sobota, 08 září 2018 15:05

Návraty Martiny Jankové. Do světa, domů, k pramenům

Autor:

Foto-Martina-Jankov1-C-Markus-Sennres„Janáček byl určitě člověk s velkým egem, ale jednoduchost písní uměl ocenit.“

„U Janáčka se s překladem ztrácí virtuozita.“

„Mahlerova Druhá a před ní Ravelův Kadiš… Když na to myslím, mám husí kůži.“

Sopranistka Martina Janková od devadesátých let žije a pracuje ve Švýcarsku. Vrací se tam z cest domů. Současně se občas vrací jako domů na Ostravsko, odkud vyšla. A po vyučování na srpnových pěveckých kurzech se letos ještě jednou vrací do středočeské Litně, kde bývala doma sopranistka Jarmila Novotná. Martina Janková tam má 9. září koncert. 

Recitál nese název Písňové studánky Martiny Jankové a je sestaven z Janáčkových úprav lidových písní. Zpíváte je ráda? Jste z téměř stejného regionu jako on.    

Janáček je moje obrovská láska. Neopájel se davy, nepsal pro ně, byl vždy svůj, vycházel z usebrání. Jeho kořeny byly v lašské lidové písni. A když slyšíte jeho opery, tak - snad s výjimkou Věci Makropulos a Z mrtvého domu – tam vždycky citace těchto pramenů slyšíte. V rytmu, v harmoniích… Janáček se nenechal zmanipulovat, ohlušit jinými. Sdílím jeho citát: Z vnitřního nitra růst, nespoléhat se na ocenění druhých a obdělávat to pole, které mi dáno. To je mým životním mottem… Věrnost tomu, co jsem, co dělám, vážit si originálu, co jsem, nesnažit se přizpůsobovat něčemu, co nejsem. Jako to řekl Jan Werich: Když už jednou člověk je, tak má koukat, aby byl, a když už kouká, aby byl, tak aby byl to, co je, a ne to, co není. Neběhat se stádem, najít si svůj vnitřní pramen, to chce velkou odvahu. A bez ztišení ho nenajdete, pokud pořád budete odtahován se svou pozorností do hluku a shonu světa, tak nemáte prakticky nikdy šanci se najít. Proto asi v Delfách bylo napsáno: Najdi sebe, najdeš Boha. Protože v každém z nás jiskra z Boha je, každý z nás byl stvořen jako úžasný originál. Ale většina z nás končí jako kopie.

Z Janáčka toho ale sama mnoho zpívat nemůžete.

To zase patří k tomu mému poli, které já obdělávám. Mohu dělat Lišku. Jenůfu nikdy zpívat nebudu, ale to mi nevadí -  mohu se z ní radovat jako posluchačka. Mohu zpívat jeho písně.

Jankov-Cleveland-Lika-CLO051714076select

Pokolikáté je takhle s klavíristou Ivem Kahánkem a s kapelou FLAIR koncertně uvádíte?  

S Janáčkovými písněmi už jsme byli na festivalu Musica Pura Janka Rokyty v Ostravě a jednou na Janáčkově festivalu v Luhačovicích. V Litni je to potřetí, jde o takový můj srdeční projekt, kdy se pohybujeme od originálů s cimbálem do kongeniálních zpracování Leoše Janáčka – a zase zpátky. Hudba se přelévá a je takovou cestou, od pramene ke genialitě. On tu předlohu jen jemně prostorově podpořil a nechal ji, aby zněla. Je to o velkém ztišení. Janáček byl určitě člověk s velkým egem, ale jednoduchost - zdánlivou jednoduchost - písní uměl ocenit. Právě v té jednoduchosti je celý obsah. 

Projevuje se v těchto úpravách jeho pozornost spádu řeči?

