„Komplet českému repertoáru jsem se bránil – nechci být zaškatulkován. Ale dělat osvětu chci. Proto Kabeláčovo Mysterium času a Dvořákův Othello.“

„Na koncertě očekávají nejen jasnost záměru, ale také nápady, o kterých se nemluvilo. Musí to být s adrenalinem.“

„Vídeňští filharmonikové jsou opravdu poslední z těch nejlepších orchestrů na světě, které jsem dosud na koncertě nepoznal.“

Jakub Hrůša je podruhé pozván k Berlínským filharmonikům. Téměř doslova do roka a do dne od tamního debutu. V polovině letošního prosince bude v sále Filharmonie v německé metropoli dirigovat Kabeláčovo Mysterium času, Dvořákovu symfonickou báseň Othello, Berliozovu lyrickou scénu Kleopatra a suitu z baletu Podivuhodný mandarína od Bély Bartóka. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz prorokuje, že v zahraniční skutečně nastává čas pro objevování hudby Miloslava Kabeláče. Ale hlavně popisuje, jak si jeden z nejlepších orchestrů světa vybírá a zve hosty, jak pro ně koncipoval svůj program a jaké to s nimi je při zkouškách a na koncertě. Pochopitelně jsem skákal radostí a nesmírně si toho vážím, usmívá se, když vzpomíná na nečekaně rychlé nové pozvání.

Jak to chodí u Berlínských filharmoniků se zvaním hostů? A jak jste se o pozvání na letošní prosinec dověděl?

Můj debut u Berlínských filharmoniků se odehrál v říjnu minulého roku. Proběhl k radosti všech a úspěšně, již toho týdne jsem dostal množství pochvalných reakcí od hráčů, managementu a samozřejmě posluchačů v publiku, ale poté jsem několik dalších týdnů čekal na vyjádření zevnitř orchestru – jako těleso, ve kterém má velkou (ba asi rozhodující) váhu názor samotných hudebníků, totiž to, jak hodnotí toho kterého dirigenta, se Berlínští ve věci dalších pozvání hostujících umělců rozhodují podle interního hlasování na způsob „pozvat znovu – nepozvat znovu“, a bez něj asi není možné nic plánovat. To vyjádření posléze přišlo a bylo velice kladné, což mě samozřejmě strašně potěšilo. Už když jsem tam dirigoval, bylo mi tu a tam a pak na pokoncertní společenské večeři řečeno, že by bylo prima, kdybych přijel znovu, ale že mám být trpělivý, protože se na hostování u tohoto prvotřídního (nebo dokonce nejlepšího) orchestru čeká „fronta“. S mou agenturou se rozběhlo jednání o znovupozvání někdy zhruba v roce 2021 nebo podobně, tak jak to bývá celkem běžné. Někdy před pár měsíci se ale Berlínští mému agentovi ozvali znovu, že jim v dlouhodobém plánování vypadl dirigent a orchestr se usnesl ten uprázdněný týden v abonmá (kde nebyl dosud určený program ani sólista) nabídnout mně. Pochopitelně jsem skákal radostí a nesmírně si toho vážím. Že dirigent dostane zelenou k opětovnému hostování u Berlínských, je samo o sobě pocta (napoprvé jsou také vybíraví, ale zkoušejí víc lidí a pravidelně – znovu přijede jen pár), ale že takhle brzy a ještě živelně, a hlavně na základě výzvy orchestru samého, to je opravdu krásné a nestandardní. Musel jsem si trochu přeorganizovat diář, protože jsem celkem logicky tak rychle neměl volno, že bych seděl doma se založenýma rukama, ale podařilo se to naštěstí a já jsem opravdu moc rád. Hodně to pro mě znamená – muzicírování s Berlínskými je skutečně speciální. 

To opravdu plánují takhle narychlo, ne několik let dopředu?

Je skutečně někdy s podivem, že ty nejlepší, nejvýznamnější instituce se vlastně s plánováním nějak zvlášť nestresují – vědí, že o ně bude zájem tak jako tak. Ale myslím, že u Berlínských to možná platí v rovině dolaďování programů, které se může dít třeba o něco později než jinde. Ale data jako taková se podle mě plánují s velkým předstihem. 

Takže kdy padla první zmínka o letošním termínu? A jak dlouho dopředu se vlastně začalo jednat o tom loňském?

