čtvrtek, 16 kvě 2019 13:23

Veronika Hajnová: Nejsem bohém, to bych asi brzy dozpívala..

Autorka:

„Láska ke třem pomerančům? Krásně praštěná pohádka. Surrealistický příběh, řekla bych. A podle mne jí Prokofjevova hudba náramně sluší.“

„Všechno chce svůj čas. A pak už jen to štěstí, aby role přicházely pěkně v tom sledu, jak je třeba!“

„Mám opravdu štěstí. Na práci i na lidi. Na svou rodinu. Vážím si toho a děkuji.“

 

02

 

Nastudovala už řadu stěžejních mezzosopránových rolí a partů, stíhá přejíždět mezi našimi předními scénami a většinou ji zastihnete usměvavou. Veronika Hajnová právem patří mezi výrazné osobnosti naší operní i koncertní scény. Teď čerstvě ji uvidíme v opeře Láska ke třem pomerančům, která má dnes premiéru v pražském Národním divadle. „Je to krásně praštěná pohádka,“ směje se mimo jiné Veronika v rozhovoru pro KlasikuPlus.

Teď Vás čeká princezna Clarice, Linetka v opeře Láska ke třem pomerančům Sergeje Prokofjeva. Ta nepatří zrovna mezi uváděné tituly. Těšíte se na ni?

Operu Láska ke třem pomerančům jsem zatím znala jen teoreticky. Moje paní profesorka ji kdysi dělala v Bratislavě a ráda na ni vzpomíná. Současná inscenace je mým prvním setkáním s ní. Je to krásně praštěná pohádka. Takový surrealistický příběh, řekla bych. A podle mne jí Prokofjevova hudba náramně sluší. Nejsem žádný znalec Prokofjevovy tvorby, ale dala jsem si úkol, že to v blízké době napravím. Těším se, až budu mít v létě chvilku jen pro sebe a se sklenkou vína zavřu oči a budu poslouchat.. Anebo naopak... otevřu oči a užiju si balet Romeo a Julie. Dosud jsem viděla dvě inscenace. Jednu klasickou a jinou současnou. Obě mne oslovily. Mám ráda tanec, balet. Moc.

 

04-lska

 

Jak na Vás působí inscenace Christophera Warda a Radima Vizváryho, cítíte se v ní dobře?

Radim je noblesní člověk, jemný, milý... sršící energií a nápady. Ví přesně, co chce, a nemá moc rád kompromisy. Můžu říct, že jsem uvnitř bohatší o setkání s ním. Inscenace je plná pohybu, barev, vtipu i nadsázky. Myslím, že se nepletu, když si tipnu, že je mu tenhle titul šitý na míru. Jestlipak by se mnou souhlasil? (směje se) Na nic si nehraje a nás to s ním baví!

 

 

Mezzosopranistka Veronika Hajnová vystudovala konzervatoř a Vysokou školu múzických umění v Bratislavě u Ľuby Baricové. Zúčastnila se několika mistrovských kursů v Čechách a v Německu. Na mezinárodní pěvecké soutěži Belvedere ve Vídni se dostala do semifinále a získala cenu CNIPAL. Už během studií působila v operním souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni, pak se postupně stala sólistkou Státní opery Praha, Opery Národního divadla a od sezony 2012/2013 zároveň sólistkou Janáčkovy opery Národního divadla Brno. K jejímu repertoáru patří mj. titulní role Bizetovy Carmen, Charlotta (Massenet: Werther), Dalila (Saint-Saëns: Samson a Dalila), za jejíž ztvárnění na scéně plzeňské opery byla nominována na Cenu Thálie 2002; dále Dorabella (Mozart: Così fan tutte), Suzuki (Puccini: Madama Butterfly), Verdiho Azucena (Trubadúr) a Amneris (Aida), Olga (Čajkovskij: Evžen Oněgin), Venuše (Wagner: Tannhäuser), Dvořákova Ježibaba (Rusalka) a Káča (Čert a Káča). S rolemi Carmen a Amneris se představila mj. na turné po Japonsku, Evropě (Francie, Německo, Španělsko, Portugalsko, Maďarsko), v emirátu Abú Dhabi nebo v jihokorejském Soulu. Věnuje se také koncertní činnosti, interpretací písní i oratorního díla. Účinkovala na řadě mezinárodních hudebních festivalů doma i v zahraničí (Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Svatováclavské slavnosti v Praze a Ostravě, Chopinův festival v Mariánských Lázních, operní festival v Gars am Kamp, festival MITO Settembre musica v Miláně a Turíně ad.) a spolupracuje s významnými orchestry, jako jsou Česká filharmonie, Filharmonie Brno, Janáčkova filharmonie Ostrava, Moravská filharmonie Olomouc.

