„V posledních letech jsem v Olomouci ztělesňovala spíš vážnější postavy, které mne velmi bavily.

„Je to opět exhibice virtuozity, orchestrálně opulentní, efektní muzika. Děj v Dittersovi je politicky zaměřený na budoucnost Evropy.“

„Najít klíč k výrazovému ztvárnění letošního kusu s tematikou božstev a oslav panovníka je pro mě výzva.“

Blíží se Olomoucké barokní slavnosti. Letos se konají od 7. do 28. července. Už teď, v rámci hostování na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka, ale nabídnou světovou premiéru serenaty Il tribunale di Giove Karla Ditterse von Dittersdorfa, a to zítra na hradu Hukvaldy od osmi večer. Olomoučtí diváci ji pak uslyší také na zahajovacím koncertu samotných slavností, a to 7. a 8. července. V dvojroli Génius Evropy a Minerva vystoupí sopranistka Kristýna Vylíčilová, která si udělala čas na rozhovor pro KlasikkuPlus.

Kristýno, jak se na Olomoucké barokní slavnosti připravuješ, vyžaduje to něco speciálního, než na co jsi zvyklá ve své běžné jevištní praxi?

Ano, všeobecně je rozdíl u festivalových produkcí oproti klasickým divadelním. Klasická divadlení produkce opery trvá zhruba šest týdnů, během toho se každý všední den ansámbl schází a zkouší. Je tam určitá část osobní přípravy, ale pak se celé vystoupení „peče“ společně. Festivalové produkce, jako je tato, vznikají tak, že se lidé sejdou párkrát a je jen několik málo zkoušek před blokem představení. Je to tedy mnohem větší zátěž na osobní přípravu, protože se interpret musí vše naučit perfektně úplně sám. Hudební příprava je stejná jako na jiné produkce, ale u festivalů k tomu přibývá i jevištní práce, kterou si člověk musí doma sám opakovat a vstřebávat, protože těch pár společných zkoušek na to nestačí. Na druhou stranu má zase víc volného času, pokud v tom období nezkouší další věci a nehraje reprízy ostatních inscenací. Nedá se říct, že něco je horší nebo lepší, prostě to tak je.

Co vidíš na tomto festivalu specifického nebo naopak zvláštního? Dá se vůbec srovnat s jinými festivaly podobného ražení?

Zatím mám zkušenost se dvěma barokními festivaly. Zpívala jsem na Nových Hradech (barokní scéna festivalu Smetanova Litomyšl) a na Olomouckých barokních slavnostech, v obou případech ale se stejným souborem (Ensemble Damian). Olomoucké barokní slavnosti jsou specifické tím, že se buď zpívají čistě barokní kusy, anebo kusy, které jsou komponované zčásti historicky, zčásti moderně, nebo úplně nově, ale v neobarokním duchu. Takovým byla třeba Ariadna od Monteverdiho dokomponovaná Tomášem Hanzlíkem a Vítem Zouharem.

Porovnávat s jinými soubory mohu tedy jen velmi z dálky, z doslechu od ostatních účinkujících. Podle nich se Ensemble Damian vyznačuje značnou lehkostí, nadhledem a hravostí, na rozdíl od jiných, které třeba víc dbají na dobou artikulaci, pohyb a gestiku. Tady se z toho samozřejmě také vychází, ale jinak je nad tím nadstavba vlastního přínosu a hlavně ta hravost a pohoda.

Cítíš se v tom, co dělá Ensemble Damian, dobře? Nebo bys preferovala spíš to závažnější nastudování?

Nedá se říct závažnější, protože máme-li tím na mysli charakter role, v posledních letech jsem v Olomouci ztělesňovala spíš vážnější postavy, které mne velmi bavily. Pokud se bavíme o principu nadhledu a spontaneity, tak ten je mi opravdu bližší, než přesně studovat gesta a neodchýlit se ani o milimetr.

Říkala jsi, že jsi už v minulosti na Olomouckých barokních slavnostech působila. Ztvárnila jsi postavu Trigoniany v technicky velmi náročné opeře F. A. Míči Operosa terni Colossi Moles. Loni jsi také zpívala hlavní postavu (Ariadnu) v už zmíněné novodobé rekonstrukci Monteverdiho L’Ariadne od Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara. Přibliž nám prosím, co na festivalu budeš zpívat letos. V čem se tato díla liší?