Loňský termín se dojednal s oním „normálním“ předstihem, to znamená asi tři roky dopředu. Kontakt s Berlínskými filharmoniky mám v obecné rovině ale již delší dobu. Když před lety zemřel Sir Charles Mackerras, hledal orchestr k záskoku u veskrze českého programu s Martinů a Dvořákem českého dirigenta. Tehdy jsem byl tázán, zda bych mohl zaskočit. Bohužel to nebylo možné, protože onen termín spadal přesně do okamžiku finálních příprav a premiéry mé první produkce v Glyndebourne on Tour coby hudebního ředitele – byl to Mozartův Don Giovanni. Nemohl jsem to a nechtěl odříct. Dnes vím, že je dobře, že jsem si počkal na řádné pozvání do sezony – mezitím se u hráčů orchestru v neformální rovině shromáždila spousta referencí. Muzikanti se mezi sebou docela dobře informují, jak se jim s kterým dirigentem dobře či špatně pracuje. S některými z nich jsem se i potkal, s některými dokonce mnohonásobně muzicíroval i natáčel. Když jsem si loni před orchestr poprvé stoupl, měl jsem dojem, který mi přátelé, s kterými se znám – například Václav Vonášek, který v Berlíně hraje na fagot – později potvrdili, totiž že na mě orchestr už předem pohlížel spíš pozitivně. To by u záskoku asi nebylo. A termín letošního roku? Ten jsem se dověděl v únoru. 

Kabeláč, Dvořák, Berlioz, Bartók… Vybral, navrhl, vytvořil jste tuto sestavu děl sám? Nebo jen ta česká díla?

Program jsem si sestavil stoprocentně sám. Chtěl jsem pestrý a netradiční, přitom ale pro mě autentický – a na druhou stranu tentokrát již určitě ne pouze český. Po minulém hostování pouze s českou hudbou – záměrně tak zvolenou, totiž Dvořák, Martinů, Janáček – jsem slyšel mnoho dobrých ohlasů a hudebníci chtěli zase „něco zajímavého“ českého, něco neohraného. Myslím, že zejména Janáček má v Berlíně vysoký kredit. Já jsem se tomu komplet českému repertoáru ale bránil – nechci být takto zaškatulkován. Na druhou stranu chci ale zase dělat v tom nejlepším slova smyslu osvětu českých hudebních hodnot. Proto tedy Kabeláčovo Mysterium času a Dvořákův Othello – Miloslav Kabeláč bude vůbec objev, od Dvořáka hrajeme jedno z nejkrásnějších děl, které je ale trvale ve stínu slavnějších jeho kompozic – bylo skládáno prakticky těsně před Novosvětskou a osobně se domnívám, že kdyby ho skladatel nazval jinak, bylo by velmi často hráno… Druhá půlka jsou věci, s kterými mám již opakovanou krásnou zkušenost: s Berliozem – a toutéž sólistkou Stéphanie d’Oustrac, mimochodem „mou“ fantastickou Carmen z Glyndebourne z roku 2015 – jsem měl obrovský úspěch a uznání, hudební i dramaturgické, při svém debutu loni v Orchestre de Paris. Francouzi bouřlivě oceňovali mimo jiné právě mého Berlioze! A Bartókova Mandarína jako suitu dávám vůbec často a moc rád, namátkou nedávno v Tokiu, Curychu, San Franciscu, Paříži, Praze…. Což platí o Bartókovi obecně – je to určitě jeden z mých nejoblíbenějších skladatelů dvacátého století, na čestném místě velmi blízko našeho Leoše Janáčka, je vlastně jeho racionálnějším, konstruktivističtějším souputníkem či protějškem. 

Je v programu skryta provázanost?

Ne nějaká vysloveně chtěná, ale přece vlastně ano: určitě fenomén času –  Mysterium a Othello s Kleopatrou jsou věcí dlouhých časových etap a historie/mytologie/umění – a velká, snad přímo až patologická vášeň či až úchylná forma „lásky“, totiž žárlivost a vražda v Othellovi, sebevražedný fenomén Kleopatra a „láska“ prodejná, coby zástěrka pro lupičství banditů v Mandarínovi… Každopádně to není program nijak uměřený! 

Dá to hodně práce „prosadit si“ Mysterium času?

