„Komořina je hodně důležitá nejen pro hráče, ale je to slyšet i v orchestru. Je velkým přínosem, ať pokud jde o ladění, nebo o souhru.“

„My všichni jsme vyrůstali za socialismu a trochu nám ujel vlak v oblasti hudebního managementu.“

„Víme, že tzv. „vážná“ hudba je řadě lidí odcizená. A když dokážeme zaujmout děti, které pak chtějí jít ještě na koncert, je to krásná odměna.“

Původně se sešli v orchestru – tehdejší Pražské komorní filharmonii. Pět hráčů na dechové nástroje – Jan Brabec na klarinet, Jiří Ševčík na flétnu, Vladislav Borovka na hoboj, Václav Fürbach na fagot a Jan Musil na lesní roh – si řeklo, že vedle orchestrální hry by bylo příjemné svůj muzikantský život ještě rozšířit, a založili dechový kvintet. Ani po letech je společné hraní v komorním souboru bavit nepřestalo. Před aktuálním koncertem v břevnovském klášteře v úterý 14. května jsem hovořila s hobojistou Vladislavem Borovkou a flétnistou Jiřím Ševčíkem.

Začněme založením vašeho souboru. Kde jste se potkali a jak se stalo, že jste spolu začali hrát?

Jiří Ševčík: My si vlastní začátky pamatujeme už jen mlhavě. Po založení Pražské komorní filharmonie v roce 1994 jsme se dali dohromady kvůli jedné zkoušce na HAMU. Tomáš Kopáček, nynější klarinetista České filharmonie, potřeboval zápočet z komorní hry a říkal: Kluci, potřebuju nějaký soubor… A tak jsme se domluvili, že si na těch zkouškách zahrajeme. Byli jsme tam my dva s Vláďou Borovkou, Tomáš Kopáček, Honza Vobořil a Tomáš Františ. Prvně jsme tedy hráli na zkouškách na HAMU. Ale to bych neuváděl jako počátek souboru, protože to byla jednorázová záležitost. Postupně jsme začali vystupovat v komorní řadě PKF – cyklu S – a usazovalo se i naše obsazení. Hornista Honza Vobořil odešel a místo něj nastoupil Honza Musil a posléze se přidal fagotista Václav Fürbach.

Vladislav Borovka: Rád bych zmínil důvod, proč jsme spolu začali hrát. Prvotní totiž byla chuť si spolu zahrát. Častokrát si řada z nás po koncertě říkala, že je sice nádherné hrát v orchestru, ale je to jen jeden způsob hraní, a člověk by chtěl dělat i něco jiného. Domluvili jsme se, že by bylo příjemné hrát v nějakém komorním ansámblu. PKF nám umožnila hrát v jejích původních prostorách v Krocínově ulici nebo posléze v Muzeu hudby, kde se konaly komorní koncerty PKF.

Kdy tedy vznikl Prague Philharmonia Wind Quintet?

Jiří Ševčík: Nedá se říct přesné datum. Abychom si mohli zařídit koncerty, to vyžadovalo velkou dávku aktivity, A v tom jsme trochu pokulhávali.

Vladislav Borovka: Sebepropagace! V té nevynikáme.

Jiří Ševčík: Postupně nám začaly pomáhat dvě manželky našich kolegů a najednou jsme zjistili, že nám koncertů přibylo. Komořina je hodně důležitá nejen pro hráče, ale je to slyšet i v orchestru. Je velkým přínosem. Ať pokud jde o ladění, nebo o souhru.

Vladislav Borovka: To nám vždycky říkal profesor Josífko na AMU: „Hrajte komořinu. To je základ!“

Komořina asi není jen hráčská hygiena, ale i duševní.

Vladislav Borovka: Přesně tak. Když hrajete v orchestru, slyšíte se jinak a cítíte se jinak, než když jste takhle obnažení. Důležité je to především pro hráčskou hygienu. Protože být jenom pro cvičení a hraní v orchestru… To nás samozřejmě baví, ale komořina je ještě lepší způsob, jak si udržovat kulturu herního projevu.

Když se člověk podívá na vaše webové stránky, najde tam kromě jiného výčet turné, festivalů, koncertů v zahraničí, kterých jste se zúčastnili. To trochu odporuje vaší poznámce o nesebepropagaci.

