sobota, 25 květen 2019 14:07

Anna Talácková: Být laureátkou Pražského jara ani nebyl můj sen

Autorka:

„Koncertu se bojíme den předem, pak možná ten den a je hotovo. Na soutěži se všechno táhne mnohem delší dobu.“

„Je hezké, když přijdou lidi po koncertě, že se jim to líbilo, ale člověku to nepomůže rozjet kariéru, samo o sobě to nepřinese příležitosti k hraní.“

„Nadchnout pro hudbu je fantastické umění a hrozně ráda bych tohle jednou dělala i já ve vztahu ke svým studentům nebo k posluchačům.“

 

02

 

Pokud spočívá hlavní smysl soutěží v setkávání, flétnová soutěž Pražského jara obdivuhodně plní tento úkol ještě týden po  finále. Setkala jsem se díky ní s flétnistkou Annou Taláckovou, která na Pražském jaru vybojovala druhé místo a s níž jsme se kupodivu dosud neměly možnost seznámit, ačkoli jsme obě flétnistky a není mezi námi ani příliš velký věkový rozdíl. Setkání proběhlo v příjemné pražské kavárně, jako kolegyně jsme si hned potykaly a strávily spolu dvě hodiny plné spontánního sdílení zážitků a zkušeností s příslibem možné další spolupráce i dalších setkání. Aničce vedle její cílevědomosti a seriózního přístupu k oboru nechybí humor a nadhled a převážně v tomto duchu proběhl i náš rozhovor.

Stala ses laureátkou soutěže Pražského jara, je to tvůj splněný sen?

Vlastně to ani můj sen nebyl, myslím to, že by to až takhle mohlo dopadnout. Mně už jen číslo přihlášených lidí přišlo neuvěřitelné. Bála jsem se, jestli se vůbec podaří, aby mě vybrali mezi těch asi padesát, kteří se mohli soutěže zúčastnit. Takže o tom, že to dopadne až takhle, jsem si ani nesnila, moje sny to předčilo. Ale myslím, že jsem asi potřebovala i sama kvůli sobě nějaký úspěch, abych si mohla říct, že ta moje práce má nějaký význam, nebo že ji někdo oceňuje. Je hezké, když přijdou lidi po třídním nebo školním koncertě a řeknou, že se jim to líbilo, ale člověku to nepomůže rozjet kariéru, samo o sobě to nepřinese příležitosti k hraní. I proto, že zatím nemám místo nikde v orchestru, jsem za tenhle úspěch ráda.

Chtěla jsi být odjakživa flétnistkou, nebo to přišlo až časem?

Spíš až časem. Když jsem byla na žižkovském gymnáziu (Gymnázium a Hudební škola hl. m. Prahy), ještě někdy ve třetím ročníku jsem si říkala, že to možná vůbec dělat nebudu. Lákala mě režie, divadelní nebo filmová. Pamatuji si, že jsem se dívala i na požadavky k přijímačkám. Pak mě ale flétna nějak začala bavit čím dál tím víc. Poznala jsem se s panem profesorem Ostrým, byla jsem u něj na kurzech a i díky němu jsem zjistila, že je toho spousta, co se musím a chci učit. To jsem ještě nevěděla jaká spousta! (smích)

Takže tím zlomem bylo setkání s Janem Ostrým?

Myslím, že ano. Už na gymnáziu u pana profesora Nováka mě to hrozně bavilo, díky němu jsem se tehdy zamilovala do hudby jako takové. Ale i díky tomu, že jsme tam měli spoustu dalších předmětů, jsem si myslela, že to pole, kterému bych se chtěla v umění věnovat, by mohlo být širší. Pak to ale nějak vykrystalizovalo.

Účastnila ses i před Pražským jarem flétnových soutěží?

Účastnila, i když ne až tak úspěšně. Důležitá byla soutěž v Krakově asi před třemi lety. Tam jsem se dostala jen do prvního kola, ze kterého jsem nepostoupila dál, ale protože Krakov je krásné město, řekla jsem si, že když už tam jsem, zdržím se a budu chodit poslouchat další kola, udělám si nějaké výlety po městě, kavárničky a tak, to mám ráda. (smích) Při poslechu dalších soutěžících jsem si pak psala poznámky o tom, jak na mě působí, jak na ně reaguje porota. Tím, že jsem neměla sama stres z toho, že musím hrát, mohla jsem pozorovat víc nezaujatě a byla to velká škola. Vloni jsem se zúčastnila soutěže v Markneukirchen v Německu, kde jsem se dostala do třetího kola ze čtyř. To bylo velké překvapení a myslím si, že to byl takový první signál, že to moje hraní asi vypadá líp, než si myslím. Díky tomu, že jsem si tím prošla vloni, to byl dost čerstvý zážitek - a myslím, že spoustu z těch zkušeností jsem si přenesla i do Pražského jara. Věděla jsem třeba, jak jsem se cítila vloni, co bych chtěla ještě zlepšit, co vím, že musím zlepšit, co mi třeba říkali porotci k mému hraní obecně.