Velmi si vážím toho, že na festivalu mohu hostovat už řadu let. Mohla jsem na něm vyrůst a vybudovat si role jak barokní, tak moderní. Pokud bych měla srovnat předchozí působení, Operosa je typ opery seria, kde je zpěv koloraturní a zpěvák prezentuje, co všechno umí na pozadí jednoduchého děje. Prolog a serenata od Karla Ditterse von Dittersdorfa Il tribunale di Giove, které děláme letos, jsou Míčově opeře podobné. Je to opět exhibice virtuozity, orchestrálně opulentní, efektní muzika. Děj v Dittersovi je politicky zaměřený na budoucnost Evropy, což se momentálně třeba zajímavě pojí s aktuálními volbami do Evropského parlamentu.

Ariandna, prováděná na Olomouckých barokních slavnostech v loňském roce (ale stále ji hrajeme na zájezdech), je kombinací Monteverdiho hudby a částí, z nichž se dochovalo pouze libreto a byly tak loni nově dokomponovány Tomášem Hanzlíkem a Vítem Zouharem. Navzdory tomu, že je tam jádro raně-barokní opery obklopené hudbou novodobou, je to věc velmi konsistentní a mně hudebně nesmírně příjemná. O tom, že vzniklo velmi zdařilé dílo, hovoří jak ovace po každém představení, tak i ohlasy recenzentů. Námět je lidský a zachycuje tragédii vztahu Ariadny a Thésea. Nehrajeme zde o politice jako třeba v Dittersovi, ale o lásce, vášni, východisku z rozchodu dvou lidí. S gustem jsem se nořila do Ariadnina zoufalství a muziky, která jde opravdu na dřeň. Najít klíč k výrazovému ztvárnění letošního kusu s tematikou božstev a oslav panovníka je pro mě výzva. Nechám se vést muzikalitou a zmíněným humorným přístupem režie.

Vraťme se k Tomáši Hanzlíkovi. Jak moc je při nastudovávání děl důsledný? Vyžaduje něco charakteristického nebo vám nechává dostatek prostoru pro vlastní interpretaci? Jaký je obecně jeho přístup k nastudování?

Nedá se říct, jestli je nebo není důsledný. Tomáš je velmi přístupný jakýmkoliv našim nápadům a dokáže pracovat s tím, jaký konkrétní sólista je. Nechce nikoho našroubovávat do nějakých póz nebo něčeho, co by mu bylo nepříjemné. Je sám geniálním předehrávatelem svých hudebních představ, takže je velmi zábavné a přínosné ho pozorovat, když člověku nabízí, jakým způsobem by si představoval konkrétní místo. Zároveň ponechává interpretovi plné pole působnosti v tom, jak si to sám přebere a jak to ve finále na scéně ztvární. Nebazíruje na přesných gestech. Jsou zde momenty, kdy známe a použijeme konkrétní dobové gesto, ale toho je minimum. Obecně je to velmi příjemná spolupráce plná volnosti, kreativity a nadšení. Na Tomášovi je skvělé, že člověka povzbuzuje. Mám dojem, že mnozí mí souputníci, kteří právě participují na striktních inscenacích jiných barokních souborů, si vždy rádi přijedou k Tomášovi odpočinout.

Také ale něco o Tobě… Na čem dalším v tuto chvíli pracuješ, pokud to není tajné?

Na letošní rok se mi sešel takový barokní trojboj. Čeká mě jednak tento Ditters na Olomouckých barokních slavnostech a do toho mám tu čest ztvárnit roli Parida v Gluckově opeře Paris a Helena na barokní scéně Smetanovy Litomyšle na zámku v Nových Hradech. Hned poté začínám inscenovat oratorium Saul na festivalu ve Znojmě vedle takových hvězd jako Andreas Scholl a Adam Plachetka, s nimiž jsme toto dílo provedli již v lednu a únoru koncertně. Je to nádherná spolupráce, na kterou se moc těším. Ve Znojmě strávíme tři týdny pod režijním vedením Tomáše Pilaře.

Ušla jsi ve svém hudebním životě poměrně dlouhou cestu. Jaké jsou všeobecně možnosti začínajícího českého zpěváka či zpěvačky prosadit se? Víme, že zpěváků je velké množství…

Sopranistek je snad úplně nejvíc na světě (smích). Takže pro nás v sopránovém oboru je pochopitelně velmi náročné se prosadit. Začátky mého sólového působení jsou spajaty právě s Olomouckými barokními slavnostmi. Dodnes na to ráda vzpomínám a jsem za tuto příležitost velmi vděčná. Všeobecně je ideální dostat se do zahraničí do nějakého operního studia. Tam se ale hlásí stovky mladých lidí, navíc je to omezené věkově, takže ta příležitost netrvá věčně. Pokud se to někomu podaří, je to podle mě nejlepší start kariéry. Jinak mladý uchazeč zpravidla objíždí předzpívání po divadlech, kde začíná v menších rolích. Někdy se stane, že dostane příležitost v podobném festivalovém uskupení, jako je toto, a pak už se nějak chytne. Někteří také začínali přes burzu zpěváků, která se čas od času koná v Praze. Vedoucí souborů si tam vyhlédnou mladé adepty a postupně si je obrušují a zapracovávají.