Vladislav Borovka: Jména míst, kde jsme hráli, znějí nádherně, ale všechno to vzniklo trochu jako náhoda. I naše vystoupení na Pražském jaru toho bylo výsledkem. Abych však vysvětlil tu naši „pasivitu“. My všichni jsme vyrůstali za socialismu a trochu nám ujel vlak v oblasti hudebního managementu. Já jsem si třeba dlouho myslel, že stačí dobře hrát, a pak půjde všechno samo. Začnou přicházet nabídky na koncerty, na festivaly a podobně. A že když člověk dobře nehraje, tak vám nikdo nevolá. Jenže ono to takhle vůbec není. Člověk musí pořád někoho kontaktovat, nabízet se…

Jiří Ševčík: I proto jsme se rozhodli vytvořit webové stránky souboru, aby se o nás víc vědělo.

A musím říct, že nad vašimi stránkami se člověk docela slušně pobaví.

Vladislav Borovka: To jsme právě chtěli. Naše životopisy jsme napsali trochu lehčím tónem, než je v naší branži zvykem, a máme na to dobré ohlasy. Snažili jsme se o osobní charakteristiku a popis duše.

V rámci Břevnovských hudebních slavností vystoupíte v úterý 14. května v břevnovském klášteře se zajímavým programem složeným z francouzské poezie a francouzské hudby. Můžete tenhle projekt, v němž recituje Jan Čenský, představit?

Vladislav Borovka: Při vymýšlení tohoto programu nám šlo o to, navázat kontakt s ještě širším publikem. Tedy s tím, které má rádo francouzskou hudbu, ale i s lidmi, kteří milují francouzskou poezii. S nápadem přišel Jirka Ševčík, který se už dlouho přátelí s Janem Čenským, ovšem díky úplně jinému odvětví, než je hudba… Já osobně mám tyhle koncerty moc rád, protože mám k Francii blízko, rok jsem tam studoval u profesora Jeana-Louise Capezzaliho, kterého stále velmi obdivuju, a kdykoliv mám možnost, jedu za ním. Je to velmi inspirativní osobnost. 

Pane Ševčíku, jak jste přesvědčil Jana Čenského, aby do toho projektu s vámi šel?

Jiří Ševčík: S Honzou Čenským jsme se seznámili v Moskvě na zájezdě s fotbalovou Amforou, kde se konalo mistrovství světa uměleckých týmů. Tehdy jsem byl novým členem klubu a bydleli jsme spolu na pokoji. S Honzou jsme si padli do oka, poté jsme spolu odehráli i tenisové turnaje, ovšem o spolupráci jsme začali uvažovat až později. Dva roky jsme o projektu francouzské hudby a poezie jen tak mluvili, až to nakonec uzrálo v takovýhle tvar. Týž večer zopakujeme v létě ve Vrchlabí 7. července a na festivalu v Českém Krumlově 23. července, což považujeme za vrchol sezony. Bude se konat v Maškarním sále a všichni se moc těšíme.

Které francouzské autory jste vybrali?

Jiří Ševčík: Maurice Ravela – Náhrobek Couperinův v úpravě pro dechový kvintet, Jacquese Iberta – Tři malé kusy, Daria Milhauda – Putování krále René a Claudea Debussyho Malou suitu. Jan Čenský k tomu přidává verše Verlaina, Appolinaira, Ronsarda a další autory.

Dlouhodobě spolupracujete s klavíristou Ivanem Klánským.

Vladislav Borovka: Tahle spolupráce probíhá už léta a stále se prohlubuje. Chystáme vydání společného CD, které zachytí naši interpretaci Mozartova a Beethovenova Klavírního kvintetu a Poulencův sextet. Naše spolupráce je pravidelná. Vloni jsme s panem profesorem hráli na koncertě k jeho sedmdesátinám, nedávno jsme měli společný koncert na Novoměstské radnici a u sv. Vavřince.

Jiří Ševčík: Nesmíme zapomenout na červnový koncert v komorní řadě PKF, kde spolu budeme hrát Martinů Sextet pro klavír a dechové nástroje.

Prague Philharmonia Wind Quintet se dlouhodobě věnuje i programům pro děti v dětských domovech. Pracovně své koncerty nazýváte „výchovňáky“, ale ve skutečnosti je to jinak…

Jiří Ševčík: Jsou to koncerty pro dětské domovy i pro školy. Při jejich pořádání spolupracujeme s neziskovou organizací Mimo domov, která podporuje integraci dětí z dětských domovů do společnosti ve chvíli, kdy tyto děti domov opouštějí.