 

06

 

A jak tedy v tak náročné soutěži obstát?

Jedna věc je příprava, opravdu ji nepodcenit. Četla jsem, že letošní vítězka se připravovala na soutěž měsíc. To je teda…velká gratulace! (smích) Musím říct, že já jsem se připravovala déle. Asi už nemám ten sedmnáctiletý elán, co má ona! (smích) Ale nepodcenit to, je nezbytné. Člověk musí jít i do druhého nebo třetího kola s tím, že umí, že aspoň nemá obavy z toho, že by to neměl nacvičené. Už jenom stres z té samotné situace je dost velký.

Důležitou součástí úspěchu je stabilní psychika, vydržet tlak, ustát jednotlivá kola. Jak to zvládáš?

Je pravda, že čím víc jsem byla letos připravená, tím víc jsem se pak stresovala kvůli takové té zodpovědnosti vůči sobě, vůči času, který jsem tomu věnovala, vůči těm, co mi s přípravou pomáhali. Myslím, že taky hodně pomůže dobré načasování. Když člověk na poslední chvíli, třeba dva týdny před soutěží, ještě něco cvičí a nevěří, že už to tam dávno je, je to pozdě. Naopak si myslím, že je potřeba ty poslední dva týdny spíš odpočívat. Nebrat si hraní navíc, udělat si čas na sebe, jít se projít, jít do kina. Cokoli jiného. Šetřit síly na to, že když ten týden přijde, bude toho dost. Další věc je, že to opravdu nekončí jenom prvním kolem. Protože v momentě, kdy se zadaří, tak nervozita z toho, co ještě přijde, trvá mnohem déle, než jak jsme zvyklí z koncertu. Koncertu se bojíme den předem, pak možná ten den - a je hotovo. Na soutěži se všechno táhne mnohem delší dobu. Pro mě je důležité odpočívat a být si jistá prací, kterou člověk udělal. To myslím stačí. Jen si spousta lidí nevěří a to je velký problém, který jim škodí.

A ty si věříš?

Já si věřím. (smích) Jasně, že je spousta věcí, které člověk nemůže naplánovat dopředu. Ale kdybych si nevěřila, škodila bych sama sobě. A to jsem si řekla, že už prostě dělat nebudu, že je to strašná škoda. Pak bych z neúspěchu mohla vinit všechny ostatní, ale stejně bych to byla já, kdo si to zkazil tím, že se moc bojí. To je zbytečné, je to škoda a hlavně, kvůli tomu hudbu nikdo neděláme.

Hrát dobře na flétnu je fyzicky náročné, udržuješ se nějak pravidelně v kondici?

(smích) Se mnou je to náročné. Loni jsem chodila pravidelně plavat, ale přes podzim jsem se tak nějak rozlenošila a přestala jsem. Teď už se těším, že s tím zase začnu, na jaře se mi vždycky chce víc. Dřív jsem chodívala běhat, ale teď jsem v tomhle líná, což je chyba. (smích) Kdo je aktivnější, má určitě výhodu. Já se snažím i při samotném cvičení na flétnu čím dál tím víc uvolňovat, abych nehrála v křeči, abych víc myslela jen na dýchání samotné. Tím tolik nezatěžuju pusu a vydržím hrát mnohem déle. Snažím se dostat do nějakého klidu celkově. Sporty tomu rozhodně pomáhají, jen jsem k nim nikdy nebyla vedená, což je takové velké mínus, které mám.

Asi tu nejsem od toho, abych to soudila.

To já se tedy v tomhle klidně odsoudím! (smích)

 

01

 

Četla jsem, že ze soutěžního repertoáru ti byl nejbližší Jan Novák. Jakou hudbu máš ještě ráda?

Obecně bych zůstala u hudby 20. století. Mám to tak už od gymnázia, kdy jsem poslouchala různé nahrávky, nejen flétnové. Většinou to byli Debussy, Ravel, Stravinskij, Prokofjev, to mě strašně bavilo. Cítím se v téhle hudbě líp. Někdo má radši starou hudbu, já se v ní tolik neorientuju a možná i proto se pak cítím nejistě, když ji mám hrát.