Když zpíváte ty naše lidovky, od nás z Lašska, tak jsou hodně vázané na slovo. Vycházejí z rytmu naší řeči. Vezměte Lišku Bystroušku. Je tam spousta slov, která už naše generace nezná, kterou jsem musela po domorodcích dohledat. A spousta věcí je tam i takových, které znám z dětství. Zpívat Bystroušku je taková cesta domů! Zpívala jsem ji v Evropě i v Americe a viděla jsem, jak se trápili kolegové z Metropolitní opery, Američané, aby vše dokázali vyslovit. Protože nejde o češtinu, ale o velice speciální dialekt. A potom za mnou přišla kolegyně z bernského divadla, která Bystroušku zpívala v němčině, a prosila mě, abych s ní celý part nastudovala v němčině. Uvědomila jsem si, jak je hrozně těžké, když tam není rytmus originálního slova. Podobně jako když někde musím zpívat Dvořákovy Biblické písně v němčině. Němčinou se změní rytmus – a celá kompozice zbanální. Všechno je vázané na slovo a na jeho původní rytmus. U Janáčka se s překladem ztrácí virtuozita, jeho hudba je těžkopádnější. Jako šampaňské, které krásně bublá, a nebo šampaňské, které nějakou dobu stálo a bublinky už v něm nejsou… S kolegyní jsme studovali Bystroušku ve starém překladu Maxe Broda, který je pro mě dost nezáživný, ale teď nově existuje nový překlad, který rytmus dodržuje. Uspořádali německý text tak, aby se rytmus tolik nezměnil. A to už je mnohem lepší. Nicméně na originál to stejně nemá… Proto světové operní dony uvádějí opery v originále… Vezměte si, jak by vypadal Mozart v češtině… Originální jazyk podle mého jednoznačně hne s muzikou. Jako už u florentské Cameraty – na prvním místě je slovo a od něj se odvíjí hudba.

98A7571-web

V srpnu jste strávily v Litni několik dní spolu s Markétou Cukrovou jako lektorky. Co a jak vy sama učíte?

Mohu se věnovat jen interpretaci, ale když je zpěvák stažený, tak se na takovou rovinu ani nemůžeme dostat. Takže se ho snažím nejprve uvolnit, rozproudit… - a pak teprve můžeme dělat fráze, interpretaci. Například v Mozartovi je frázování velmi elastické, takže pokud hlase neplyne na dechu, nemůžeme na frázích pracovat. Pěvecká interpretace je nesmírně spojena s prouděním vzduchu. Pracujeme tedy z obou stran, abychom se tam dostali.

Učíte víc, nebo byla Liteň spíše výjimkou?

Tím, že ještě hodně zpívám a pracuju ročně až v osmi rozdílných zemích, tak nemám čas se učení soustavně a pravidelně věnovat. Ale když mě třeba požádá Ostravská univerzita nebo Hudební akademie v Katovicích o semináře, tak se tři až pět dní studentům věnuji. V momentě, kdy můžu, kdy to mohu přiřadit l nějakému angažmá v blízkosti. A nebo za mnou studenti přijedou. Připravovala jsem takhle privátně studentky na Scholu cantorum do Basileje nebo na vysokou školu do Karlsruhe. A chystám se navést jednu nesmírně talentovanou dívku na vysokou školu v Curychu. Dost době asi nemohu učit na konzervatoři, mohu učit lidi, kteří už mají nástroj postavený a s nimiž řešíme věci na stupni vstupu do praxe. Na střední a nižší stupeň bych asi neměla trpělivost. Jsem rychlá a potřebuji lidi, co chápou rychleji.

Věnujete se teď učení víc než před několika lety?

Ani nevím, za mnou jezdily zpěvačky z Česka po celu dobu, co jsem byla v ansámblu v Curyšské opeře. Možná už dvacet let takhle učím. Po kapkách, ale pořád.

Máte tedy již usazenu vlastní sebereflexi - jak a co učit? Máte metodiku?

Já se moc nestarám o sebe, snažím se zaposlouchat do druhého a cítit, kde je u něj případně nějaká svalová blokáda. Mohu ji řešit, jak bych ji řešila já, mohu říci, jak jsem to slyšela u kolegů. Například jsem teď v Litni jednomu výbornému mladému tenoristovi poradila cvičení, která jsem slýchávala u jednoho kontratenoristy. Jsem přesvědčena, že by mu mohlo pomoci. Snažím se ze své mozaiky vložit pár kamínků do té jejich mozaiky. A oni už musí být – a jsou – natolik vyspělí, že si dokáží ty kamínky, které jim přihodím, do své mozaiky zasadit sami. Nemusím je vést za ručičku a ukazovat.