Vladislav Borovka: Děti, které to poslouchají, se možná dozvědí nové věci, ale není to ten klasický výchovný koncert, kde by musely sedět a ani nedutat. Naopak – my s nimi chceme navázat kontakt.

Jiří Ševčík: Je to koncert volnějšího charakteru, kde si i s dětmi povídáme, ptáme se jich, jestli vědí, na jaké nástroje hrajeme, jestli je umějí pojmenovat.

Vladislav Borovka: Nazvali bychom to povídáním s hrou. Vždycky začínáme tím, že naše nástroje představíme. Každý má svoji chvilku. A podle toho, jak reagují, poznáme, jakou skupinu máme před sebou. Jestli mají k muzice hodně daleko, nebo – a to nás překvapuje, protože v dětských domovech nemají tolik šancí se rozvíjet – se chytají docela dobře, znají i naše nástroje. Někdy jim dáváme hádat, co hrajeme – třeba ukázky z hudby k večerníčkům…

Máte přesně vypracovaný program, nebo spíše improvizujete?

Vladislav Borovka: Máme osu koncertu a podle toho, jaké děti máme před sebou, se snažíme pružně zareagovat, třeba si s nimi víc povídat, aby to pro ně byla příjemně strávená hodinka.

Jiří Ševčík: Myslím, že i vítají, když je na chvíli vytrhneme z toho každodenního dění, je to pro ně určitá změna.

Jací jsou posluchači?

Jiří Ševčík: Jsou dost aktivní a většinou to jsou výborní posluchači. Dokonce se nám stalo, že děti projevily zájem jít na večerní koncert, který v daném místě poté pořádáme. Je to pro nás překvapení, ale hodně příjemné.

Vladislav Borovka: Moc si toho vážíme. Víme, že oblast muziky, kterou hrajeme, tzv. „vážná“, je řadě lidí odcizená. A když dokážeme zaujmout děti, které pak chtějí jít ještě na koncert, je to krásná odměna.

Jiří Ševčík: Pro nás je to vlastně i důkaz toho, že neděláme ty věci zbytečně. Některé z těch dětí si prožily peklo, a my se snažíme jejich duši alespoň trochu potěšit.

Co dětem hrajete?

Jiří Ševčík: Náš repertoár zase tak vážný není. Snažíme se vybrat dětem něco veselejšího, třeba právě ty večerníčky nebo Carmen…

Vladislav Borovka: Vybíráme přístupnější kousky nebo ty, které jsou velice známé jako právě Carmen, jejíž motivy někde mohly zaslechnout, ale nevědí, že to je zrovna tahle muzika. A my jim vyprávíme o skladateli, stručně shrneme děj…

Jiří Ševčík: Ale hrajeme i vyloženě neznámé věci – například skladbu Luciana Beria Opus Number Zoo, která má čtyři části, vždy o jednom zvířeti.

Vladislav Borovka: A my nejen hrajeme, ale každý z nás v jedné větě příběh toho daného zvířete vypráví.  

Zmínili jste, že dětem při těchto koncertech představujete i své nástroje. Jak?

Vladislav Borovka: Každý z nás vysvětluje princip nástroje, na který hraje. Jirka Ševčík vysvětluje princip hry na flétnu, tedy lomení vzduchu o hranu, na hře na flašku, my s fagotistou Vaškem Fürbachem, jelikož patříme do rodiny dvouplátkových nástrojů, zase dětem ukážeme a dáme vyzkoušet naše strojky a vysvětlujeme jim to na principu pampelišky, kterou utrhnete a jen do ní fouknete. A náš hornista Honza Musil má zase krásné vystoupení, v němž připodobňuje hru na lesní roh k foukání do zahradní hadice. Smotá ji, na začátek dá nátrubek, na konec trychtýř…

Jiří Ševčík:…a ono to opravdu hraje!

Vladislav Borovka: No nejlíp hrála hadice od vás z chalupy.

Po vystoupeních v dětských domovech pak zpravidla následují večerní koncerty. Ty pořádají Kruhy přátel hudby?

Vladislav Borovka: Většinou ano. A je smutné, že KPH skoro po celé republice se potýkají s nedostatkem financí. 

Jiří Ševčík: Je pravda, že musejí šetřit. Proto zvou většinou dua, my už jsme pro ně drazí, protože je nás pět. Ale je pravda, že záleží na šikovnosti pořadatelů – někde se jim daří oslovit sponzora, jinde je zase štědré město. Zdá se mi ale, že v poslední době se to zlepšuje.

