterým si jdete. Je to jiné, ale oboje neméně intenzivní.

Promítl se váš básnický talent i v tom, jak přistupujete k Sukovi?

Pro pochopení Suka je myslím hodně důležité zrekonstruovat jeho spirituálně-literární profil. V tomhle ohledu je zásadní Julius Zeyer. Jako čtenář vyhledávám spíš současné texty, bez vztahu k Sukovi bych Zeyera asi neotvíral. Přesto se na čtení Zeyera těším. Tak se to asi nějak spojuje.

Je skvělé, že zvládáte střídat dva tak odlišné světy. Jak se to promítá na vašem psychickém zdraví?

(smích) Já nevím, zatím dobrý.

 

22

 

Foto: Bärenreiter Praha, archiv Jonáše Hájka

 

*KlasikaPlus.cz

-- redakce --

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.