DSC0270-web

Liteň je neodmyslitelně spojena s Jarmilou Novotnou, váš koncert je ostatně součástí Festivalu Jarmily Novotné. Jak ji vnímáte?

Jarmila Novotná je pro každého studenta zpěvu pojem, Stejně jako Ema Destinnová. Člověk o legendě ví – a teď už jsou navíc dostupné její vzpomínky a můžete se dočíst, jak byla Liteň zabavena nejdříve Němci, potom komunisty… Jak ale našla své štěstí v Americe… Šla tam, kde byla žádaná, tam, kde její umění chtěli lidé poslouchat. Ale znamenalo to, že musela opustit svou rodnou zemi.

Vnímáte zde paralelu?

Já jsem odešla z důvodu repertoáru. Když jsem začínala, tak mi tady všichni říkali: Když nezpíváš Mařenku a Rusalku, jsi ztracená. Tak jsem odešla do zemí, kde je tradice písňového a oratorního repertoáru a klasicistní hudby živá. Tam, kde můj hlas kvete. Ale mohla jsem se do své země vždycky vrátit. Nikdo mě na hranicích nezatýkal. Něco jiného byl osmašedesátý rok, kdy polovina mé rodiny emigrovala do Kanady - a vrátit se nemohli. Totéž dramaticky prožívala paní Novotná. Dokážu její osud pochopit, ale byl mnohem krutější. 

veb-Novotn-Daubek-DSC3408

A její hlas?

Nádherná technika plná lehkosti.

Mohou zrovna tohle všechno staré nahrávky opravdu zprostředkovat?

To, co popisuji, se v pěveckém projevu pozná vždycky, i na starších snímcích. Bavili jsme se o tom se studenty. Když jsme měli tu nádhernou základnu krásných jiskřivých belcantových tónů, jako paní Šubrtová, paní Tauberová a tak dále, jako paní Novotná… Kam se vše podělo? Proč jsme přijali německou Schreikultur…?  Nedopátrali jsme se příčin…

Schreikultur…? V základu toho slova je křik…!

Možná je to i v silných orchestrech. Že je dirigenti nedokáží ukočírovat. Že pak zpěvákovi nezbývá nic jiného, než orchestr přeřvat. A další důvod - každá generace mi přijde hlušší a hlušší. Kamkoli jdete, v obchodech, nebo při nějakých akcích, je hudba puštěná tak nahlas! Až to člověka bolí. A říká si, všichni z toho budeme mít zničené uši.

Vnímáte hlučnost jako agresivní?

Ano. Kde dneska najdete romantiku, poezii, jemnost? Zhrubli jsme. Dnešní doba je strašně hlučná. A když jsme se o fenoménech téhle naší doby s kolegy bavili, konstatovali jsme, že i proto už také nejsme moc schopni se na něco soustředit. U hudebního kusu, u básně nebo hereckého projevu jsou lidé schopni se soustředit na devadesát sekund - a pak už vypínají. Pokud obsah není ztvárněn klipem, tak u toho člověk nezůstane. To je hrozné. Pořád se odpoutáváme od pramene života.

Když máte písňový recitál, tak na něm ale přece nejsou lidé, kteří by byli takhle poznamenaní.

Potkávám tam skupinu lidí, kteří z toho zahlušeného světa přicházejí, protože hledají ten pramen. Cítím, že jsou žízniví, vyhladovělí, že se ptají, kde a kdy zase nějaký podobný koncert bude. Uši i duše jsou unavené z těch útoků na naše smysly. Chybí nám noblesa, poezie, usebrání. Nám všem. I nám ve Švýcarsku. 

Pojďme po prázdninách bilancovat, zavzpomínat. Potkalo vás v minulých měsících něco zcela mimořádného?