A co soudobá hudba?

Soudobá hudba mě láká a hrozně mě mrzí, že jí nerozumím dostatečně, že ani dobře neznám moderní techniky. Z toho důvodu jsem si právě letos naplánovala psaní svojí magisterské práce o soudobé hudbě, o soudobých flétnových technikách a jejich využití u nás obecně. Takže mě to téma ještě čeká a těším se, až se tím budu blíž zabývat.

Na co konkrétně se chceš zaměřit?

Chci psát obecně o tom, jak tomu tady u nás nerozumíme, protože si myslím, že nejsem zdaleka jediná, kdo neví, jak moderní techniky hrát, protože se zanedbávají už při výuce. Co vím, různě v zahraničí se je učí už i menší děti na hudebce, mají na to učebnice nebo alespoň skladby, a k nám se to úplně nedostává. Chtěla bych se proto zeptat dalších flétnistů a zkušenějších pedagogů a přijít na to, proč tomu tak je a co s tím můžeme dělat. Zjistit, jaké skladby tu vůbec máme, dostat se do nějakého dialogu se skladateli. Myslím, že je to široké pole, kterému se nevěnujeme, a věřím, že by nás ta hudba mohla překvapit.

Byla jsi na Erasmu v Bruselu a v Lublani, u koho jsi tam studovala?

V Bruselu jsem jeden rok studovala u Carlose Bruneela. Vloni na podzim jsem byla půl roku v Lublani u Mateje Zupana. S tím jsem se poznala už dávno, když byl v Ostravě na kurzech a znám se taky s Eliškou Honkovou, která u něho absolvovala magisterské studium a byla z něho nadšená.

V čem se liší výuka v Ostravě, Bruselu nebo Lublani?

V Bruselu jsem byla ráda za velmi organizované studium, kdy jsem pravidelně každý týden skoro ve stejný čas měla s panem profesorem dlouhou hodinu. Hodně se zaměřoval na etudy a party. Takový základ, který je potřeba z hlediska techniky, i repertoár, který je potřeba přehrát. U nás, už třeba na konzervatoři nebo i na univerzitě v Ostravě, se spíš soustředíme na přípravu na nějaký koncert, konkurz, soutěž, takže i výběr skladeb je tím určený. Ale v Bruselu jsem vlastně rok nic takového neměla, takže jsem se mohla zaměřit na to, co chci hrát, nebo co bych neměla ošidit. V Lublani jsme dělali flétnovou techniku, která mi scházela, hlavně dýchání a staccato, což mi hodně pomohlo. Ale tam jsem vlastně byla jen pár měsíců a často jsem se i vracela zpátky, takže to byla taková rychlá zkušenost.

 

05

 

Co ti přineslo studium v Ostravě u Jana Ostrého?

Pan profesor se nám věnuje nad míru toho, co by měl. Věnuje nám spoustu času, nejen v rámci hodin, ale pomáhá nám například hledat různé možnosti, kde si věci obehrát. Je to neskutečný manažer. Mohl by se starat jen sám o sebe a my bychom mohli plnit jen základní školní povinnosti, zahrát si na semináři, na jednom koncertě a dost. On se nám ale vyloženě takticky věnuje v tom, abychom se připravovali na život profesionálních muzikantů. Vychovává nás tedy nejen jako hráče na flétnu, ale jako muzikanty obecně, třeba i v tom, jak se chovat na pódiu, jak mluvit mezi dalšími hudebníky, jak se vzdělávat. Musíme znát nahrávky, dirigenty, orchestry. Je to celý balíček, který by muzikant měl mít, a on nás k tomuhle vede, což je k nezaplacení. Kdo ho zná, ví, jak je otevřený k ostatním lidem, je ohromně komunikativní, s kýmkoli se dá do řeči, a mimo to je špička ve svém oboru. Tím pádem má spoustu kontaktů a zve nám sem fantastické flétnisty, jak na kurzy, tak třeba na Flétnový den, který se koná každoročně při Pražské konzervatoři. Možná tam nechodí tolik lidí, kolik by chodit mohlo, což je škoda, protože máme neuvěřitelnou výhodu, že sem vůbec tak slavní flétnisté zavítají. Tahle jeho organizační práce vlastně není moc vidět, ale myslím si, že je s tím vždycky spousta starostí. To, že v něho ti flétnisté mají důvěru, že chtějí přijet, je skvělé a nám to strašně pomáhá. I tím se učíme.

Máš nějaký umělecký vzor?