To je dlouhá cesta…

Je… Tedy jak u koho. Kdo je výborný, tak jde samozřejmě velmi rychle vzhůru a někdo se prostě klube postupně. Rozhodně je v tom podstatným aspektem štěstí.

Ty jsi již zpěvačka s velkou praxí. Přesto… bereš ještě nějaké „udržovací hodiny“ zpěvu nebo herectví?

Hodiny herectví neberu, ale pokud bych na nějaké natrefila a měla volno v diáři, přitahovalo by mě se jich zúčastnit. I v tomto směru se vždycky lze rozvíjet dál, stejně jako ve zpěvu. Na pěvecké hodiny jezdím stále. Mám několik lektorů a záleží na tom, s čím se aktuálně v hudební praxi potýkám. Pokud potřebuju něco nakorepetovat, vyřešit frázování, ozdoby, uchopit a nastudovat stavbu díla, jezdím za Markem Pinzowem, který je špičkovým korepetitorem v Národním divadle. Za mnohé taky vděčím Kateřině Kněžíkové, bez níž bych nebyla tam, kde jsem. A za svoji aktuální vokálně technickou top lektorku považuji švýcarsko-rakouskou sopranistku Sandru Trattnigg, za kterou dojíždím do Vídně, pokud nám to naše možnosti dovolují.

Láká tě dráha pedagogická a chtěla bys mít (nebo už snad máš) své žáky? Či chceš být jen tou výkonnou umělkyní?

Když jsem se hlásila na konzervatoř, šla jsem tam s tím, že chci zpívat, ne učit. Respektive jsem tušila, že na pedagogickou dráhu nejsem ten správný typ, takže jsem se tomu dlouho vyhýbala. Nicméně před rokem jsem začala učit na základní umělecké škole jeden den v týdnu a překvapila jsem samu sebe. Baví mě to, mám pocit, že mé malé žáčky taky a mám radost z jejich pokroků. Ráda bych jim předala nadšení z hudby, chuť vyjadřovat se zpěvem a rozšířit jejich obzory o písně, které s nimi půjdou třeba celý život. Jeden den v týdnu mi ale zatím bohatě stačí a taky je to ta míra, která se ještě jakž takž dá skloubit s aktivním hudebním působením na volné noze plným cestování a účinkování hned tu a hned na jiném konci republiky.

Kolik je podle tebe zpívání o talentu a kolik o píli a sebezdokonalování? U nástrojů se říká, že to je 10 : 90 procent, platí to tak i u zpěvu? A jak jsi na tom byla ty?

Přiznám se, že na to nemám odpověď. Samozřejmě na začátku je potřeba hodně talentu, aby člověka vzali na školy, aby prokázal, že je zajímavý typ. Ale pak nastává ta fáze dřiny, kde je potřeba zdokonalit se technicky. A když už člověk dosáhne toho, že ten talent umí technicky prokázat, potřebuje zase kus štěstí, aby se dostal do profesionálního hudebního prostředí. A tam na sobě zase musí pracovat. Talent je tedy vstupní mince, kterou je potřeba mít, ale pak už je to jenom ta práce, práce, práce a dostatek štěstí.

Takže takhle to bylo i u Tebe?

Myslím si, že ano…

Říkáš tedy, že cvičit se musí…?

Bohužel ano… (smích) Já jsem to zjistila až někdy během svých hudebních studií. Na zpěv jsem se vydala nejen proto, že mě bavil a že jsem měla pocit, že je to to, čemu se chci od malička věnovat. Ale také jsem si říkala, že na rozdíl od flétny, na kterou jsem tehdy hrála, se do zpěvu nemusí cvičit. Což mi přišlo velmi atraktivní. (smích)

Zůstaňme ještě u srovnávání instrumentalistů a zpěváků… Jakým způsobem se zpěvák musí starat o svůj „nástroj“, tedy vlastní tělo? U naladění strun to jistě nekončí, ale kam až taková komplexní péče sahá? Myslím tím šaty, vlasy, nehty, masáže, posilování… případně máš na tyto „povinnosti“ nějaký tým, který se o tebe stará?