Ale no. Nesmírně mě oslovila Druhá Mahlerova symfonie, jak jsme ji uvedli s katovickým rozhlasovým orchestrem a dirigentem Leonardem Slatkinem na festivalu ve Varšavě. Krásný, neobyčejný zážitek. On je židovský Rus, ale vyrůstal v Los Angeles. Řekl nám.: Nikdy nezačínán Druhou Mahlerovu bez úvodu či předehry v podobě Ravelova Kadiše. Vysvětlil to svým životním příběhem, kdy se na pohřbu otce – zemřel, když mu bylo devatenáct - musel podílet na modlitbě s rabínem. Silně ho ten okamžik zasáhl. A pak zjistil, že tenhle text, modlitbu kadiš - krásně zhudebnil jako píseň Maurice Ravel, a to nejen s klavírem, ale i s orchestrem – a že končí ve stejné tónině, v níž začíná Mahlerova symfonie. Řekl mi: Martino, přijdeš, zazpíváš Ravelův Kadiš, zavřeš oči, aby lidi netleskali, a my začneme hned bez přerušení Mahlera – a ty pomalinku odejdeš mezi houslisty z pódia… Udělalo to pro mě nádherný oblouk od Starého zákona k Novému zákonu. Od té staré hebrejské modlitby, kterou se modlil Ježíš v aramejštině - a když ho potom učedníci prosili, aby je naučil modlit se, tak začal slovy kadiše a doplnil je pak o zbytek - až do modlitby Otče náš. Tedy oblouk až ke vzkříšení, o kterém se zpívá v závěru symfonie. Nesmírně na mě tohle řešení zapůsobilo. I když na koncert teď jen myslím, mám husí kůži. Hudební zjevení. Jeden z nejsilnějších zážitků uplynulé sezóny!

Mahlerova Druhá symfonie se přece dává vždy jen samotná!

A právě s touhle předjímkou tomu bylo jinak. My křesťané se mnohdy považujeme jakoby za lepší, než jsou Židi. A přitom si musíme uvědomovat, že jsme naopak naroubováni na linii jdoucí od Abrahama. Mně takový úvod k symfonii připomněl, že jsme spojité nádoby. A právě tohle uvědomění, že jsme i s Araby a Palestinci bratři, by mělo vést k míru ve světě. Návrat k pramenům, ke kořenům, který mě uchvátil. Hudba dokáže v člověku životně a filozoficky způsobit silné věci. A ještě jeden zážitek mám s koncertem spojený. Zkoušeli jsme před varšavským koncertem v nové katovické koncertní budově, v níž je těleso doma a která je úžasná. Dnes určitě jeden z nejlepších a nejkrásnějších sálů v Evropě.

DSC0254-webTěšíte se teď na něco podobně mimořádného?

Na Kouzelnou flétnu… Na Rossiniho Popelku, která nás čeká na turné s Cecilií Bartoli a s dalšími úžasnými pěvci…. Sleduji ji mimochodem hodně let a zajímá mě, jak se její hlas vyvíjí. A těším se na Krále Arthura ve Vídni s orchestrem Concentus musicus, a to i z důvodu, že po smrti svého zakladatele a neuvěřitelně dlouho i uměleckého vedoucího Nikolause Harnoncourta musí postupně nacházet sám sebe – bez něj. Myslím, že pod vedením Stefana Gottfrieda to dělají dobře. Těším se na Clevelandský orchestr, strašně je miluji. A s Nathalií Stutzmann na Matoušovy pašije… Všechno jsou to hudební nádhery, bez kterých nemohu být. Lidé, kteří muziku dělají z tak hlubokého srdce a jsou tak pokorní, že je radost s nimi být.

A v Česku, v Praze?

Diskutujeme o termínu s Pražským jarem. A s Jankem Rokytou budeme mít v Praze v kostele svatých Šimona a Judy 4. prosince nový program. Koledy, ale s cimbálem. Jako návrat ke starým tradicím. K poezii písní. K prameni.

Foto: Markus Senners, Jan Žirovnický, Roger Mastroiani a autor

 
 
Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.