Programy svých výchovných koncertů přizpůsobujete věku dětí…

Vladislav Borovka: To musíme. Těm starším třeba představujeme hudbu romantismu a klasicismu a vzájemně tyhle styly porovnáváme, ti menší neudrží tak dlouho pozornost. Nyní se dokonce chystáme do mateřských škol. To bude něco úplně jiného. Krátké ukázky, ještě rozdrobené po kouskách, mezi tím povídání tak, aby malé děti byly schopné udržet pozornost.

Mezi některými lidmi stále přetrvává představa, že „vážná“ muzika je něco odtažitého a odcizeného a muzikanti, co se jí věnují, jsou jacísi kožení lidé. Ale to vůbec není pravda (hlavně ne s těmi muzikanty)! Jak o tom lidi přesvědčit?

Jiří Ševčík: Především naší hrou, z níž to musejí vycítit.

Vladislav Borovka: Aby nepřetrvávala hradba mezi publikem a pódiem, pořádáme koncerty, na nichž nejen hrajeme, ale snažíme se s posluchači navázat i kontakt.

Když posluchači znají muzikanty z té komorní stránky, dívají se na ně trochu jinak i v orchestru.

Vladislav Borovka: To máte pravdu. A třeba právě to komorní vystupování může napomoci odstranit blokádu ve vnímání vážné hudby obecně a může k ní přivést další posluchače?

Prague Philharmonia Wind Quintet byl založen v roce 2007 z podnětu sólistů dechové sekce orchestru PKF – Prague Philharmonia. Členové tělesa jsou laureáty národních i mezinárodních interpretačních soutěží. Působí také jako přední hráči v mnoha dalších komorních a symfonických tělesech (Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Národní divadlo, Baborák Ensemble, Česká sinfonietta atd.). Absolvovali turné ve Španělsku, vystoupili na festivalech Pražské jaro, Za poklady Broumovska, letos je čeká koncert na festivalu v Českém Krumlově. 

„Naše životopisy jsme napsali trochu lehčím tónem, než je v naší branži zvykem. Snažili jsme se o osobní charakteristiku a popis duše.“

Jan Brabec – klarinet
Jeho přirozený respekt a neutuchávající zájem o hudbu ho předurčují pro nelehký úkol „uměleckého“ vedoucího našeho souboru. Svá hudební studia začal v Ledči nad Sázavou u Miroslava Hradeckého, absolvoval konzervatoř v Teplicích u Miroslava Malečka a HAMU v Praze u prof. Vlastimila Mareše. 

Od roku 1997 působí jako člen klarinetové sekce PKF, v letech 2008–2014 jsme mohli slýchat klarinetová sóla v Honzově podání v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu. V roce 2014 se stal členem České filharmonie. Pravidelně vystupuje i s dalšími komorními soubory – Actaeon trio, Aloe trio, Prague Modern, Baborák Ensemble, Česká Sinfonieta. Jeho preciznost a smysl pro detail se projevuje nejen v jeho přístupu k hudbě, ale i v zájmu o audio techniku a kompletování sbírky vinylových desek a starých filmů. Pro ty nejlepší kousky si jezdí klidně i kilometry daleko, k nemalému údivu své krásné manželky.

Jiří Ševčík – flétna
Tento flétnový džentlmen se narodil v Praze do hudební rodiny. Maminka flétnistka a tatínek hobojista stáli při něm, když řešil své životní dilema – zdali si vybrat kariéru fotbalisty, nebo flétnisty. Nepřehlednou situaci vyřešil přímým tahem na flétnu a byl z toho gól! Absolvoval Konzervatoř v Teplicích pod přísným dohledem své maminky a HAMU v Praze jako jeden z posledních žáků legendárního flétnisty Františka Čecha. Další zkušenosti pak sbíral na mezinárodních soutěžích a na kurzech komorní hudby, aby je záhy uplatnil ve svém prvním angažmá ve vokálním souboru Linha Singers.

Od roku 1994 ho pravidelně vídáme na postu prvního flétnisty PKF, kde svým zlatým vlasem a tónem zdobí dechovou harmonii. Ani jako fotbalista však nezahálí a rád si zakope po boku známých osobností ve fotbalovém klubu Amfora. Nikdo z našeho souboru nemá takový smysl pro pořádek jako Jiří. Proto byl jednohlasně jmenován archivářem. Kromě hudby ho zaměstnává rodina a zahradničení.