 

Máte za sebou také premiéru Dona Carlose v brněnském Národním divadle v roli princezny Eboli, recitál v Křišťálovém sále na Staré radnici v Brně… Prožíváte právě bohaté období ve své kariéře?

Inu bohaté období.. Jak se to vezme. Spíše jde o shodu okolností. Eboli je role, která se trefila do období, kdy už mám dost zkušeností na jevišti i s dramatickými rolemi nejen Giuseppe Verdiho; a i technicky (myslím pěveckou techniku) jsem k ní dozrála a ještě jsem relativně mladá, abych měla dost energie. A tak se v ní cítím dobře a zřejmě je to vidět. Nebo spíš slyšet. Nebo obojí (směje se). A Vy jste zrovna byla u toho. Ještě tak před pěti lety bych si netroufla. Třeba poslední inscenaci Carlose v Národním divadle jsem ještě odmítla. A dobře jsem udělala. Všechno chce svůj čas. A pak už jen to štěstí, aby role přicházely pěkně v tom sledu, jak je třeba! Musím říci, že zatím toto štěstí při mně stálo. Minulé týdny se toho opravdu sešlo dost, to pak musím trochu myslet na to, abych nevydávala zbytečně energii (říkám v legraci, že jedu na úsporný režim). Potom už spoléhám na to, že mám vše dobře nazkoušené a technicky nazpívané a čerstvou hlavu. Mívám pak hodně unavené tělo, protože operní zpěv je vlastně velký fyzický výkon, ale hlas zůstává čerstvý. Ale jinak, tohle tempo není nijak výjimečné. A nejsem sama, kdo lítá jak blázen po republice. Já tedy vlastně víceméně jen "Praha - Brno". A doma dvě děti... A manžela, který to zvládá a není kvůli tomu nevrlý. A není umělec. I to je nesmírně osvěžující (směje se).

 

2Don-Carlos

 

Máte nějaký bližší vztah k ruským autorům, váží se k nim nějaké Vaše vzpomínky, zážitky?

Ruská literatura je krásná. Jak ta slovesná, tak hudební. Po roce 1989 tu byla dočasná nechuť k čemukoli, co zavánělo Sovětským svazem. Ale já studovala v Bratislavě a tam jsme ruské romance zpívali docela dost. Od mé paní profesorky Ľuby Baricové jsem dostala spoustu romancí Čajkovského i Rachmaninova. Dlouho jsem měla chuť si je zazpívat. Jsou zase jiné, než Schumann, Brahms nebo třeba náš Dvořák. Je v nich hořkost i naděje, oddanost a láska, smutek i hloubka, je v nich slyšet šíře té veliké země.

Nedávno jste připravila i recitál písní ruského romantismu, Čajkovského a Rachmaninova…

V Brně převážně pracuji s běloruskou pianistkou Galinou Aleshkevič a před rokem jsme si řekly, že bychom na jednom z koncertů mohly nebo měly sáhnout právě po Čajkovském a Rachmaninovovi. Vůbec jsme netušily, jestli o ně bude nějaký zájem. Někdy je na těchto koncertech dost málo lidí, a tak bývají v Křišťálovém sále Staré radnice. Byly jsme šťastné, když jsme předstoupily před sál zcela naplněný lidmi, kteří vytvořili atmosféru, která nás nabíjela celý večer. Vůbec nám nevadilo, že tleskali mezi jednotlivými písněmi, i tak mezi námi vzniklo zvláštní pouto toho okamžiku. Snad se nám podařilo něco z těch myšlenek z romancí přenést na publikum a odnesli si domů zážitek nejen ten prchavý. Pro mne to byl svým způsobem svátek. Galinka i Robert Kružík (ten je sice známější jako dirigent, ale violoncello je součást jeho osobnosti) jsou skvělí muzikanti i lidé.

Zpívá se Vám ruský repertoár dobře?