Opakuju to jméno už spoustu let, ale asi u něj zůstanu. Je to Philippe Bernold, flétnově rozhodně, a tím, že ho znám už dlouho, tak i po lidské stránce. Nevím teda, jestli je rozdíl, když u něj člověk studuje opravdu pravidelně a každý týden ho vídá na hodině. (smích) Ale vždycky, když ho potkám, je přátelský, zábavný, dramatický jako profesor i interpret a lidi to s ním baví. Takhle je nadchnout pro hudbu je fantastické umění a hrozně ráda bych tohle jednou dělala i já ve vztahu ke svým studentům nebo k posluchačům. Pak ještě ráda zmíním jméno profesorky Gaby Pas-Van Riet. Známe se teprve od loňského léta, měla jsem to štěstí, že jsem ji potkala nejdřív na soutěži, právě v Markneukirchen, a potom jsem k ní jela v létě na kurzy, kde jsme spolu měly pět hodin, během kterých se mi věnovala s úplně neuvěřitelným elánem. Dávala nám navíc hodiny techniky, šla s námi ven do hor, abychom si zkusili, jak se na čerstvém vzduchu dýchá o dost líp než někde v učebnách. Od rána do večera s námi měla hodiny, mezi tím si šla ještě do hotelu zaplavat … Je neuvěřitelně akční, a to je jí šedesát. To je právě to, co mě úplně fascinuje, že já si často připadám unavená a vlastně vůbec nemám z čeho. To, že je Gaby ještě matka od velké rodiny a že je světová hráčka a světová profesorka, je pro mě jako pro ženskou neuvěřitelná inspirace a motivace. Že to jde zvládnout. Od té doby, co jsem ji poznala, si říkám, když se mi do něčeho nechce, musíš být jako Gaby, ta nikdy nepřestane, fakt do toho jde a ty nemáš vůbec žádnou výmluvu.

Co kromě hraní na flétnu ráda děláš? Máš nějaké koníčky? Máš na ně čas?

Já si dělám čas na to, abych se mohla flákat. Dřív, když toho bylo hodně, myslela jsem si, že je to ten můj úděl, mít toho pořád moc a být z toho unavená. Pak jsem si ale uvědomila, že mi to za to nestojí, že já si přece určuju, co chci dělat a jak se chci cítit. Takže si ordinuju odpočinek, možná někdy až moc. (smích) Ráda koukám na seriály a na filmy, jsem u toho schopná úplně vypnout, i když je to takový dost neaktivní odpočinek. Ale asi mě baví se vžívat do životních situací vymyšlených lidí, čímž někdy trochu utíkám od svojí reality. Můj další koníček jsou kavárny, strašně ráda tam chodím a povídám si s lidmi. Někdy je fajn se prostě jenom jít projít, být na čerstvém vzduchu. Když mám volno, jedu domů na ves, za rodiči a sourozenci do východních Čech. Tam jsem taky schopná vypnout, odpočnout si, necvičit.

A co tvůj zájem o divadlo, přetrvává ještě? Chodíš do divadla?

Už jsem dlouho nebyla, naposledy asi vloni v létě na Shakespearovských slavnostech. Myslím, že jak jsem tehdy z toho byla nadšená, tak mě to zase opustilo. Ještě na gymnáziu, když jsem to stíhala, jsme měli takovou partu s kamarády, kde jsme vymýšleli různá představení nebo předtančení. Bavilo mě mít to na starosti a organizovat, kibicovat všechny okolo (smích), je to část mojí povahy. A myslím si, že výsledek byl vždycky dobrý. Teď ale musím kibicovat jenom sebe, ne vždycky se mi to daří, ale sama jsem teď takový svůj projekt, na kterém se snažím pracovat.

 

 

 

 

Foto: soukr. archív A. Taláckové, Ivan Malý

 

Jana Jarkovská

Flétnistka a pedagožka.

Studovala na konzervatořích a akademiích v Praze (Jan Riedlbauch, Jiří Válek, Štěpán Koutník), Stockholmu (Tobias Carron) a Miláně (Simona Valsecchi), kde působila rovněž jako odborná asistentka. V současnosti vyučuje flétnu na Konzervatoři Teplice. Na domácích i zahraničních pódiích vystupuje především s klavíristou Bohumírem Stehlíkem, s nímž tvoří mezinárodně úspěšné Duo du Rêve. Spolupracuje rovněž s řadou současných skladatelů, na jejichž premiérách se interpretačně podílí. Pravidelně natáčí pro Český rozhlas. V roce 2018 vyšlo v nakladatelství Radioservis její první CD Pidluke-padluke s hudbou Jiřího Temla, které natočila v rámci svého doktorského studia na HAMU.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.