Vladislav Borovka – hoboj
…je neustále těsně spjat s jihočeským městečkem Netolice, kde získal základy hry na klarinet a hoboj u Jana Nováčka, manželku Tamaru i lásku k hudbě nejen jako Es klarinetista v místní mládežnické dechovce, ale i jako sólosopranista sboru Netoličtí vrabčáci. Přes svou vrozenou lenost absolvoval Pražskou konzervatoř ve třídě prof. Bedřicha Vobořila a HAMU u prof. Mihuleho. Svá studia a obzory si rozšířil na studijních stážích v japonské Toyamě a zejména v Paříži na Conservatoire de Paul Dukas u prof. Jeana-Louise Capezzaliho. Velkou životní zkušeností byla účast v mezinárodní soutěži Pražské jaro 2001, kde jako nejlepší český účastník získal 3. cenu a titul laureáta.

Měl velké štěstí, že mohl být členem PKF od jejího zrodu v roce 1994. Žil a hrál pro tento orchestr až do roku 2011, kdy přestoupil do České filharmonie. V současné době hraje v České filharmonii na hoboj a anglický roh a komorní hudbu si užívá s PKF Wind Quintetem, Českým nonetem, Triem Aloe, Pražským dechovým oktetem… Vyučuje na Pražské konzervatoři, kde ho baví diskutovat s příslušníky mladších generací o hobojové hře. Protože se v „mládí“ velice rád účastnil interpretačních kurzů, snaží se nyní takováto setkávání spoluvytvářet jako jeden ze členů realizačního týmu kurzů LFA a Českého Spolku dvouplátkových nástrojů. Miluje svou rodinu, sporty v přírodě, lenošení, putování, bloumání a zahradničení.

Václav Fürbach – fagot
Strakonický rodák se začal učit hudbě na ZUŠ ve Vodňanech, a to v oborech akordeon u Zdeňka Choutky a klarinet u Jiřího Šimoníka. Hře na fagot se začal věnovat až na Vojenské konzervatoři v Roudnici nad Labem u Miloslava Loučky a tento nástroj mu natolik učaroval, že mu věnoval i léta studií na Pražské konzervatoři u Michaela Vernera. Na HAMU si pak tříbil svou nástrojovou techniku pod dohledem věhlasných profesorů Františka Hermana a Jiřího Seidla.

Po krátkém působení u Posádkové hudby Praha se stal prvním fagotistou Filharmonie Brno a v současné době zastává post prvního fagotisty v PKF – Prague Philharmonia a zároveň v Symfonickém orchestru hl. m. Prahy FOK. Spolupracuje s komorními tělesy jako Prague Bassoon Band, Juventus Collegium FOK… Zastává rovněž funkci hlavního sbormistra smíšeného pěveckého sboru Třebasbor, pro který také komponuje. Jedna z posledních Václavových skladeb Depresivní včela se stala hitem celého Poberounska. Žije se svou rodinou v Zadní Třebani, ve volných chvílích zvelebuje rodinné sídlo, hraje na harmoniku nebo zahradničí.

Jan Musil – lesní roh
…je pro svou postavu občas nucen hrát na našich fotografiích roli jakéhosi „zlého muže“ – Dona Corleoneho z Vysočiny. Ale v reálném životě a v zaměstnání není nebezpečný, je neškodný, můžeme říct až citlivý. Právě tato citlivost u Honzy rozdmýchává žár touhy po jeho snad největší životní lásce – opeře. Narodil se v Havlíčkově Brodě, kde také navštěvoval ZUŠ a učil se hrát na hornu u Josefa Brožka. Jeho studia u prof. Aloise Čočka na Pražské konzervatoři byla tak úspěšná, že ještě během nich vyhrál konkurz do orchestru Opery Národního divadla v Praze, kde od roku 1998 působí jako sólohornista. Od roku 2010 obsadil stejný post i v PKF – Prague Philharmonia. Účastnil se mnoha projektů soudobé a alternativní hudby s tělesem Agon orchestra spolu s The Plastic People of the Universe a Pražským výběrem. Pravidelně vystupuje se souborem Baborák Ensemble a Česká Sinfonieta.

Rád se věnuje svým koníčkům – opeře, paraglidingu, horám a ve volných chvílích pak dohlíží na kvalitu zlatavého moku v několika pražských restauracích. Má krásnou rodinu a nemá zahrádku. Společně se svým tatínkem se stará o polnosti.

Foto: Archiv Prague Philharmonia Wind Quartet, Břevnovská hudební setkání