Ruská hudba se mi zpívá jako cokoli jiného. Prostě musím cvičit, korepetovat a postupně najít klíč k tomu, co zpívám. Nikdy to nejde hned. Musím každou věc do slova studovat. Bez toho to neumím. Samozřejmě, něco jde rychleji, s něčím se trápím, ale nakonec jsem zatím vždy našla. I díky lidem, s nimiž pracuji. Dělají mi takzvané  druhé uši. To je pro mne nesmírně důležité. Někdy pomůže o všem jen přemýšlet. Ale celkově mám upřímně ráda ruskou hudbu a literaturu. Nejsem žádný rusofil ve smyslu politickém. Upřímně nenávidím vše, co se týká politiky. Ale když jsem se na škole, na základní i na gymnáziu, musela prokousávat ruskou literaturou, činila jsem tak s chutí. Navíc dnes čtu i píšu azbukou a to je bezva. Nemusím si přepisovat výslovnost latinkou a vpisovat otrocké překlady. A že ruských oper už jsem taky pár zpívala – dvakrát Pikovou dámu, Evžena Oněgina několik produkcí, Pannu Orleánskou... a v příští sezoně bude první premiérou Ščedrinova Lolita ve Stavovském divadle. To mám pak polovinu práce díky znalosti jazyka. Paráda!

Když se podívám do Vašeho diáře, je pěkně nabitý a hlavně pestrý, zkoušky, pak třeba jeden den Maškarní ples, po něm ruský recitál, hned poté Nabucco… dá se a, s ohledem na hlas, smí se takto rychle „přepínat“?

S tím přepínáním je to těžké. Já jsem zatím nikdy nebyla po představení hlasově unavená. Ani po těžkém. Snad jsem to právě nezakřikla. Po některých rolích bývám děsně utahaná fyzicky. Taková Amneris nebo dvojrole Ježibaba - Cizí kněžna jsou vysloveně kondičně náročné. Druhý den jsem zralá na fyzioterapii. Také cestování je únavné. Jezdím autem, sama se dovezu, zazpívám, odvezu... Ale jak říkám, nejsem zdaleka sama, kdo se takhle točí. Až úzkostlivě dbám na techniku. Opravdu hodně cvičím, abych nezpívala špatně. Vyplácí se mi to. Zpívám v tomhle tempu už dost dlouho na to, abych mohla říci, že se mi investice do takové práce vrací.

 

Aida1

 

Pečujete nějak speciálně o hlas v náročnějších obdobích?

Nijak zvlášť. Ale žiju takový obyčejný život. Nekouřím, nelítám v noci po barech, snažím se pravidelně jíst, i spát alespoň rozumný počet hodin.... Jeden kamarád mi řekl, že jsem houby umělec, když nejsem bohém... Hm, to nejsem, to bych asi brzy dozpívala..

Být umělec, to ale také obnáší také disciplínu, práci na sobě a spolupráci s kolegy, že?

O Galině Aleshkevič i Robertovi jsem se už zmínila. V Brně pracuji prakticky výlučně s ní, tak jako v Praze s Jelenou Noskovou a Markem Pinzowem. Potřebuji mít absolutní důvěru ve slyšení správného vedení tónu,i v hudební názor a zkušenost. Kromě mojí paní profesorky jsou to oni, kdo jsou schopni mne upozornit na to, když dělám nějakou technickou chybu. Správný korepetitor je vlastně kouč, který zpěváka připraví na roli. Nestačí jen namlátit správné noty do hlavy. Dalšími, se kterými kvalitativně rosteme, jsou dobří dirigenti. Mnohdy dobrá hudební poznámka dirigenta posune zpěváka technicky na vyšší úroveň. Mezi takové patří I Robert. Teď v květnu s ním zpívám Lauru Adorno v Ponchielliho Giocondě. To mě moc těší.

Vnímáte sama sebe jako pěvkyni určitých rolí, oboru, období, nebo si zakládáte spíš na univerzálnosti?

Mě hned po škole zařadili do takzvané škatulky dramatických rolí. Hrnula jsem se do Mozarta, Rossinniho, ale bylo mi řečeno, že mám bohužel velký barevný hlas. A tak jsem se s tím pasovala tak, aby ze mne nebyla "dramatická umělkyně s rozkývaným rozbředlým hlasem". Když se mi naskytne příležitost zpívat třeba Elvíru v Donu Giovannim, zaplesám a cvičím, abych byla perfektní. Je to úžasná hygiena pro hlas a Elvíra může být trochu dramatičtější, je to taková hysterická pipka, co hledá miláčka Giovanniho a myslí si, naiva, že se kvůli ní změní (směje se). A vidím, že to lidi baví, taková hydra žárlivá. Ale do Rossinniho se nehrnu. Kdepak, v kontextu repertoáru, který dělám, bych nebyla dost pregnantní.