No jak kde! V Berlíně můj návrh přijali okamžitě! Mají také referenci z mých provedení jinde. Už na všech kontinentech, naposledy mimořádně úspěšně v Clevelandu a Londýně, předtím v Tokiu… Existuje také živá nahrávka. A referenční je pochopitelně ta Ančerlova s Českou filharmonií. Myslím, že Kabeláčův čas pomalu, ale jistě přichází a přicházet ještě bude! 

Jaké obecně máte z ciziny reakce na Kabeláčovu hudbu?

Nejdříve k Mysteriu: Trošku obtížněji se zkouší, protože je neznámé, relativně dlouhé, totiž bez oddechu, a dřivé a z pohledu jednotlivce v orchestru poněkud nezáživné. Dává smysl až jako celek – a hlavně při jednom zátahu na straně posluchače, vychutnávajícího kompozici s odstupem, tektonicky, s akustickým a živým potěšením. Takže je musím s hudebníky připravovat vždycky obezřetně, abych je správně naladil. Ale výsledek je vždycky absolutně strhující. Lidé doslova nechápou, jak něco tak dokonalého může existovat, aniž by to dosud znali!! Při mém posledním provedení s Philharmonia Orchestra v Londýně se v sále i v recenzích strhlo úplně stoprocentní nadšení. – U jiné Kabeláčovy hudby nemohu bohužel říct. Sám jsem dosud dirigoval jen Mysterium času. Ale moc si přeji zařadit další jeho skladby. Lámu si hlavu, co uvedu dál, aby to po Mysteriu bylo to pravé. Pamatuji si na svoji opakovanou konverzaci s Matthiasem Pintscherem, vůdcem Ensemble Intercontemporain, který mi svého času po pár mých provedeních – nejen jeho – soudobé hudby dal zelenou do svého ansámblu: ať prý přivezu cokoli, co bude objev, ne nutně jen hudbu nejnovější. Říkal jsem mu, že by bylo skvělé udělat projekt kompletních Kabeláčových symfonií. Ta myšlenka jej nadchla. Jen jsme se dosud nedomluvili na termínu… 

Je rozdíl dirigovat program sestavený ze čtyř jednotlivých „menších“ jakoby rovnocenných skladeb, nebo klasický program „s předehrou, koncertem a závažnou symfonií“…? 

Ano, je to rozdíl. U Berlínských je pro mě zásadní – a vlastně asi i pro ně – aby to, co dirigent přináší a předvádí, bylo pokud možno tak inspirativní a tak daleko od zautomatizovanosti a rutiny, jak je to jen možné. Myslím, že neočekávané programní kombinace tuto devizu prohlubují. A každá z těch skladeb přináší výzvu jiného typu. Jsou tam věci stylově tradičnější jako Dvořák, ale ne tak známé, věci zcela novém tedy Kabeláč – a myslím, tipuji, že možná pro stávající hudebníky i Berliozova Kleopatra, která se nehrává mnoho. Je tam orchestrální virtuózní majstrštyk, totiž Bartók… A máme sólistku, ale neokupuje tradiční kusanec koncertu, jak to bývá – i to je pro mě mimochodem pocta, že mi pořadatelé v tomto ohledu věří. 

Je to rozdíl i pro Vás?

Já mám vlastně rád všechny varianty – v podstatě i tu tradiční „předehra – koncert – symfonie“. Nesmí to být ale příliš často. Rád narušuji předsudky. Při rozmanitějším programu je jen třeba nepřesáhnout příliš délku. Ovšem minule jsem měl program spíše kratší (druhá půlka měla jen 25 minut), což jsme všichni kvitovali. Krátké – ale nabité. To je lepší než dlouhé a fádní. Tentokrát to bude trošku delší, ale velmi pestré, a přitom i sjednocené. Ten program jsem vymýšlel s nadšením – a líbí se mi. Je „můj“. 

Je Váš prosincový koncert v této sestavě skladeb brán jako „snazší“, když v něm není Dvořákova, Beethovenova nebo Brucknerova symfonie…?