(smích) Tým na to opravdu nemám a ani nevím o tom, že by některá z našich top pěvkyň tým měla. Od zpěvaček se očekává, že budou krásné. Naše interní heslo je „když ne zpěv, tak alespoň zjev“. Který divák by se přece chtěl dívat na nehezkou sólistku? Některé zpěvačky jsou i v civilu opravdu dámičky jak ze žurnálu a některé jsou spíš přírodní typy, což nikterak nesouvisí s kvalitou jejich umu. Někdy v tom hraje roli, jakému repertoáru se věnují, či určitý standard prostředí, tedy zda žijí a působí v metropoli, nebo jsou třeba v angažmá v menším městě. Sama jsem se v tomto směru dost „otřískala“ vlivem zkušeností. Až praxe v divadlech mě například naučila, že je nepsaným pravidlem přijít na první zkoušku s orchestrem (tzv. sedačku) v lepších šatech než na obyčejnou zkoušku atd. Snažím se tedy obléci se adekvátně dané příležitosti a zároveň si uchovat styl, v němž se cítím příjemně a svá. Jako každá žena mám ráda hezké věci a občas zpytuji svědomí, zda příliš nepopouštím uzdu své marnivosti, ale nejsem ten typ na jehlových podpatcích a s umělými nehty (smích).

Není důležitá i ta pevnost těla a fyzická kondice? Lidské tělo je nástroj velice křehký a svaly často ochabují, udžuješ se nějkou posilovnou například?

Já se přiznám, že jsem nesportovní tvor, ale to tam nemůžeme napsat, to bych si dělala antireklamu (smích). Posilovna s hlasivkami nesouvisí. Ovšem pozitivní vliv posilování na tvarování a zpevňování postavy se na jevišti rozhodně hodí a fandím všem, kterým tato forma péče o sebe vyhovuje. Je příjemné spolupracovat s pohlednými lidmi a konfrontace s krásnými kolegyněmi člověka nutí se sebou něco dělat. (smích) Pokud se bavíme o péči o hlasivky, jakožto zranitelný hudební nástroj, samozřejmostí je správná hlasová hygiena – nekřičet, nepřekřikovat se v hlučném prostředí, nebýt často v zakouřeném prostředí, mít dostatek spánku. Na hlasu se dost nepříjemně projeví, když člověk jde pozdě spát nebo spí málo. Je však také potřeba nebýt příliš choulostivý a umět to vybalancovat. Jak říkala moje paní profesorka na VŠMU, zdraví je součást talentu, takže určitě péče o zdraví s tím vším souvisí. Vím, že některé zpěvačky chodí do kryocentra. To jsem zatím nezkoušela, ale zní to rozhodně zajímavě. Sama se asi neodvážím, zimu ráda úplně nemám, ale tyto dámy si to velmi pochvalují. Mít dobrou kondici se na jevišti rozhodně vyplatí. Režijní stránka oper se koneckonců stává rovnocennou činohře – vyžaduje se hodně pohybu, a pokud má člověk běhat po scéně a do toho zpívat obtížné party, potřebuje se co nejméně zadýchávat. Já zatím stále spoléhám na posilování při pravidelném zvedání svého lodního kufru během neustálých přesunů. (smích) A když mě napadne nějaký bacil, volám SOS směrem ke své mamince lékárnici. (smích)

Víc se o Kristýně Vylíčilové se dozvíte na jejích webových stránkách.

Serenata Il tribunale di Giove měla premiéru v rámci oslav narozenin pruského krále Fridricha II. Velikého 24. ledna 1775. V prologu alegorická postava Genia Evropy v doprovodu Času strhává roušku Osudu a ptá se ho na to, kdo by měl vládnout kontinentu, aby zajistil prosperitu a mír. Osud odkazuje na rozhodnutí samotného Jupitera a posílá je na Olymp. V samotné jednoaktové serenatě pak bohové Apolón, Minerva, Mars a Štěstěna s podporou svých sborů přednášejí jednotlivě odlišné koncepty řízení Evropské unie. Jupiter nakonec oznamuje, že už má člověka, který spojuje přednosti všech božských rivalů: je jím právě jubilující pruský král. Rukopisná partitura je zachovaná v Royal College of music v Londýně s datem vzniku 1774. Tento letopočet se také udává u příležitosti uvedení serenaty na Jánském vrchu. Je možné, že se jednalo o jakousi domácí zkoušku, či předpremiéru, jak dosvědčuje u jiných děl Dittersova autobiografie. Novodobá premiéra tohoto scénického oratoria Karla Ditterse je zároveň příležitostí připomenout si skladatele, jenž byl za svého života velmi uznáván a jehož skladba je zařazena i do katalogu „100 nejvýznamnějších děl evropské hudby“ prestižní společnosti Deutsche Grammophon.

Foto: Dominik Jedlička, Jan Andreáš, FB Kristýny Vylíčilové