 

mozart3

 

Tak to se Vám teď na jaře musela líbit práce na projektu Mozart a ti druzí, že?

Inscenace "Mozart a ti druzí" by bez Alice Nellis a té party, která se při práci sešla, jistě nebyla taková, jaká je. Jestli smích a pohoda omlazuje, tak jsme prošli omlazující kúrou. Ne, že bychom se nemuseli učit a věnovat čas takovým prozaickým záležitostem, jako jsou korepetice, ansámblové zkoušky a domácí příprava... Ale to je běžná praxe, bez níž to prostě nejde. V tomto případě naprosto vyvážená tím, jak jsme si užili zkoušení a teď i představení Jen jsme byli v napětí, jestli se diváci budou bavit stejně, jako jsme se bavili my. Naštěstí to vyšlo. Nám i Alici. I přesto, že nejde o žádnou klasiku.

Na repertoáru máte kromě operních rolí i díla oratorní a písňová, kdybyste mohla úplně svobodně volit, převažovala by u Vás jeviště nebo pódia?

Jsem ráda za to, jak to mám. Baví mne obojí. Život to nějak přináší a je to tak dobře. Jsem spokojená.

 

mozart1

 

V současné době jste členkou souboru Národního divadla v Praze a zároveň sólistkou Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Dá se stíhat provoz dvou zásadních tuzemských divadel?

Mám kolegy, kteří stíhají Prahu, Ostravu, Budějovice... Já jsem proti nim úplný žabař. V Brně to pan šéf sice řeší, že jsem tam i tam... ale nakonec, když se něco zkouší, musím být na zkouškách a nikoho nezajímá, co mám vše okolo. Asi to vyzní primitivně, ale plat sólisty není nic moc. Musíme lítat. Ať tam, či onam. Naštěstí patřím k těm, o něž je trochu zájem. Ale mám také dva syny a ti mne potřebují nejen v telefonu…

Mnoho umělců odchází do zahraničí, ať už na stálo nebo aspoň na pár let nasbírat zkušenosti, láká Vás angažmá mimo ČR? A pokud, nebo i čistě teoreticky, tíhnete spíš směrem do francouzské, italské nebo německé kultury?

Co se zahraničí týče... Ano měla jsem ambice. Dokonce jsem měla po soutěži ve Vídni odejít do Francie. Ale byla jsem vdaná a zjistila jsem, že čekám miminko. Takže volba byla jasná. Párkrát jsem zkusila podřídit se svým ambicím později, ale hrozně jsem trpěla. Být šest až osm týdnů sama pryč od rodiny, před tím zorganizovat vyzvedávání, hlídání, jídlo a tak dále, to je běs. Můj muž sice všechno zvládá, ale má toho sám dost. Chtěla jsem děti, díky Bohu je mám, jakousi "kariéru" dělám, zpívám role, které patří k těm takzvaně vysněným, nemám si na co stěžovat. Mám opravdu štěstí. Na práci i na lidi. Na svou rodinu. Vážím si toho a děkuji.

Co dalšího máte teď před sebou? Rýsuje se jistě už i příští sezóna...

Nedávno jsem měla v Praze schůzku s vedením opery. Tedy s tím současným. Od nové sezony tu máme šéfa z dovozu. Konkrétně z Osla. Předchází ho velmi špatná pověst a to, co už teď vychází z jeho úst, ji jen potvrzuje. Tak nevím. Možná budu/ budeme dělat něco úplně jiného, až ten pán usedne na šéfovskou židli. Zatím to vypadá tak, že mne čekají Verdiho opery jak v Praze, tak v Brně, tři Rusalky - Heřmanova (dvojrole Kněžna - Ježibaba), Troškova klasická a Morávkova brněnská, Werther ... Premiéra Ščedrinovy Lolity, jak už jsem zmínila, na jaře Švanda dudák Jaromíra Weinbergera. Prý byl po premiéře v roce 1927 hrán stejně intenzivně jako Prodaná nevěsta. Dramaturgický plán je trochu podivný na můj vkus, ale uvidíme. Má se otevírat Státní opera. Moc se těším na návrat do ní. Jestli stihnou stavaři dodržet plán, měla by být v provozu od ledna 2020. Kdo ví!

 

werther3

 

Foto: Dasa Wharton, www.hajnova.com, NdB

 

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.