Snazší bych neřekl. Technicky ani hudebně rozhodně ne. Snad jedině v tom ohledu, že v takovémto programu nemusí obrovský kus energie a osobitosti spotřebovat na to, aby přesvědčil některé z muzikantů o změně názoru či pocitu v tom či onom místě. Tradice orchestrů jsou velmi silné a samozřejmě – jako je to se vším – je na nich mnoho dobrého i mnoho problematického. Myslím, že můj program je výborný v tom, že slohově to jsou všechno věci, které orchestru budou jasné a blízké, ani ten Kabeláč není žádná záhada, ale kusy jako takové, snad kromě Mandarína, nejsou vpravdě repertoárové. 

Jakou stopu jste v Berlíně zanechal loni? Jak to sám odhadujete? 

Myslím, že se jim se mnou hrálo dobře a ocenili i mou práci. To byl ostatně jeden z nejlepších mých dojmů – že ten orchestr, navzdory své oprávněné slávě a schopnostem, chce pracovat a oceňuje, když se dirigent „nebojí“ a opravdu zkouší. Ovšem na koncertě pak takoví skvělí muzikanti očekávají nejen jasnost záměru, ale také spontánní inspiraci, uvolněnost, i nějaké ty nápady, o kterých se nemluvilo. Musí to být s adrenalinem. A to já na koncertech miluji – dobře vše připravit, precizně a důsledně, ale pak tomu dát švih a ponor, energii a hloubku. Koncert je v tomto ohledu posvátná půda. 

Co oceňujete na profilu a hře Berlínských filharmoniků nejvíc? 

Právě řečené plus především lačnost po hudební inspiraci. Každý koncert musí být v jejich očích prvotřídní, naprosto mimořádná událost. Nikdy se neulejvají, přinášejí úžasnou energii. A pak – chtějí objevovat neznámý (a ovšem dobrý!) repertoár. A – neříkám ovšem nic nového – co je úžasné, je jejich „body language“ při koncertě. Slyšel jsem už i kritiku na toto téma, ale mně se jejich schopnost vzájemného kontaktu, „štenkru“ a „užívání si hudby“, a samozřejmě fyzického nasazení, hrozně líbí. A imponuje mi. 

Hrají sami? Nepotřebují zkoušet…?

Záleží, co se hraje. Myslím ale, že když se to chytne za správný konec, zkoušení je vždycky dobré. Nepřehánět, nepřepínat, nenatahovat – ale intenzivně a efektivně, a lidsky autenticky, to myslím orchestr ocení. Člověk taky musí nést kůži na trh: když je někomu drahé, aby věc byla přesná a technicky co nejdokonalejší (vedle vší emocionality), nemá ze sebe dělat „salámistu“, kterému je všecko „moc hezké“ a nic nepodotkne. Jedna z nejlepších věcí na té spolupráci s Berlínskými pro mě bylo to, že jsem se nemusel jakkoli přetvařovat. Víte, když všichni zapnou a pracují intenzivně, jde pak vše radostně, „od ruky“. Jsem pak ten první, kdo navrhne skončit dříve. 

Není pověst a aura kolem tohoto „prvního“ tělesa v něčem pak na pódiu přece jen trochu svazující?

Nevím, jestli svazující, ale cítit to samozřejmě je. Pro mě to byl spíš pozitivní adrenalin. Motivace. Ale vlastně jsem svým způsobem dirigoval jako vždy. Každý koncert je důležitý. S Berlínskými filharmoniky si to jen v ten moment nějak víc uvědomíte… 🙂

Zbývají tedy ještě Vídeňští filharmonikové? 

Ano. Měl jsem zatím tu čest jen v orchestřišti Státní opery ve Vídni. Jedno koncertní datum, které jsme měli už s Filharmoniky domluvené, jsem nakonec odřekl, protože by bylo změnou vnějších okolností nutné hrát najednou jiný program, který nebyl pro mě – aspoň ne napoprvé. Všechno má svůj čas. Ale máte pravdu, že to je vlastně opravdu poslední z těch nejlepších orchestrů na světě, které jsem dosud na koncertě nepoznal. Jsem velmi šťastný muž – nikdy jsem si, když jsem v mládí snil, nemyslel, že budu zván a že se budu vracet k těmto nejlepším z nejlepších. Je to pro mě veliká pocta – a jsem opravdu do hloubi srdce rád, že při tom všem mohu být na pódiu i mimo ně plně sám sebou. Že se mohu vracet ze všech takových štací ke své krásné rodině.  

Foto: Archiv Jakuba Hrůši, Berlínští filharmonikové, Petr Veber